Jak potěšit manželku?

Wiolla píše:

Lutsea píše:
Myslím, že nejlepší by bylo jí objednat wellness víkend. Jen pro ni, bez dětí a bez manžela. Aspoň by si odpočinula a měla by čas na přemýšlení. Pokud upustila od stěhování, tak má přinejmenším aspoň minimální naději někde v zadu v mozku. Možná si pamatuje, proč si manžela vybrala a jak jim spolu na začátku bylo. Ovšem to neznamená, že má manžel vyhráno. To je jen odrazový můstek. Třeba potom začne aspoň trochu komunikovat. Ale asi to bude chtít mnohem víc času. U mě by si to partner taky po 9 letech nevyžehlil jedním víkendem. Spíš to bude trvat tak měsíce než to bude zase dobrý, jestli vůbec…Ale pokud manželovi o ni a o děti jde, tak udělá všechno,co bude moct…

Podle mě to, že upustila od stěhování, znamená jen to, že pominula ta NESNESITELNOST situace, která přehluší i ten červený semafor „neber dětem tátu“. Změnou partnerova přístupu se situace stala AKCEPTOVATELNOU (všimni si, že nepíšu ani dobrou, ani uspokojivou), převážilo to blikání „neber dětem tátu“, ale absolutně to nesouvisí s jejim citovým rozpoložením. Prostě jen pominuly ty akutní vnější příčiny/důvody, proč to hned udělat (odejít). Ale ONA se citově nevrátila.

A v tomhle je podle mě největší problém chlapů, když už dojde k takové krizi. Považují to, že manželka přestala mluvit o odchodu/rozvodu za signál, že je to na dobré cestě. A hrozně se diví, resp. špekulují, proč to není jako dřív a co pro to udělat. Ale ona prostě „citově“ odešla, jen „fyzicky“ zůstala na místě! Takže aby to bylo jako dřív, je potřeba ji získat „skutečně“ zpět - a to bude běh na sakra dlouhou trať. 

A kytka nebo jednorázový wellness víkend to fakt nevyřeší. Dlouhodobá změna přístupu, všímavost, ohleduplnost, respekt, touha chtít udělat partnerku šťastnou, snaha skutečně ji poznat (jak to, že po tolika společných letech nevíš, co tvá žena chce?? ) mohou vést k zdárnému výsledku. Přijď nám o tom povykládat tak za rok…

Anonymní píše:

Wiolla píše:
Dlouhodobá změna přístupu, všímavost, ohleduplnost, respekt, touha chtít udělat partnerku šťastnou, snaha skutečně ji poznat (jak to, že po tolika společných letech nevíš, co tvá žena chce?? ) mohou vést k zdárnému výsledku.

aha, tak to jsi bohužel možná trefil hřebíček na hlavičku. Já taky takhle utekla…
a už 8 let kejvám… a hraju divadýlko šťastné manželky, nebo aspoň normální, protože při vší té únavě to už nejde. Utekla jsem z domova, ale netušila jsem, co je to láska…
Nenašla ona tu lásku??? Jinde??
proto to radikální řešení?

Podívej, to ale není tvoje vina, i kdyby to tak bylo. Vy dva jste spolu měli něco prožít, ty jsi ji měl zachránit z pekla domova a věř mi, že je-li její matka jen zpoloviny taková jako moje, ta holka ti musí být do konce života vděčná… nikdo se nesetkává špatně nebo nevhodně. Všechno, co nás potká, všechny vztahy, i když skončí „špatně“… ale co to je vztah, který skončí špatně? To neexistuje, i ty, co nevydrží mají obrovský význam, pro ty dva!!!
Udělal jsi, co jsi mohl a teď třeba i na tebe čeká štěstí někde jinde…

