IVF a podpora manžela

Anonymní
16.8.21 11:30

IVF a podpora manžela

Dobrý den,

(omlouvám se za anonym, prosím zachovat… je tu hodně intimních detailů a někdo by mě mohl identifikovat)

ráda bych věděla, jak se vaši muži staví k procesu IVF a zda jsou vám oporou… případně, jak se vyrovnat s tím, když ve svém muži oporu nemáte.

Jsme s mužem 13 let, 10 let manželé. Mně bylo před čtvrt rokem 35. O dítě se aktivně snažíme (hlídání ovulace, clostirbegyt, utrogestan) asi rok a půl. Na jaře nám bylo v CARu po všech možných vyšetřeních řečeno, že dítě jedině po IVF. Já jsem naprosto ok (přiměřeně vyššímu věku, no), ale manžel má jen 0,2% morfologicky dobrých spermií (deformace hlavičky). Zkoušíme to však samozřejmě dále, kdyby náhodou…

Stimulace, odběr vajíček a transfer mě čeká na podzim. Jenže bychom do té doby měli učinit několik rozhodnutí, které lékařka nechává na nás… pro mne velmi závažných, eticky sporných a psychicky zatěžujících rozhodnutí (genetické testování embrií, isci nebo i pisci, zavést jedno či dvě embria, doba zamražení embrií…).

Oba jsme katolíci a je to pro nás těžké, dohodli jsme se ale, že dítě opravdu chceme… manžel si však stále myslí, že se do října stane zázrak a já otěhotním přirozeně a IVF vůbec neproběhne (já tomu moc nevěřím dle toho, co nám řekli v CARu).

Situaci komplikuje to, že trpím chronickou nemocí, na kterou užívám léky, které budu muset patrně v těhotenství vysadit alespoň na první trimestr. I proto jsme se o dítě nepokoušeli dříve… bojím se, že vysazením ohrozím prcka (plný návrat nemoci), stejně jako tím, že je budu brát a lékaři jen více méně krčí rameny = je to na vás, paní…

Manžel se mnou nechce o IFV vůbec mluvit. Nechce o tom dokonce ani slyšet. Nechce se podílet na rozhodování o věcech, o kterých píšu výše. Když jsem ho poprosila, aby mě po OPU vyzvedl v CARu, jen něco zahučel. Zároveň nechce, abych o situaci řekla komukoliv (kamarádce, rodině…). Připadám si na to úplně sama a je to pro mě obrovské břímě. Chtěla bych o tom s ním mluvit (ne pořád, jen rozhodovat společně ty zásadní věci), chtěla bych vědět, že budu mít na té dlouhé cestě oporu, navíc když se to třeba vůbec nepodaří… je mi hrozně smutno a mám trochu i vztek… že jsem na to sama a také že manžel ani očividně nechápe, že do toho vložím své tělo, duši, čas, peníze (dohodli jsme se, že zaplatím já, i když jsou to mé jediné peníze „stranou“ a on vydělává dost) a riskuju život (kvůli své nemoci) a on si stojí úplně mimo, jako by se ho to vůbec a naprosto netýkalo a ještě se tváří, že ho obtěžuji… přitom po dítěti celé manželství velmi touží…

Chápu, že pro muže a jeho ješitnost je to darda, že je tohle všechno prostě „ženská věc“ (ať to je, nebo není fér), nic mu nevyčítám, podporuji ho ve změně životního stylu, snažím se mít naději pro nás oba… ale uvnitř pláču, že mě v tom nechal už teď samotnou.

Přitom jinak je skvělý a velmi za mnou roky stojí.

Nevím, jak se s tím vyrovnat. Jak to máte doma vy? Co vám pomáhalo, vším tím projít? Třeba i samotným? Jak manžela zapojit a nenaštvat či neranit?

