Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Dítě zamlouvá svoje emoce
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
24.4.24 17:23
@Anonymní píše: Více
A myslíš, že by fakt hodinu brečela? Taky mi přijde, že ji tím zájmem a diskutováním možná dusíš. Je to malé dítě a ne malý dospělý. Může se chvilku vybrečet a vyvztekat podle sebe. Není to přece už miminko, které pláče a nechala bys ho být. Už mluví, chápe. Jestli se náhodou ty vždycky při jejím „neúspěchu“ nerozsypeš a ona přechází do pozice, že musí tebe uklidňovat - sluníčko svítí, je tam hezky, nebolelo to.
Ale zase je krásné, že ti na ni tak moc záleží a chceš, aby se měla dobře.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.4.24 17:26
@Anonymní píše: Více
Ale ty děláš to stejně. Odvádíš pozornost, trochu jinak, ale odvádíš a ona reaguje přesně dle tebe, taky odvádí.
Už tvůj popis toho, jak to u vás doma funguje je fascinující.
Myslíš to dobře, o tom žádná, ale pamatuj, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.
Co to je rovnoměrná péče? Ta má být především společná a doplňující. Pořád potřebuješ něco pojmenovat a někoho někam zařadit.
Dcera tě pouze zrcadlí.
Ač to vůbec nemyslím ve zlém. Na vše jdeš strašně vědecky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.4.24 17:30
@paní Droběna píše: Více
Tak nějak.
U nás když konejseni nikam nevedlo, tak jsem prostě toho nechala. Nevěnovala další pozornost, dítě nemělo diváka, tudíž to rychle prestalo bavit.
A pak se rychle přehodila na něco jiného a já už se k ničemu nevracela a v ničem se nerýpala.
Dítě zakladatelky je takové zacyklene samo v sobě za její vydatné podpory. A to opravdu nemyslím nijak zle.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.4.24 18:37
@paní Droběna píše: Více
Vyzkoušeno, opravdu vydržela celou třičtvrtě hodinu, pak jsem to nevydržela já a začala ji konejšit, během chvilky se uklidnila 
Se sluníčkem to byl příklad, není to vždycky v pozitivním smyslu, nedávno opakovala „zapomněli pití“ 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.4.24 18:54
@Trojlístek píše: Více
Nevím, co konkrétně myslíš, že je fascinující na tom, jak to u nás funguje 
Rovnoměrně je myšleno, že je i s manželem několik hodin denně sama tak, jako je se mnou, pak samozřejmě trávíme čas i všichni společně, ale co vidím tak v okolí, jsme spíš výjimka, psala jsem to proto, že není ovlivněná výhradně mým přístupem, s manželem reaguje stejně, snad je to srozumitelný Pozornost neodvádím, vždycky jsem s ní byla mlčky, ale ona sama něco opakovala a vyžadovala reakci, já tu potřebu neměla
Mně asi stačilo napsat, že je to u dětí běžná reakce a není na tom co řešit Prostě ve vlastním okolí se děti v tomhle věku projevovaly dost podobně-vztekání, pláč, kopání kolem sebe, tak jsem si říkala, jestli neděláme někde chybu
- Citovat
- Upravit
24.4.24 18:58
@Anonymní píše: Více
Já vidím chybu v tom, že máš na ní vysoké nároky. Chováš se k ní jak k malé dospělé, ne k dvouleté.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.4.24 19:16
@Anonymní píše: Více
A vždy teda konejšíš a uklidňuješ? Nebo se někdy bez emocí zeptáš v klidu co se stalo ještě před tím, než ji začneš litovat? I když to samozřejmě víš, protože vidíš co se stalo.