V tvém případě by asi tedy bylo vhodné pořešit tohle… nevmetej jí do tváře, že máš podezření, že utekla z domova bez lásky k tobě, i kdyby to tak bylo, těžko by se jí to přiznávalo v tomto stavu, nebo by to přiznala, ale vyznělo by to jako výčitla vůči tobě a to si nezasloužíš… třeba to cítíš správně a je to tak. Ale jí to bolí naprosto stejně…neboj. Zjistit, že díky zlu z rodiny jsi přišel o možnost žít život s láskou je docela smutné. Ale když se z toho vybabráš, zjistíš, že i tak to bylo moc fajn a třeba náš vztah s manželem je založen spíš na kamarádství, z mé strany… že je v tom i sex, to je jen z jeho strany a z mé je to problém v oblasti duše… to je ale na jiný povídání…
ale já ho považuju za blízkého člověka, kamaráda…
i když nemáme pranic společné - jak jste na tom Vy?
Máte společné koníčky, pohled na život?
My ne… a když tohle není, nedá se na ničem stavět!!!

Dá se tak žít, ale není to k žití…tak je jasný,že jestli našla někde perspektivní láskyplný vztah, může se chovat takhle…
Ale je to jen můj dojem, tohle si musíš zjistit sám…
 NiKi

Od zakladatele:
Asi budu taky potřebovat psychologa.
Jak to, že po tolika letech nevím, co moje žena chce???
Zdá se mi, že cokoliv udělám, co se jí v minulosti i líbilo je v současné době házení hrachu na zeď. Prostě najednou jsou rekace na ty věci negativní.
Mám pocit, že těch devět let, co jsme spolu jen „kejvala“ na moje návrhy, jen aby měla pokoj. Bohužel jsem necítil, že to není upřímné.

Mám jednu velkou obavu. Že její vztah se mnou byl od začátku útěkem z jejího soužití a vztahu s matkou. (mimochodem, ten vztah do dnes není vyřešený). Že tam ten cit, ta zamilovanost nikdy nebyla.
A ten stav, který nastal na podzim loňského roku je znovu útěkem z nějakého soužití a vztahu.
Prostě mám pocit, že drahá polovička neumí řešit problémy jinak, než útěkem. Je možné, že jsme se devět let, co jsme spolu nikdy „normálně“ nepohádali?

NiKina píše:

aha, tak to jsi bohužel možná trefil hřebíček na hlavičku. Já taky takhle utekla…
a už 8 let kejvám… a hraju divadýlko šťastné manželky, nebo aspoň normální, protože při vší té únavě to už nejde. Utekla jsem z domova, ale netušila jsem, co je to láska…
Nenašla ona tu lásku??? Jinde??
proto to radikální řešení?

Podívej, to ale není tvoje vina, i kdyby to tak bylo. Vy dva jste spolu měli něco prožít, ty jsi ji měl zachránit z pekla domova a věř mi, že je-li její matka jen zpoloviny taková jako moje, ta holka ti musí být do konce života vděčná… nikdo se nesetkává špatně nebo nevhodně. Všechno, co nás potká, všechny vztahy, i když skončí „špatně“… ale co to je vztah, který skončí špatně? To neexistuje, i ty, co nevydrží mají obrovský význam, pro ty dva!!!
Udělal jsi, co jsi mohl a teď třeba i na tebe čeká štěstí někde jinde…

V tvém případě by asi tedy bylo vhodné pořešit tohle… nevmetej jí do tváře, že máš podezření, že utekla z domova bez lásky k tobě, i kdyby to tak bylo, těžko by se jí to přiznávalo v tomto stavu, nebo by to přiznala, ale vyznělo by to jako výčitla vůči tobě a to si nezasloužíš… třeba to cítíš správně a je to tak. Ale jí to bolí naprosto stejně…neboj. Zjistit, že díky zlu z rodiny jsi přišel o možnost žít život s láskou je docela smutné. Ale když se z toho vybabráš, zjistíš, že i tak to bylo moc fajn a třeba náš vztah s manželem je založen spíš na kamarádství, z mé strany… že je v tom i sex, to je jen z jeho strany a z mé je to problém v oblasti duše… to je ale na jiný povídání…
ale já ho považuju za blízkého člověka, kamaráda…
i když nemáme pranic společné - jak jste na tom Vy?
Máte společné koníčky, pohled na život?
My ne… a když tohle není, nedá se na ničem stavět!!!

