Zkouška mých nervů
- O životě
- Ferum
- 01.09.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dnes mě jeden deníček inspiroval k sepsání mého dalšího deníčku. Píši pokračování skoro po roce, protože jsem se s určitými událostmi nemohla dlouho vyrovnat. Možná mi to tento deníček usnadní a já pochopím důvody. Upozorňuji, že pokud nemáte nejlepší žaludek tak raději nečtěte. Život není jen krásný a pohodový.
Za pár týdnů to bude rok co se nám narodil druhý syn. Je to naše štěstíčko, pokládek a jak říkáme teď hlavně perpetum. Po jeho narození nás z porodnice pustili za šest dní. Doma jsme náš uzlíček uložili do postýlky a starší se začal ptát: kdy začne brácha lézt, hrát si s ním atd.
Deset dní po narození moji rodiče uspořádali oslavu narození našeho Matýska, ale spíš to byla možnost jak se oficiálně opít. Dopoledne jsem jela s malým na prohlídku k doktorce a odvézt staršího do školy. Pak už jsem zůstala rovnou u rodičů. Manžel měl odpolední a tak tam dorazil až po desáté hodině. V devět večer za mnou přiběhla máma, že jí volá na mobil můj tchán. Vzala jsem si telefon a hned to začalo. Kde jako jsem s jeho vnukem a že dítě do šesti týdnů od porodu nesmí ven a už vůbec ne mezi lidi. Argumenty, že jsem s ním byla u doktorky a staršího jsem stejně musela odvézt do školy, ho nezajímaly. Ještě nezapomněl dodat, že vnuka za deset dní po porodu ještě neviděl. Dokonce nepostřehl, že nemluví s mojí mámou, ale se mnou. Vedl skoro hodinu do telefonu spíš monolog a jen mě pomlouval. Že nemáme doma uklizeno a že neumím vařit, že jsem špatná manželka a že se se mnou manžel stejně rozvede.
Po hodině těchto keců jsem telefon vytípla. 1. byl na mol. a za 2. když ani nepoznal s kým mluví, tak co mu mám asi říkat a vysvětlovat. To že vnuka ještě neviděl není přeci jen moje chyba. Bydlí s námi v baráku i se svou matkou (manželovou babičkou) a není schopen sejít o patro níž. Já s miminem nepolezu nahoru do kuchyně, kde se kouří až je z toho bílo na chodbě. Navíc střízlivý je tchán jen v osm dopoledne. Manžel se postavil za mě a druhý den hned po ránu tátovi vynadal. No přesněji na sebe řvali o sto šest. Po tom už jsme jen slyšeli s manželem jak mě s jeho maminkou pomlouvají a krá… bylo to nejslušnější, jak mě nazvali. Dost mě to sebralo a brečela jsem z toho tři dny. Holt hormony po porodu.
Po nějaké době se to zlepšilo, ale vnuka stejně viděl až skoro po dvou měsících. Pořád trval na tom, že k miminu prvních šest týdnů nikdo nesmí a matka s ním musí být doma. Jak mám vozit staršího do školy a chodit nakoupit mi nevysvětlil. Jen mi řekl, že může mimino přeci pohlídat on s maminkou, než přijedu. Musím dodat, že školu má syn 15 km od nás a dřív jak za hodinu bych zpět nebyla. No holt logika.
Pak si koupil auto na leasing a byl chvíli klid. Jen k nám chodil, že nemá na nájem atd. S jeho dluhy nás to nepřekvapovalo, ale mi těch peněz také nemáme na rozdávání a tak si musel inkaso platit. Naštěstí máme na každé patro extra SIPO. Za 14 dní přišel, že je mu zima, ať zvedneme topení. V tu chvíli byla na termostatu teplota místnosti 25 °C. Za další týden si odchytil manžela v dílně a pomlouval mě. Povídal mu jak za mnou jezdí kamarádka a že spolu po večerech, když on je v práci, chlastáme až to smrdí nahoru. Manžel z toho dostal záchvat smíchu a řekl mu, že to asi těžko, když malého kojím. Je fakt, že jsem se alkoholu nedotkla už víc jak dva roky. Navíc po baráku nesmrděl alkohol, ale zapečené ovoce, které miluji.
No, tchán dělal až do prosince, co mohl, aby mě v očích manžela očernil. V prosinci se totiž rozhodl, že dá přednost pití a kouření před prací a z práce ho prostě vyhodili. Až do půlky března se to opakovalo do kolečka. Tchán pomlouval mě a svoji bývalou ženu, neměl peníze a spoléhal na mého manžela, že za něj bude vše platit a splácet. 20. března zavolal manžela bratr, že jejich máma zemřela. Zemřela během tří měsíců na rakovinu. Tchán najednou už nepomlouval jen mě, ale i svou bývalou ženu. Mě pomlouval u manžela a jeho bratra a manžela zase pomlouval, když se bavil se mnou.
1. dubna jsem čekala na syna, až přijde ze školy a pak jsme šli ještě do cukrárny. Vůbec se mi ten den prostě nechtělo domů. Přijeli jsme skoro o tři hodiny později než jindy. Uklidila jsem auto na zahradu a šla jsem uložit malého do postýlky, protože spal a šla si udělat večeři i oběd v jednom. Když jsem dojídala, přiběhla babička. Nikdy nezapomenu co mi řekla: „Petro, pojďte honem, on se tam chce snad uškrtit.“ Vedla mě na zahradu do skleníku a tam jsem spatřila tchána, jak visí na provazu. Ten obraz vidím dodnes. Jen jsem se otočila a běžela pro mobil. Zavolala jsem záchranku. Paní na druhém konci mě naváděla. Zda je ještě teplý. Ano byl. Tak ho odříznout a poskytnout první pomoc.
