Breno poradna - podlahové krytiny
Jiří Novotný
@Ostruzina80 píše:
Patrová postel je hudba budoucnosti. S mimčem si to neumím představit a navíc manžel je malinko rozměrnější, takže by musel trochu shodit, aby pod námi vydržel rošt![]()
Jinak děkuji moc za ten odkaz na 1+1 z mimibazaru. Ten je vážně skvělý!
Docela mě překvapuje, jak moc tragicky to hodně z Vás vidí. Chápu, že kdo žije ve velkém bytě si jen těžko představuje, jaké je to žít v menším prostoru, ale rozhodně si myslím, že to není žádné drama, že to všichni bez psychické újmy přežijeme
Ty to třeba tragiky nevidíš, škoda, že nemůžou Tvé děti ještě projevit svůj názor ![]()
Já si to upřímně taky nedokážu představit. Dokud jsou děti malé, tak se to snad ještě dá zvládnout ale jak porostou tak se z toho doma zblázníte. Kde se budou děti učit? Co když někdo onemocní a bude potřebovat klid? Kde se budete s partnerem milovat? Večerka bude zároveň s dětmi abyste je nerušili např. sledováním televize nebo povídáním?
Já bych z takového nedostatku soukromí zešílela. V bytě by dle mého měl být minimálně jeden samostatný pokoj pro rodiče a jeden pro děti. Nevím sice, co vás vede k tomu bydlení neměnit za větší, ale myslím, že vždy se dá při troše snahy za stejnou nebo podobnou cenu sehnat něco trochu většího.
@Ostruzina80 Mě teda nepřekvapuje, že to tady spousta lidí vidí tragicky. Jako dítě jsem bydlela s rodinou ve 4 lidech v malém 2+1, ale hloupě řešeném. Rodiče si tam natahali spoustu starožitného nábytku, takže už nezbylo místo na dětské zařízení, natož na dětský pokoj. Měli jsme ložnici, kde jsme spali všichni a obývací pokoj. I když byli rodiče hodní, tak mě celé dětství, od té doby, co si pamatuju, hrozně trápilo, že nemám svůj osobní prostor, že tam je nulové soukromí, protože všechno je všech, všichni na sebe pořád vidí a jeden od druhého si nemůže odpočinout. Bohužel to můj vztah s rodiči dost narušilo, i když je mám ráda, rozumím si s nimi, ale když máme být spolu, sneseme se tak den, max. dva, potom už nervozita stoupá, protože jsme sebe za ta léta společného života tak přesycení, že už nemyslíme na nic jiného, než jak si od sebe odpočinout. Pak dochází ke zbytečným hádkám a to teď už není nic proti tomu, co to bývalo v době, kdy jsme dospívaly a ještě musely bydlet doma. A tento pocit trvá i teď, po deseti letech od osamostatnění. Moje sestra to má úplně stejně, máme rodiče rády, ale nejradši je máme na dálku.
Tak ja som vyrastla v 2+1, u babicky to bolo sice 6+1, ale aj tak sme vsetci cely den travili v obyvacej kuchyni a ostatnych izieb sa chodilo len prespat… Ja mam depku ked sme vo velkom dome rozlezeny kazdy sam vo svojej izbe ![]()
@Ostruzina80 píše:
Představa příčky se mi moc nelíbí. Máme jen jedno okno a vznikla by tak část za příčkou, kde by byla velká tma.
Obytný pokoj má cca 5×3,5 m a stěhovat se opravdu nebudeme.
Nikdy?