Dá se tak žít, ale není to k žití…tak je jasný,že jestli našla někde perspektivní láskyplný vztah, může se chovat takhle…
Ale je to jen můj dojem, tohle si musíš zjistit sám…
 NiKi

Od zakladatele:
NiKi, děkuji za malé pohlazení.
Víš, já nevím, jak moc našla lásky jinde (resp. u kolegy v práci). Svěřila se mi v jedné slabé chvilce, že je jí s kolegou v práci líp, že je asi zamilovaná.
Já nedokážu odhadnout, na kolik moc je to vážný, na kolik moc tomu „kolegovi“ můžu být rovnocenným sokem.

Jedno ale vím jistě, nejhorší bylo se s tím vším vnitřně srovnat a zkusit s chladnou hlavou hledat nejlepší východisko.
Přesto že se snažím s drahou mluvit v klidu a v dobré náladě, někde v zadu za krkem mi sedí ďáblík a popichuje a navádí, ať se jí zeptám, jak si ten případný rozchod představuje, co s financema, jak s barákem, jak s dětmi.
Ale jaksi vnitřně tuším, že by to byla cesta za tím ďáblíkem - do pekla.

Co se týče společných koníčků, zájmů, moc jich asi není. V zásadě nevím u drahé o jiných koníčkách než je sport - resp. ježdění na kole a nebo plavání. Plavání mě nebaví, ježdění na kole začíná být docela o.k., protože už se dá i s děckama.
Loni jsme se vybavili lyžařskou výbavou a co víkend jsme byli na sjezdovce. V minulých dvou letech nám nejvíc času vzal barák a jeho dodělávání.

A pohled na život?
Tohle mě v našem vztahu asi nejvíc chybí. Takové to normální kecání o životě, o náladách, pocitech. Já v zásadě nevím, jakej má pohled na život.
Mě připadá, že v té hromadě starostí o děcka, barák, práci, splátky atd. nám nezbyl čas na to abychom se věnovali jeden druhému, abychom spolu mluvili, diskutovali, komunikovali. Veškeré naše diskuze byly o výše uvedeném. Přitom bych s ní kecal tak rád, ale jí se nidky nechtělo.
Průšvih je, že mi to nejde rozmotat a někde navázat a znovu začít.

Od zakladatele:
Ahoj Niki

To, co se ti stalo je smutné a je mi to moc líto. Přeji ti, aby se ti situace u Vás podařila zvládnout s nadhledem a v klidu. Sám vím, kolik to stojí úsilí.

U nás to je asi dost podobné. Manželka si asi před tím, než vlítla do vztahu se mnou taky vysloužila nějaký nehezký zážitek, i když to asi znásilnění nebylo. Podrobnosti k tomu nevím, nikdy se mi s tím pořádně nesvěřila. To málo co tuším, je jen z náznaků. Je pravdou, že jsem na ni v minulosti zřejmě příliš naléhal co se týče sexu. Nikdy jsme nebyli ve stavu, kdy by přišla ona s tím, že se chce milovat. Vždy jsem to byl já, kdo inicioval nějaké to milování. Přesto mi to mockrát přišlo krásné, že si to taky užívá. Ale nakonec to přerostlo až do stavu, kdy mi řekla, že se jí zdá, že sex je pro mě nejdůležitější v životě.
K tomu se pravděpodobně přidal i nevyřešený konflikt mezi ní a její matkou (vím, že si chtěla kdysi vzít život, na zápěstí má jizvu) ale zase přesný důvod neznám. Když se na to všechno dnes s odstupem dívám, mám pocit, že jsem si opravdu nikdy nevydobyl její důvěru natolik, aby se mi i s těmito citlivými záležitostmi svěřila. Respektive, já si myslím, že toto jsou natolik hluboká zranění na duši a natolik intimní, že by se mi s nimi nesvěřila, ani kdybych byl ze zlata.
No a celé to vygradovalo tím loňským listopadem, kdy jsem byl celý podzim z pracovních důvodů málo doma a ona mi pak řekla, že mě nemiluje, že neví, proč si mě brala a že se chce s dětmi odstěhovat. O měsíc později k tomu přibyla informace, že je asi zamilovaná do kolegy v práci.

