Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Jo z nas jakoze taky, ale sem tam se záhadného prosmykne a arano koukám pes u nohou pod peřinou ![]()
Mam 2letaka a 4letou. 4 letou uspavam v jeji posteli. V noci nekdy prijde, nekdy ne. A 2letakova postylka je jen na „okrasu“. Je porad u nas. A asi jsem lina, ale radsi se vyspim nez litat v noci po byte a uspavat v jejich postelich. ![]()
Já se necítím úplně povolaná udílet nějaký rady a rozhodně nejsem žádný ezoterik, spíš praktik, ale mám v rodičovství takovouhle zkušenost:
Kdykoli se vyskytl nějaký fakt velký zásek, něco nešlo, dlouhodobě to skřípalo, obvykle jsem si (když jsem vychladla) musela přiznat, že za to můžu já. Že těm dětem tlačím něco, co je pro ně nepřirozené, nebo na co nejsou ještě zralé.
Dvou a půl letá dvojčata jsem se např. takto snažila naučit, aby usínala sama. Nešlo to a nešlo. Ony ječely, já ječela, dostávala jsem žaludeční neurózu už s blížícím se večerem, protože jsem věděla, že jak je tam nechám samotné, bude řev, budou chtít napít, pochovat, najíst, vyčůrat…prostě šílenství.
A měla jsem dobrý důvod snažit se je to naučit - měla se nám narodit druhá dvojčata a nevěděla jsem, jak to budeme všechno zvládat, když starší jsou zvyklá na naši přítomnost v pokoji. Nakonec jsem to vzdala, uspával je manžel, já uspávala druhá dvojčata, byl klid a pohoda, všem se nám ulevilo. Usínat samy se pak naučily naprosto v klidu o rok později.
Stejně to bylo s odplenkováním, dudlíkem…se vším. Když přijde správný čas, jde to hladce a samo. Když to nejde hladce a samo, asi to dítě fakt potřebuje něco, co se mu snažíme sebrat nebo mu to nechcem dávat.
Představuju si samu sebe samotnou, dvouletýho mrňouse, samotnýho ve ztemnělém pokoji, když vím, že máma je v rozsvíceném obýváku. Taky bych nechtěla být sama, ne a ne, pořád bych hledala její teplo, bezpečí, úkryt. Zkus se na to taky takhle mrknout, z jeho úhlu pohledu. Fakt nutně musí být sám?
@Ronja přesně jsi to vystihla, naše dite se naučilo vsechny. Nesvary dat pryč, když přišel správný čas naprosto v pohode ja režim teorii nic nelamat ono to přijde
Mně je 30 let a taky nechci spát sama. A starší má postel v pokojíku i u nás v ložnici a střídá si to podle svého. Mladší spí v postýlce anebo v naší posteli, taky jak zrovna chce.
@Ronja hezky jsi to napsala a chválím jména
taky čekáme Bětku.
@Annapavelkovaml píše:
@tamata jak já nesnasim když ma manžel noční, to jsem ráda že tam ty prcky vedle sebe mám nesnasim když musím spát sama pobyt v porodnici na rizikovem byl pro mě peklo…
manžel dělá taky noční, takže se starší automaticky stěhuje namísto manžela ![]()
Můj táta taky dělával noční a pamatuju si, že to pro mě vždy znamenalo automatický přesun do ložnice k mámě ![]()
@pufik20 píše:
Náš téměř dvouletý syn najednou nechce spát sám. Trvá to asi tři měsíce. Večer ho dám spát ale on stále chodí do obýváku. Zkoušela jsem ho dávat spát déle, sedět vedle něj než usne, nechat svítit i otevřené dveře…jediné co projde je lehnout si a čekat než usne. Navíc několikrát za noc chodí za mnou. Poradíte mi něco? Už jsem zoufalá
syn ma 5 a taky nespi sam
usina s manzelem, no a pak v noci za nama pravidelne stejne pride si lehnout no a drzi me za ruku, zkratka to beru tak ze nechce spat sam, tak to ber taky tak, zkratka je mu v pokoji smutno, nikdo nechce byt sam, ono ty deti ztoho treba casem vyrostou ![]()
Starší když byla v pokoji sama taky se vracela za námi, nechala se odvést zpět a za chvíli byla zase u nás. Když jsme přestěhovali i mladší do dětského pokoje ustalo to. Jsou spolu spokojené.
Taky mám dvouletýho u sebe v posteli, usne tedy ve své a v noci přicupitá. Je to tak hezký, když se přitulí. Užívám si to ![]()
Skoro dvouleteho ma taky v posteli a nenapadlo by me dat ho samotneho do pokojiku. Ja se sama bojim, neusnu, porad se budim. Tak proc to chtit po prckovi.
Ahoj,
nic s tím neuděláš. Já toto měla u syna. Vždycky jsme ho odnesli do postele a do půl hodiny byl zpět. Nechali jsme ho potom spát mezi námi, protože jsme se nevyspali a s postupem času ( a netrvalo to tak dlouho) s tím přestal. Jen jsme si ho museli přestat všímat. Prostě přišel, protože to potřeboval. A najednou konec. Z ničeho nic. Tak hodně štěstí