Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Jak se změnit a být lepší máma?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
24.4.23 01:46
Mé děti mají 6, čerstvé 4 a jeden rok. Mám je tři, ty jedno, ale zas slyším, že Tvé ditě je s ADHD a do toho už pracuješ. Máš právo být vyřízená, stejně, jako já. Špatnou, netrpělivou, nespravedlivou, neempatickou, křičící matkou jsem hlavně tehdy, když jsem vyřízená. Třeba zrovna tento den. Nepomůžu si, když si to budu ještě vyčítat. V prvním řadě potřebuji odpočinek.
Nevím jak Ty, ale máme jen jeden pár příliš starých prarodičů, jinak na hlídání už nikoho, muž pečuje o děti sice hodně, ale stačí to k tomu, aby jsme jakž takž poklidili a rozdělili si děti, aby jsme se jim věnovali podle jejich potřeb, ne, aby jsme měli pravidelné volno pro sebe.
Takže můj cíl v takových dnech je snížit na sebe nároky. Žádné upratování, žádné chystání večeře, místo toho jogurt a křupky pro děti. Pustit pohádku a společně koukat na dlouhou pohádku, stojí to méně energie, než se jim doopravdově věnovat.
Důležité pro mně je také snížit na sebe nároky, některé dny je jen důležité přežít, ne být dokonalou matkou. Navíc já ani nechci být dokonalou matkou. Chci, aby mě děti znali autentickou - láskyplnou stejně, jako nazlobenou. Chybující stejně, jako schopnou.
Pokud se chceš v něčem změnit, zaměř se na to, co chceš dělat nově, ne na to, co nechceš dělat. četla jsem, že oběma by Vám prospěl řád a rituály? Hurá do toho. Každé dítě navíc potřebuje, aby jsme vnímali jeho emoce a potřeby, potřebuje blízkost, mazlení, společnou hru, blbnutí, společnou práci v domácnosti, rozvojové aktivity. Hurá do toho.
Když naopak něco nechceš dělat, místo výčitek, když to přijde, vymýšlej malé strategie, jak jinak to dělat.
Já třeba někdy dost křičím a jsem protivná. Mohu rozklíčovat, že někdy je problém ve mně - jsem unavená. Tak jdeme na pohádku. Jindy je problém v dětech, zlobí, když jsou vyřízené. Okamžitě jídlo a odpočinek, to jejich stav zlepší. Někdy jsou protivné, když jsou nemocné, něco je bolí (jako teď). V té chvíli spíš než kritiku, že jsem na ně opět křičela, si mohu dát oporu. Mám to sakra těžké, cíl je nějak to přežít. Čeká mě náročné období. Někdy zlobí, protože něco chtějí, mohu rozklíčovat, o co si to říkají. A někdy jsou prostě jen divoké. když jsou divoké, jakékoliv vysvětlování je zbytečné. Potřebují zadat hranice a ty jsou pro ně tam, kde jsou mé vyhrocené emoce. Mým dětem nestačí zadat láskyplně hranici, hranice je tam, kde si ji silnější vynutí. Já však nemám ráda, když mě děti dostávají do vyhrocených emocí. A tak jsem se je naučila hrát. Vážně si představuji, že jsme zlá baba jaga, kterou musí poslechnout, jinak je upeču v troubě. U mých dětí je důležité skřípavý, nepříjemný hlas, mají citlivé uši, musí chtít přestat dělat, co dělají, aby už ten můj skřek skončil. Snažím se křičet to, co nemají dělat a co naopak dělat mají. Důležité je hlavně říct, co dělat mají, to jim pomůže zregulovat svoje chování. „Přestaň mlátit svoji sestru! Slyšíš? Okamžitě přestaň! Sedni si sem a seď! Celou minutu se odsud nehneš! Já toto dodělám a půjdeme si všichni číst.“ Takovýto křik si až tak nemusím vyčítat. Ideálně ještě mohu vyměnit hlasitost za ještě větší skřípavost. A vychytat, kdy jsou schopni slyšet a můžeme se normálně pobavit. Pobavit neznamená vyčítat!
Důležité je neříkat, jaké má dítě špatné vlastnosti a licitovat svojí láskou a blízkostí. „jsi zlobivá holka, běž pryč!“ - no, to nebylo úplně vhodné, příště musím křičet jinak. Vyčítat si to ale nevyčítám, spíš okamžitě jdu za tou svou zlobivou holkou, abych jí od sebe neodřízla. Naštěstí takovéto křičení se mi moc často nestává. Naopak klukovi dám trochu prostoru se někdě sám vztekat a chodím ho jen navštěvovat, aby věděl, že já už jsem na přijmu s náručí, ale klidně se může vztekat sám dál, až kým se vyvzteká - jak to on potřebuje. Často jsou děti jen normální živé děti a problém je v mé energičnosti. A pak křičím : okamžitě s tím přestaňte! Jsem strašně unavená, potřebuji klid a když mi ho nedáte, budu křičet! Úplně strašně budu křičet! Teď mi není dobře, tak se o mně starejte a buďte na mně hodní!" A mé děti už pár krát zažili, jaká baba jaga umím být, a tak se fakt snaží ze všech sil. Důležité je myslet na to, že dlouho v tom nevydrží a měla bych situaci nějak proměnit. Třeba jít s nimi ven, tam se víc zabaví. Nebo je nahnat do vany. Anebo raději ne. Tam se rozdivočí, navíc mě tam dost potřebují, takže si neodpočinu a pak to končí velkým jejich divočením a mým křikem. Takže hurá na pohádky? Ty to jistí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.4.23 06:39
@Bramborova on má nejen ADHD, ale i další věci. K němu máme ještě puberťáka.
Má velký sklon k závislostem a rituálům, takže se musím snažit, abychom dělali to, co se může opakovat.
Křičet nemůžu vůbec, to jde okamžitě do afektu.
Problém je, že nezvládám režim ani sama se sebou. Opravdu stačí málo a vše se bortí jak domeček z karet.
- Citovat
- Upravit
24.4.23 10:44
Hm… To, co popisuješ, zní náročně. Sice nemám ADHD, ale žít v režimu bych taky nedávala. Některé dny jsou jiné kvůli práci, další kvůli výletům a dovolené, do toho návštěvy a pak tamto a tamto… A režim je fuč.
Musí být strašně náročné se v tom kvůli dítěti pořád přizpůsobat. Ne chvilku, pár měsíců, kdy to dítě zrovna potřebuje, ale dlouhodobě. Vlastně omezující v kvalitním žití. Čtu, že děláš, co můžeš. Přizpůsobuješ se až na hranu, kam dokážeš. Umím si představit, že to většinou ani není pro to, že si dovoluješ zbytné věci (návštěvu), ale že jsi připravená dodržet synův režim, ale nejde Ti to, protože Tvé potřeby jsou zrovna jiné.
Vyčítáš si to nejspíš proto, že když už narážíš na své limity v přizpůsobování se režimu, tvé dítě vyvádí a je to s ním těžké?
A máš pocit, že kdyby si to dokázala ještě o fousek lépe, byla by jsi lepší matkou a tvé dítě spokojenější?
Já na tvém místě bych si dala více podpory. Děláš co můžeš, až na hranu svých možností. A stejně to nestačí a máš náročné dítě. Musí to být sakra těžké.
Jak Ti pomůže, když se sebou budeš ještě nespokojená? Jak se tak můžeš respektovat a opečovat? Nebo zrovna Ty svou péči nepotřebuješ?
Zrovna lidi s ADHD mají velké potíže se svým sebehodnocením. Pořád se srovnávají s druhými a připadají si nedostateční. Není toto to, na co se spíš můžeš zaměřit? Více respektovat sebe přesně takovou, jaká jsi a mít se takovou ráda a dokonce se opečovat?
Vidíš, na rozdíl ode mně jsi tak dokonalá, že i když máš náročné dítě, tak stejně nekřičíš… A stejně jsi se sebou nespokojená.
Toto se sebou děláš často? Že když je situace náročná, viníš z toho sebe a jsi k sobě hnusná? Místo sebepodpory? A nebolí tě to? Nechce se ti vevnitř brečet?
A nepotřebuje Tvé náročné dítě náhodou také příklad, že může mít samo sebe rádo přesně takové, jaké je, i když je jiné, než ostatní? Nepotřebuje mámu, která má sama sebe ráda?
Aby ho to naučila, jak se to dělá?
Možná se dostaneš dál v přizpůsobvání se nárokům syna až tehdy, když se nejdřív zaměříš na sebe. Na svoji duševní pohodu. Když se podpoříš a nebudeš si ubližovat.
Jak jako lepší máma? To jako si myslíš, že existují nějaké dokonalé matky, lepší, než ty? Ty jsi nedostatečná?
Řeknu Ti tajemství. Žádné dokonalé matky neexistují. Zrovna ženy, které to o sobě hodně prezentují, taky vidím dělat ve výchově hrozné chyby. Tak moc se zaměřují na věci pro ně důležité (třeba respekt, empatie k dítěti), až jim jiné utíkají. A jejich dítě to odnáší. Mám kolem sebe množství úžasných matek - a všechny jsem viděla ubližovat svému dítěti - dětem. Se mnou na čele.
Nevýchovná máma, která nechá dítěti klíště o několik hodin navíc, až domů, protože dítě si nepřeje ho vyndat. Jiná nevýchovná máma, která dala své dítě do respektující, ale až příliš vzdálené školy, takže nemůže pořádně pracovat ani ona, ani otec - a dítě ve věku, kdy to není běžné, musí vydržet den a noc samo se sebou. Jiná extrémně se věnující máma, která nevnímá, že děti v mladším školním věku potřebují k životu i jiné děti. A ještě jiná, která se přizpůsobuje až tolik, že to nenaučila své dítě, přizpůsobit se druhým. A pak my křičící matky. A matky, které milují svou kariéru a uklidňují se větami, že kvalita času je nad kvantitou.(Jenomže v hodinách, kdy má být ta kvalita, je ve skutečnosti péče o fyzické potřeby dítěte, o své potřeby, potřeby domácnosti a kvalita znamená pár milých okamžiků, kterých my kvantitativní matky za ten den nastřádáme mnohem vic). A pak dámy, které jejich děti nikdy nevidí být nazlobené zjevně, ale pasivní agresi a psychický chlad zažívají jejich děti běžně. („Nikdy bych nekřičela, nikdy bych neplácla. Jdu pryč, abych se uklidnila.“ V praxi viděno - máma jde pryč, vrátí se za pár minut, které jsou na její tříleté dítě strašně dlouhým obdobím opuštění a chladu).
To každopádně není špatně. Jen je potřeba překonat mýtus, že existuje dokonalá matka. Navíc Tvé dítě nepotřebuje dokonalou matku, která se přizpůsobí všem jeho potřebám a ještě ho i dokonale rozvíjí jako vyrovnaného, empatického, morálního a vzdělaného člověka Potřebuje být ve vztahu s Tebou. Zrovna s Tebou. Přesně takovou, jakou jsi. I když ten vztah je v různých aspektech náročný.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.4.23 10:47
@Anonymní píše:
@Bramborova on má nejen ADHD, ale i další věci. K němu máme ještě puberťáka.
Má velký sklon k závislostem a rituálům, takže se musím snažit, abychom dělali to, co se může opakovat.
Křičet nemůžu vůbec, to jde okamžitě do afektu.
Problém je, že nezvládám režim ani sama se sebou. Opravdu stačí málo a vše se bortí jak domeček z karet.
Dítě má dg. Autismu? Kolik má let? Jste v kontaktu s ranou péčí? Pokud ne tak to udělej. Budou jezdit k vám, mohou pomoct s realizací režimu dne, alternativní komunikace v domácím prostředí a dalšími opatřeními, které vám ulehčí život. Odkud jste?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.4.23 13:17
@Bramborova právě že křičím. On pak ječí, totálně ho rozhodim a je to ještě horší.
Včera utekl k prarodičům. Bydlí ve stejném městě, kousek od nás.
Ono je to dost často moje chyba. Vím, co by to chtělo a neumím to dotáhnout.
@Barbucha3 na ranou péči je u nás pozdě. Dřív to šlo lépe. Hodně se to zhoršilo se školou, protože je víc požadavků. A zároveň už okolí čeká, že to půjde a ono to nejde.
Má nějaké autistické rysy, ale konečnou diagnózu ještě nemá. Pokud něco z toho bude, tak spíš Asperger.
- Citovat
- Upravit
24.4.23 14:30
Když to neumíš dotáhnout, i když víš, co by jsi chtěla dělat, možná máš nepřiměřeně velký cíl.
Věřím, že ta včerejší akce tě dost rozhodila. Tak zkus jít nejdřív k sobě. Jak Ti je, co se to včera Tobě dělo, že si se neudržela. Jak si se měla. Co jsi ignorovala. V čem potřebuješ opečovat a na co dávat pozor, aby Ti bylo lépe.
Vymysli plán, který myslí na Tebe. Coby to směrem k Tobě chtělo, jak naplnit své potřeby.
Aby jsi byla měla pak sílu na svého kluka.