No, zatím se neodstěhovala, avšak v jakém je stavu, jak moc je zamilovaná, jak si to představuje dál, to netuším. Z jejích reakcí se to těžko poznává. Jak se říká, podle sebe soudím tebe…. Kdybych byl v takovém stavu, nenechal bych na sebe sáhnout, asi bych se nenechal ani obejmout nebo políbit. Ona se nechá a nemám pocit, že by jí to bylo nepříjemné. Tak nevím. Fakt nevím.

Aby toho nebylo málo, tak k tomu na podzim docela zhubla, což jsem přičítal její snaze o štíhlou postavu a taky trochu nervovým vypětím, avšak úplnou náhodou jsem zjistil, že má problémy s náběhem na anorexii (bulimii asi ne, nikdy jsem ji neviděl se přejídat, spíš málo jí). Když jsem jí dával do kabelky zamilovaný dopis, našel jsem tam našel kontakty na Anabel - sdružení pro léčení bulimie a anorexie a další kontakty na psychology.

Je sice hezké, že si je vědoma toho, že to je průšvih a že s tím chce něco dělat, ale myslím si, že pokud to od základů a od těch traumat z mládí od matky až po náš vztah nerozebere s nějakým opravdu dobrým psychologem, tak se z toho nikdy nedostane. Bohužel, nevím, jestli si to takto uvědomuje i ona.

Já ji miluji a mám o ni strašný strach. Strašně rád bych jí pomohl, jenže ona nechce (mám pocit, že by to pro ni znamenalo, že je slaboch a že se tomu všemu nedokáže postavit sama, nebo už je natolik zamilovaná jinde, že o mou pomoc nestojí).

Za těch devět let, co jsme spolu jsme prožili spoustu hezkého, máme spolu dva krásné a zdravé kluky, byli jsme na společných dovolených, dobudovali jsme byt, který jsme prodali a koupili a dobudovali barák, má svoje auto.
Nechce se mi věřit, že bych se celou dobu choval tak, aby ode mne nakonec odešla i s dětmi.

Co mě ale na tom všem nejvíc drásá a mrzí je ta nedůvěra a nechuť komunikovat. A to nevím, jak spravit, jak dát do pořádku, lze li to vůbec ještě.

Tož tak.

Háta_x píše:
Moje babička vždycky říkala, že není většího hříchu, než když je žena na muže protivná a není většího hříchu, než když muž ženu nudí.Za sebe ti můžu napsat, co dělá můj muž, můžeš s inspirovat: má zájem, zeptá se, jaký jsem měla den, vyhradí si pro nás čas, kdy si sednem s kafem a proberem, co den/týden dal, překvapuje mě tu lístky do kina, do divadla, všimne si, že jsem unavená a pošle mě na masáž nebo jde se mnou do sauny, nebo mi namasíruje tělo, aniž by nutně vyžadoval sex (že to tak skončí je jiná věc ), často uspává večer dítko, občas napíše z práce hezkou sms, třeba jen „myslim na tebe“, chodíme na večeře nebo mi uvaří, nikdy nevynáším koš a nemusím to říkat, nenechá mě samotnou nakoupit víc, než 1/4chleba a máslo - žena nemá nosit těžké věci, podrží kabát, dveře, otevře auto a nepřehání to, nechá mi prostor pro toužení, těšení se .....prostě žijeme spolu a ne vedle sebe.

Přesně po něčem takovém toužím - příjemné vědět, že to nejsou jen utopické sny! 

@peta h
Dejte mu přečíst, co jste napsala a uvidíte co se stane..