Děkuji, že jste si to přečetly, ženy. :srdce: :srdce: :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
19565
16.8.21 11:38

A není to celé jen o tom, že se v něm pere problematika umělého oplodnění a vaší víry?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6254
16.8.21 11:41

Me by zajímalo jaky bude až se vam narodí dítě „ze zkumavky“. Proč do toho nechce vlozit i své peníze? Pak kvuli tomu jak jste počkali budeš vse platit taky sama?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
193
16.8.21 11:49

Predne drzim palce, at se Vam vse povede (od spolecne domluvy po miminko) :palec:

Myslim se, ze se v nem pere a) jesitnost kvuli spermiogramu a b) vira vs IVF.

Jako manzele - katolici mate predpokladam SJM po svatbe v kostele, ne? Tak mate spolecne i finance… Asi bych mu v klidu navrhla, ze pokud se o tom nechce bavit, tak „v jednom“ bych do toho nesla. Uz jenom kvuli pripadnym komplikacim…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1004
16.8.21 11:57

Vubec nerozumim, proc z toho dela „tvoji vec“,a to vcetne financovani, ackoli to podstupujes i se vsemi velikymi riziky kvuli jeho spermiim. Nechapu. Zajimalo by me, jak extremne by reagoval, kdyby jsi ta neplodna byla ty. Jak se pak bude asi chovat k diteti? Kdyz neprijde prirozenou cestou? Trvala bych na tom, ze mluvit se o tom tedy bude. Spolu nebo s mediatorem (psychologem/knezem/whatever). Takhle bych se toho moc bala.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2821
16.8.21 11:58

U ivf se podle me neda mluvit „o podpore“, co se tyce manzela.. je to vec, kterou jsme absolvovali proste spolecne, spolecne jsme chteli dite, neslo to, on dal spermie ja vajicka, stali jsme pri sobe…u vas to chces jenom ty a cekas podporu, a to je spatne a je jedno, z jakeho duvodu - nabozenstvi, jesitnost, penize…tohle neni neco, co muze chtit jen jeden…pak si jen kladu otazku, proc jste tedy (hlavne tvuj muz) do toho CARu vubec sli…mozna jsi ho uz k tomu dotlacila..protoze, jestli ceka na zazrak, tak to mohl celoz dobu…promluv si s manzelem, co se realne stane, kdyz prirozene nepocnete, jestli je rozhodnut zit bez deti a jestli to vase manzelstvi ustoji

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
16.8.21 11:59

Já mám u manžela 100% podporu. Ale my máme dobrý vztah, nikdy by nás nenapadlo třeba dělit peníze na moje a tvoje a myšlenka, že IVF půjde z tvého rozpočtu, je strašlivá. Jak vás to vůbec napadlo?
A to u nás možná to chtěné dítě(už máme starší, ale chtěli jsme další), ani nebude. Protože mám prakticky neřešitelný problém na mé straně. Je to závod s časem a štěstím.
Mám jednu otázku, pokud jste tak hodně věřící, jste praktikující věřící? Jakého máte faráře? Rozumného?
Jinak v tom rozhodování, ve vašem případě je ISCI nutnost, podle toho, co píšeš. Tam asi není co rozhodovat.
Anonym, nechci tu zveřejňovat, že se snažíme.

  • Citovat
  • Nahlásit
499
16.8.21 12:02

Manžel by měl být pokornější a vděčný, co pro společné dítě podstupuješ. Měl by si uvědomit, že jiná žena by ho taky mohla vyměnit.

Příspěvek upraven 16.08.21 v 14:16

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
16.8.21 12:06

Ani nevíš, jak ti rozumím. My už jsme v procesu ivf cca dva roky, jsem podobně stará jako ty a máme stejný problém. Můj manžel je vzor ideálního manžela úplně ve všem, ale dlouho to u nás vypadalo úplně stejně. Teď už je to jiné, ale až potom, co se nám staly dost zlé věci, přišli jsme o dítě, já málem taky zemřela. Až po tom všem se změnil i v tomhle a začal další ivf řešit se mnou. A to věřící nejsme, takže problém v přesvědčení žádný nemáme, je dost pragmatický člověk, v tom to není.