Uvnitř už mi něco říkalo, že to nemá cenu, ale stejně jsem to udělala. Ve skleníku nebylo místo na masáž srdce, tak jsme ho musely vytáhnout ven na trávu. Tchán měl sice jen 55 kilo, ale v tomhle stavu mi přišlo, že váží snad metrák. Vytáhli jsem ho a já začala s oživováním. Na škole jsem prošla kurzem první pomoci a tak jsem trochu věděla. Stejně jsem cítila, jak mu praskají žebra při každém stlačení. Masáž jsem prováděla až do příjezdu policie (cca deset minut) a pak už jsem fakt nemohla. O minutku později přijel lékař a konstatoval už jen smrt. Věděla jsem to, už když mi ho ukázala poprvé. Pořád vidím ten zařízlý provaz do krku, na každé straně tmavě fialové boule, žluté kapky kolem lana. Kdo nezažil, nikdy nepochopí.
Odběhla jsem dovnitř podívat se na kluky. No ten menší málem právě spadl z postele. Moje nervy si opravdu užívaly. Nedokázala jsem být uvnitř, a tak starší malého hlídal. Já volala manželovi, aby přijel z práce, ale dovolala jsem se mu až za hodinu. Když přijel, tak mi teprve povolily nervy a já začala brečet. Vše, co následovalo, jsem dělala automaticky. Výslech na policii, vyprávění, co se stalo. Dodnes nechápu otázku: „Kde jste to lano uřízla? U krku?“ Asi to překvapí, ale já to věděla přesně a odpověděla jsem: „Asi deset centimetrů nad hlavou, abych ho neřízla.“ No byl to super den.
Jeden den jsem vyřizovali pohřeb tchýně a za dva týdny pohřeb tchána. Dodnes nechápu, proč to udělal a asi nepochopím. Nechal dopis na rozloučenou, ale nikdo z nás ho nepochopil. Pořád si říkám, že jsem mu mohla třeba pomoci, kdybych se při uklízení auta podívala do skleníku. Teď už vím, že to nevyřeším.
Od té doby nás všechny zaměstnává to naše, za chvíli roční, perpetum Matýsek. A na tohle už nemáme čas myslet. Ale mrzí mě, že nepozná babičku s dědou.
Přečtěte si také
Přítel ztratil práci a přestal o sebe pečovat. Začíná mi být fyzicky odporný
- Anonymní
- 08.06.26
- 3891
Dokud Lukáš pracoval, byl to skvělý chlap, se kterým byla legrace a navíc dobře vypadal. Ještě před pár lety mi ho kamarádky skoro záviděly. Měl energii, sportoval, zajímal se o svět kolem sebe a...
Apokalypsa jménem červen: Výrobky z odpadu o půlnoci a EduPage na infarkt
- Anonymní
- 08.06.26
- 537
Milé maminky, taky máte pocit, že červen vynalezl někdo, kdo upřímně, hluboce a z celého srdce nenávidí rodiče školních dětí? Protože já už regulérně melu z posledního a v kalendáři škrtám dny jako...
Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference
- SOVIČKA93
- 08.06.26
- 399
Sedím večer u čaje, za oknem se prohání letní vánek, a v hlavě mi zní věta, kterou jsem dneska slyšela snad šestkrát: „To by chtělo udělat.“ Ta věta ve mně spouští zvláštní alergickou reakci. Ne na...
Manžel mě vytáčí i tím, jak dýchá. Kam se poděl chlap, kterého jsem si brala?
- Anonymní
- 08.06.26
- 1192
Jsme spolu s manželem dvanáct let. Máme dvě relativně zdravé děti, hypotéku na krku, auto na leasing a... stereotyp tak hustý, že by se dal krájet motorovou pilou. Sedím v kuchyni, koukám na něj,...
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 4382
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Život v paneláku je peklo. Kvůli financím jsme museli prodat dům a teď trpíme
- Anonymní
- 07.06.26
- 3100
S manželem jsme krátce před důchodem. Děti nemáme a na dům se zahradou už jsme přestávali stačit. Jak finančně, tak fyzicky. Údržba byla rok od roku náročnější a náklady stále vyšší. Nakonec jsme...
SOS: Moje dítě smrdí jako pubertální tchoř a já jsem pro něj biologická hrozba!
- Anonymní
- 07.06.26
- 2211
„Mami, prosím tě, hlavně na mě nemluv před školou. A sundej si ten svetr, děláš mi takovou ostudu, že se chci propadnout do západního Německa.“ Tohle byla moje ranní facka od vlastního...
Instamatky vs. moje realita: Jsem kvůli vyhoření a jedné facce nejhorší máma?
- Anonymní
- 07.06.26
- 640
Znáte ten pocit, kdy se večer unavená na smrt svalíte do postele, otevřete Instagram nebo Facebook a tam na vás vyskočí ty dokonalé bioekorespektující matky? Ty, co mají doma naklizeno jako v...
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 7731
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3802
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Za chvilku budeme oslavovat 1. narozeniny těch našich broučků a starší už jsou „druháci“. Ty děti jsou naše štěstíčka co nám pomáhají držet hlavu vstyčenou 
Tohle bylo jen od loňského září.
ale nemáš ted větší klid, já vím že je to ošklivé říkat… ale já třeba mám klid po smrti mého otce..
