Jsem introvert a v prac. kolektivu žen se necítím
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Na tom jsme podobně.. Já, jako malá, jsem taky do kolektivu nezapdla. Měla jsem jednu nejlepší kamarádku, pak další dvě dobré. Když jsme byli ve větším kolektivu dětí, byla jsem panáček na posměšky .(křivé zuby, oblečení od ťongů, brána jako z podivínské rodiny) . Časem se to zlepšilo. Já se zase v ženském kolektivu necítím dobře. Mám pocit, že si o mě lidi šuškají. Po škole jsem pracovala cca 2 roky pak jsem nastoupila na mateřskou, která trvá už skoro 5 let a další rok dva před sebou. Už teď si dělám hlavu skrz práci.. upovídaný tip zrovna nejsem, jsem uzavřená a s lidmi se jen tak nebavím. Ne proto, že bych nechtěla, ale neumím navázat kontakt. Proto na první pohled působím namyšleně, atd. Než si k někomu novému najdu cestičku trvá déle. No jsem zvědavá po RD až nastoupim do práce. Odjakživa si lépe rozumím s chlapama.. Přece jen neřeší kraviny, jako my ženy. 
- Citovat
- Upravit
Take moc nemusim zenske kolektivy.Mam ted kancelar sama a jsem strasne spokojena,jen makam a jdu domi.Nekapnou mi z toho asi nektere vyhody,ze nechodim na obidky a kaficka,nedruzim se na narozky,ale ja to ani neumim.Driv jsem se snazila,ale asi to bylo.poznat,ze to.neni prirozene,pripadala jsem si hloupe.Ony se porad necemu strasne chechtaji a ja nechapu cemu,pak nekoho drbou a nebo ryji do sebe navzajem.Jsem uplne mimo.Skoleni je pro me uplne utrpeni,kdyz tam mame spat.Asi priste zdrhnu do hotelu:-)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Taky mám problém s ženským kolektivem. Už jsem kdysi v jednom dělala a bylo to fajn. Ale v současném zaměstnání hrůza, všechno takové slepice. Půl směny člověk poslouchá o tlustým zadku kolegyně a podobné kraviny. Ještě mám takovou tchýni a na návštěvě vždycky trpím, celou návštěvu poslouchám kdo z jejích známých s kým a kdo co o kom řekl a kdo porodil a kdo se vdal. Chápu, kdyby ty lidi znal alespoň chlap, ale on taky nikoho z těch lidí nezná, protože to jsou hlavně lidi od ní z práce. A poslouchat tři hodiny drby o cizích lidech je fakt moc 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jak překonat že nezapadám
Ahoj, snad téma oživím.
Potřebovala bych se vypsat.
Omlouvám se za anonymitu ale bojím se že by mě tu někdo znal.
V současné práci jsem přes 2 roky.
Jsem velký introvert, lidi k sobe nepoustim kvuli špatným zkušenostem z minulosti, mám jen pár přátel kterým věřím.
Pracovní kolektiv tady jsou samé ženské, takže slepičinec. Snažila jsem se zapadnout, ale chovat se tak abych tady zapadla je to proti mé povaze. Neumím drbat, nezajímá mě kdo s kým spí, kdo kolik přibral, kdo má co na sobě. A protože to neumím, tak se moc neprojevuju a to je v ženském kolektivu problém. Věčně někde někdo kecá, někdy i polovinu pracovní doby. Pořád řeší kraviny a já se prostě nechytám a tak se ani nezapojuju. Začala jsem cítit že je moje přítomnost kolikrát na obtíž,(tohle proste každý vycítí, že je někde navíc). A jelikož mi to nedělá dobře, tak jsem se prostě stáhla, jsem sama v kanceláři tak mám klid a pracuju. Snažím se být jinak milá, pomoct když někdo potřebuje ale prostě nepomlouvám a neztrácím čas drby.
