ČERVEN 2009

Zuzka - no je to lepší, než minule. Spíš ale nemám čas se nějak sledovat A možná je to i lepší.

Welu - taky tě vítám a gratuluju k srdíčku!

Jinak my jsme nejdřív postavili dům, pak se vzali a pak splodili. A jestli to dobře dopadne, tak příští týden za:,–(íme strom Nejspíš jabloň.

Prevíty mám načtený všechny tři díly a fakt jsou super. Jenźe manžel není vůbec na čtení knížek, ani nijak zvlášť na mazlení bříška. No rozhodně se mnou nebude chodit na utz. Maximálně shlídne kousek videa z utz, pokud si ho zase nechám natočit. A ještě by mohl stihnout porod, jede totiž na 2 týdny na ryby a vrátí se asi 2 týdny před porodem.

Stika - to ti nezávidím, s tím spaním. U nás to ale není o moc lepší. Večer u něj sedím, než usne. Někdy se v noci vzbudí a zavolá mě, to ho pak vyndám z postýlky, šoupnu k sobě a dospíme se spolu. Snad to pokojík odbourá.

Dneska jedem do MC, tak se ozvu až večer.

Krásné úterý holky

Zuzanica - děkuju za radu a lízátka 100% vyzkouším.

Weela - zkus se podívat na tuhle knížku - je to vtipně napsáno a to mužským (tedy jestli je ten tvůj ovšem čtivec knih) http://www.knizniweb.cz/…ho_muze.html
Držim palce, ať se srovnáš i s tím nedostatkem mužské „romantiky“. Třeba se přítel polepší a překvapí. Teď jsme „cíti“ všechny.

Welu - vítám tě a moc blahopřeji - je to úžasný! 

Predyko je to nějaké vyšetření ve 12 TÝDNU TĚHU a zjištuje se tam jestli je miminko v pořádku píše se to i jinak screening v kolikátém jste holky týdnu nemám vůbec přehled ani to nemáte napsaný v podpisu ani žádná tabulka tu není

jooo už to vidím jsem o dva dny napřed to je super že jsme na tom stejně jak jste udělaly ten metřík já na to za boha nemůžu příjít

Dobré ránko,

Welu: Vítám tě tady a dvojitá gratulace

Našla jsem vám co je to PREDIKO
http://www.prediko.cz/?…

Milli: Tak to se máš holka, já už dnes vypila sklenici studené vody na lačno, snědla sušenku a vylízala lízátko na nevolnost a účinek minimální…přežívám…no odpoledne musím být fit, mám pracovní pohovor 

Elhana: koukám, že nejsem sama s těma nevolnostma…taky zatím nevrhám , ale stojí to za starou bačkoru, poprvé jsem to měla jen od 9. do 12.tt, tak teď ´to bude asi horší.

Jo a jak tu některá píšete, že chodíte po těch schodech do koupelny, tak my bydlíme v 5.patře bez výtahu…už teď funím jak lokomotiva  

dobre rano,
tak sem to nevydrzela a dneska jsem domluvena s manzelem a odpo pujdu na kontrolu , tak drzte palusky at je to tam kde ma…

Lupe: mne nastesti vysly vysledky vsechny tehda dobre.
Uz ani nevim, kdy se ten tripple delal? Ve 12 nebo 16tt???

JO a jestli nemate ctive manzele, tak myslim ze jim staci dat precist toto (kdysy to kolovalo po netu a je to naprosto ctive a uzasne napsane..je to delsi ale stoji to za to precist..:
Nejkrásnějších 9 měsíců v životě ženy

1.měsíc
Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro, vydýchaný
vzduch a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale pořád
je to lepší než pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody
a je mi tak nějak fyzicky odporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů
v jeho vlasech. Asi se pozvracím. „Těhotenský test,“ odpovím na
otázku lékárnice, co si přeju.
Mám mžitky před očima a venku si musím chvilku sednout na parapet
výlohy, abych se neskácela. Jsem si jistá svou věcí a 2 čárky
na počuraném papírku mi to pak doma jen potvrdí. Asi brzo omdlím,
třeští mi hlava, ale jsem šťastná.