Čím to je, na to jsem tak úplně nepřišla. Asi kombinace toho, co i ty píšeš, darda pro ego, to, že „ženské“ věci jsou jim úplně cizí, nemají o fungování ženského těla moc představu. Asi si ani neuvědomují, co to všechno pro nás obnáší.

Jak to zvládnout - já zezačátku taky plakala, zlobila se, cítila se šíleně osamělá. Donutit ho změnit přístup se mi nijak nepodařilo, přišlo to až samo. Sama v tom ale nezůstávej, někde podporu potřebuješ. Vybodla bych se na zákaz svěřit se komukoli - co si povídáš se svými blízkými kamarádkami přece určitě všechno do podrobna neví a vědět nemusí. Tohle se prostě líp sdílí se ženami. Já jsem našla oporu ve své kamarádce, kterou znám mnoho let a prošla si taky velkými komplikacemi než měla děti. Sice to předtím nebyla úplně moje nejdůvěrnější kamarádka, ale v tomhle mi rozuměla a teď je mi asi nejbližší. Ženy, které to nezažily, oporou být neumí, s tím se nic nenadělá, nemůžou rozumět, ta zkušenost je nepřenosná. Pokud opravdu v okolí nikoho takového nemáš, klidně bych tady našla diskuzi, kde se tyhle věci řeší a našla si tu virtuální kamarádku online.

S tou nemocí doporučuju konzultaci s více doktory o tom, co opravdu vadí a nevadí. Mě taky v těhotenství odmítali v podstatě jakkoli léčit, a pak jsem zjistila, že je to blbost, že sice mnohé léky nejsou na těhotných oficiálně testované, ale doktoři s jejich předepisováním dobré zkušenosti mají a vědí, že neublíží, i když v příbalovém letáku je opak. To neléčení aby to neublížilo dítěti napáchalo víc škody než užitku. Jen to musí být trochu progresivní doktor, který hledá řešení a nekončí u toho, že smůla, těhotná nesmí ani kapky do nosu. Navíc o těch rozhodnutím je dobré taky si promluvit s někým, kdo už je má za sebou, bohužel mám tu zkušenost, že doktoři ne vždycky všechno vysvětlí a člověk pak jen zírá.

Pokud dítě chceš, člověk zvládne i nemožné, držím ti palce.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
16.8.21 12:09

Zaprvé: to, že manžel má momentálně špatnou prognózu neznamená, že nemůžete mít děti přirozeně. Je to stav v určitém období a zdravotní kondici - může se změnit, zlepšit. Můj muž byl také lékaři hodnocený velmi, velmi slabě, a děti máme 3.

Nedá mi to se nezeptat: co jste dělali těch deset let? Děti jste zatím nechtěli kvůli práci, bydlení? Omlouvám se za drzou otázku, ale dost by to osvětlilo situaci.

Pokud by můj muž prožíval vnitřní konflikt, nešla bych do toho „na sílu“.

  • Citovat
  • Nahlásit
444
16.8.21 12:10

Máme společné peníze a nikdy mi manžel neřekl, že za to můžu já, i když asi z větší části mohu. Vždy mě zavezl, odvezl, počkal a neměl u toho žádné řeči.
Držel mě, když jsem plakala a radoval se, když jsem se radovala já.
Nedokážu si představit tím procházet sama.

Kdyby měl přístup, jako má ten tvůj, tak bych pochybovala, jestli s ním to dítě mít. Dítě si dělají oba.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
16
16.8.21 12:24

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
16.8.21 12:35

Děkuji za příspěvky. Moc mi popravdě pomohlo už to jen vypsat.

