Beznaděj po porodu
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Pravda že jak jsem řestala kojit tyhle stavy vymizeli, bude to dobrý, pořád jseš chvli od porodu a padá to na tebe 
dej tomu ještě čas 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Řekla bych, ze je to normal I. Ja tohle mela u druheho mimca. Porad brecelo, nekdy jsem nemela chut se ani rano probudit. Ale Pak se to trosku zlepsovalo. Zkus dat miminko treba do kocarku ven tatinkovi nebo rodicum, abysis trosku odpocinula.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Rekla bych normální poporodní stav Já osobně jsem si začala dítěte fakt užívat až tak po prvním roku, kdy to dítko začíná nějakým způsobem „komunikovat“ a není krásnější pocit, než když k tobě přiběhne a začne tě objímat a pusinkovat 
Vydrž, bude líp 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mne to teda normalni neprijde, spis tak „normalni“ poporodni deprese. Myslim, ze by nebyla na skodu odborna pomoc. Uz to trva prilis dlouho na to, aby se to jen tak srovnalo samo, tyhle stavy sice normalni jsou, ale do konce sestinedeli by mely vymizet.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Deset týdnů po porodu už je tohle asi trošku extrém. Asi bych zvážila návštěvu odborníka, může už jít o rozběhlou poporodní depresi. Jen se připrav na to, že první rada asi bude ukončit kojení.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ja si nemyslim, ze je to na odbornika..prozivala jsem uplne to stejne, mela jsem uplakane miminko, co rvalo od rana do vecera..kdyz neplakal, tak pres den spal a v noci byl vzhuru, ja chodici mrtvola, co ho houpala v kocarku a spala na stole..nemela jsem absolutne chut k zivotu, trvalo to celkem dlouho, jak syn rostl bylo to lepsi a lepsi..zitra ma rok a je uzasny i manzel dnes rikal, ze je to lepsi a lepsi, krasne vnima, raduje se, tancuje, smeje se atd. nejsem moc rozhodla pro druhe dite, prave z tohoto duvodu, protoze ten zacatek s miminkem pro me bylo primo utrpeni..kdyby mi nekdo dal 10m miminko, tak klidne, bohuzel to tak citim, ale uvidime casem drzim palce, uvidis, ze to bude lepsi a lepsi..ja byla na pokraji zhrouceni a vycerpani, ale vse se srovnalo..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Ahoj maminky,
omlouvám se, že anonymně, ale je to citlivé.
Malému je 10 týdnů a já jsem na tom psychicky pořád velmi špatně. Nedokážu se z něj radovat pořádně, moje nálady jsou jako na houpačce. Často pláču, podle mě bezdůvodně, maličký je krásné, zdravé miminko, které jsme si navíc moc přáli a já? Namísto toho, abych si užívala každý jeho pokrok a úsměv, jen brečím, brečím a brečím. Strašně si to vyčítám a naprosto se nepoznávám a hlavně nechápu. Bývala jsem pohodová a veselá, teď je ze mě ubrečená troska. Strašně se mi stýská po těhotenství, to jsem byla šťastná nadoraz a hrozně jsem se na něj těšila. A teď mám pocit, že to nezvládám! Všechno mi příjde hrozně těžké a složité. Propadám beznaději, že celý život už bude jen o stresu, strachu a obavách o malého.
Můj gynekolog mi řekl, že tyhle stavy zhoršuje kojení, zatím kojím plně a ráda bych ještě dál. Holky, měla jste toto některá a do jaké míry a doby jsou tyto stavy normální? Moc děkuji
Ahoj, neboj se, měla jsem to tak, je to normální. Stejné pocity, taky jsem si říkala, že bych měla mít větší radost z dítěte atd. Spousta věcí mi v tom návalu všeho nedocházelo. Věř mi, že bude líp..a nebude to dlouho trvat. U mě se to celé otočilo někdy s prvním úsměvem, jakmile se mnou začala malá navazovat nějaký sociální kontakt. Navíc mi tehdy byl oporou i manžel (pokud ho nemáš, svěř se nějaké bízké osobě, nebuď s těmi pocity sama, zkus je sdílet). Teď se to snadno říká, když už to mám za sebou, ale na konci tunelu je opravdu to světlo a brzy budeš spokojenější a usměvavější maminka. Mateřství jsem si osobně začala užívat až později, když byla malá trochu větší..ty první měsíce byly na prd. Je hezké mít miminko, ale je to ze začátku na palici. Přesto se na další už těším a věřím, že teď už to bude o něco lepší..s tím prvním se to na tebe celé sype, je toho moc nového, člověk neví co dřív, všechno to na něj padá…je to jen o zvyku a zkušenosti. Neboj, zvládneš to!!! Jen to přečkat
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:šla jsem na psychiatrii a byl to dobrý nápad, byla jsem úplně zničená. Brala jsem půl roku antidepresiva a jsem to zase já. Nepodceňuj to.