Až když vezmeš do úvahy svoje potřeby, zkus si připravit plán, jak dané situace zvládnout, aby nebyly tak vyhrocené.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.4.23 15:51
@Bramborova u něj člověk nikdy neví, co ho rozhodí.
O něčem si povídáme a ze 10 minut už to má naprosto naopak. Někdy stačí, že mu řeknu, aby se vykoupal před večeří a problém. Plus musím používat přesné termíny. Nemůžu zaměňovat vykoupat, vysprchovat, umýt. Což jsem byla u puberťáka zvyklá a on se sám rozhodl, co bude.
Včera jsem se neuhlídala a řekla jsem mu, že se má vykoupat a problém byl na světě, protože neděle a to je sprcha a mytí hlavy. Tak jsem se opravila a to už byl nastartovaný a vzít se to zpátky nedá.
Já můžu být naprosto v pohodě, ale stačí drobnost a je to v háji. Přitom by stačilo, abych nebyla zbrkloň a soustředila se na to, co mu říkám.
- Citovat
- Upravit
24.4.23 17:54
Hm… to na něho mluvíš třikrát za den, že si dáváš závazek promyslet každé slovo?
Pokud na něho mluvíš víc, proč si nakládáš a vyčítáš si něco, když za to nemůžeš a zažíváš něco mimořádně těžkého?
To zní čím dál víc autistickým směrem. Oboum Vám přeji, že nenaplňuje diagnózu v celé šíři, stejně to je asi obrovský zápřah.
Následně jsi křičela nějak úplně strašně, že máš takové výčitky? Nebo ani ne a stejně si nakládáš, místo, aby jsi se opečovala?
Mámy dětí z autistického spektra se často mají naprosto strašně. Zažívají, zažíváte, co já ani většina lidí si neumíme představit. Často potřebují péči psychologa i psychiatra, protože to bývá k nevydržení.
Nauč se být na sebe hodná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.4.23 18:19
@Bramborova píše:
Hm… to na něho mluvíš třikrát za den, že si dáváš závazek promyslet každé slovo?
Pokud na něho mluvíš víc, proč si nakládáš a vyčítáš si něco, když za to nemůžeš a zažíváš něco mimořádně těžkého?
To zní čím dál víc autistickým směrem. Oboum Vám přeji, že nenaplňuje diagnózu v celé šíři, stejně to je asi obrovský zápřah.
Následně jsi křičela nějak úplně strašně, že máš takové výčitky? Nebo ani ne a stejně si nakládáš, místo, aby jsi se opečovala?Mámy dětí z autistického spektra se často mají naprosto strašně. Zažívají, zažíváte, co já ani většina lidí si neumíme představit. Často potřebují péči psychologa i psychiatra, protože to bývá k nevydržení.
Nauč se být na sebe hodná.
Jelikož to byl asi desátý problém během odpoledne, tak už jsem křičela dost.
Dneska opět problém, protože jsme měli odpoledne školení a přišli jsme před chvílí.
Takže nebude večeřet, nebude se koupat, protože si nestihl hrát a večer si vždycky hraje.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.4.23 18:56
Naštěstí tu byla tchýně a ta ho nějak ukecala.
On jak byl dlouho ve družině a pak u babičky, byl úplně rozhozený, od babičky ho vzala druhá babička a převedla k nám.
Teď je vysmátý a v pohodě. Babička s ním i udělala úkol.
- Citovat
- Upravit
24.4.23 20:25
Je fajn, že máš funkční babičky.
Když mám s dětmi konflikt, je pro mně důležité ověřit si, že děti už vnímají, že konflikt nemáme. Že jsou milované, přijímané, máma na ně není nazlobená a je naladěná vnímat, co se jim to děje. Ideální je, když se to děje chvíli po konfliktu. Mé děti na to čekají. U čtyřleté dcerky stačí pohled z očí do očí - umí dobře číst emoce - a okamžitě se usměje a zklidní. Umí i dobře korigovat své emoce. Šestiletý kluk to tolik neumí, potřebuje mé výrazné gesta - většinou on se vzteká, brečí, křičí, já ho obejmu, on mě odhodí, a takto několik minut -i desítek minut - pořád dokola. Až se zklidní. Když zapomenu, nebo je moc nevnímám, protože něco dělám, děti konflikty řetězí - vím, že potřebují opečovat a ujistit, že máma se na ně nezlobí a naopak je vnímá.
Děti s autistickými rysy mají potíže vnímat emoce druhých, i své vlastní emoce. Obtížně zpracovávajíemoce, které mají. Potíž je, že i jejich rodiče, po kterých autistické rysy dědí, s tím někdy mají potíže.
