Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
@káťa to je to hrozné, když má klid, pohodu, je jako beránek. Cokoliv na světě zařídí, sežene, o půlnoci vstane a půjde pomoct nejen mně, ale i lidem, na kterých mi záleží, kdyby se cokoliv stalo, volám jemu. A pak ho rozhodí blbost a už jede. Taky je pravda, jak tu někdo psal, ventilovat přetlak sportem, koníčky, sexem… Troufám si říct, že i z jeho pohledu méně sexu má vliv na to jak je v pohodě. V praxi je schopný po svém výbuchu po chvíli přejít na miláčku a sex. Což nedokážu já, pro mne je důležité si to vyrikat.
Ono když má klid a pohodu a je vše bez problémů, tak je beránek každý…
Rozhodi ho blbost a už jede - co to znamená??? Co konkrétně dělá???
Jak píšu, jsem cholerik, vím to o sobě a když už to ve mně bouchne, vyvztekam se tak, abych neublizovala lidem okolo, nechám se rozhodit fakt jen vážnými věcmi a pokud jde o blbost, tak se ovládám, popř. to obrátím v žert, maximálně zařvu a pak řeknu sorry, je to blbost. Táta byl megacholerik a nikdy nám ani máme psychicky neubližoval…
Sama píšeš, že v práci nebo na kolegy, kamarády si to nedovolí - takže to není tak neovladatelné.
@káťa já vím, že máš pravdu.Co dělá? Má doma ležící matku, všechen volný čas běhá kolem ní, k tomu náročnou práci. Kdyz jsme se poznali, byla sobestacna, on většinu času trávil u mě. Po vánocích ona úraz, upoutana na lůžko. On se rozhodl vzít si ji k sobě, řešili jsme, že to bude nesmírně náročné, on že to zvládne. Sestehovat se nemůžeme, já jezdím hodně tam, ale i kvůli práci atd je to hodně náročné. První měsíc byl optimista, v pohodě, postupně zjišťuje, že se už nic nezlepší, naopak je to horší a horší, on nemá absolutně volno, je hodně podrážděny, z toho ty přemrštěné reakce. Co by před rokem přešel, teď ho okamžitě vytoci. Je unavený, v klidu opravdu brečí, že skončil s normálním životem, že to nezvládá. Zároveň si je jistý, že ji nikam nedá a strach, že to takto může být roky, ho úplně zničí. Na víkend jsme po X měsících vyjeli pryč, jeho syn se překonal s tím, že se postará, přespí atd. Vcera přítel volal synovi, jestli je vše ok. On už byl doma. Viděla jsem, že ho to naštvalo, říkám mu nic se neděje, jedeme, za dvě hodiny jsme doma. V pohodě. Vyjíždíme z parkoviště, vše úplně ucpané a přítel si za jízdy nastavoval navigaci, před ním i za ním nervózní řidiči, on si zastavil, k autu už šel chlap z parkoviště, tak mu říkám ať pojede na stranu a nastaví to potom. A to byl ten moment kdy začal. Dop…, ku…, co se mu ser. do řízení atd. Vím, že byl vztekly na syna, já to nevydržela a řekla mu, ať si zlost vyleje tam, kde ho naštvali. No, kdo to zná, ví, že pro tyto lidi je to jen impulz k další hádce. Normalni člověk by se ani nevztekl, a když už, cekala bych, že se omluví. To, že se stará o matku nikdo neví, on nechce aby ho kamarádi litovali jak to má těžké. Nechápu, býval to pohodový, veselý chlap. A tím, že si naložil a nezvládá se z něho stává vynervovana troska. Oba toho máme dost, myslím, že pokud se s ním teď rozejdu budem trpět oba a on bude na dně. Jdu zítra k psycholozce, já nevím jak dál.
Já nevím co poradit. Chová se k tobě jako k hadru na podlahu. Zřejmě mu slouzis jako hromosvod, když na jiné lidi si to nedovolí.
