Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
@Anonymní píše: Více
Pokud jako matka selhala, tak je jen dobře, že neměla vic dětí. Za tu sebereflexi by zasloužila uznání a ne pomlouvání od snachy, která o jejích důvodech a pohnutkách ví kulový.
Já tím tak netrpím, ale muž kvůli tomu selhával v běžném, praktickém životě. A by mě zajímalo jak by vám bylo, kdyby Vám maminka, která jako maminka v dětství selhala, najednou začala chodit za Vámi do práce a volat vašim nadřízeným.. Jak tady někdo napsal, to už je patologie. A měla by být i dostatečně sebereflexní dospělá matka dospělého dítěte, aby tuhle patologii neprovozovala.
Fakt by mě zajímalo, jak by to bylo, kdyby měla dvě děti. Zda by stíhala být stíhačka i u obou. ![]()
@Anonymní píše: Více
Tohle ale přece není otázka počtu dětí.
@terien píše: Více
To není, ale je tu jedno velké ale…
Zamýšlela jsem se teď nad tím, zda to nepřinese problémy do budoucna s nedostatkem psychologů a psychiatrů pro takové děti - jedináčky a jejich mamči - k nynějšímu diskurzu se vše bude řešit nejspíš psychoterapii a pod. i u méně stíhačkových matek než je ta muže.
Muž mi oponoval, že to zajistí AI. ![]()
@Anonymní píše: Více
Jakože být jedináček je automaticky diagnóza?
sorry, ale přijdeš mi normálně cáklá.
Myslím si, že prvořadá musí být vzájemná touha Tvoje i partnera - že chcete další dítě. Takové to vnitřní nutkání, silný pocit…Tady na tom bych stavěla. Pro děťátko být chtěné a milované je rozdíl než být z musu, aby byl…sourozenec atp… My jsme oba z 4členné rodiny, a i když pár hodin po prvním porodu jsem řekla DALŠÍ už NE
, tak po roce jsme začali oba cítit, že nám něco stále chybí, že nejsme ještě jakby kompletní rodina… Říká se, že to nej, co může rodič dát svému dítěti, je sourozenec… Samozřejmě to ale každý vnímá jinak…My prostě nechceme, aby byl v životě sám, v pokojíčku sám, máme s partnerem oba krásné vzpomínky na hry se sourozencem a i v dospělosti máme spolu hezké vztahy. Žiju nyní 100km od rodičů, a nebýt sestry, nevím, jak bych zvládala starost o oba rodiče, máma je v hospici…Ideální rozestup je dle mě +-3 roky, třeba i z důvodu rizik. tehotenstvi - nezvedat nic těžkého, hospitalizace v nemocnici…syn si sám vleze do autosedačky, je už mnohem samostatnější a odloučení od mámy v nemocnici zvládá velmi statečně… Více let se projeví později, třeba věk dětí 4 a 9 dobré, ale pak jim je 10 a 15, a to už je trochu propast…ale zas se to pak srovná… přeju šťastné rozhodnutí, hlavní je jednou nelitovat - žes druhé měla a nebo ne, a to už třeba bude pozdě ![]()
Volila bych počet dětí podle svých pocitů a mateřských potřeb. Mám sourozence ale v dospělosti už k sobě tak blízko bohužel nemáme. Mamka nás stíhala hlídat obě, naše kamarády nesla nelibě až na ně žárlila… Donedávna jsem u ní měla na talíři že jsem se odstěhovala
… Mám dvě děti. První náročné, druhé naštěstí klidnější a jak za odměnu. Jsou od sebe o necelé 3 roky a občas prohlašují že by byli radši jedináčci
jindy se zase k sobě tuli a vyjadřují si lásku
… Původně jsem chtěla 3 děti, ale teď vím že bych na to rodičovani už neměla nervy a náladu…žádný počet dětí není univerzální optimum. Rozhodněte se podle sebe ![]()
Ahoj vsem, cekame druhe a rozdil bude pet let. Nas prvni je uzasny, ale neskutecne akcni, tak jsem zvedava, jak k tomu zvladnu miminko.
Tak by me zajimaly zkusenosti maminek s vekovym rozdilem cca 4 az 6 let. Diky:)
@Anonymní píše: Více
Souhlasím, až na ty 2 děti to mám stejně. Odmala na vsechno sama, sourozence jsem moc chtěla a potřebovala.
Snažila se najít víc v kamarádství, ale nikdy to nevyšlo.
Doteď toužím po pevně vazbě, 200% důvěře - nemám. Co se týká kamarádství.
Dítě mám ale jedno. Druhé jsem chtěla, ale jen kvůli tomu, abych neměla jedinacka. Takže mám jedno. Okolnosti tomu chtěly a určitě si neudělám druhé dítě s kýmkoliv jen proto, aby bylo. Kdyz není vhodný otec, rozuměj takový, se kterých bych to cítila naporad, nedá se nic dělat.
@Anonymní píše: Více
A jeho otec, ten se staral jak? Že se o něm nezmiňuješ… Víš, ono dítě mívá dva rodiče.
Já sem v nesu trochu jinej úhel pohledu - rodiče nám neplánovaně zemřeli velmi brzy, po našich 20. narozeninách. Nikdo to takhle nechtěl a neplánoval, ale jsem strašně šťastná, že ten sourozenec je, to byl v tu chvíli jediný důvod to zvládnout a vztahy se nám hodně vylepšili. Je jedno, kdy to bude, ale jednou rodiče prostě nebudou a ne každý má to štěstí, že najde partnera pro život, bude mít vlastní rodinu. A ono zůstat tu sám je fakt hrozně smutný. Za mne je to velký dar, toho sourozence mít, ale to musíš zvážit sama, jestli na to máš. Jestli si nejsi zatím jistá, tak já bych počkala, jestli vás netlačí čas.
Ahoj, těžce se radí, ale v podstatě si odpovídáš sama mi přijde. Že druhé prostě nechceš. Já mám 2,5 holcinu, od 2 let období vzdoru…stále kojím jak ve dne tak hlavně v noci celkem často
a k tomu jsem v 12tt. A teda plánované to bylo celou dobu. Kdyby se povedlo už po šestinedělí tak by se už povedlo. Celou dobu jsem byla rozhodla s mužem, že chceme děti dvě. A nějaký nedostatek spánku, bordel v bytě mě v tom neodradily… A vím, že to bude náročné, ale zvykneme si a zvládneme to
.