Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Ahoj holky, mám šílené problémy s otcem. Je mu 63 let, je v důchodu. Nikdy nebyl hubeňour, ale co je doma, tak přibral na rekordních 160 kg. Má to jen v břiše. Stupňuje se mu dušnost (je na foukačkách), bolí ho kolena (s jedním už byl na operaci). Jenomže se neustále huntuje dál. Bydlí sám, chtěl psa, pořídila jsem mu psa, aspoň na malé procházky. Vyjde před barák, sedně na lavičku a psa nechá běhat. Vyhulí 60 denně. Teď se jeho zdravotní stav zhoršil tak, že udělá pár kroků a už nemůže dýchat. Bydlím daleko, takže mu nemůžu stát každý den za zadkem. Sestra tam chodí 1-2 týdně, další dny synovec. Nic na něj neplatí - sliby, vydírání, vyhrožování, prostě nic. Jeho odpověď je vždy - no, tak umřu. Každý musí. Volala jsem jeho plicnímu lékaři - nedostavil se na schůzku. Zkusí ho znovu obeslat. Jemu by pomohlo, kdyby ho na měsíc zavřeli do nemocnice, kde by nemohl hulit a trochu by zhubl.
Jenomže tam musí být jeho souhlas a ten on nedá.
Já už nevím, jak na něj. Jsem docela zoufalá. Vzít k sobě si ho nemůžu - nechce ani slyšet o tom, že by se odstěhoval 250km daleko, kde nikoho nezná, což chápu. Nenapadá vás nějaké řešení?
ahoj, muj tatik byl stejnej pripad v blede modrem.
pri 55 letech, po trech infarktech, s by-passem a castecnym invalidnim duchodem, vysokym krevnim tlakem a vaha taky 160kg.
zada v haji, kolena v haji, pomalu uz nedosel ani k autu pred barak. taky to nemohl udychat, mel sileny bolesti.
vsichni ho premlouvali, prosili, ja mu xkrat brecela do telefonu, ale absolutne to s nim nehlo.
jedina jeho reakce byla - jsem tlustej jak prase a mam to vsechno od toho. ale nijak to resit nechtel.
ani nevim jakej zlom u neho nastal, ale loni pred letem si ho zavreli asi na 3 tydny do nemocnice, protoze uz to s nim bylo fakt zly a pak otocil, ale zase do druhyho extremu - dieta, nebo spis hladovka, takze zhubnul a ted po roce ma asi 90 kilo.
ale obavam se, ze pokud tvuj tata sam nebude chtit, nic ho nedonuti
![]()
jak rikam, my jsme ho prosili, premlouvali, vyhrozovali mu, doktori mu davali pomalu jen par mesicu zivota a dokud k tomu nedospel sam, tak by s nim nehnulo nic.
pred tim nez se sebou zacal neco delat si ale vyhlidnul novej konicek - motorky, hrozne moc ho to naplnovalo. to je tak jediny, co si myslim, ze ho trochu i prinutilo - nova napln, takovy to nadchnuti se. jinak fakt nevim ![]()
U nás je ještě jedna nevýhoda (nebop výhoda, já už nevím), že on kromě toho dýchání a tloušťky je absolutně v pořádku. Tlak má lepší než já, cholesterol v pořádku. Není tam prostě nic, co by ho vyděsilo natolik, aby si to uvědomil.
Věřím tomu, že ta nemocnice by ho nastartovala, ale jak ho do ní dostat, když on nechce?
Má velkýho koníčka - zahrádku. Jenomže tam už nedojde. Takže když uprosí někoho s atutem, tak ho tam odvezou. Jenomže tam sedí a stejně nemůže nic dělat, protože to neudýchá.
Příspěvek upraven 11.04.11 v 10:51
Motivace je jediná cesta. Obávám se, že pokud on ani ze zdravotních důvodů nechce, nikdo s ním nehne po dobrém ani zlém, takový člověk motivaci nemá. Leda byste mu pořídili nějakou sličnou družku, která by s ním zamávala
![]()
Háta_x píše:
Motivace je jediná cesta. Obávám se, že pokud on ani ze zdravotních důvodů nechce, nikdo s ním nehne po dobrém ani zlém, takový člověk motivaci nemá. Leda byste mu pořídili nějakou sličnou družku, která by s ním zamávala![]()
Se sličnýma družkama zamával už po mamčině smrti. Nikoho do domu nechce, natož ženskou, která by mu do všeho kafrala. I tohle jsme už zkoušeli.
presne jak rika donaga, ten zpusob jak ho k tomu donutit, aby do te nemocnice sel, neni ![]()
my uz jsme byli tak zoufali, ze jsme to zkouseli uhrat i pres kamaradku co dela v nemocnici sestricku, ale dokud tam sam od sebe nesel, tak s nim nic nehnulo.
hata_x na myho tatika neplatila ani ta zenska…ten je v klidu „uhanel“ i se svym (ne)zdravim
a z jejich nazoru si stejne nic nedelal ![]()
Já myslím, že dokud to pořád " nějak " jde, tak nic neudělá..