Ahoj maminky,
omlouvám se, že anonymně, ale je to citlivé.
Malému je 10 týdnů a já jsem na tom psychicky pořád velmi špatně. Nedokážu se z něj radovat pořádně, moje nálady jsou jako na houpačce. Často pláču, podle mě bezdůvodně, maličký je krásné, zdravé miminko, které jsme si navíc moc přáli a já? Namísto toho, abych si užívala každý jeho pokrok a úsměv, jen brečím, brečím a brečím. Strašně si to vyčítám a naprosto se nepoznávám a hlavně nechápu. Bývala jsem pohodová a veselá, teď je ze mě ubrečená troska. Strašně se mi stýská po těhotenství, to jsem byla šťastná nadoraz a hrozně jsem se na něj těšila. A teď mám pocit, že to nezvládám! Všechno mi příjde hrozně těžké a složité. Propadám beznaději, že celý život už bude jen o stresu, strachu a obavách o malého.
Můj gynekolog mi řekl, že tyhle stavy zhoršuje kojení, zatím kojím plně a ráda bych ještě dál. Holky, měla jste toto některá a do jaké míry a doby jsou tyto stavy normální? Moc děkuji
- Citovat
- Upravit
Tyhle stavy me taky potkaly. Hlavne po prichodu z porodnice, to jsem byla uplne zoufala 
cekala jsem, jak bude vsechno zalite sluncem jako z reklamy na pojištění a on to byl pravy opak. Postupne si ale vsechno zacalo sedat a cela situace se zlepšila. Naplno jsem si mimca zacala uzivat az tak za 3 mes. Hormony ted zlobi, ale bude to dobre
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Holky děkuju, je pravda, že už to možná není tak intenzivní jako před pár týdny, ale pořád se to vrací. Teď jsem třeba byla pár dnů v pohodě, jak bylo krásně, pořád jsme byli venku. Včera stačila jen blbá změna počasí a zase depka jak hrom! Je to asi běh na dlouhou trať. Ráda bych se toho zbavila úplně, protože je to fakt strašně nepříjemné a omezující. Hlavně mám ty výčitky kvůli prckovi, že se z něj nedokážu radovat na 100%.
Kdybych měla pojmenovat, co mě trápí snad nejvíc, je ta obrovská životní změna, která přišla s narozením malého, ta zodpovědnost, celodenní péče a tak. S manželem jsme byli hooooodně dlouho jen sami dva a byli zvyklí si dělat, co jsme chtěli. Najednou to nejde a já se s tím nedokážu smířit, že nad mým dřívějším životem se zavřela voda. Vím, že to zní asi dost sobecky, ale takto to zkrátka cítím. Maličkého ale miluju, je to naše sluníčko a nedala bych ho za nic na světě.
