Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@ugluk píše:
@terinka4444 moje by me zvysoka ignorovaloAle fakt jo, ziji mezi nami opravdu i deti, na ktery ten prisnej pohled staci… Presto si myslim, ze zasluha matky na tom je temer nulova.
já mám v rodině jedno, jeho maminka něco řekne, ona zareaguje, ona řekne raz, ke dva už se nedostane a dítě funguje
pro mě naprosto nedosažitelné ![]()
Díky za podporu ![]()
Manžel jí okřikne, někdy dostane od něj na zadek, ale nechce to tak dělat, když přijde o půl 5 večer. Jde mu o to, že se vidí chvilku a hned by měla od něj dostat.
Já jí teda občas dám taky na zadek, ale jen když udělá něco, co fakt dělat nesmí. Třeba když začne utíkat na ulici a moc dobře ví že nesmí, nebo když jde sama do schodů a stokrát jí řeknu že nesmí a tak. Jenomže teď, když udělá něco, co ví že nesmí, tak si vezme oblíbenou hračku (má takovou co bez ní neusne) a začne jí vztekle bouchat
Takže pak sedíme a ona se musí omluvit hračce a pohladit jí, ale taky mě to přijde na hlavu
To jsou právě takový momenty, kdy jsem bezradná
A to teprv začíná ![]()
Myslím, že prostě zkouší. Už moc dobře ví, co si na koho může dovolit a tak to prostě dělá. Můj 16m syn nezuří, ale pobrekává a mrčí a kňourá. Manžel na to nemá nervy, takže mu po chvilce vyhoví v tom, co malý chce. Výsledek je ten, že malý spustí sotva manžel otevře dveře, i když byl se mnou celý den v pohodě. Takže myslím, že tví příbuzní sklízí, co zaseli a chyba není v tobě, ale v jejich přístupu k dítěti.
Všimla jsem si toho i u nás a u ségry doma taky. Když jsme samy s dětmi, tak jsou jak andílci a jen přijde domů táta, je to jak rušivý element ![]()
Dítě zlobí, poutá na sebe pozornost, je na zabití
Řekla bych, že je to normální reakce.
@ugluk píše:
@Burj Chalifa ja bohuzel ano, depresivniNa me povzdechnuti, jak to ta dotycna matka dela, mi tchyne rekla, ze ona umi nasadit opravdu prisny POHLED. Taky bych se rada umela jenom prisne podivat tak, aby me dite beze slova okamzite seklo se svou aktualni skudcovskou cinnosti
Vsadím se, že v soukromí domova po tom POHLEDU párkrát následovalo něco, co by to dítě nechtělo zažít znovu.
Potom věřím, že pohled stačí.
Naše dítě je na veřejnosti většinou za anděla (a já patrně za supermatku) - doma na ni občas řvu jak prorvaná, neb má taky své chvilky.
Patřím k těm, co měly doma snad to nejhodnější batole. Ovšem než se jí narodila ségra, která mi tu poslušnou holčinu zkazila
Starší mi nikdy, celých 2,5roku nedupala do kaluží, nečmárala po zdi, atd. Až když byl mladší rok, začla zlobit a starší se jí chytla
Ale pořád patřej naštěstí k tý hodnější polovině dětí ![]()
Zakladatelko, když přijde manžel domů (a to se s dětma vídá nadprůměrně), holky jsou taky jak urvaný ze řetězu. Jediný, co mi zatím zabralo, je vyklidit pole a dát jim desetiminutovku, kdy děti ječí, lezou po tátovi, on si to samozřejmě nechá líbit, je z nich poprděnej, tím je to ještě víc hecuje a tak dokola. Po těch pár minutách se to samo klidní a v tu chvíli vstupuju na scénu ![]()
Když jsme u babičky nebo babi u nás, tak pokud si jde s dětma dělat sama něco do vedlejší místnosti, čekám, že se postará o pořádek sama. Když se vrátí za mnou, přebírám to zas já.
Mám doma to samé, jen dcerce je skoro pět. Přes den je to chytrá, rozumná a šikovná holčička, se kterou se v klidu dohodnu na čemkoliv, ale večer si vždycky připadám jako v nějaké hororové pohádce - manželovy klíče zarachotí v zámku, a V TEN MOMENT, fakt během vteřiny, se moje zlatý dítě promění v ječící fúrii, drzou, odmlouvající, hádající se a beze zbytku negující všechno, co řekneme (tedy hlavně já).
Viním manžela, jsem přesvědčená, že malou rozmazluje a tohle je následek - se mnou se malá chová rozumně, protože už ví, že na mě křik a vztekání neplatí, umím ho ignorovat a nepovolit. Kdežto manžel tohle prostě nedokáže, její pláč je pro něj to největší zlo a udělá cokoliv, aby mu zabránil nebo ho zastavil - což už malá samozřejmě moc dobře chápe, takže si téměř vždycky prosadí svou.
Nevím, co s tím. Zkoušela jsem zasahovat a usměrňovat, ale většinou se to obrátilo proti mě - ječící holka a tatínek coby její advokát v jednom šiku proti té zlé matce. Vůbec se mezi ně nemíchat a nechat je je sice okamžité řešení, ale představa takovéhle dlouhodobější „schizofrenní“ praxe se mi příčí.
Je to prostě nářez. A přiznám se, že už jsem ve stavu, kdy přemýšlím o odborné pomoci (myšleno pro nás, rodiče, ne pro dítě).
Raději anonymně. Ačkoliv on mě stejně asi někdo pozná. ![]()