Já bych mu dala asi šanci v tom, že o. k., je toho na něj moc, tak ať se o matku stará ve spolupráci s nějakou domácí ošetřovatelkou (na tu by měla matka, pokud je ležák, mít příspěvek), ať toho nemá tolik. Pokud by ani poté nedošlo v jeho chování k tobě k razantní změne, tak bohužel, tohle nemá nikdo zapotřebí.
Neni to pro okoli prijemne, ale myslim, ze porad lepsi nez urazeny clovek, ktery pak treba 2 dny s okolim nemluvi![]()
![]()
Dámy, na h…o je obojí a přestaňte si hrát na to, že jen proto, že je ještě něco horšího, tak vy jste oukej
![]()
Tvl znásilnění je taky lepší než vražda… podobnej princip, nezdá se vám…? ![]()
Mě tyhle kecy hodně vytáčej, protože do tý vaší rovnice zapomínáte dosazovat jednu věc… citlivou partnerku nebo ještě hůř, citlivé dítě. Jo, jsem dítě, na které se bezdůvodně řvalo, jen proto, že maminku něco někde rozčílilo… Moje vina to taky kruci nebyla, stejně jako údajně toho cholerika… ale zatímco on je údajně v cajku, co mám já: doživotní strach z naštvaných lidí, zvýšených hlasů, hádek, agrese? Myslíte, že se žije krásně s tím, když se bojíte každé blbé nálady, kterou prostě sem tam má každý? Když se rozklepete z každého nepřítomného pohledu někoho, kdo má starosti…?
Tož jo, jasně, vy za to nemůžete… ale každému partnerovi cholerika bych upřímně radila, ať veme nohy na ramena, a pokud nechce, ať aspoň zaboha nedopustí přivést do toho děti. Vy o tom za pět minut nevíte, ale ten druhý si to nese třeba zbytek života.
Ku..a nefér rovnice. ![]()
@LAlezane píše:
Dámy, na h…o je obojí a přestaňte si hrát na to, že jen proto, že je ještě něco horšího, tak vy jste oukej![]()
![]()
Tvl znásilnění je taky lepší než vražda… podobnej princip, nezdá se vám…?
Mě tyhle kecy hodně vytáčej, protože do tý vaší rovnice zapomínáte dosazovat jednu věc… citlivou partnerku nebo ještě hůř, citlivé dítě. Jo, jsem dítě, na které se bezdůvodně řvalo, jen proto, že maminku něco někde rozčílilo… Moje vina to taky kruci nebyla, stejně jako údajně toho cholerika… ale zatímco on je údajně v cajku, co mám já: doživotní strach z naštvaných lidí, zvýšených hlasů, hádek, agrese? Myslíte, že se žije krásně s tím, když se bojíte každé blbé nálady, kterou prostě sem tam má každý? Když se rozklepete z každého nepřítomného pohledu někoho, kdo má starosti…?
Tož jo, jasně, vy za to nemůžete… ale každému partnerovi cholerika bych upřímně radila, ať veme nohy na ramena, a pokud nechce, ať aspoň zaboha nedopustí přivést do toho děti. Vy o tom za pět minut nevíte, ale ten druhý si to nese třeba zbytek života.
Ku..a nefér rovnice.
Přesně tak.
@Anonymní píše:
Dobré ráno, dámy, která z vás má doma dlouho cholerickeho partnera a jak se s ním naučila „zacházet“ tak, aby to bylo k žití? Poznala jsem úžasného, veselého, vtipného, nesmírně milujícího chlapa a když jsem se ho po pár měsících ptala, kde je jeho slabé místo, řekl, že když je ve stresu nebo se něco nedaří, dokáže být neuvěřitelně vztekly. Ruku do ohně bych dala, že to nemůže být pravda. Pak to přišlo, jeho dospělá dcera se zpozdila s příjezdem na oslavu. Nechápala jsem, co dělal. Odjela jsem pryč, on přijel za své hodiny, v pohodě, lásko, miláčku. A tak je to druhý rok. Mluvit o tom je zbytečné, je to podnět k výbuchu. Nacetla jsem všechno možné, vím, že on to nedokáže ovládnout. Já vím, že nejjednodušší je utéct, proto mne zajímá, která z vás to vydržela a našla způsob jak na něj, jak na sebe, jak to s ním umět. Ač to zní divně, tito lidé mají pokud jsou v pohodě tolik skvělých vlastností a je to s nimi moc fajn. Ale udržet je v pohodě, to chce snad svatozář.
Můžu se zeptat-když Tebe něco naštve-dokáže to v klidu přejít nebo ho to vykolejí a neumí na to normálně reagovat? Můj partner teda zatím nepřiznal, že je cholerik, zatím jsem zažila dva takové náznaky-jednou jsem se na schůzku opozdila-asi o půl hodiny a nebyl schopen mi prvních 5 minut dát ani pusu na přivítanou, otočil se a schválně šel jakoby pryč. Ale jak jsem mu dala pusu, tak už pohodička. A druhý zkrat byl teď nedávno-neřval teda na mě, protože jsem nebyla tou příčinou, ale byla jsem u toho. V jednu chvíli i dost důrazně bouchal židlema, když je sundával ze stolu. Dvě hodiny jsem u něho stála a čekala, až se uklidní, ale nebyl toho schopen. Pořád běhal z místnosti do místnosti, když jsem mu chtěla pomoct, tak mi bral věci z ruky, že ne. No a nakonec, když už jsem musela jít, tak mi dal pusu a řekl, ať se nezlobím. Prostě nechápu. Jestli známka cholerika je, že za dvě vteřiny najednou úplně otočí.
@Keniri píše:
Můžu se zeptat-když Tebe něco naštve-dokáže to v klidu přejít nebo ho to vykolejí a neumí na to normálně reagovat? Můj partner teda zatím nepřiznal, že je cholerik, zatím jsem zažila dva takové náznaky-jednou jsem se na schůzku opozdila-asi o půl hodiny a nebyl schopen mi prvních 5 minut dát ani pusu na přivítanou, otočil se a schválně šel jakoby pryč. Ale jak jsem mu dala pusu, tak už pohodička. A druhý zkrat byl teď nedávno-neřval teda na mě, protože jsem nebyla tou příčinou, ale byla jsem u toho. V jednu chvíli i dost důrazně bouchal židlema, když je sundával ze stolu. Dvě hodiny jsem u něho stála a čekala, až se uklidní, ale nebyl toho schopen. Pořád běhal z místnosti do místnosti, když jsem mu chtěla pomoct, tak mi bral věci z ruky, že ne. No a nakonec, když už jsem musela jít, tak mi dal pusu a řekl, ať se nezlobím. Prostě nechápu. Jestli známka cholerika je, že za dvě vteřiny najednou úplně otočí.
To sice je, ale není to jediný vysvětlení takovýho chování. Navíc cholerik rychle vyšumí a rozhodně v sobě nic nedusí dvě hodiny (Edit - ale možná to v sobe chtěl před tebou dusit a moc se to nedařilo), je to právě o rychlých reakcích, prožívá věci rychle a silně, a na rozdíl od všeobecný představy, která panuje i tady, to rozhodně není jen v tom negativním smyslu, že se vzteká. Paradoxně cholerik, a tím myslím cholerik, nikoli jen vztekloun, může mít díky těm rychlým reakcím určitou výhodu i třeba v krizových situacích, kdy se musí jednak rychle, neprojevuje se to jen tím vztekem.
Nevím, co je příčinou chování tvého přítele, ale neutěšovala bych se tím, že je jen cholerik, ať už je, nebo ne, a každopádně doporučuju se proti takovým scénám nějakým způsobem vymezit, než se z nich stane vaše norma, kdy on se nafoukne a ty ho utěšuješ (bez ohledu na to, v čem je příčina), to není moc zdravá vztahová dynamika.
Nevím, jestli ten první případ jde brát jako zrovna cholerický projev (cholerik obvykle svoje emoce orientuje nějakým způsobem ven), jestli šel demonstrativně pryč, tak to mi přijde jako pasivně agresivní chování a strategie „trestání“, která vyvolává pocit viny a kterou teda a prominutím používaj imho spíš ženský a je dost nablblá, jakkoli půlhodinové čekání (předpokládám bez předešlé informace o takovém zpoždění?) není nic příjemnýho.
@LAlezane Taky jsem zažívala celé dětství výstupy a scény ze strany otce. Samozřejmě se mi to nelíbilo. A neříkám, že mě to nějak nezasáhlo. Ovšem podle mě: se vším se dá pracovat. Momentálně čtu knihy od Teal Swan o práci s podvědomím. Takže opravdu nemíním celý život nadávat na svého otce, že že mě udělal trosku nebo tak něco… Já svou situaci řeším, pracuji se svou psychikou. No a taky si čtu knihy o karmě, minulých životech, apod. Ono to není vždy tak jasné, kdo je vlastně viník a kdo pachatel - podle mě ![]()
@Anonymní píše:
@káťa já vím, že máš pravdu.Co dělá? Má doma ležící matku, všechen volný čas běhá kolem ní, k tomu náročnou práci. Kdyz jsme se poznali, byla sobestacna, on většinu času trávil u mě. Po vánocích ona úraz, upoutana na lůžko. On se rozhodl vzít si ji k sobě, řešili jsme, že to bude nesmírně náročné, on že to zvládne. Sestehovat se nemůžeme, já jezdím hodně tam, ale i kvůli práci atd je to hodně náročné. První měsíc byl optimista, v pohodě, postupně zjišťuje, že se už nic nezlepší, naopak je to horší a horší, on nemá absolutně volno, je hodně podrážděny, z toho ty přemrštěné reakce. Co by před rokem přešel, teď ho okamžitě vytoci. Je unavený, v klidu opravdu brečí, že skončil s normálním životem, že to nezvládá. Zároveň si je jistý, že ji nikam nedá a strach, že to takto může být roky, ho úplně zničí. Na víkend jsme po X měsících vyjeli pryč, jeho syn se překonal s tím, že se postará, přespí atd. Vcera přítel volal synovi, jestli je vše ok. On už byl doma. Viděla jsem, že ho to naštvalo, říkám mu nic se neděje, jedeme, za dvě hodiny jsme doma. V pohodě. Vyjíždíme z parkoviště, vše úplně ucpané a přítel si za jízdy nastavoval navigaci, před ním i za ním nervózní řidiči, on si zastavil, k autu už šel chlap z parkoviště, tak mu říkám ať pojede na stranu a nastaví to potom. A to byl ten moment kdy začal.
Chápu, že je pro něho situace, kdy běžně chodí do práce a k tomu se stará o matku, velmi složitá
Jak už tu někdo psal - nemůže se domluvit na spolupráci s ošetřovatelkou? Možná by se mohl informovat o možnostech čerpání ošetřovného na člena rodiny (sociální dávka). Nemůže si třeba zkrátit úvazek?
Známá pracovala na plný úvazek a k tomu se starala o maminku a pak se z toho psychicky zhroutila ![]()
Jinak na náročné situace reaguje každý jinak: někdo bouchne, někdo to dusí v sobě, ale pak se to projeví zdravotně (žaludeční vředy např. - příklad z okolí), někdo má úzkosti, trpí nespavostí (další případ z okolí, bere prášky na spaní)…
@Calendulka ma na pomoc každý den charitu. Jenže dojíždí víc jak hodinu do práce. Tu práci má moc rád i kolegy. On je v zacarovanem kruhu, chtěl by se starat o matku, dělat to, co ho živí a baví, mít čas na kamarády, koníčky a trávit co nejvíc času se mnou. Nejde to, aniž by z něčeho neslevil a to ho podle mě nejvíc ničí psychicky. Ten stres se v něm hromadí natolik, že opravdu bouchne kvůli blbosti. Já zase ty jeho výbuchy nedávám, to je krůček k hádce. Jsem si jistá, že sami to nezvládneme, a jsem názoru, že když něco neumím, nezvládnu, vyhledam pomoc. A vím jedno, že i cholerik se když chce dokáže ovládat. U nich asi záleží i na tom, jak oni sami jsou v pohodě.