Občas to na mě ale doléhá, protože si tu připadám sama a mam strach ze do budoucna mě treba budou ostatní ignorovat úplně.
Ostatní se ke mě chovaji slušně, jen hold nevyhledávají moji společnost.
Jak jste zvládly chodit do prace v pohodě i přes to, že jste v ženském kolektivu, kam jste nezapadly, neberou vás a jste takříkajíc na „druhé koleji“?
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Ahoj, snad téma oživím.
Potřebovala bych se vypsat.
Omlouvám se za anonymitu ale bojím se že by mě tu někdo znal.
V současné práci jsem přes 2 roky.
Jsem velký introvert, lidi k sobe nepoustim kvuli špatným zkušenostem z minulosti, mám jen pár přátel kterým věřím.
Pracovní kolektiv tady jsou samé ženské, takže slepičinec. Snažila jsem se zapadnout, ale chovat se tak abych tady zapadla je to proti mé povaze. Neumím drbat, nezajímá mě kdo s kým spí, kdo kolik přibral, kdo má co na sobě. A protože to neumím, tak se moc neprojevuju a to je v ženském kolektivu problém. Věčně někde někdo kecá, někdy i polovinu pracovní doby. Pořád řeší kraviny a já se prostě nechytám a tak se ani nezapojuju. Začala jsem cítit že je moje přítomnost kolikrát na obtíž,(tohle proste každý vycítí, že je někde navíc). A jelikož mi to nedělá dobře, tak jsem se prostě stáhla, jsem sama v kanceláři tak mám klid a pracuju. Snažím se být jinak milá, pomoct když někdo potřebuje ale prostě nepomlouvám a neztrácím čas drby.
Občas to na mě ale doléhá, protože si tu připadám sama a mam strach ze do budoucna mě treba budou ostatní ignorovat úplně.
Ostatní se ke mě chovaji slušně, jen hold nevyhledávají moji společnost.Jak jste zvládly chodit do prace v pohodě i přes to, že jste v ženském kolektivu, kam jste nezapadly, neberou vás a jste takříkajíc na „druhé koleji“?
Přesně vím o čem mluvíš, toto se se mnou táhne celý život, od zš, střední, zaměstnání..takové ty holčičí hloučky mě děsily, jejich kecání mi připadalo o ničem. Takže jsem byla těžce mimo, ale naštěstí se mi podařilo vždy najít jednu kámošku s kterou jsem fungovala a od ostatních držela distanc..to bylo na školách, v práci mi to také dělalo problémy v kolektivech s více ženskými..nyní mám práci ok. v kanclu jen s jednou co si rozumím a pak jen šéfa..ale jinak právě kolektiv byl důvod že jsem to v práci nedala. Ale na mě byly přímo zlé. Bud ráda že jsou alespoň slušné. Mám to tak i v osobním životě, vlastně jen jednu kámošku..takže nějaké partové akce kdesi na chatě je pro mě černá můra..kuchyn plná žvatlajících ženských neee, není to kvůli partnerov žárlení, taková jsem byla i jako svobodná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
A potřebuješ se v práci kámošit? Píšeš že se k tobě chovají slušně, tak si dělej svý a neřeš. Já to zas nechápu z té druhé strany, ženský kolektiv nepotřebuješ, všechny jsou slepice, ale jediný kdo nezapadl jsi ty, tak jestli to nebude trochu naopak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@terien píše:
A potřebuješ se v práci kámošit? Píšeš že se k tobě chovají slušně, tak si dělej svý a neřeš. Já to zas nechápu z té druhé strany, ženský kolektiv nepotřebuješ, všechny jsou slepice, ale jediný kdo nezapadl jsi ty, tak jestli to nebude trochu naopak.