Do IVF (CARu) jsem ho dotlačila. Můj gynekolog řekl, že už to tak nejde dál (přes rok snažení, léky, 35. narozeniny… ) a musíme zjistit, jestli není někde problém u muže. Manžel po výsledcích spermiogramu a následně po doporučení IVF úplně šílel několik dní… střídal depresi, popření a (slovní) agresi vůči mně… a tak to je asi více méně vnitřně pořád… jen teď už o tom vlastně vůbec nemluví/nereaguje…

Peníze jsem dostala od svého otce teď darem, takže to tak vyplynulo… že to vezmeme z toho, protože to je „mimo náš rozpočet“. I když já je popravdě chtěla nechat jako „železnou rezervu“… zažila jsem ošklivý rozvod rodičů jako teenagerka a vím, jak to pak se SJM je… maminka celý život platila účty, jídlo, drogerii… co vydělala, to nalila zpět do domácnosti… a otec platil „velké věci“ (TV, auto, PC, šetřil si…). Máme to teď s manželem v podstatě stejně, to financování domácnosti. Když se rodiče rozešli, otec všechno sbalil, úplně vybílil byt a nebýt prarodičů, maminka by zůstala na ulici bez peněz s dětmi… naše manželství je dobré, ale stále mám v sobě takového červíka, který ve mně hlodá, abych neskončila jako maminka.

Jinak jsme praktikující katolíci a víra je pro manžela jistě problém, ale to pro mne taky a musela jsem se s tím srovnat (a srovnávám se s tím každý den a s každým dalším rozhodnutím v procesu IVF znovu). Kněze kolem sebe bohužel žádného, s kterým bychom to mohli probrat a nevyrazil s námi dveře, nemáme… byla nám doporučena knězem adopce, do které já bych šla (manžel pravděpodobně nikoliv), nicméně dítě mi nikdo nesvěří, protože jsem v invalidním důchodě s psychiatrickou diagnózou. :oops:

Jsem přesvědčena o tom, že k dítěti se bude chovat dobře… miluje děti, chce je a nevěřím, že by dítěti nějak dával najevo, že je „ze zkumavky“.

Jen já jsem v tom teď hozená jak v rybníce. Čtu diskuze, články, odborné studie a snažím se o tom přemýšlet, zdravotně i eticky se správně rozhodovat, ale… je to těžké… nicméně miminko moc chci… snažila jsem se mu v klidu vysvětlit (no nakonec jsem hystericky vzlykala, přiznávám :,( ), že pokud nebude IVF, tak zůstaneme bezdětní… ale on pořád prostě věří, že bude jíst kustovnici a nějaké vitamíny a stane se zázrak. :nevim:

  • Citovat
  • Nahlásit
3748
16.8.21 12:37

Budu hnusná, ale tvůj muž je zbabělec a sobec. Muž by měl být ženě oporou, pro tebe je aktuálně přítěží, protože si musíš dělat starosti ještě i s ním. A to je sakra nefér, protože ten proces je fyzicky mnohem náročnější pro ženu a u vás je chyba na jeho straně. A nechápu proč bys to měla platit ze svých peněz. Je to snad i jeho potencionální dítě. Oblečení a jídlo mu budeš taky platit jen ze svého? A kamarádce bych se svěřila i přes nesouhlas manžela. My si teda doma neschvalujeme co kdo komu říká. A pokud ti není oporou on, tak bys měla mít tu oporu v někom jiném. A rozhodnutí můžeš probrat klidně tady, dost je nás tu po IVF a máme buď osobní zkušenost nebo jsme si toho dost načetly.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1677
16.8.21 12:37

Tak slyšela jsem, že po úpravě životního stylu se ten spermiogram opravdu výrazně zlepšil, asi to možné je. Nicméně, já myslím, že jeho problém je v tom, že se nemůže vyrovnat se svojí neplodností a v takovém případě by mohlo pomoct obrátit se na nějakého psychologa, který by mu pomohl se s tím srovnat. Asi se to v něm tak moc všechno pere, že nemá aktuálně kapacitu v klidu řešit ivf. Uf, je to hrozně těžká situace pro vás oba.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat