Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Vyšetřit aspergera u 4letého?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
26.12.14 17:14
Asperger? vyšetřit?
Tohle bude dlouhý příspěvek, sama nemám utříděné myšlenky. Mám syna téměř 4 roky. Už minimálně rok u něj přemýšlím o tom, zda jeho povaha není ovlivněna lehčím aspergerem. Chvíli si říkám, že ano, pak zase že ne… Nemám s ním větší problémy, zlobí tak normálně, není to zvlášť velký exot. Jen se jakoby hůře vyrovnává s některými situacemi a neumí navazovat kontakt… Nevím, jak to obecně popsat, takže zkusím několik konkrétních situací či momentů. Od malička je to prudce režimní dítě, uložení mimo jeho vlastní postýlku si vždy koledovalo o veliký křik, výrazně prodloužená doba usínání následovala i při takové změně jako převlečení ložního prádla. Asi od půl roku přišlo asociální období, které samozřejmě mají i ostatní děti, trvalo asi do roku, tehdy vzal na milost babičky, v roce a půl pak i ostatní lidi. Přibližně v roce se dostavilo jeho období „já sám“ které se ve větší či menší intenzitě projevuje dodnes a stále je důvodem k záchvatu vzteku. Vrchol byl asi v roce a půl, kdy jsme měli přesně nalinkované ranní činnosti, jako kdo otevře dveře, kdo kdy roztáhne závěs, a běda ho třeba přikrýt, on přece sám, běda přijít ráno dveřmi z kuchyně a ne z obýváku jako obvykle… Fakt to bylo do nejmenších puntíků, to stejné i večerní rituály a koupel… Po druhých narozeninách se narodila sestřička. Na mimino se netěšil, mimina křičí. Asi měsíc se ji snažil ignorovat, po měsíci si na ni poprvé opatrně sáhnul, jedním prstíkem, bál se jí. Asi ve čtyřech měsících si ji vzal na chvilinku do ruky, asi na pět vteřin, během kterých vznikla fotka, na níž vypadají jako milující sourozenci. Teď spolu občas divočí, ale on nemá úplně odhad, co vůči ní může a co ne, tak je z toho někdy dost křiku. Jakoby nechápal, že některé věci se jí nelíbí, a to ani ve chvíli, kdy ona už kňučí. Asi od roku trpěl na noční děsy, fakt dost, kdykoliv nezvládl přes den zpracovalt všechny podněty. Odeznělo to asi ve dvouapůl letech. Speciální kategorií by byly taky jeho fóbie. Asi v roceapůl se začal bát větráků, nesměl být žádný na dohled, ani vypnutý. Pak se přidal strach z much, ohně, rozhlasu. Postupně to odeznívá, ale třeba s muchou v místnosti stále nevydrží. Jeho velikou vášní jsou železniční přejezdy, nevím, jestli to ještě nazývat vášní. Kdyby mohl, tak si je bude pouštět na youtube místo večerníčku. Na procházce si nemůže pomoct a u každé křižovatky mi musí zacinkat jakože závora jde dolů. Nekreslí prakticky nic jiného. Staví je z kostek, z lega, z dřevěného metru… Teď chodí do školky a jakoby existovaly dva různí synkové. Jeden domácí, v předvídatelném prostředí, upovídaný jako rádio, při hraní hodně panovačný (stavíme si z kostek a on mi diktuje, kterou kostku můžu kam položit), všechno musí být po jeho. Vztekající se kvůli tomu, že on chtěl na tatínka zaklepat, jenže ten nás z dálky slyšel, tak otevřel dveře sám. A druhý „školkový“, který za celý den nepromluví. Je to chytrý kluk, od roku a půl začal s poznáváním písmen, teď zná všechny písmena i čísla, sám se učí psát a trochu počítá, zajímá se o hurikány, sopky, o to, kde je Japonsko, že Indie je poloostrov… Neřekla bych, že je to nějaký génius, sudoku ani šachy nehraje, ale chytrolín to je. No kapitola školka, těšil se tam, chodí tam rád, má tam kamarády, takže vlastně super. Jenže jeho kontakt s vrstevníky i neznámými staršími je zpravidla následující. Jde do třídy, uvidí tam kamaráda, jak si hraje s něčím strašně lákavým, jde k němu a kouká na něj třeba pět minut. V lepším případě si ho kamarád všimne a vezme ho do