Ano, ženský kolektiv je většinou slepičinec, tak to prostě je. Taky to nesnáším a dokud jsem pracovala v kolektivu, vždy jsem se víc kamarádila s kolegy než s kolegyněmi, vlastně od dětství to tak bylo. Teď dělám už několik let z domu, šéf chlap je mi velkým kamarádem, kolegové na stejných vedoucích pozicích jako já taky samí chlapi a vycházíme skvěle, podřízení vetšinou ženy a tam se objevují problémy i v tom online prostředí… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Amalthea píše:
Ano, ženský kolektiv je většinou slepičinec, tak to prostě je. Taky to nesnáším a dokud jsem pracovala v kolektivu, vždy jsem se víc kamarádila s kolegy než s kolegyněmi, vlastně od dětství to tak bylo. Teď dělám už několik let z domu, šéf chlap je mi velkým kamarádem, kolegové na stejných vedoucích pozicích jako já taky samí chlapi a vycházíme skvěle, podřízení vetšinou ženy a tam se objevují problémy i v tom online prostředí…
Já taky vycházím s kolegy skvěle, to se nevylučuje s tím, že mám i fajn kolegyně. Ale to člověk musí taky chtít s nimi vycházet. Občas se u nás taky objeví nějaká, která má se všemi problém, ve skutečnosti je to přesně naopak, problémy dělá právě ona. Naštěstí se žádná taková u nás dlouho neohřála, kusy které nehrají týmovou hru nepotřebujeme.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Ahoj, snad téma oživím.
Potřebovala bych se vypsat.
Omlouvám se za anonymitu ale bojím se že by mě tu někdo znal.
V současné práci jsem přes 2 roky.
Jsem velký introvert, lidi k sobe nepoustim kvuli špatným zkušenostem z minulosti, mám jen pár přátel kterým věřím.
Pracovní kolektiv tady jsou samé ženské, takže slepičinec. Snažila jsem se zapadnout, ale chovat se tak abych tady zapadla je to proti mé povaze. Neumím drbat, nezajímá mě kdo s kým spí, kdo kolik přibral, kdo má co na sobě. A protože to neumím, tak se moc neprojevuju a to je v ženském kolektivu problém. Věčně někde někdo kecá, někdy i polovinu pracovní doby. Pořád řeší kraviny a já se prostě nechytám a tak se ani nezapojuju. Začala jsem cítit že je moje přítomnost kolikrát na obtíž,(tohle proste každý vycítí, že je někde navíc). A jelikož mi to nedělá dobře, tak jsem se prostě stáhla, jsem sama v kanceláři tak mám klid a pracuju. Snažím se být jinak milá, pomoct když někdo potřebuje ale prostě nepomlouvám a neztrácím čas drby.
Občas to na mě ale doléhá, protože si tu připadám sama a mam strach ze do budoucna mě treba budou ostatní ignorovat úplně.
Ostatní se ke mě chovaji slušně, jen hold nevyhledávají moji společnost.Jak jste zvládly chodit do prace v pohodě i přes to, že jste v ženském kolektivu, kam jste nezapadly, neberou vás a jste takříkajíc na „druhé koleji“?
Pokud citis, ze ti delaji problemy zenske kolektivy, proc se nehlasis na mista, kde bude kolektiv pouze muzsky? Pak mas po problemu, ne?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@terien píše:
A potřebuješ se v práci kámošit? Píšeš že se k tobě chovají slušně, tak si dělej svý a neřeš. Já to zas nechápu z té druhé strany, ženský kolektiv nepotřebuješ, všechny jsou slepice, ale jediný kdo nezapadl jsi ty, tak jestli to nebude trochu naopak.
No tak ony taky nejsou žádné kamarádky, a nebo pro mě je definicí přátelství něco jiného nez mají ony. Jakmile tu jedna kolegyně není tak už ji pomlouvají, a tak je to u každé kolegyně.
A tím že jsem nezapadla myslím pouze to, že nedrbu a nepomlouvám, jsem člověk co chce klid, aby se k sobě lidi chovali slušně a nepomlouvali se.
