Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Zkuste najít sestře dobrého psychologa nebo psychoterapeuta. Probere s ní všechno i třeba to dětství, které ji třeba stahuje dolů. Vypovídá se někomu, kdo není nijak zaujatý, uslyší jiný názor. Ale najít dobrého psychologa který navíc člověku sedne to je dnes celkem umění.
V tom případě to chce změnit antidepresiva nebo přidat dávky.
Já je beru a od té doby, co působí, je svět hezčí a snesitelnější.
Jsem po nich také odolnější. Depresivní lidi jsou hodně citliví a je na ně vyvíjen hrozný tlak, takže se dřív nebo později prostě sesypou. Nutností jsou pak antidepresiva, psycholog moc nepomůže.
Ahoj, poradíte mi někdo? Kamarád se taky „plácá“ v depresích, moc o tom nemluví…vím, že se jeden čas léčil.
Ráda bych mu pomohla - dokážete mi poradit, co je lepší? Sdílet to s ním a prostě ho jen obejmout, nebo ho spíš vytáhnout z ulity? Nebo ho nechat bejt? Nerada bych mu víc ublížila jedním nebo druhým způsobem. Když se ho napřímo zeptám, tak odpoví, že o tom nechce mluvit
ale víc z něj nějak nemůžu dostat.
Nebo je to prostě kus od kusu?
Straní se, ale já sama za sebe vím, že i když mám někdy stavy, že chci být sama (a straním se), tak by mi zároveň hrozně pomohlo, kdyby za mnou někdo přišel a i mě jenom obejmul…jen si o to v tu chvíli neumím, nebo bojím, se požádat.
Trápí mě, že se trápí…
dík za každou radu…
To je těžké říct. Mám deprese a je to jak kdy. Když je mi nejhůř, chci zalézt někam do nory, být sama a přestat existovat. To mi vadí i jen samotná přítomnost kohokoliv dalšího. Jindy bych byla ráda, kdyby byl někdo, kdo mě obejme a bude se mnou a případně mě vyslechne. No a někdy jsem „jen“ smutná, bez nálady a pomohlo by mi, kdyby někdo přišel a dal impuls „pojď jdem ven…“. Bohužel si také neumím říct o pomoc nebo naznačit, co by zrovna teď bylo to pravé.
Kamaráda ujisti, že tu jsi pro něj a jsi připravená mu kdykoliv pomoci nebo být oporou. Pokud se momentálně nikde neléčí, opatrně mu navrhnout znovu začít, psychoterapie pro začátek, případně pak psychiatr a léky.
@Anonymní píše:
To je těžké říct. Mám deprese a je to jak kdy. Když je mi nejhůř, chci zalézt někam do nory, být sama a přestat existovat. To mi vadí i jen samotná přítomnost kohokoliv dalšího. Jindy bych byla ráda, kdyby byl někdo, kdo mě obejme a bude se mnou a případně mě vyslechne. No a někdy jsem „jen“ smutná, bez nálady a pomohlo by mi, kdyby někdo přišel a dal impuls „pojď jdem ven…“. Bohužel si také neumím říct o pomoc nebo naznačit, co by zrovna teď bylo to pravé.
Kamaráda ujisti, že tu jsi pro něj a jsi připravená mu kdykoliv pomoci nebo být oporou. Pokud se momentálně nikde neléčí, opatrně mu navrhnout znovu začít, psychoterapie pro začátek, případně pak psychiatr a léky.
děkuju za řádky, i když mi vlastně moc nepomohly..
ve smyslu, že je to tak i tak…
Já mu právě napsala, že kdyby se chtěl vypovídat, tak sem tu pro něj a snesu kde co…na to mi napsal, že „asi né“…
když sem se ho zeptala, co ho trápí, tak mi řekl, že hodně a že o tom asi nechce mluvit…
No prostě zmatek…
Taky sem jednou něco podobnýho řešila a je to těžký.
Protože pokud ti to on sám neřekne, tak nevíš, a on to neřekne, protože se bojí otevřít? Může mít pocit, že když to na tebe nahrne, tak utečeš, nebo mu je prostě jenom naprd a jakoby ani neví, proč, tak neví, co by měl říct…
Mě se ten člověk nakonec prostě neotevřel…
a plácá se v tom dál, a sám…
Jinak sem se asi zařídila podle tvé rady…
před pár dny sme se domluvili, že dnes půjdem do klubu, a to mi dneska po dotazu, jestli ten dnešek platí, potvrdil. Takže snad ho vytáhnu trochu na světlo a přijde na lepší myšlenky.
Co se týče návrhu na léčbu, tak tam se obávám, že je to ještě pořád příliš tenký led. Tak dlouho se neznáme, abych měla pocit, že do toho můžu strkat nos. Takže uvidíme po dnešku.
@Mar__tanka1983 píše:
Může mít pocit, že když to na tebe nahrne, tak utečeš
Z vlastní zkušenosti, on si myslí, že by své potíže/starosti hodil na jiného a to nechce (nechce zatěžovat život jiného svými starostmi). Mě pomohlo pochopit, že pokud tohle nechci u svých blízkých, tak to zkusím u profíka a našla jsem si psychologa. Tam mi to „tolik“ nevadilo, protože jsem si říkala, že je to profesionál, je školený na to, aby poslouchal cizí problémy a potíže a uměl se od nich oprostit/zpracovat je, aby ho to nesemlelo.