Ten příklad s tím větrníkem a tvá reakce je obvyklý vzor? Nebo ji dáš prostor, že ona to může pojmenovat případně jí jen pomůžeš se vyjádřit?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.4.24 21:04
@paní Droběna píše: Více
Někdy se třeba stane něco, u čeho čekám pláč, ale přejde to bez mrknutí oka, tak ani nereaguju, není to tak, že k ní hned kvůli všemu běžím, když ale začne s pláčem volat, nejdřív se vždycky zeptám, co se stalo/děje. S tím větrníkem to byla taková zkrácená verze, abych tu nepsala sáhodlouhý román, bylo to takhle. Tancovala na ptačí tanec a jak se točila, zamotala se nějak víc a šlápla si na větrník, který se zlomil v místě spoje a praskla jedna lopatka, zvedla ho a vylomil se úplně, tak spustila srdceryvný pláč se slovy: „větuník uozbitej, mamí, podívej“, šla jsem k ní a ptám se, co se stalo, tak mi odpovídá mezi vzlykáním: „šlápla na větuník, uozbitej, podívej no“ a boří se mi do hrudníku, jenom jsem zopakovala „větrník se ti rozbil?“ a dál mlčky sedím, objímám ji a hladím po zádech, ona zase zopakuje „větuník uozbitej, nechtěla šlápnout, no“, zopakuju po ní, pokud neodpovídám, opakuje i desetkrát (vyzkoušeno), pak řekla „líbil větuník a je uozbitej, nechtěla“, tak jsem odpověděla, „já vím, že jsi nechtěla a je ti to líto“ a na to ona reaguje: "no, větuník uozbitej, sluníčko svítí“, nereagovala jsem, tak už najela na „sluníčko svítí venku, no, podívej, sluníčko“ a pak dál, jak jsem psala
- Citovat
- Upravit
24.4.24 23:04
@Anonymní píše: Více
Když to popíšete takhle celé, tak mi její reakce nepřijde ničim zvláštní. Sama od sebe popsala co se stalo, že to udělat nechtěla. Já myslím, že takhle malé dítě ještě neumí vyjádřit slovy konkrétní emoci, aby samo od sebe řeklo teď mě to mrzí, štve, jsem smutná. Alespoň já jsem viděla děti, které oklikou popisují co se stalo a z toho člověk pochopí, co „jim vadí“. Ve dvou letech málo které dítě řekne jsem naštvaný protože, jsem smutná… Oni třeba ví jak asi vypadá vztek, smutek, rozmrzelost atd… Mají okoukané, že když se někdo chová tak a tak, má vztek, pláče je smutný… Ale vnitřně si uvědomit co cítím a pochopit a pojmenovat: " aha to je vztek" to je ve 2 letech fakt vyšší dívčí. A s tím sluníčkem. Třeba je to její taktika, jak z toho pláče ven. Může třeba mít téma větrník již uzavřené, nemá co by k tomu řekla, jen ještě neumí zkorigovat emoce a tak se jí chce pořád brečet… Když se začnete bavit o sluníčku nebo o tom na co odvede pozornost tak si nezaměstná hlavu a nezačne o tom povídat? Pak většinou děti přeatanou brečet… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.4.24 02:50
@Anonymní píše: Více
Tak úplně běžná reakce to není.
Je taková řekněme sofistikovanější, když vezmu v potaz, že jde o malé dítě.
Prostě podle toho jak popisujes cokoli, tak na vše jdeš strašně vedecky a hlavně hned víš, že vy to máte nějak = dobře, ostatní vidíš dělat něco jiného = takhle to nechci.
Sice takhle explicitně to nepíšeš, ale ze tvých příspěvků to na mě úplně křičí.
Máš pravděpodobně potřebu mít vše pod kontrolou.
Tvá dcera tě opravdu zrcadlí.
Je úplně jedno, že tráví čas i s tatínkem.
Je přirozené, že se tvoří diáda matka / dítě. Je to důležité vývojové období a dítě si vtiskuje do paměti spíše chování matky, navíc děvčata.
Dcera může být senzitivní dítě, ona to nijak nehraje, to v jejím věku není reálné.
Někdy potkám maminku s dítětem.
U lékaře, MHD, hřiště a ta matka tu pusu prostě nezavře a pořád vše komentuje.
Někdy dokonce udělají významnou pauzu (jakože mlčí) a čekají na reakci, asi jako ty.
Tyhle děti mají až takové dospělé uvažování, sofistikované, prostě přebírají mluvu dospělých, ale dost často vůbec nerozumí tomu, co říkají a kdy konkrétní slova použít.
Stejně se mi to jeví i u tvé dcery. Nemyslíte to špatně, máte pocit, že jste pro své okolí neviditelné, ale dost často si neuvědomujete, že vás okolí vnímá.