Týmový hráč jsem, co se týče prace, vždycky jsem pomáhala ostatním s prací když nestihaly nebo byl s něčím problém.
A to že nejsem „týmový hráč“ co se týče pomluv a kecani, tak to neberu jako svoje mínus, ale je smutný že v ženském kolektivu to mínus je.
Jedine čeho se bojím, je že mě časem začnou ignorovat úplně a to jen proto, že nejsem pomlouvacna slípka.
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Ahoj, snad téma oživím.
Potřebovala bych se vypsat.
Omlouvám se za anonymitu ale bojím se že by mě tu někdo znal.
V současné práci jsem přes 2 roky.
Jsem velký introvert, lidi k sobe nepoustim kvuli špatným zkušenostem z minulosti, mám jen pár přátel kterým věřím.
Pracovní kolektiv tady jsou samé ženské, takže slepičinec. Snažila jsem se zapadnout, ale chovat se tak abych tady zapadla je to proti mé povaze. Neumím drbat, nezajímá mě kdo s kým spí, kdo kolik přibral, kdo má co na sobě. A protože to neumím, tak se moc neprojevuju a to je v ženském kolektivu problém. Věčně někde někdo kecá, někdy i polovinu pracovní doby. Pořád řeší kraviny a já se prostě nechytám a tak se ani nezapojuju. Začala jsem cítit že je moje přítomnost kolikrát na obtíž,(tohle proste každý vycítí, že je někde navíc). A jelikož mi to nedělá dobře, tak jsem se prostě stáhla, jsem sama v kanceláři tak mám klid a pracuju. Snažím se být jinak milá, pomoct když někdo potřebuje ale prostě nepomlouvám a neztrácím čas drby.
Občas to na mě ale doléhá, protože si tu připadám sama a mam strach ze do budoucna mě treba budou ostatní ignorovat úplně.
Ostatní se ke mě chovaji slušně, jen hold nevyhledávají moji společnost.Jak jste zvládly chodit do prace v pohodě i přes to, že jste v ženském kolektivu, kam jste nezapadly, neberou vás a jste takříkajíc na „druhé koleji“?
Jak já ti rozumím, mám teda jenom jednu kolegyni (zbytek jsou chlapi), ale ta je tak za 10:D. To je přesně takový ten extrovert, co by pořád popisoval, co dělal. Často mi říká, co snídala, co bude vařit k večeři, co si koupila/co si chce koupit, kde byla, kam se chystá, kdy jde a s čím k doktorovi, a to stejné vím i o jejích příbuzných (co kdo dělá, kam se chystá, co mu je…). Nedávám to, ruší mě to, kolikrát se při tom jejím líčení přistihnu, že ani neposlouchám, tak jenom přikyvuju. Mít kolem sebe víc ženských a ještě drbavých, tak měním zaměstnání.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Taky jsem nikdy nebyla na vysedávání v kuchyňce s kolegyněmi, hlavně jsem na to ani neměla čas a někdy jsem nechápala, kde ony na to čas berou. Měli jsme velkou open office a já vždycky nasadila sluchátka, pustila YouTube a už jsem jela. Každej mě takovou bral, věděl, že když byl nějakej problém, stačilo přijít za mnou a problém byl vyřešen, všichni věděli, že já pro svoji práci prostě žila a strašně mě to bavilo a nikdo po mě fakt nechtěl, abych si s nimi bavika o svém soukromí nebo chodila vykecávat o zbytečnostech. Měla jsem tam takovou přirozenou autoritu, jéj, jak mi moje práce chybí (jsem na RD). Někdy jsem sem tam s někým pokecala, když za mnou s něčím přišel, ale jinak vůbec nebylo z mé strany se s kolegy nějak družit. Pamatuji se, že tam na pár měsíců nastoupila jedno holčina a z nějakého důvodu se s ní nechtěl vůbec nikdo bavit, prostě si je ona všechny něčím strašně zprotivila a síla kolektivu udělala to, že tam najednou byla za černou ovci. Jelikož mně ta osoba nikdy nic neudělala, tak jsem nechápala, proč bych ji měla nesnášet. Chodila jsem s ní na obědy a pak jsem se jen dozvídala, jak jsem fakt fér osoba a dobrá, že se s ní bavím, když ji tam všichni ostatní nesnáší. Nesnášela jsem vlezdoprdelky a lidi, co dávali na něčí názor, aniž by sami věděli jak to ve skutečnosti je, proto si mě tam spousta lidí vážila a to jsem se nikdy nepotřebovala družit s někým v kuchyňce. Nicméně teď jak jsem na RD, tak mi ten kolektiv tak chybí, že nevím, jestli se pak taky nebudu družit 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jo, ženský kolektiv je slepičinec. Není to teda vždycky špatně. Někde je to v rozumné míře a tam to může být i fajn. 
