Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
mám to bohužel stejně, jak mi manžel, máma, ségra nezvednou telefon, nebo třeba pošlou sms v nevhodnou dobu, hned myslím na nejhorší. Jakmile se mi manžel opozdí při příchodu z práce stojím u okna a čekám policajty s nejhorší zprávou…
Rada na to asi není…Je to podle mě normální pokud si tragicky nečekaně přišla o blízkého člověka, tak je to logické…Prý to trochu vyhladí čas, ale život je hrozná potvora a mě osobně v pravidelných intervalech dává upomínky, takže já se už asi bát nepřestanu nikdy.
Ja se taky bojim a moc, vubec si neumim predstavit, ze nastane doba, ze muj trilety syn zacne nekam chodit sam a ja o nem nebudu vedet. Manzel mi musi hlasit prijezd do prace, odjezd z prace, nastesti mu to nevadi ![]()
mám totéž,prakticky jsem neustále stíhačka rodiny
no…zvykli si.
Já jsem kdysi četla citát, že „spousta lidí si zkazí svůj život představou neštěstí, které jim hrozí“.
I já trpím často obavou o své blízké a přišla jsem tragicky o tátu (před necelými čtyřmi roky ho smetl kamion, když se vracel z práce). Ale i kdybych si celý předchozí život dělala o něj starosti a trápila se, co když se to stane…nic by se nezměnilo. Ono je dost bolesti a trápení a slz, když tě něco takového potká opravdu (a to asi víš) a tím, že se budeš trápit, že by se něco mohlo stát, se na tom, co se stane stejně nic nezmění.
Jedná se pravděpodobně o generalizovanou úzkostnou poruchu, také jí trpím, manžel se mi musí ozvat pokaždé, když dorazí do práce a nebo když někam jede sám, když se neozve, jsem schopná zavolat i nějakému jeho kolegovi apod., abych se ujistila, že je v pořádku, rodiče se už taky naučili dávat mi o sobě vědět a třeba své sestře nikdy nevolám, protože má různě směny a já jsem pak nervózní, když se jí nemohu dovolat. Jednu dobu mi pomohlo si přečíst jednu knížku , později to ale už nezabíralo, zkoušela jsem i kineziologii, ta zabrala na chvilku, ale také jsem tam byla jen jednou. Mně na tohle pomáhá se nějak prostě zabavit, třeba jít ke kamarádce, někomu zavolat, duševně se snažím uklidňovat… Asi ti neumím víc poradit, ale třeba ti pomůže vědomí, že v tom nejsi sama.
Trpím tím taky a stačí, když se manžel opozdí a nemůžu se mu dovolat a hlavou mi už letí myšlenky, co si oblíknu na pohřeb a jak to přestavíme doma, když už s náma nebude…
No nemůžu si pomoct, neumím to z té hlavy dostat… A když se mi pak ozve, tak jsem skoro překvapená…
No jsem cvok…
V neděli jsme byli na hřišti a KLárka mi řekla, že skočí domů pro sváču a já to brala, jakože třeba za hodku a ona odešla hned, já to postřehla za chvíli, to, co mi říkala, jsem samo zapomněla, a už jsem ji někde vidělat zamordovanou jako Aničku… ![]()
clovek píše:
Ja se taky bojim a moc, vubec si neumim predstavit, ze nastane doba, ze muj trilety syn zacne nekam chodit sam a ja o nem nebudu vedet. Manzel mi musi hlasit prijezd do prace, odjezd z prace, nastesti mu to nevadi
já to mám t o samé, přítel denně dojíždí do práce 35 km tam a zase 35 zpátky a taky chci aby mě prozvonil, když dorazí do práce, a pak když vyjíždí z práce. Cesta mu trvá cca 40 minut a vždycky po 40 minutách už stojím u okna a čekám auto
naštěstí mu to taky neva, protože když někam jednu já, tak vyžaduje to samé i po mě, prostě si takhle dáváme najevo, že někam dorazíme v pořádku. A když ještě pracoval jinde a jezdil celodenně tak mě průběžně prozváněl během celého dne. Jj tyhle strachy jsou potvory, taky to dobře znám ![]()
Ahoj holky,strašně moc děkuji za vaše reakce a jsem moc ráda,že v tom nejsem sama už jsem měla strach že jsem totální blázen! Moc díky
![]()
Ahoj holky,trápí mě neustálá obava o své blízké,jelikož mi zemřelo moc příbuzných včetně rodičů který mi zemřeli v době dospívání a myslím,že právě to nastartovalo můj problém,jelikož můj tatka se jel projet na mém novém kole a slíbil že se hned vrátí,ale nevrátil se už nikdy (srazilo ho auto) a já od té doby když se někdo jen nachvlku opozdí trpím šílenou úzkostí a myslím na nejhorší. Už jsem dospělá ale nedokážu se toho zbavit tak budu ráda za každé rady a názory díky.