Jste prostě takové, vychovavate takhle své děti. Děláte z nich zmenšeniny dospělých, ale reakce bys očekávala více dětské. To se ovšem vylučuje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.4.24 10:00
@Trojlístek píše: Více
Tak tak, můj kamarád takovému chování rodičů říká psychologizace dětí. A co vidím, tak ty děti pak později skutečně psychické problémy mají. Těžko říct, co je příčina a co následek. Trochu mám pocit, že tou psychologizací rodiče na ty problémy dětí dost zakládají. Byť mám něco z psychologie vystudovaného, doma to nepoužívám. Ani nemám moc ráda řeči typu "Vím, jak se cítíš, projev své emoce ". Dítě bych v situaci s rozbitým větrníkem chlácholila, že to nevadí, pořídí si nový nebo spolu nový vyrobíme. Myslím, že to dítě prostě chce šťastný konec, proto ty řeči o sluníčku. Že jí matka jen zrcadlí její emoce jí ten šťastný konec nedává, tak si ho vytvoří sama. Tomu rozumím, mám to od mala stejně. Prostě analyzují průšvih, snažím se pak na tom najít něco pozitivního a jít dál. To není odvádění pozornosti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.4.24 10:01
@Nakra píše: Více
Neočekávám od dvouleté, že by dokazála pochopit a pojmenovat svoje emoce, jen se jí snažím pochopit, abych jí neublížila.
S manželem jsme několikrát probírali, jak v něm jeho rodiče zašlapali projevování emocí, styděl se brečet i na tátově pohřbu, dovolil si to jenom doma přede mnou a pak mi přiznal, jak to pro něho bylo strašně náročný, aby nevypadal jako slaboch, protože chlapi přece nebrečí a už vůbec na veřejnosti Nechce pro dceru takový přístup, takže tohle doma hodně řešíme a evidentně zbytečně Moc děkuji, tenhle tvůj příspěvek mi pomohl pochopit, že to má dcera zkrátka jinak 
- Citovat
- Upravit
25.4.24 10:08
@Anonymní píše: Více
No to je asi problém, že jste v dětství zažili jeden extrém (potlačování emocí) a teď to tlačíte druhým směrem ( hlavně vyjadřuj emoce). Ale lidi nejsou stejní, ve mně třeba nikdo emoce nepotlačoval, ale já prostě nikdy neměla ráda se v nich patlat. Jak jsem psala, potřebuju to uzavřít a jít dál. A uzavřít to nějak pozitivně, prostě poloplná sklenice. Kdyby mi někdo opakoval jen „Vím, jak se cítíš“, tak mi to nepomůže. Buď ať mě povzbudí, nebo to nechá komplet na mně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.4.24 10:36
No a neodvádí jí takhle tu pozornost otec, nebo babičky, že by se to prostě naučila? Že ti to přijde zvláštní každopádně neznamená, že je to špatně nebo snad něčí vina.
U dvouletého batolete mi vždy přišlo jako hlavní nenechat zacyklit v problému ale zároveň neodignorovat, že něco prožívá. Kde je ta hranice bys měla vědet nejlíp ty. Že byste si po zlomeném větrníku sedly, ona by ti sdělila, že měla strach se přiznat ale považuje to za správné i když je to nepříjemné, protože se obává tvojí reakce, nicméně díky tomu že k tobě cítí léta budovanou důvěru to teda udělala..
A ty ji odvětíš, že si oné důvěry považuješ, chápeš že prožívá směsici pocitů které jsou v pořádku, nad větrníkém se trápit nemusí, protože rozumíš že to byla nehoda a ne úmyslné zničení, plus nebude tak zle, protože se dá sehnat podobný.
No to se asi nestane, ale mám pocit, že bys byla ráda kdyby ta interakce byla v takovém duchu 
Jsou ji dva, bulení a snaha se popasovat s emocemi na její straně je adekvátní, u tebe zase stačí ujištění že se nezlobíš a větrník seženeš nový.
Diskutování o tom jak cítí lítost bych si ještě nějakou dobu nechala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Jak znovu naučit na nočník
- 23.09.24
- Simona2121
