Překonal někdo poporodní depresi?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Citovat
- Upravit
Reakce:
Nezažila, ale pamatuj si, že jsi v žádným případě neselhala. Vybojovala jsi mnohem, mnohem víc, než my, který jsme tím projít nemusely. To každá, bohužel, nedokáže. 
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Název hovoří za vše, překonal někdo někdy v sobě poporodní depresi? Nemyslím poporodní blues, pár slz, ale milionté litování, že jsem se kdy rozhodla mít dítě, myšlenky na zabití dítěte, reálné plánování vlastní sebevraždy jen abych nemusela mít to uřvaný dítě. Na psychiatrii jsem byla dlouho… Furt mi všichni cpali, že jsem oběť hormonů a že jsem skvělá máma a že jsem nás zachránila i přesto, že by už určitě někdo podlehl a nemuseli jsme to přežít. Nakonec jsem dítě přijala, bylo plánované, ale nějak prostě příroda nezafungovala, porodila jsem a chtěla jít pryč, hlavně ať mi ho nedávaj, co s ním mám dělat, nechci ho… Je to už pár let a furt to v sobě mám, je to neskutečný dítě, hrozně chytrý a krásný ale já vím, že jsem selhala a hrozně jsem chtěla aby to vše bylo normální, tedy dítě milovat a být s ním ráda, ale nešlo to. Chtěla bych ještě asi někdy jedno, ale pamatuju si, jak jsem s každým nočním vstávaním říkala „hlavně se už nikdy nenech přemluvit, nenech, nenech, děti jsou zlo k ničemu, jen paraziti co tě vysávaj, pamatuj si to, zapiš si to, děti jsou k ničemu, přežij tohle jedno, když už ho máš, ale už nikdy, hlavně na to nezapomeň“.Tohle je poporodní deprese - prožil to někdo? A jak to bylo dál? S dalšími dětmi?
Anonym snad pochopitelný
Myšlenky na zabití dítěte nebyly, na zabit sebe i jo 
, hrabalo mi fakt slušně- naši se rozvedli, bezprizorně jsem si v pubertě dělala c jsem chtěla- nekonečný pařby a kraviny, drogy ani alkohol nikdy, to ne, pak jsem otěhotněla a bylo po srandě, problémy i vztah nám málem nevydržel…Teď mám druhý- dozrála jsem, všechno v pořádku, možná větší úzkost a strach o děti, jinak vše v pořádku.
Jsi šikulka, žes to zvládla, v tvém případě, po hosptalizaci na psychiatrii apod., bych se na druhý dítě asi vykašala
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Měla jsem poporodní depresi u prvního. Já chtěla zabít jen sebe, měla jsem i různé bludné sebeobviňovací myšlenky v té akutní fázi. Pak jsem to přijala jako fakt a neobviňovala jsem se „z jiné chemie mozku“,hodně mi pomohla moje psychiatrička, někdy mi bylo jen smutno, že jsem si tohle první období s mimčem moc neužila, byl to boj o přežití, peklo.. Obavy z dalšího dítěte hlavně z šestinedělí jsem měla obrovské, další dítě jsme moc chtěli. Brala jsem i AD a to i během druhého těhotenství. Nekojila jsem právě z důvodu prevence deprese. Děti jsou obě zdravé, chytré atd. Jako šestinedělí nebylo ani u druhého ideální ale deprese se nerozvinula, jen jsem si párkrát poplakala.
- Citovat
- Upravit
Ahoj, vůbec teda nemám do toho co mluvit, ale pokud to cítíš ještě teď, proč chceš druhý dítě? On tě do toho někdo nutí? Já teda osobně jsem nikdy nic takovýho nezažila, svoji dcerku miluji, ale druhé dítě nechci, stačí mi jedno. Jsem starší matka a taky jsem se musela potýkat s tím, že jsem musela „na stará kolena“ změnit život, ale myslím, že je to tak akorát, znovu těhotenství a mimino a všechno kolem toho nechci, jsem ráda, že malá začíná mluvit, chápat, poslouchat, chodit a už se těším, co všechno budem podnikat, takže do druhýho nejdu ani za nic:-).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Poporodní ne ale depresi jako takovou ano, naopak mě poporodu zalila velká vlna energie a lásky, hormony pracoval, ale s depkami bojuju a je to pech, dluhy, vztahy a tak vyhledej psychiatra, někdy se prostě ty hormony zblázněj, to bude dobrý 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jinak věřím že svoje dítě moc miluješ, bohužel co jsem četla poporodní deprese je stav hodně způsobený hormony, nějak každopádně neznamená že by jsi byla špatná a nemilující matka, mám pocit že nekteré to tak naznačují…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Měla jsem po porodu hodně špatné období, do teď si vlastně pamatuji jen svoje ‚selhání‘, že byly chvíle, kdy jsem litovala, že mám dítě. Prcka miluji, hrozně moc, ale cítím výčitky, že jsem nebyla ta správně milující matka. Neměla jsem to tak moc jako ty, takže bych druhé i ráda i když s obavami, ale přesvědčuji sama sebe, že první dítě zoceluje moje nervy, povahu a druhé bych zvládala lépe.
