Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Moc hezky napsané. Ja jsem dlouho nechtěla o druhém slyšet. Pak mi zase začli tikat biologické hodiny. Tak jsem zvědavá. Taky nejsem moc mateřský typ, jdu zkusit, co na tom ty matky maj s tím druhým dítětem
![]()
Hezky jsi to napsala a souhlasím s tím. I s tím, že někteří lidé nepřemýšlí, melou si typické nesmysly jako že si vyhrají a pak čumí. Já si v týdnu vyslechla od příbuzné, že se taky může stát, že mi dítě zemře a nebudu mít nic
jako kdyby to vlastně bylo v pohodě kdybych měla jiné děti nebo co ![]()
Já to řeknu za sebe. Nikdy jsem po dětech nějak extra netoužila. Měla jsem je tak nějak z rozumu, já třicítku na krku a můj manžel o 16 let starší, takže ti bylo buď a nebo. Děti máme s rozdílem 20 měsíců. Jsem za ně ráda, úžasně se spolu zabaví a jsou fakt skoro jako dvojčata. Ale..čekat déle, zůstanu u jednoho. Je to opravdu náročné, někdy jsem fakt úplně vyšťavená. A to mám muže, který hlídá a stará se. Neodsuzuji mámy, které to tak mají od začátku, stejně tak jako ty, ale ani ty, které touží po velké rodině. Pokud jim to finanční situace dovolí ![]()
Já tedy jedno dítě nemám, mám 3 a to je prý taky špatně..
Nikdo, krom manžela, nemá právo ti do počtu dětí kecat. Blbe řeči pouštěj jedním uchem tam a druhým hned ven. Moje okoli porad jeste nepochopilo, že já jsem s těmi 3 dětmi spokojená, líbí se mi to, mám z toho radost… Pokud ty to tak máš s jedním, tak měj jedno. Na okolí kasli, ono lidí vždycky budou rýpat do čehokoliv jen trochu vybocujiciho. Norma je mít dvě děti, holku a kluka, 3 toky od sebe ![]()
Já znám dost lidí co mají jen jedno dítě, lepší mít jedno dítě a být spokojená máma, nez nervní ustvana se dvěma detma které tu dotyčnou nebaví..
Taky jsem teď na takovém rozcestí… Máme dvou a půl letou dceru. Po té jsem hodně toužila, ale nevěděla jsem, jak moc je to náročné. Hlavně první rok byl pro mě fakt těžký a to jsme neměli s dcerou žádné problémy (zdravotní nebo podobné). Teď je tak nějak „čas“ na druhé a upřímně, nijak extra po dalším netoužím. Jsem prostě teď spokojená, že je dcera víceméně samostatná a já mám i trochu času při sebe… Jediné, co ve mě hlodá, je to, aby ji nebylo líto, že je sama. Nemám v okolí nikoho, kdo by zůstal u jednoho. Občas za mnou chodí a říká, že nemá žádného kamaráda… No tak to je mi líto, to je jasné… Uvidíme, třeba do toho ještě dozrají, ale už je mi 36, takže nevím nevím ![]()
@terien píše:
Hezky jsi to napsala a souhlasím s tím. I s tím, že někteří lidé nepřemýšlí, melou si typické nesmysly jako že si vyhrají a pak čumí. Já si v týdnu vyslechla od příbuzné, že se taky může stát, že mi dítě zemře a nebudu mít nicjako kdyby to vlastně bylo v pohodě kdybych měla jiné děti nebo co
to ti fakt někdo řekl?
na to o ani nemám slov
![]()
Mám děti dvě. Chtěla jsem dve a kdybych jich chtěla pět a finančně to utáhla, budu jich mít pet. Na ostatních mi vůbec nezáleží. Je to každého věc, kolik má děti. Jen nerozumím občas těm, co si pořídí tolik dětí a přitom žijí z ruky do huby. Chci svým dětem dopřát pěkně dětství, studia a něco jim i případné nasporit do začátku. Alespoň tak to mám já. ![]()
Rozumím ti, u prvního jsem to taky tak měla, k druhému mě muž musel přemlouvat a k třetímu jsem premlouvala zase já. A co hůř mám chuť jeďte na jedno. Ale je to každého věc, nikdo do toho nemá co kecat! Ty resis, ze se té ptají kdy, mě se zase ptají ( a to mi přijde drzejší) jestli holky mají stejného otce
a to jsou si opravdu, opravdu hodně podobně.
To si napsala míč hezky.