A neomlouvas ho až nějak moc?
S matkou mu pomáhají odborníci. A jinak čas na práci, koníčky, přátelé a partnera snad řeší každý. A ostatní k tomu všemu i na děti. Do práce se chodit musí (to je normální) a ve zbytku má člověk čas na to, na co si ho udělá. Je jasné, že když chce člověk trávit dostatek času s partnerem, půjde to částečně na úkor času s kamarády či koníčků. Tak to ale má každý. Ano, matka, chápu, ale ostatní se kromě toho všeho ještě starají 24/7 o děti…
@káťa A ty máš jakou zkušenost s dlouhodobě nemocnými, ležáky, apod.? My máme jednoho takového v rodině. Ono ta pomoc od Charity taky nemusí být nic moc. Třeba moje příbuzná konkrétně o pomoc od Charity ani nestojí, protože konkrétně u nich ve městě Charita skoro nic nenabízí. To, že se u ní možná ani ne na hodinu doma zjeví ošetřovatelka, ji prostě nevytrhne
Když ležáka třeba musíš přebalovat ve dne v noci…
@Anonymní píše:
@Calendulka ma na pomoc každý den charitu. Jenže dojíždí víc jak hodinu do práce. Tu práci má moc rád i kolegy. On je v zacarovanem kruhu, chtěl by se starat o matku, dělat to, co ho živí a baví, mít čas na kamarády, koníčky a trávit co nejvíc času se mnou. Nejde to, aniž by z něčeho neslevil a to ho podle mě nejvíc ničí psychicky. Ten stres se v něm hromadí natolik, že opravdu bouchne kvůli blbosti. Já zase ty jeho výbuchy nedávám, to je krůček k hádce. Jsem si jistá, že sami to nezvládneme, a jsem názoru, že když něco neumím, nezvládnu, vyhledam pomoc. A vím jedno, že i cholerik se když chce dokáže ovládat. U nich asi záleží i na tom, jak oni sami jsou v pohodě.
Tvůj partner by měl asi změnit práci. Hodina dojíždění je podle mě zbytečná. Anebo dát matku do ústavu. Prostě někdy nemůžeš mít všechno. Jako matky od dětí taky většinou nemůžeme vzít jakoukoliv práci, když vše musíme skloubit s rodinou, péči o domácnost, apod. ![]()
@Calendulka píše:
@káťa A ty máš jakou zkušenost s dlouhodobě nemocnými, ležáky, apod.? My máme jednoho takového v rodině. Ono ta pomoc od Charity taky nemusí být nic moc. Třeba moje příbuzná konkrétně o pomoc od Charity ani nestojí, protože konkrétně u nich ve městě Charita skoro nic nenabízí. To, že se u ní možná ani ne na hodinu doma zjeví ošetřovatelka, ji prostě nevytrhneKdyž ležáka třeba musíš přebalovat ve dne v noci…
Ex měl nemohoucí maminku a měl k ní ošetřovatelku, která k nim. chodila 3 x denně. Kontrolovala a dávala léky, přinesla jídlo, píchala inzulin atd. Ex normálně v životě fungoval. Pokud má pomoc od charity, která není nic moc, ať si sjedna klasickou ošetřovatelku. Však na to jeho maminka jistě dostává nemalý příspěvek. Tchán byl taky ležák a dostával štědrý příspěvek, ale tchýně se o něj starala sama, aby jim.ty peníze zbyly, měli v podstatě další plat je svým dvěma důchodům…
@belladonna já už se objednala. Je to hodný chlap, proto to řeším složitě. A i já určitě dělám chyby např tím, jak reaguju, předpokládám, že i já se o sobě dozvím to, co si třeba ani nepřipouštím.