Jak "nezabít" tchánovce

@Anonymní píše:
Omlouvám se, že to asi bude trochu delší. Mí tchánovci mají tři děti. Nikdy se o ně nestarali, nikdy je nevychovávali v lásce, nikdy jim neřekli, že je mají rádi. Když muž před lety dělal maturitu, ani se nezeptali, jak dopadl, např. O mém muži, vlastním synovi dokážou mluvit jen hnusně, soustředí se jen na to, co pokazí, nikdy ho ale za nic nepochválí. Na jeho narozeniny zapomněli. Když jsme spolu chodili, nikdy mě nepozvali, nikdy se mnou nemluvili, po svatbě taky totální nezájem. Když jsme k nim někdy přijeli, tak se zeptali, jestli jsme aspoň přišli něco udělat, když už otravujem. Při oznámení mého těhotenství se teda aspoň usmáli nebo co a řekli: „Jo, tak dobré no.“ Na termín mého porodu si naplánovali dovolenou, takže když se malý narodil, byli pryč. Po týdnu, co se vrátili, jsem teprve zjistila, že jsou už doma. Nezavolali, nenapsali, opět těžký nezájem.
Pak se nakonec ozvali, my za nimi s malým přijeli, oni se s ním vyfotili, dali to na fb, aniž by se zeptali, jestli můžou jeho fotku zveřejnit a pak si tam do komentářů stěžovali, jak malého ani nevidí Strašně si ho teď nárokují. Nechci malému odepírat babičku s dědou, takže tam občas zajedem. Jsou mu tři měsíce. A pokaždé, když tam jsme, jsou na zabití.
Tak např. švagrová malého nosila, je z něj nadšená, takže ho skoro nedala z ruky. On pak začal trochu poplakávat z únavy, a tchyně: On pláče, protože ho bolí kostičky z toho nošení (pokaždé poslouchám, jak bychom ho neměli nosit, že bychom ho měli strčit do kočáru, ať je na rovném. Asi bude fakt nadšený, když bude zírat jen do stropu ) Prostě pokaždé poslouchám řeči o bolavých kostičkách z nošení. Pak jsem si ho vzala, že ho uspím. Doma většinou usíná sám v posteli, položím ho a on spí. Tam jsem ho chtěla uspat na rukou, tak nejdřív poznámka: „To bylo řevu.“ Přitom jenom poplakával. A pak zase o tom, že ho uspávám nošením, to oni nechali děcka vyřvat a byl klid.
Jednou mi tam usnul v náruči. Opět kecy, jak bych ho měla položit, že oni na to kdysi neměli čas, to bylo jen že děcka nakrmili, přebalili, strčili do postýlky a šli zas pracovat, na hraní s dětma nebyl čas. A pak mi tchyně tvrdí, jak bych se měla malému více věnovat. Přitom když je vzhůru, vždycky si s ním hraju, čteme knížky apod.
Když se pak vzbudil, začal plakat hlady. Tchyně: „To bylo tak fajn, když spal.“ On je strašně usměvavé miminko, pořád se jen směje. Pláče, když je moc přetažený, má hlad, nebo ho fakt něco trápí, ale to je teď už málokdy. Jinak se směje, povídá. Ale pokaždé, když trochu zapláče, tak od nich poslouchám poznámky a kecy, jak brečí.

Prostě při každé návštěvě poslouchám, jak ho špatně držím, špatně uspávám, špatně dělám to a to, teď bych ho měla položit, teď zas chytnout jinak. A pak si ho tchán ve třech měsících posadí na koleno. Do teď se mnou skoro nepromluvili, jak se nezajímali. A najednou mají tisíce rad, o které nestojím. Neustále mi opakují, že by malý neměl tolik spát, jinak nebude spát v noci. Přitom on je prostě spavější miminko, navíc má pořád jen tři měsíce. A čím je přes den odpočatější, tím lépe spí v noci. Ale oni mi budou tvrdit, jak to není pravda. A jak bych ho neměla nechávat spát.

Co byste na mém místě dělali vy? Prostě to bez poznámky obešli a dělali, že nic, jen tiše vřeli uvnitř? Nebo něco řekli, nějak se ohradili? Oni nejsou zrovna hodní lidé a tyhle poznámky myslí fakt kousavě. A opakujou to tak dlouho, dokud to fakt neudělám podle nich. Už z nich trochu nemůžu, ty návštěvy mě vyčerpávají, ale jak říkám, nechci malého obrat o prarodiče.

Jedním uchem dovnitř a druhým ven. A zákaz dávání fotek na Fcb, když je jejich zájem tak povrchní.

A co na to manžel? On by měl být tím, kdo se ohradí a řekne, ať vás nechají na pokoji… Každopádně pokud to neudělá, v klidu bych se ohradila sama. Že je to moje dítě a jsem s ním 24 hodin denně, takže vím, jak s ním zacházet…Ale v klídku, s úsměvem, aby na to nemohli reagovat hádkou..
A pokud by nezabralo, tak bych asi návštěvy omezila, takový styk s prarodiči stejně k ničemu není.. Zvlášť, pokud v budoucnu budou takto prudit malého, že vše dělá špatně..

Moc bych tam nejezdila asi. U nás jedou ve stejném módu rodiče i vnoučata… Mamka se moc nezajímá, neporadí, tata prohodí zasvěcene:flákni mu jednu já sama kladné vztahy nemám, žádnou milovanou babičku, který jsem se mohla svěřovat u domácí stavy a buchet jsem neměla (u jedné jsme drely a sloužily a u druhé poslouchaly, jak jsou sestřenky lepší a my vesnický burani a kvůli tomu máme velkou nohu…), takže ani nevím, co jim to může dát.

No, asi bych tam moc nejezdila.
Jinak mě ve světle někdejších zdejších diskuzí některé věci rozesmály.
Nevím, zda jsi tady někde četla diskuze typu, „tchánovci trvají na tom přijet se podívat do porodnice, chtějí přijet v šestinedělí, plánují, jak budou vozit kočárek. Je to hrozné, co mám dělat.“
Já neznám lidi, co by se nestarali o vlastní děti a neprožívali s nimi jejich důležité okamžiky.
Na druhou strany mi není úplně jasné, proč jste se s nimi za takových okolností stýkali a oznamovali těhotenství atd.

Já nechápu tu všeobecnou snahu za každou cenu udržet kontakt s tchanovci, co nestali ani o vlastní děti a pak se vztekat, že vztahy nejsou ideální a že to nejde vydržet. Vůbec bych k nim nejezdila.

@karkarka píše:
Proč tam tak často jezdíte?

Podle mě tam dostanou najíst, tchánovci jim něco strčí atd. atd. Kdyby jim tam bylo zle, tak tam jezdit nebudou.