2. měsíc
Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní
boj:
když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy
se pozvracím. Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když
ledničku otevře, pozvracím se taky. Jdu si napustit do sklenice ledovou
vodu, napiju se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím
dech a risknu to. Rychle otvírám lednici a bleskově vytahuju máslo
a mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí a ženu k oknu to rozdýchat. Hurá,
ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne vyhráno. Snídám bílý
rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne snesu k jídlu.
Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice
a zrak mi padne na 2 buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil manžel
na večer na opékání. Ty už jsem neustála. Nesnáším zvracení,
takže zvracím s křečovitě zavřenýma očima, abych to neviděla,
pak poslepu tápu po toaletním papíru a po splachovadlu. Opouštím
záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu na dvůr to rozdýchat.
První, co uvidím po otevření dveří na dvůr, je hromádka od našeho štěňátka. Poslepu zvedám prkýnko.
Jsem vyložená z kuchyňského okna, zhluboka dýchám a přemýšlím, že bych měla něco sníst. Jediné, na co jsem schopná pomyslet bez
odporu, je rohlík s máslem a bílá káva. Stojím před ledničkou..........
Věčný koloběh. Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím v
posteli, hlavu jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán
a zhluboka dýchám. Asi bych měla něco sníst..........
Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech:
„Cos tady celý den dělala?“ Bez jakýchkoli skrupulí pronáším
neomaleně: „Blila.“
Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá
dokořán ledničku a volá na mě: „Co máme k jídlu, maminko ???“

3. měsíc
Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám
konečně těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s
pokynem sestry, abych přišla příště nalačno. Smlouvám s ní
aspoň o kapku kafe nebo čaje a vyhrožuju poblinkáním sesterny.
Směje se a povoluje mi trochu vody.
Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším
vůni našeho domu.
„Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?“, vyzvídám na každém.
Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na
opalování, hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s
máslem a bílá káva. Jediné, co mi voní a na co mám chuť prakticky
pořád, je pivo. Opuchly mi nohy a obličej a na bradě se mi vyrašil
lišej záhadného druhu. Večer k nám přišlo pár známých na grilovačku.
Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty.
Maso odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává
je synovi, který mlaská a omastek mu teče po bradě. Odbíhám blinkat.
Když se vrátím, úplně bílá, syn si mi sedne na klín, obejme
mě mastnýma ručičkama a zeptá se mě: „Copak je maminko?“

4. měsíc
Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy
manžel, příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy
se mi nechce ani trochu mluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu
a jestli jsem vyřídila všechno, co jsem měla. Ještě ke všemu
si ráno ohřál buřta k snídani a ten kastrůlek s mastnou smradlavou
vodou nechal na sporáku. Dvakrát se pozvracím, než dokážu sejít
z ložnice v patře dolů do kuchyně. Sobec jeden hnusná. Vůbec ho
nezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc…
Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno
rozkopat. Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde. Začínám
asertivně vysvětlovat, že rozhodně půjde, ale nějak se to zvrtne
a ječím na celé kolo, že už toho mám dost, že mi tady nikdo odmlouvat
nebude a že vůbec.
Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice,
kde se vzteky rozbrečím. Slyším, jak manžel potichu vysvětluje:
„Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit…“ „Tak
dobže,“ odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím......

5. měsíc
Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako lišej
v obličeji). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože téměř
u každé zprávy pláču. Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou
kulturní akci, protože mě k pláči dojímá krásná hudba. Potají
utírám slzy v divadle, kam jsem se synem dorazila na doják Perníková
chaloupka. Večer pláču, protože babička s dědečkem chtějí vzít
syna do ZOO a povezou ho tam autem. Jsem přesvědčená, že se vybourají.
Mám panickou hrůzu a pláču dlouho do noci.
Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece jen o trochu
sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná nějaká
riziková reklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od Vitany.

Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní gumové
punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si vsugerovala, že mám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách vyskákaly
takové červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od taťky,
než zemřel.
Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak jsou moje
děti sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu , nějakou
pipku s pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít
rádi a nikdo si na mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že je to
obvyklá vyrážka po holení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.

6. měsíc
Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v žebrech. Ukázalo
se, že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi pomalu trhají.
Dělají se mi podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách kromě
lehu na zádech, kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si z
pátého měsíce s sebou stále nesu lišej na bradě, gumové punčochy
a pipku s pevnejma prsama. Žárlím na všechno, co je ženského rodu.
Prohlížím se v zrcadle a vidím jakousi rozplizlou ropuchoidní maminu
se zplihlýma vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na nohách
a obrovským břichem. A pak vidím všechny ostatní sexy ženy a dívky,
sportující, vysmáté, vyzývavé a netěhotné. Manžel při pohledu
na mé svlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících těhu
při pohledu na buřta. Ze všech stran se naznačuje, že nejsem žena,
ale matka.
V knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech
(slovo, které je mi tak odporné, že je mi nevolno i teď), prsa se
začínají stávat továrnou na mlíko. Vyjdu schody do prvního patra
a funím jak lokomotiva.
Nenajdu na svém těle místo, které by nebylo aspoň trochu oteklé.
(Na rodidla si pravda přes břicho nevidím, tak nevím…) Manžel
vymetá podnikové večírky a zjevně se výborně baví s pevnoprsařkama.
Asi ho brzo nakopnu nožkou zpevněnou v gumové punčošce…

