Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
@jasatko Čtu tvé důvody. Jsem jedináček, dětství jsem měla super, vyrůstala jsem v hospodářství(možná proto mám ted lepší vztah ke zvířatům), měla jsem kolem sebe hodně dětí (takze o sourozence jsem nouzi neměla), nicméně teď? Jsem tu na všechno sama a upřímně bych byla za sourozence moc vděčná, moc si s někým popovídat atd. ( já vím, že to neni vždy výhra, nemusí si rozumět, ale…).
@jasatko píše:
Co vás přimělo k tomu, mít prostě jen jedno? Když pominu třeba zdravotní komplikace a finance.
Odpovim, co me primelo poridot sourozence. Obava, ze bude sama.
Ja mam sourozence a bohuzel nejake vrele vztahy nemame. Nicmene si myslim, ze na tom, jak to s nami dopadlo muzou ne malou merou nasi rodice. Muj manzel je naopak z 5 deti a se vsemi ma absolutne spickove vztahy. A predstava, ze dcera bude uplne sama, protoze z moji strany se nejaka rodina asi konat nebude a manzelova rodina zije tisice kilometru od nas, tak me prepadl smutek.
Chtela jsem, aby si mela s kym hrat, aby v dospelosti mela podporu a az my tady jednou nebudeme, tak aby nebyla sama jako kul v plote.
A pak moje dcera je extremne spolecenska. Kdyz vidi jine deti, je skoro neudrzitelna, jak moc si chce jit s nima hrat. To by se sice dalo resit skolkou, ale co doma, co pres vikendy? Co po vecerech?
To a taky, nechci z ni vychovavat maleho sobecka jedinacka. Protoze jak znamo, pokud se dite nikdy s nikym delit nemusi, tak se to nenauci. I kdyby presvedcene matky jedinacku 1000× tvrdily opak.
Příspěvek upraven 03.02.20 v 15:23
Já chtěla jedináčka, příroda chtěla jinak
Oba porody v pohodě, ale pak ten kolotoč a nevyspání, hrůza. Teď jsou větší, pohrají si spolu. Je s nima sranda. Před nimi jsem měla hoooodně nudnej život ![]()
Ja jsem teda jedinacek, sourozenec mi nikdy nechybel. Kdyz vidim kolik sourozeneckych vztahu stoji za pendrek, neni to ani nic, co by znamenalo, ze mala jednou nebude sama… ja uz na druhy nemam kapacitu.. jasne ze by se to “nejak” udelalo, ale ja asi nechci zit “nejak”… chci s malou poznavat svet, chci se jeste realizovat.. nastesti manzel je se mnou za jedno 🤩
Chtela jsem mi 2 deti, mam jedno..
Ale jo, ja mam starsiho brachu a jsem za neho nesmírně rada..
@Xmichaelah píše:
@warita ne kazdy jedinacek je sobecek
to mi bylo jasne, ze tenhle koment prijde.
Ale dobre, reknu to tedy jinak: Nebude z neho sobec, ale jedinec s omezenou schopnosti se delit a ochotou ke kompromisum. Neznamena to, ze by byl sobec od prirody, jenom to, ze se to jako dite proste nenaucil. A ne, tohle se neda naucit bez toho sourozence, i kdyz si to zatvrzely rodice jedinacku radi mysli.
@_.Emilyyy píše:
@warita
A tim dělení myslis, co? Nejaky priklad, prosim.
pozornost rodicu, veci, hracky, sladkosti, detsky pokoj, etc. Podelit se o cokoladu proste decko nenaucis, kdyz neni s kym a obcastne navstevy bratrancu ci deti kamaradek to nevyresi.
@warita píše:
pozornost rodicu, veci, hracky, sladkosti, detsky pokoj, etc. Podelit se o cokoladu proste decko nenaucis, kdyz neni s kym a obcastne navstevy bratrancu ci deti kamaradek to nevyresi.
A zase vse tvrdis jako fakt. Ma dcera je jedinacek, deli se sama od sebe o sladkosti, hracky apod. Zapet let k tomu sourozence nepotrebovala ani jednou. Ale kvuli tomu nebudu tvrdit, ze vsichni jedinacci umi byt nesobecti a deli se. A existuje spoustu deti se sourozenci, ktere se delit neumi.
@Anonymní píše:
@jasatko Zatím mám jedináčka, a nejspíš budu chtít ještě další. A to proto, že jedináček jsem - proto sem píšu, ať máte pohled i z druhé strany. Určitě jsem to nikdy rodičům nevyčítala, byli a jsou prímoví. Negativa jsem pociťovala hlavně v raném dětství a teď v dospělosti, zejména když jsem studovala psychologii a dozvěděla jsem se, jak moc to je blbé. Na první pohled to jsou drobnosti - resp. člověk se to naučí kompenzovat, ale prostě někde tam v nitru cítíte, že jste prostě sami a nikdo vám nepomůže (někoho to naopak zocelí). Z psychologického hlediska vám pak chybí ten aspekt sourozeneckých vztahů, ať jsou jakékoli. Máte to zpočátku horší v práci - neumíte jednat ani s podřízenými, ani s nadřízenými, ani s kolegy (případně aplikujete vztahy či znáte ze školy - tj. kamarádství a vztah učitel/žák, ale tak žádnou kariéru neuděláte). Můžete se to naučit - to určitě, ale máte to prostě těžší, jako byste se narodili s jedním okem - vidíte, ale v lecčems vás to omezuje.
Tohle teda můžu docela potvrdit (jako jedináček). Kdysi dávno ještě před prvním dítětem jsem byla přesvědčená, že rozhodně děti dvě. Na druhou stranu teď, o mnoho let později, vidim zas i ty věci, v kterých já jako jedináček měla a mám výhodu a zkrátka že „každý má svoje“. Plus jako máma to vidim zase z jiný stránky - co by to znamenalo pro to moje jediný dítě, kdyby jedináčkem být přestalo (například o 100% vynervovanější matku
). Ale jako jo, třeba soužití dvou jedináčků není hlavně ze začátku úplně jednoduchý - z vlastní zkušenosti ![]()
@warita Zcela upřímně - s dělením se o věci jsem myslím nikdy problém neměla. S kompromisy už je to horší
Teda, já jsem nekonfliktní člověk a vždycky radši ustoupím, ale třeba při zařizování společný domácnosti - to jsem objevila Ameriku, že se třeba na tom, jakou pořídíme postel nebo televizi, musíme shodnout dva - dva jedináčci, ehm
Takže v něčem máš pravdu, ale štve mě, když se to zobecňuje na jedináček = sobec (vím, tys to nepsala, ale spousta lidí to tak vidí). Tak to úplně nefunguje. Spíš jak spala anonymka, že k některým věcem se „doučujeme“ později (a o to složitěji) no.
Ještě doplnění: neznám žádného jedináčka, co chtěl mít dítě jedináčka. Zato znám hromadu lidí se sourozenci, co prostě převzali standard své rodiny, tj. 2-3 děti - protože na to měli super vzpomínky. Tak je mi divné, že to jedináčci taky nepřebírají (resp. divné mi to není, poněvadž jedináček jsem, ale vyplývá mi z toho, že jedináčci to své jedináčkování nehodnotí míč pozitivně)… Ale jak jsem psala výš, nic špatného na tom není (ta negativa se dají překonat), jen to prostě považuji za horší variantu.