- Citovat
- Upravit
Konzultuj to s psychiatrem, a budeš i případně klidnější, jsou léky kterýma se to období dá zlepšit
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Andy27 píše:
Jinak věřím že svoje dítě moc miluješ, bohužel co jsem četla poporodní deprese je stav hodně způsobený hormony, nějak každopádně neznamená že by jsi byla špatná a nemilující matka, mám pocit že nekteré to tak naznačují…
@Andy27 píše:
Konzultuj to s psychiatrem, a budeš i případně klidnější, jsou léky kterýma se to období dá zlepšit
Jako nic ve zlým, ale četla jsi ten úvodní příspěvek? 
- Citovat
- Upravit
@RadkaCh píše:
Jako nic ve zlým, ale četla jsi ten úvodní příspěvek?
co se ti na těch radách nezdá? Myslím, že všechno probrat s psychiatrem je dobrý nápad a to že hormony ovlivňují chování a deprese je pravda
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@ka2ka píše:
co se ti na těch radách nezdá? Myslím, že všechno probrat s psychiatrem je dobrý nápad a to že hormony ovlivňují chování a deprese je pravda
Jen to, že zakladatelka už má tu poporodní depresi za sebou, díte už má zjevně několik let a ji trápí to, že tenkrát selhala a bojí se mít další dítě.
- Citovat
- Upravit
@RadkaCh proto si myslím, že jí psychiatr může pomoct, probere to s ním a hlavně bude pod kontrolou až bude chtít další dítě. Zakladatelka není jediná koho trápí pocit selhání myslím, že takových matek je tu spousta a věř tomu, že ten pocit tě bude trápit dokonce života
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Název hovoří za vše, překonal někdo někdy v sobě poporodní depresi? Nemyslím poporodní blues, pár slz, ale milionté litování, že jsem se kdy rozhodla mít dítě, myšlenky na zabití dítěte, reálné plánování vlastní sebevraždy jen abych nemusela mít to uřvaný dítě. Na psychiatrii jsem byla dlouho… Furt mi všichni cpali, že jsem oběť hormonů a že jsem skvělá máma a že jsem nás zachránila i přesto, že by už určitě někdo podlehl a nemuseli jsme to přežít. Nakonec jsem dítě přijala, bylo plánované, ale nějak prostě příroda nezafungovala, porodila jsem a chtěla jít pryč, hlavně ať mi ho nedávaj, co s ním mám dělat, nechci ho… Je to už pár let a furt to v sobě mám, je to neskutečný dítě, hrozně chytrý a krásný ale já vím, že jsem selhala a hrozně jsem chtěla aby to vše bylo normální, tedy dítě milovat a být s ním ráda, ale nešlo to. Chtěla bych ještě asi někdy jedno, ale pamatuju si, jak jsem s každým nočním vstávaním říkala „hlavně se už nikdy nenech přemluvit, nenech, nenech, děti jsou zlo k ničemu, jen paraziti co tě vysávaj, pamatuj si to, zapiš si to, děti jsou k ničemu, přežij tohle jedno, když už ho máš, ale už nikdy, hlavně na to nezapomeň“.Tohle je poporodní deprese - prožil to někdo? A jak to bylo dál? S dalšími dětmi?
Anonym snad pochopitelný
Ahoj, mám to čerstvě za sebou…jestli bych šla do druhého? Asi jo…prostě bych doufala, že se to nebude opakovat. Brala jsem 60 mg Seropramu a 150mg Trittica a telefonovala psychiatričce 10× za noc (samozřejmě tohle pojišťovna neproplácí 
). To mě dostalo z pekla do fáze „jen jsem si zničila život“, což byl pokrok k lepšímu. Teď jsou chlapečkovi necelé 4m a je to za mnou, jsem jen neurotická, úzkostná a občas brečím, ale je to super. Pomohla ta intenzivní psychoterapeutická péče, ale stálo mě to skoro všechny úspory, a ty dávky antidepresiv, i když zabraly až po třech měsících, přemýšlela jsem o tom, jestli dřív skončím já nebo ta deprese…
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zažila jsem to a bylo to strašné
Anonym N.