Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
K psychiatrovi ne, k psychologovi. Přimělo mě to, když jsem dvakrát měla opravdu silný a nutkavý pocit najet s autem do stromu, pocit, že se tím vše vyřeší. Ten pocit byl na základě dlouhotrvajících problémů v rodině, partnerství,… V tu chvíli jsem si uvědomila, že je něco špatně a dobrovolně vyhledala pomoc. AD jsem nedostala, což u psychologa ani nejde, ale pomohl mi se z toho dostat a já to zvládla bez nich.
Pro mě to byla situace v rodině, kdy jsem nevěděla, jak s dotyčným mluvit, abych vždy neskončila špatná…nebo abych si ujasnila, že to mám stále v hlavě v pořádku…byla to drobnost, ale ono stačí ten jiný pohled, nestranný…nebála bych se toho, sama jsem byla na dvou konzultacích a bylo jasno ![]()
Ja k psychiatrovi sla poprve, kdyz jsem zjistila, ze trpim tezkou socialni fobii. Tedy, ze trpim touto fobii jsem vedela, ale k psychiatrovi jsem se rozhodla jit po svatbe kamaradky, na kterou jsem sla a kterou jsem malem neprezila.
Pak jsem o psychiatrovi premyslela v dobe, kdy jsem velice vazne premyslela o sebevrazde. Prestala jsem jezdit autem, protoze jsem se bala, ze to proste strhnu do stromu, apod. Nicmene jsem to oboje nakonec nejak zvladla bez pomoci psychiatra. Ale impulsem najit nejakou pomoc pro me vzdycky byl pocit, ze jsem v ohrozeni zivota ja nebo moje dite.
Já teda šla k psychologovi a to tehdy, když jsem se v tom problému zacyklila a nemohla ven. Pořád jsem na to myslela a nebyla jsem schopná o tom tématu racionálně přemýšlet. Věděla jsem, že už jenom to, že to řeknu někomu nezávislému, mi pomůže. A taky to, že se jedná o věc pro mě důležitou, která ovlivní zbytek mého život, takže se to vyřešit prostě musí. Nepovažuju návštěvu psychologa ani psychiatra za něco stigmatizujícího.
Nedokážu si představit, že by mě k tomu někdy něco mohlo donutit…maximálně možná nějaký soudní nařízení…buď návštěvy u psychiatra a nebo vězení…
@Tuco píše:
Nedokážu si představit, že by mě k tomu někdy něco mohlo donutit…maximálně možná nějaký soudní nařízení…buď návštěvy u psychiatra a nebo vězení…
Tak to buď ráda. Když máš takové deprese, že prostě nedokážeš vstát z postele a zároveň nemůžeš dlouhodobě skoro vůbec spát, tak ti psychiatr připadá jako záchrana.
U psychiatra jsem byla poprve asi pred 4 lety. Byla jsem dlouhodobe nespokojena, nic me netesilo, byla jsem nervozni, soukrome to taky neklapalo. Citila jsem se opravdu pod psa. Sla jsem do jednoho centra, kde jsou jak psychiatri, tak psychologove, absolvovala jsem vstupni vysetreni u psychiatra, kde mi rekl, ze mam slabou az stredni depresi a nabidl mi antidepresiva a konzultace s psychologem. Rozhodla jsem se zkusit jen psychologa bez leku, dochazela jsem k nemu cca 1× za 2 tydnu po dobu pul roku a opravdu mi to pomohlo. (ale chce to najit dobreho psychologa, ktery clovekovi sedne, jinak je to ztrata casu a penez.
Letos jsem k nemu zacala chodit znovu. Duvodem je dlouhodoby stres, kdy se mi sesla krize v praci i soukromi, nevyhovujici vztah a rodinne problemy. Po x mesicich, kdy jsem byla porad ve stresu a vicemene se mi denne chtelo brecet, jsem mu zavolala a doufam, ze se to nejak vyresi bez psychiatra a leku.
Urcite neni treba se nejak kvuli tomu bat nebo stydet, pece o dusevni zdravi je stejne dulezita jako treba prevence u gynekologa. Mne treba lidi rikaji, ze mi nic nechybi, pekna, zajistena, s dobrou praci, skvelou vyplatou, x prateli, ale…
nazor okoli nemusi byt smerodatny, dulezite je, jak se clovek citi, a z toho je treba vychazet.
@Anonymní píše:
Tak to buď ráda. Když máš takové deprese, že prostě nedokážeš vstát z postele a zároveň nemůžeš dlouhodobě skoro vůbec spát, tak ti psychiatr připadá jako záchrana.
Myslíš vyloženě sezení s psychiatrem nebo že ti předepíše nějaký prášky…mě přijde, že to je skoro jenom o prášcích všechno…A byla jsi teda už někde nebo se teprve chystáš?
@Tuco Léčím se už řadu let a poslední 2 roky docházím i pravidelně (1× týdně k psycholožce) A fakt jsem měla takové stavy, že jsem nedokázala vstát z postele a postarat se o čtyřletou dceru.
Mě tam poslala obvoďačka, když jsem jí řekla, že nemůžu spát. Psychiatr mi diagnostikoval úzkostnou poruchu a předepsal AD a konečně mi bylo líp. Sama bez doporučení obvod. lékaře bych tam ale nešla.
@sloninka Já tomu samozřejmě rozumim, že jsou lidi, který mají k depresím sklony…a sami se z toho nedostanou…ale psychiatr a psycholog je rozdíl ne…mě předepisování léků přijde jako vytloukání klínu klínem…člověk to pak vysadí a je na tom pomalu hůř než předtim…
@Tuco píše:
@sloninka Já tomu samozřejmě rozumim, že jsou lidi, který mají k depresím sklony…a sami se z toho nedostanou…ale psychiatr a psycholog je rozdíl ne…mě předepisování léků přijde jako vytloukání klínu klínem…člověk to pak vysadí a je na tom pomalu hůř než předtim…
osobní zkušenost, nebo se jenom domníváš?
@Anonymní píše:
Mě tam poslala obvoďačka, když jsem jí řekla, že nemůžu spát. Psychiatr mi diagnostikoval úzkostnou poruchu a předepsal AD a konečně mi bylo líp. Sama bez doporučení obvod. lékaře bych tam ale nešla.
No to je to o čem mluvim…takže teď s práškama spíš…to budeš brát doživotně, aby jsi mohla pak spát? nebo po čase vysadit a co se stane pak? Budeš schopná spát dál i bez toho? Já tomu nerozumim…ale přítelkyně od bráchy taky trpí nějakou poruchou..bere prášky…loni je vysadila a skončila nakonec hospitalizovaná a musí je brát zase, aby byla schopná vůbec fungovat…podle mě by to šlo i jinak…šetrněji..?
Chci se zeptat Vás co měli nějaké psychické potíže (né kvůli vážné příčině- např. umrtí v rodině atd, ale prostě nějak samo vyplynulo ze situace bez nějakého vážného podmětu - např ztráta práce atd), tak co bylo tím spouštěcím motorem nebo tou poslední kapkou, kdy jste sebrali odvahu a objednali se k psychiatrovi? Jak jste poznali na sobě, že pomoc potřebujete?
prosím o anonym děkuji