Ale někde už je to moc. Já se teď dozvěděla, že v bývalém zaměstnání jedna konkrétní osoba drbáním a manipulací úplně rozložila kolektiv. Se všemi byla kamarádka a za zády tvrdě pomlouvala a štvala lidí proti sobě. To je pak smutný 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@lilith1 píše:
Přesně vím o čem mluvíš, toto se se mnou táhne celý život, od zš, střední, zaměstnání..takové ty holčičí hloučky mě děsily, jejich kecání mi připadalo o ničem. Takže jsem byla těžce mimo, ale naštěstí se mi podařilo vždy najít jednu kámošku s kterou jsem fungovala a od ostatních držela distanc..to bylo na školách, v práci mi to také dělalo problémy v kolektivech s více ženskými..nyní mám práci ok. v kanclu jen s jednou co si rozumím a pak jen šéfa..ale jinak právě kolektiv byl důvod že jsem to v práci nedala. Ale na mě byly přímo zlé. Bud ráda že jsou alespoň slušné. Mám to tak i v osobním životě, vlastně jen jednu kámošku..takže nějaké partové akce kdesi na chatě je pro mě černá můra..kuchyn plná žvatlajících ženských neee, není to kvůli partnerov žárlení, taková jsem byla i jako svobodná.
Takže v současné práci jsi spokojená a máš alespoň jednu fajn kolegyni?
Vím přesně o čem mluvíš, mám to stejně jako ty. Ženský kolektiv není nic pro mě. Nechytám se v něm, přijde mi že pořád jen někoho pomlouvaji.
Měla jsem se dobře vlastně jen na střední, tam jsme byly fajn parta a to jsme byly samé holky, takže světě div se
Jak ses vyrovnávala s tím že třeba někde nezapadáš?
Mě to trápí, pořád mi jedou v hlavě myšlenky, proč to tak je, kdyz se snažím být mila a nápomocná, ale jen nechci pomlouvat.
Dost to ovlivňuje i můj osobní život, že si pak nechávám kazit den tím že mi jedou myšlenky o tom, proč mě někteří lide nemusí když jim nic nedělám.
Jako zlé na mě nejsou, sice tu je jedna která se mi asi snaží zavařit jen protože je makám a nekecám, a práce je za mnou vidět a naopak je vidět ze zrovna ona se moc nepredre.
- Citovat
- Upravit
V novem zaměstnání po RD jsem uz pul roku. Kolektiv jen žen, jsou celkem fajn. Ale pořád se nechytam v tom, o čem mluví nebo co řeší, i ma prac. napln je odlišná nez jejich. Pokaždé, kdyz si začnou šeptat, hned mám pocit, že mluví o mě. Je to takové moje celoživotní prokletí. Na zakladce jsem byla šikanovaná a od té doby pokaždé, když přijdu do noveho kolektivu snažím se zapadnout, ale prostě to nejde. Nejsem upovídaná a ani mě nenapadá, o čem se s nimi bavit.
Má někdo jiný podobný pocit?