Ale až to nepůjde - třeba se ráno nezvedne z postele, nebo zůstane vyset na schodech s tím, že už dýchat nemůže, nebo si bolestí nechá přivolat rychlou..Tak teprve potom se mu bude chtít něco dělat..
Já sem na tom podobně. Jsem teda těhotná a mám skoro těch 160 kg, přesně něco přes 155. Taky mě všechno bolí, dusím se, nevyjdu schody. Neohnu se, jednou sem ztrhala váhu na obezitologii, stydím se za sebe.
@anajkaj píše:
Já sem na tom podobně. Jsem teda těhotná a mám skoro těch 160 kg, přesně něco přes 155. Taky mě všechno bolí, dusím se, nevyjdu schody. Neohnu se, jednou sem ztrhala váhu na obezitologii, stydím se za sebe.
až budeš po porodu, určitě si na obezitologii zajdi. Sice nemám takovou hmotnost jako ty, ale i tak jsem s tím začla po všech dietách a jojoefektech opravdu něco dělat. Docházím do redukčního programu a můžu Ti říct, že vstupní vyšetření mi otevřelo oči. Obrečela jsem to a pak přišlo to zdravé naštvání na sebe samotnou a jelikož jsem taky máma, tak tu pro své holky chci být co nejdéle. Není to žádný herbalife a podobně, jedná se přímo o oddělení ve FN. Pokud chceš být s dětmi co nejdéle a fungovat pro své děti na 1000% tak to neodkládej.
@lemaz teda, jestli tatínek bydlí ve stejné lokalitě jako ty, tak to je úplný ráj na procházky se psem a s NW holema. Ani jeho obvodní doktorka na něj neplatí? Máš to blbou situaci, taky bych nechtěla koukat na tátu, jak se ničí ![]()
Tak dneska absolutní rekord. Váha v poradně už mě neváží Mám přes 160 kg. Něco to píše, ale číslo ani náhodou. Tak to nevím, co se mnou budou dělat. Bála sem se že zbořím tu kozu dneska.
Taky bych vám napsala svou zkušenost. Postupem času sem se dopracovala k váze 157 kg, to mě vážili u doktora naposled. Teď sem tam byla znovu a vlezla sem na váhu a najednou takový křup a bylo po ní. Ztrhala sem ji. Doktor mě nadal, že příště tak obézní lidi ani nebude brát a poslal mě do Brna.Do zprávy mi napsal: morbidně obézní pacientka, naše zařízení není vybavrno pro takovou obezitu. V Brně děs. Prvně mě musely přesně zvážit, ale neměli žádnou takovou váhu. Nakonec se zjistili, že máš už 193 kg. Takže sem přibrala asi 50 kg za půl roku. Strašný. Doktoři se zděsili, že to teda neví, co se mnou. Nejhorší, že tam byly schody a já je musela vyjít a nahoře sem málem zkolabovala. Už sem neotřu ani po záchodě, takže se mnou musela jít sestra a otírat mi prdel. Hrozná potupa, ale já tam tu ruku nedám už, přes to panděro to nejde.Pak sem se musela svlíknout a že mě umejou. Teď sem musela před nějakou ošetřovatelkou všechno svlíct, teď ten pupek mi visí ke kolenům, já se tak strašně stydím, jak sem se mohla takhle vypasit. Nechápu. Ta když to viděla, tak sem viděla, jak mě v duchu úplně lituje, ptala se mě, kolik vážím, řekla sem že 193.Řekla „proboha“.Tak mě začala umývat, nemohla se dostat pod to břicho, musela sem si ho rukou držet a ona mě umývala. Pak sem si musela stoupnout, ale jak sem si stoupla, tak pod tou strašnou váhou mi povolily nohy a já spadla. Teď sem se snažila zvednout, ale to já sama prostě nedokážu, nejde to. SEstra běžela pro nějaký doktory, tak mě rvali na nohy, pak se jim to teda povedlo. Museli mi dát obrovský prostěradlo a v tom sem musela chodit, protože takovou velikost nemají. Pak následovala prohlídka. Doktor mě varoval na začátku, že pokud neshodím tak 50 kg aspoň, tak mi už nezbývá moc života. Pak mě začal prohlížet. Musela sem se opět svlíct, prvně mě změřil pas, ale jedním metrem vůbec, až třema, kolem pasu mám 303 cm.Pak následovalo to panděro, co mi taaak vadí. Dole se mi usazuje tuk, takže jak sedím, tak mi pupek visí mezi nohama a tím se tam shromažďuje tuk.To mi busou asi řezat. Pak se mě ptal, jestli se dokážu ohnout, to sem říkala, že vůbec. Chtěl, abych udělala dřep, ale to taky nejde. Takže mě čeká operace, budou mi řezat to břicho, každej den mě honí, abych chodila po schodech. Já už nemůžu, sem tak zoufalá. Musím pětkrát vyjít a sejít schody a sestra u toho na mě dohlíží a počítá mi to.Pak musím dělat dřepy, dvacet, to je s tím pupkem absolutně nemožný. Nevím co mám dělat. Pomoc!!!