Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Moje mamka. Porod pro ni byl natolik traumatický, že ihned po něm prohlásila, že už v životě mít děti nebude. ![]()
@jasatko píše:
Maminky, kdo z vás máte jedináčka a víte, že je to tak správně? Tedy jedno dítě a dostMůžeme si o tom tady zadiskutit?
Já mám jedináčka, důvod zcela prozaický, špatný výběr partnera a rozhodně jsem si do toho „vztahu“ ukončeného rozvodem, nechtěla pořizovat další dítě..kdybych měla partnera, který by byl ok, tak bych chtěla dvě.
Já mám čerstvě dvě děti a lituji, že jsem nezůstala u jednoho. Vždycky jsem tak nějak měla pocit, že mě jedno stačí, ale pořád jsem si říkala, že přece syna neochudim o sourozence, takže jsme šli do druhého. Ted to naprosto nezvládám. Ubíjí mě, jak to narušilo můj vztah a zaběhnutý režim se starším synem. A ačkoliv se mu snažím věnovat, jak jen to jde, toho času s ubrecenym miminem na něj prostě mám málo. A zároveň si neuziju pořádně užít ani dceru. Oběma se prostě venuju jen na půl. O únavě a izolací, intimním casu s manželem nemluvě. Připadám si naprosto neschopne. Jsou maminky, které zvládají dvě a více dětí bravurně, já k nim nepatřim. A zažívám akorát tak pocity absolutniho selhání. Takže za mě, pokud to v sobě nemáš, raději si plně užívat radosti s jedináčkem než jen přežívat se dvěma a více.
@jasatko Já jsem jedináček, manžel jedináček, moje mamka jedináček… Táta ze tří sourozenců, ale vztahy nedopadly nejlíp, takže je nakonec vlastně taky de facto „sám“… Já bych bývala chtěla druhé dítě hned po prvním (asi hormony
), manžel nechtěl, že až se uvidí, jak to budeme zvládat finančně. Já zas si to neuměla moc představit co do péče. Pak začala být dcerka náročnější (kolem roka a půl), takže na druhé ani pomyšlení. No a pak už hledání práce (to jsem zase nechtěla dítě jakože „záplatu“, že nemůžu sehnat práci - jsem se bála, že ten problém jen odložím a se dvěma dětma a po x letech doma se mi bude hledat a organizovat ještě mnohem hůř…), pak naopak práce, ze který jsem nechtěla hned zrdhat na mateřskou. A mezitím roky běží, že jo… takže najednou si už na to připadám i stará a vlastně mi to vyhovuje, jak to je a nechce se mi na tom nic moc měnit, děti by už beztak byly dost daleko od sebe
A ani si už neumim představit znova těhotenství, porod, malý miminko, kojení, noční vstávání… prostě jsem to v sobě tak nějak uzavřela, že to tak holt vyšlo a že jsem spokojená s jedináčkem, což jsem. Asi že sama jsem jedináček a celkově v rodině moc dětí taky nebylo, tak druhý dítě je pro mě tak veliká neznámá, že mi to prostě v životě nijak extra nechybí, ta touha po druhým tam nějak už vůbec není, bylo by to čistě z rozumu a to nechci.
@Anonymní píše:
Já mám čerstvě dvě děti a lituji, že jsem nezůstala u jednoho. Vždycky jsem tak nějak měla pocit, že mě jedno stačí, ale pořád jsem si říkala, že přece syna neochudim o sourozence, takže jsme šli do druhého. Ted to naprosto nezvládám. Ubíjí mě, jak to narušilo můj vztah a zaběhnutý režim se starším synem. A ačkoliv se mu snažím věnovat, jak jen to jde, toho času s ubrecenym miminem na něj prostě mám málo. A zároveň si neuziju pořádně užít ani dceru. Oběma se prostě venuju jen na půl. O únavě a izolací, intimním casu s manželem nemluvě. Připadám si naprosto neschopne. Jsou maminky, které zvládají dvě a více dětí bravurně, já k nim nepatřim. A zažívám akorát tak pocity absolutniho selhání. Takže za mě, pokud to v sobě nemáš, raději si plně užívat radosti s jedináčkem než jen přežívat se dvěma a více.
Neco podobneho jsem taky zažívala
jsem rada ze uz je to zamnou a deti jsou větší…
@jasatko píše:
Ahoj holky, děkuju za reakci. Vy jste taky jedináčci? Dceři bude v létě pět. Sourozence by chtěla strašně moc, ale na ní to bohužel zase až tolik nezáleží, že jo:-) Nejde mi o šílený těhotenství, nebo o předčasný porod. S tím vším bych se asi poprala, ale… Všichni kolem mě mají sourozence, včetně mě a je to děsně super. Jenže já nejsem přesvědčená o tom, že když budu mít děti dvě, budu ve stejný psychický „pohodě“… Navíc jak byl zmíněný kolotoč znova od začátku, uf… Mám strach, ze dvou věcí, že mi to jednou, až bude dospělá, vyčte a nepochopí to a ta druhá je, že na to všechno bude sama, až my budeme starý… Vím, že když budu mít děti dvě, tak jim nedopřeju takový komfort, jaký by mělo jen jedno. Ráda bych žila v tom, že jsem se rozhodla správně, ale to poznám asi až po letech… Pak už to změnit nepůjde. Co vás přimělo k tomu, mít prostě jen jedno? Když pominu třeba zdravotní komplikace a finance.
mě je v zásadě fuk, kolik má kdo dětí, pokud je s tím srovnaný a je přesvědčený o správnosti svého rozhodnutí. Ty na mě tak nepůsobíš…Pocitově bys druhé i brala, ale máš obavy, že přijdeš o vlastní pohodlí. Což je legitimní obava, ale zřejmě si jí vnitřně neobhájíš volbu mít jedináčka.
Ohledně těch finančních věcí. Dvě děti opravdu nejsou extra finanční zátěž. Pokud nejsi na dávkách a nebydlíš pod mostem nebo nemáš nadstandardní potřebu materiálního blaha, není problém je vychovat a uživit.
Příspěvek upraven 03.02.20 v 14:44
Anonymko, hlavu vzhůru, je to jen jedno krátké období, které brzy pomine - ač ti teď připadá nekonečné. Měla jsem to obdobně, černé myšlenky dokonce ještě před porodem (vždycky jsme chtěli dvě děti, ale fakt ne tak brzy po sobě), teď bude dětem 3 a 5, jsou to parťáci a když na mě zavolají „maminko, udělej nám fotku“ a přitom se objímají, to se láskou a něhou musí roztéct i ten největší balvan
![]()
Žádné dítě by nemělo být samo. Nikdy není tak zle aby se na svět nemohl přivést nový život. Ale poslední dobou je to jen o tom, že dospělí si zvykli na pohodlí a nechtějí se nadále nijak omezovat.
@Anonymní píše:
Já mám čerstvě dvě děti a lituji, že jsem nezůstala u jednoho. Vždycky jsem tak nějak měla pocit, že mě jedno stačí, ale pořád jsem si říkala, že přece syna neochudim o sourozence, takže jsme šli do druhého. Ted to naprosto nezvládám. Ubíjí mě, jak to narušilo můj vztah a zaběhnutý režim se starším synem. A ačkoliv se mu snažím věnovat, jak jen to jde, toho času s ubrecenym miminem na něj prostě mám málo. A zároveň si neuziju pořádně užít ani dceru. Oběma se prostě venuju jen na půl. O únavě a izolací, intimním casu s manželem nemluvě. Připadám si naprosto neschopne. Jsou maminky, které zvládají dvě a více dětí bravurně, já k nim nepatřim. A zažívám akorát tak pocity absolutniho selhání. Takže za mě, pokud to v sobě nemáš, raději si plně užívat radosti s jedináčkem než jen přežívat se dvěma a více.
Jsi v kritickém období. Jakmile miminko povyroste a ty se vyspíš, bude líp ![]()
@Anonymní píše:
Já mám čerstvě dvě děti a lituji, že jsem nezůstala u jednoho. Vždycky jsem tak nějak měla pocit, že mě jedno stačí, ale pořád jsem si říkala, že přece syna neochudim o sourozence, takže jsme šli do druhého. Ted to naprosto nezvládám. Ubíjí mě, jak to narušilo můj vztah a zaběhnutý režim se starším synem. A ačkoliv se mu snažím věnovat, jak jen to jde, toho času s ubrecenym miminem na něj prostě mám málo. A zároveň si neuziju pořádně užít ani dceru. Oběma se prostě venuju jen na půl. O únavě a izolací, intimním casu s manželem nemluvě. Připadám si naprosto neschopne. Jsou maminky, které zvládají dvě a více dětí bravurně, já k nim nepatřim. A zažívám akorát tak pocity absolutniho selhání. Takže za mě, pokud to v sobě nemáš, raději si plně užívat radosti s jedináčkem než jen přežívat se dvěma a více.
A kolik je dětem? Moc přeju, ať se to všechno zlepší, jak povyrostou (jsem přesvědčená, že jo) ![]()
Jinak i taková fáze u mě proběhla - že se bojim, že bych dvě prostě nezvládla, přesně - věnovat se každýmu jen „napůl“. Zkrátka - za posledních 10 let bylo kraťoučký, maximálně roční období, kdy bych bývala druhý dítě opravdu hodně chtěla, a to bylo pravděpodobně velmi ovlivněný hormonama
Pak už vždycky převládaly spíš ty důvody proč do toho nejít. Manžel by ještě i dneska druhý bral, ale za mě prostě už ne (plánovaně teda určitě ne).
@Leo44 píše: Žádné dítě by nemělo být samo. Nikdy není tak zle aby se na svět nemohl přivést nový život. Ale poslední dobou je to jen o tom, že dospělí si zvykli na pohodlí a nechtějí se nadále nijak omezovat.
Jsem čekala, kdy se tady něco podobnýho objeví
A vida, až na druhý stránce - překvapení ![]()
@jasatko mame jedno rocni, uz nez jsme ho meli, tak jsme vedeli, ze chceme jen jedno. Samozrejme, ze nas parkrat napadlo, jestli mu samotnemu nebude smutno, ale taky citim, ze jsme komplet. Mame okolo sebe velkou rodinu a ma plno partaku
tehotenstvi naprosto bez problemu, porod taky, maly byl uzasne hodne miminko, financne netrpime. Takze je to jen nase rozhodnuti, chceme malemu doprat vse a zit si tak nejak v poklidu, nehonit se jen za detmi.
@Leo44 a co je na tom spatneho? Proc by kazdy nutne musel mit deti vic? Stejne tak, kdyz se nekdo rozhodne deti nemit, tak je to spravne a je to jen jeho vec a o tom je zivot a jeho rozmanitost ![]()
@jasatko Zatím mám jedináčka, a nejspíš budu chtít ještě další. A to proto, že jedináček jsem - proto sem píšu, ať máte pohled i z druhé strany. Určitě jsem to nikdy rodičům nevyčítala, byli a jsou prímoví. Negativa jsem pociťovala hlavně v raném dětství a teď v dospělosti, zejména když jsem studovala psychologii a dozvěděla jsem se, jak moc to je blbé. Na první pohled to jsou drobnosti - resp. člověk se to naučí kompenzovat, ale prostě někde tam v nitru cítíte, že jste prostě sami a nikdo vám nepomůže (někoho to naopak zocelí). Z psychologického hlediska vám pak chybí ten aspekt sourozeneckých vztahů, ať jsou jakékoli. Máte to zpočátku horší v práci - neumíte jednat ani s podřízenými, ani s nadřízenými, ani s kolegy (případně aplikujete vztahy či znáte ze školy - tj. kamarádství a vztah učitel/žák, ale tak žádnou kariéru neuděláte). Můžete se to naučit - to určitě, ale máte to prostě těžší, jako byste se narodili s jedním okem - vidíte, ale v lecčems vás to omezuje.
Já jsem po porodu první dcery byla přesvědčená, že už další dítě nechci, že ho nezvládnu. Dcera byla velmi neklidné, plačtivé a nespavé dítě a pro mě jako pro mladou mámu v cizím městě daleko od rodiny to bylo velmi náročné. Aby toho nebylo málo, měla jsem rozstudovanou vysokou školu, do které jsem se v jejím necelé roce vrátila, abych za pár měsíců neplánovaně otěhotněla. Až když jsem měla dcery dvě, poznala jsem, co je to radost z mateřství. Začalo mě to naplňovat a cítila jsem se skutečně šťastná. Teď je mi lehce přes třicet, starší bude mít jedenáct a já cítím, že bych chtěla milovat ještě jedno dítě..