hry, on poskočí, houkne, že jo a všechno je super. Většinou ale kamarád nechápe a hraje si dál sám, pročež po hodně dlouhé chvíli synek odchází hrát si sám. Kamarády ale má, funguje to tak, že kamarádi určují hru a synek se bez řečí přidá. V tomhle věku se děti ještě docela tolerují a synek je do hry přibírán rád. Komunikace s učitelkami je na stejné úrovni, sám za ní prostě nepřijde a neosloví ji, jen stojí a kouká. Když ho osloví ona, tak radostně poskočí. Pročež se mi ve školce zpočátku i počůrával. Normálně kluk, který už v roce brečel, neb mu vadilo, že je pokaděný, v roceapůl se odplenkoval… Najednou ve třechapůl letech se ve školce třikrát denně počůral. Ne že se zapomenul, ale že si neuměl říct. Třeba ležel v postýlce, nespal, ale než aby řekl učitelce, tak to radši pustil, je čistotný, takže si umím představit, jak mu to bylo nepříjemné. Podotýkám, že učitelky jsou hodné a že děti běžně z postýlek vylézají, když potřebují na wc. K vyprazdňování ještě dodám, že kadí téměř výhradě doma a to jednou za dva dny, když jsme pryč, drží to i tři dny dokud situace opravdu není tak vážná, aby musel jít i jinde. Ve školce za půl roku ještě nekadil. Když jsem s ním v kroužku, tak je schopný se rozbrečet, protože se od něj vzdálím na pět kroků, nebo proto, že z CD pustí neznámou písničku, která se mu nelíbí. Jo a vývoj řeči. Mluvit začal vlastně v přibližně stejnou dobu jako ostatní, jen skokově. V roceapůl měl asi deset slov mezi nimiž „máma“ chybělo. Bylo tam něco jako ano ne ble tata baba sefedon (semafor)… Ostatní děti se zpravidla snažily opakovat slova dospělých, ale on nějak princip opakování nepochopil. No a před druhými narozeninami se rozmluvil prakticky ze dne v celých větách jako encyklopedie. Od čtyř měsíců miloval knížky, takže teď v běžné řeči často používal úryvky z knih. Mnohdy měl jakoby na běžné otázky nacvičené odpovědi, ale jakmile se člověk zeptal trochu jinak, tak nevěděl, co říct. Zná samozřejmě spoustu knížek, na zpaměť, a to nejen pohádky ale i naučný text o vývoji světla a žárovky… Jinak oční kontakt snad má normální. Jeho chování ve školce je běžné i mimo školku s neznámými dětmi. Třeba když jsem před pár dny šla s ním a pár kamarádkama a jejich stejně starými dětmi (nevídáme se často), tak totéž, z dětí nadšený, ale prakticky s nimi nemluvil a jakoby nevěděl, jak na ně reagovat. Třeba kluci se vedli za ruku, on evidentně chtěl taky. Neustále mě táhl, abych šla vedle nich, ale nepřidal se. Klučina do něj zvědavě šťouchal, on se usmíval, ale opět žádná reakce. Když pak šli na kolotoč, tak ale nutně musel sedět vedle něj. Já osobně nejsem moc zastánce nálepkování dětí diagnózou za každou cenu, ale už jsem tak nějak dozrála do fáze, kdy bych s ním nejraději na vyšetření zašla, už jen proto, abych věděla, jak to s ním tedy doopravdy je, a jak na něj. Širší rodina, ač to neřekla přímo, tak se tváří, jakože přeháním, že je synek celkem normální a neřešili by to. Tak jsem na vážkách, ne že bych se nedokázala zařídit podle sebe, ale sama si nejsem jistá, jak moc to je či není normální a jak moc to řešit. Uznávám, že nic z jeho počinů není nijak extrémní, nejsou s ním problémy, ostatní děti mnohdy reagují stejně… N myšlenku aspergera mě přivedla nepímo známá, která má více dětí a občas něco napíše na net, jedno její dítě je autistické a v mnohých projevech tomu mému podobné, to byl pro mě první impulz. Přemýšlela jsem, jestli je ona přecitlivělá, nebo ton můj taky divný. No a teď mám druhé dítko, které je od toho prvního taky ale úplně odlišné a rozvíjí se tak nějak „normálněji“… No končím, už tak je to dost dlouhé a zmatené, přivítám jakékoliv názory.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
26.12.14 17:28
@sovička asi takhle - dočetla jsem zhruba půlku.. jsou tam jisté věci, které by aspíka značily, jsou tam věci, co jsou normální.. Vyšetřením nic nezkazíš, minimálně se dozvíš, jak s ním pracovat. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.14 17:29
@sovička Na vyšetření se určitě objednej, v normě to úplně není. Může jít o některou z poruch AS, ale i nerovnoměrný vývoj. Aspíky jsem měla párkrát ve školce, vždy šlo o velmi chytré děti s problémem v sociální sféře…navazování kontaktů (většinou s dětmi, s dospělými ne)…milovníci matematiky, vláčků, písmen…pozorovatelé dětí. Největší úspěch byl, když si zvládli (kluci) hrát s ostatními dětmi než šli do první třídy, uměli se obléct, najít šatnu, dojít se vyčůrat a umýt ruce. A hlavně, pokud zvládli několik pokynů najednou bez stresu.
Tebe to uklidní (diagnoza) a spojíš li se s rodiči podobných dětí, můžou ti velmi pomoc svými zkušenostmi. Je fajn, že nemáš problém s učitelkami…tady se často bohužel naráží.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.14 17:30
@sovička
Já osobně bych to neřešila… Spoustu věcí co si psala, dělá i moje malá, třeba ty rituály a řev, když je to jinak, noční děsy atd. K čemu by ti bylo, kdyby ti syna jak říkáš onálepkovali diagnózou? Piš si, že doktoři by si něco našli, dnes je to hrozně moderní. Je to tvůj syn a ty ho máš ráda takového, jaký je, nech ho, ať je sám sebou. Uvidíš, jak to bude ve škole, jestli bude šikovný a zvládne se soustředit, není podle mě opravdu co řešit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.14 17:38
Ahoj, som specialny pedagog, pracovala som 13 rokov s detmi s poruchami autistickeho spektra. Urcite prejavy, ktore popisujes su mi zname, mala by si navstivit klinickeho psychologa alebo detskeho psychiatra, najlepsie niekoho, kto ma s pas skusenosti a vedel by diagnozu potvrdit alebo vylucit. Nie je na co cakat, cim skor tym lepsie, pre teba aj pre neho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.14 20:42
Díky holky, sama jsem se zděsila délky svého příspěvku a nečekala jsem, že se tím někdo prokouše. Jsem z velkého města, takže najít odborníka není problém. Naše učitelky jsou zlaté, takové dvě mladé holky ještě plné ideálů. Do speciální školky ani školy bych ho dávat nechtěla, nejsou s ním problémy, pravidla dodržuje, organizovaných činností se účastní. Myslím, že mu vyhovuje, když má nadiktované, co a jak dělat. To spíš sám je ztracený, když je volná zábava. Učitelky si na něj nijak nestěžovaly, jen ze začátku jsme řešili to počůrávání, obléknout se celkem umí, pravda po wc často zapomene spláchnout nebo umýt ruce, sám se nají, ale lžíci stále drží špatně, příbor je scifi. Řekněme že u tříleťáků jsou tyhle věci ve školce ještě celkem tolerované. Začátkem roku se řešily spíše děti, co ve školce brečely. Až teď, když měli vánoční besídku, tak s překvapením učitelky zíraly, jak je před námi upovídaný, že ve školce za celý den skoro neřekne slovo. Mě ani nejde o tu diagnózu, ráda bych věděla, jak na něj. Jak ho trochu naučit kontaktu s ostatními. Kdyby byl vyloženě samotář, tak to asi neřeším. Ale on po tom kontaktu touží, jen neví jak na to. Paradoxně se teď některé věci učí od mladší sestřičky (třeba skákat snožmo, nebo dávat pusinky). Nu objednám se, objednací doby jsou stejně předlouhé. Při nejhorším budu označena za histerickou matku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.14 20:46
V některých bodech jsou si hodně podobný s mým synem a taky mám podezření na aspergra. Nebudu se rozepisovat v čem se podobný. TAky bych doporučovala jít na vyšetření. My máme diagnozu vývojová dysfázie od 3,5 let měli jsme velký problém s řečí.
U Aspergra děti s řečí většinou problém nemají. Nicméně chodíme do speciální školky a tam nám řekli že dysfázie už asi ne ale autistické rysy má. Půjdeme na vyšetření do Aply. Budeme dávat i odklad do školy ještě by to nedal. Chytrostí ano, je nadprůměrný, ale sociálně ještě ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.14 20:50
@sovička Do Aply ano, tam je to na dlouho…nevím odkud tedy jsi, ale pokud poblíž Prahy, tak diagnostikují i v Motole a objednací doba je nesrovnatelně rychlejší.
http://www.fnmotol.cz/…-a-fn-motol/
Třeba se nakonec prokáže jen nerovnoměrný vývoj…Já osobně bych taky chtěla „mít jasno“…když moje dcera v jednom roce stále jen ležela, žádné převracení, sezení, lezení…nedej bože chůze…byla jsem vyplašená, sjezdila několik neurologií…konečný verdikt: lenost 
Držím palce, ať je vše v pořádku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.14 21:51
Jsem z Brna. Apla tu je taky, ale na jejich stránkách jsem se nějak neproklikala k žádné možnosti diagnostiky, jen asistenti a volnočasové skupiny, hodně orientované na vysoce funkční autisty. Ale ve fakultní dětské nemocnici je dětská psychologie a neurologie, kde se diagnózou také zabývají, tak to po novém roce zkusím objednat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.14 14:30
Já mám diagnostikovaný AS od 14 let. Taky mi v dětství vadily hlasité zvuky, doteky od dětí i dospělých, nerada jsem si hrála s dětmi, zacůpávala jsem si uši jako reakce na hluk. Místo v první osob jsem dlouho o sobě mluvila ve druhé osobě. Dodnes nemám ráda nenadálé změny. Chodila jsem do normální školy, vystudovala jsem gymnázium a vysokou školu sociálně-správní, jsem bakalář. Pomáhám mamce prodávat v obchodě se zdravou výživou.
Jinak jako malá jsem na všechno, co se mi nelíbilo, reagovala vztekem a pláčem. Taky jsem chtěla, aby všechno bylo tak, jak chci já. Vadily mi různé zvuky, a když mi mamka pustila kazetu s hudbou, vyžadovala jsem, aby hrála od začátku, a před koncem se musela vypnout - asi mi vadil zvuk cvaknutí magnetofonu.
Já jsem si s dětmi moc nehrála, vadili mi cizí lidi, velké množství lidí, když se mi rodiče nevěnovali, dávala jsem to najevo vztekem a pláčem.
Taky jsem měla v dětství určité oblíbené předměty - např,. kapesníček se šmoulou, který jsem všude musela nosit, a spala jsem s ním. Nemohla jsem být bez něho. Já jsem taky vždy měla ráda knížky, vývoj řeči byl u mě normální.
Nevydržela jsem vůbec čekat, když se mamka např. s někým zastavila na ulici, nenechala jsem ji, ať se s někým baví, ale chtěla jsem, ať jdeme dál.
Neudržuju oční kontakt.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