7. měsíc
Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala jsem ale pro
změnu znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu brutálněji, málokdy
to totiž vůbec stihnu doběhnout na záchod.
Taky k nám přišel Mikuláš s čertem. Čert zahudroval a zachrastil řetězy a já se rozplakala. Čert trochu znejistěl, tuto reakci asi čekal spíš od dítěte než od maminky. Manžel po jejich odchodu
vážně pokyvoval hlavou a s uspokojením konstatoval, že mi konečně
došlo, že jsem celý rok zlobila a začala se po právu bát. Pak
mě se synem společně uklidňovali, že čert jen tak hudruje, ale že by mě ve skutečnosti nechtěl. Těžko už mi někdo někdy uvěří, že mě k pláči dojal strach spatřený v synových očích.
Novinkou pro tento měsíc je absolutní neovládání svěračů. Zakašlu,
kýchnu, zasměju se a můžu se jít převléknout. Lehkou ostudu jsem
udělala na oslavě Silvestra, kdy jsem se doslova smíchy počurala,
naštěstí tam byli jen naši nejbližší známí… Navíc mě trápí
střevní problémy, což je společně s předchozím problémem dost
vražedná kombinace. Nejlepší je pro mě vůbec nevycházet z domu,
v době předvánočních nákupů dost problematický úkol.

8. měsíc
Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám pocit, že červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly vytlačené
po okrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky přemýšlím,
jestli vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat.
Zmizel mi lišej z brady a nahradilo ho jakési postpubertální akné.
V kabelce musím pořád nosit Rennie, protože mě má žáha asi brzo
sežehne.
Praskly na mně moje těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny, ale
ty mi zase hrozně kloužou po břiše dolů a následně spadnou úplně.
Musím na nich teda nosit kšandy, což sice slouží k výbornému
pobavení mé drahé polovičky, ale já z toho zrovna dvakrát nadšená
nejsem. Mohla bych nosit sukně a šaty, to bych ale musela dopnout
kozačky, což je při současném stavu mých lýtek absolutně nereálné.
Praskly mi zipy u obou zimních bund a ulomila se mi čtyřka vpravo
nahoře. Takový lehce destrukční měsíc.

9.měsíc
Na poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala všechny
mé (dva) prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak museli odříznout
i s prsty.
Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných akrobatických
prvků při zavazování bot, depilaci atd…provozuji těhotenskou
jógu při nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou. Konkrétně
tedy na pravé noze, na levé to jde celkem v pohodě. S pravou jsem
měla dlouho problémy, pak jsem ale našla výborný způsob - nutné
asi půlhodinové rozcvičení zadních a vnitřních stehenních svalů, šikmých zádových a krční páteře: V široko rozkročmém sedu
na zemi přitáhnete tělo k pravé noze šikmo tak, aby břicho splývalo
volně mezi rozkročené nohy a netlačilo se. Zkroutíte hlavu tak,
aby bylo vidět na prsty u nohou. Při dobrém rozcvičení je možno
v této poloze ostříhat všechny prsty najednou, druhou variantou
je pomalu kmitat, při každém kmitu pak ošetřit jeden prst. Třetí
variantou je návštěva pedikérky.

Konečně porod. Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, do kterého
jsem se nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých těch
9 měsíců prožilo se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo všechny
mé nálady, propady, poklesky a nepříliš vzorné chování. Bezpečně
poznávám ty patičky, které usilovně a bez přestání kopou do
prázdna, jakoby hledaly to břicho zevnitř, do kterého byly zvyklé
se tak nádherně zabořovat. Bezděčně nastavuji břicho zvenku,
zdá se, že je to jak náhražka přijato.
Netrvá to ani tak dlouho a já začínám mít při pohledu na maminky
těhulky neodbytný pocit krásné nostalgie. To bylo přece tak nádherné
období, no řekněte.......