A to jsme chtěli mít brzy druhé, teď si to nedovedu představit, tyhle hnusné pocity už znova zažívat nechci. Myslím, že vypipleme toto jedno a budeme rádi. Obdivuju všechny mámy, co mají více dětí rychle po sobě, nechápu kde berou tu sílu. Já jsem asi sobecká a neschopná matka 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Teruška85 chápu tě. Mám vymodlenou holčičku, ale po jejím narození to byl šok. Já permanentně nevyspalá (neumím spát přes den), vyčerpána. Dříve úspěšná manažerka, po porodu chodící troska. Nejvíc mě mrzelo, že si malou neužívám. Do toho Vojtovka. No, zlepšilo se to až po 8. měsíci, kdy jsem se konečně vyspala víc jak 4-6 hodin denně. Ale spánkový deficit a únavu cítím pořád. Malé jsou čerstvé 2 roky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Teruška85 časem si najdi nějaký koníček (až bude mít mimčo třeba půl roku (já začala dálkově chodit do školy, někdo cvičí..je to super. musíš si pak udělat chvilku pro sebe. Ale je pravda, že v těchto začátcích to nejde. Jak ale říkám, vše bude lepší). S těmi pocity..naše malá byla chtěná a plánovaná, přesto jsem to cítila stejně. Kolikrát jsem byla vyčerpaná, na dně, chtělo se mi zvracet a do toho vedle v tom košíku křičela a nechtěla přestat..myslela jsem, že už nemůžu. Ale je to celé o překonávání sama sebe. Já jsem moc nikoho k ruce neměla, vždycky jsem vyhlížela z práce manžela, abych si aspoň na hodinu nebo dvě odpočala a nabrala síly..ale fakt se to srovná. Jak už tu někdo psal, větší změna nastala na přelomu toho 3.-4. měsíce. Jestli chceš uklidnit, v šestineděllí bych ji tehdy komukoliv dala a v tu chvíli by mi to asi bylo jedno. Vyzní to asi hnusně, ale chtěla jsem si dát tehdy pauzu..jenže to prostě nešlo. Rozumím ti. Nevyspanost, vyčerpanost, problém si najít čas na jídlo, pití, sprchu..vše je najednou problém. Časem se nad to povzneseš. Mimčo bude větší a už to nebude takový stres. Potřebovala jsem pojíst, no tak si chvilku pořvala..Z toho ještě žádné dítě neumřelo. Maminka musí mít taky sílu na další starání. Co moc doporučím (mě to hodně ze začátku pomohlo), pořiď si šátek na nošení miminka, hodně ti to uleví. Budeš mít najednou dvě volné ruce, můžeš si něco připravit, pověsit prádlo a podobně. Uvidíš, že ti to hodně pomůže
- Citovat
- Upravit
@Capelucita to je ale zase individuální dítě od dítěte..myslím, že není třeba ji děsit, naše malá spávala od 5.-6. měsíce 12:00-3:00 kdy jsem nakojila a pak spala zase až do 8-9. Od 7.-8. měsíce už jela celou noc 12-13 hodin bez probuzení. 
- Citovat
- Upravit
@Teruška85 Nejsi sobec. I když člověk ví, že s miminem příjde velká změna a bude to náročné, tu reálnou zátěž, že jsi prostě máma 24/7, neustále ve sand-by režimu, že ten drobek prostě nejde vypnout, si umí představit asi málokdo. V kombinaci s hormony, případně mizerným počasím, pak jsou z toho tyhle mizerný stavy.
Já si první tři měsíce malého říkala, že asi bude jedináček, že podruhé už to nedám, občas padla i myšlenka, že jsem možná děti vůbec mít neměla. No a teď mám druhé ani ne dva roky od prvního (plánovaně) a nezavrhuji myšlenku na třetí.
Takže bude líp, chce to opravdu čas a najít si na tom „mateřství“ teď alespoň něco pozitivního. Jak dítě povyroste, tak to taky už bude o něco lepší - bude s ním víc zábava a člověk nebude mít tolik času na přemýšlení a pitvání se sama v sobě.
Já si zase jako já začala 100% připadat až po ukončení kojení po 10 měsících.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Ahoj maminky,
omlouvám se, že anonymně, ale je to citlivé.
Malému je 10 týdnů a já jsem na tom psychicky pořád velmi špatně. Nedokážu se z něj radovat pořádně, moje nálady jsou jako na houpačce. Často pláču, podle mě bezdůvodně, maličký je krásné, zdravé miminko, které jsme si navíc moc přáli a já? Namísto toho, abych si užívala každý jeho pokrok a úsměv, jen brečím, brečím a brečím. Strašně si to vyčítám a naprosto se nepoznávám a hlavně nechápu. Bývala jsem pohodová a veselá, teď je ze mě ubrečená troska. Strašně se mi stýská po těhotenství, to jsem byla šťastná nadoraz a hrozně jsem se na něj těšila. A teď mám pocit, že to nezvládám! Všechno mi příjde hrozně těžké a složité. Propadám beznaději, že celý život už bude jen o stresu, strachu a obavách o malého.
Můj gynekolog mi řekl, že tyhle stavy zhoršuje kojení, zatím kojím plně a ráda bych ještě dál. Holky, měla jste toto některá a do jaké míry a doby jsou tyto stavy normální? Moc děkuji