Konfliktům se asi těžko zabraňuje. Ale na tvém místě bych se zaměřila na nějaký rituál „konec konfliktu“ - ať tvůj kluk ví, že z tvé strany je všechno v pořádku a jsi připravena pomoct i jemu zpracovat jeho pocity. Jinak se může dít, že se konflikty mohou řetězit.
Když byl kluk mladší, tak rok až čtyři roky, často měl emoční záchvaty, které trvaly několik hodin, kupily se za sebou, některé dny jsme se ani nedostali ven, ani jsem nic neudělala, jen jsem řešila záchvaty. Bylo to strašné období, jsem ráda, že je za mnou a zůstaly z něho jen malé záchvatíky. Přes tuto svojí zkušenost, z které mám ještě pořád trauma, si umím představit, co asi tak prožívají matky s autistickými dětmi. Akurát že jejich děti z toho nevyrostou. V tu dobu jsem vydávala energii totálně za dlouhodobě udržitelnou hranou. Samozřejmě i já měla stavy, kdy jsem to už nedala a na svého kluka jsem strašně nefunkčně nakřičela. Stejně mi přijde, že nikdy před tím, ani potom jsem nemusela tak moc emočně makat, jak v tom období. Byl to největší výkon mého života. Tak kolem jeho roka, dvou let, jsem měla jen jedno dítě, dnes mám tři malé děti, a stejně to není tak náročné, tak strašné, jak to bylo tehdy.
Zkus i ty vnímat obrovskou emoční práci, kterou děláš a zkus se za ní dostatečně oceňovat. Zkus se podpořit. Až pak bude čas hledat, co ještě můžeš vylepšit.
Nepředstavuj si, že většina jiných žen by to zvládla lépe, i když některé si tMo o sobě mohou myslet, třeba proto, že to nikdy nezažily, nebo jen na pár hodin, ne celoročně každý jeden den.
Já osobně vím, že s nadhledem, vždy v klidu bych to nezvládla. Můj kluk mi umožnil zažít mé limity.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.4.23 21:59
@Anonymní píše:
@Bramborova on má nejen ADHD, ale i další věci. K němu máme ještě puberťáka.
Má velký sklon k závislostem a rituálům, takže se musím snažit, abychom dělali to, co se může opakovat.
Křičet nemůžu vůbec, to jde okamžitě do afektu.
Problém je, že nezvládám režim ani sama se sebou. Opravdu stačí málo a vše se bortí jak domeček z karet.
A ty máš také ADHD? Co zkusit léky na ADHD? Hodíte se oba do klidu a půjde to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.4.23 07:13
@Kipa22 píše:
A ty máš také ADHD? Co zkusit léky na ADHD? Hodíte se oba do klidu a půjde to.
Nemám ho diagnostikovaný. Jen synova psycholožka říkala, že to u mě vidí a podle všech příznaků to tak vypadá.
- Citovat
- Upravit
25.4.23 07:39
@Anonymní píše:
Nemám ho diagnostikovaný. Jen synova psycholožka říkala, že to u mě vidí a podle všech příznaků to tak vypadá.
Nechte se diagnostikovat, budete vědět, jak na tom jste a pak to budete moci řešit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Zkusila jsem obnovit diskusi, ale tam se to vrátilo k původnímu tématu, proto to zkusím ještě jednou.
Máme doma syna, co má trochu jiné potřeby. Není to nic hrozného, ale stejně přiznávám, že to často nejde tak, jak by mohlo a mělo.
Syn by potřeboval pevný režim, řád, rozkreslit denní režim, týdenní plán a dalších dost věcí, ale nezvládám to.
Uvědomuji si, že na něj často mám požadavky jako na zdravého, ale to nefunguje. Je mi ho neskutečně líto, protože to pak odnáší. Vždy snažím, ale nevydrží to dlouho a sklouzneme zpátky. Stačí malé vybočení jako je víkend, prázdniny, nemoc…
Podle synovi psycholožky mám ADHD, takže můj život podle toho vypadá. Nechci se vymlouvat, ale prostě to tak je. Dost často mám co dělat sama se sebou.
Zhoršilo se to s prací a se školou. Kdy na něj jsou kladené větší požadavky a na mě ostatně taky.
Na manžela vše hodit nemůžu, ale samozřejmě se snaží spolupracovat, co to jde.
Zvládla jste se některá změnit?