Já chtěla vždycky minimálně dvě děti, velkou rodinu, malovala jsem si ti na ruzovo, jak budu doma, jezdit s detma na výlety, s kamaradkama na dovolený atd. Místo toho v tehotenstvi lehká deprese, poporodní splín a teď (dcera bude mít za chvíli rok) je to se mnou jak na houpačce, byla jsem i u psychologa, občas mám úzkosti a depresivní stavy. Dcera je zlata od narození, ale jakmile je mimo domov, je z toho celá hin, špatně jí, špatně spí, je úplně rozhozená. Takže nám je nejlíp doma, jakákoli dovolená je spis zkouška mých nervů. Navíc cítím fakt silnou sociální deprivaci, chybí mi se jen tak sebrat a jít s manželem na pěknou večeři nebo s kamaradkama na výlet. Vím, že už se blíží čas, kdy ji budeme moct dat na hlídání a že se všechno začne pomalu vracet k normálu, ale o to víc si neumím představit, že bych měla mít doma znovu novorozence. Brrr. Proste mě mateřství z daleka nenaplňuje tak, jak jsem si myslela. Pro ně je to fakt k…a narocny. A obdivuju všechny, kdo to zvládají. A mají více dětí.
@darekp píše:
to ti fakt někdo řekl?
na to o ani nemám slov
![]()
![]()
Jo, příbuzná. Tak jsem se jí zeptala, kolik dětí bych měla mít optimálně do zásoby
to ani nemá cenu komentovat. Jestli se cítíš na jedno, měj jedno, mě třeba jedináček naprosto vyhovuje.
@darekp ono je to možná trochu šokující, ale ono je to fakt jako.. Já jako jedináček bych nikdy nechtěla být jedináček..Když byl rozvod, všechnu tíhu jsem jako dítě nesla sama.. Nikomu jsem to nemohla takto říct. Kamrádkám, jsem zase nechtěla roznášet o rodině.. Když se naši dohodovali ta, jsem byla jediný střed.. Když mi ted onemocněla těžko maminka, opět všechno na mji hlavu, nemohla jsem s nikým se třebaq podělit, a nebo rozdělit si péči- o to šlo s dvěma děti to bylo hodně složité..
Nehledě na to, že jsem si od malička vyslechla, že určitě mám všechno co chci, později, že jsem určitě rozmazlená. atd.
Takže ono to o tom, že někdo,, zůstane sám neni až tak mimo, to se také týká rodičovství.. Je rozdíl, když se stane neštěstí sama sedet v obýváku a mít prázdné ruce, a nebo vidět, že je kolem život, pro který má smysl žít..
Takže zase tak narovinu bych to nenapsala. ale ono kdo má jedno to vidí z pohledu rodiče, z pohledu dítěte nic moc..
Ale každého věc
@terien no ta příbuzná to řekla dost blbě teda, ale já na to myslím v tomhle směru také. Ne že by v případě nedejbože nějaké tragédie to bylo vlastně v pohodě, protože člověk přece má to druhé dítě. Ale tak, že člověk má potom ještě vůbec důvod žít.
Už jsem i slyšela o úzkostlivých maminkach, které nikdy sourozencum nedovolily cestovat spolu.
@Bablbam píše:
Myslím, že mít jedináčka je úplně v pohodě. Nemusejí být sobečtí nebo rozmazlení. Vztahy s vrstevníky se dají naučit v širší rodině, ve škole, skautu atd. Ale jedináček nezažije tu klasiku, co zažívají lidé se sourozenci, to že se můžou spiknout proti rodičům a kout pikle, vzájemně si krýt záda. V pubertě se to dost hodí. Když seš jedináček, tak je to doma vždycky jedno dítě proti dvěma dospělým. Se sourozencem je ten poměr sil vyrovnanější
No ale i zde výjimky existují!
Třeba já jednoho sourozence měla (resp. mám, ale nestýkáme se), ale záda jsme si nikdy nekryly a pikle proti rodičům jsme spolu také nekuly. Ale pravda je, že jsem si díky ní záda krýt naučila hodně brzo, to zas jo, něco mi to určitě dalo! ![]()
Také zůstaneme u jednoho dítěte. Snažím se zjistit to, co opravdu chci a rozhodnout se podle svého vnitřního hlasu a né podle společenských norem a tlaku, který se na mě vyvíjí, včetně rodiny. Nechápu, kde se vzalo, že dvě je normální a všechno ostatní (bezdětní, s jedním dítětem nebo s třemi a víc) jsou nějakým způsobem divní. Nechápu, jak mi do života může kecat někdo, kdo mi vlastně ani není blízký (kde se v těch lidech bere ta drzost???). Co je vlastně dobře a co špatně? Kdo to určil a kde je to napsané?
Vnitřně se na druhé necítím. Opravdu se bojím, že bych to nezvládla, byla v depresích. Asi nejsem mateřský typ. Dceru miluji, ale občas je to dost náročné a žiji i pro jiné věci, než jsou jen děti. Pořád mi ale hlodá v hlavě, že: "bude mi vyčítat, že nemá sourozence… i přes naší snahu nebýt rozmazlená - bude rozmazlená… třeba by to s druhým dítětem bylo lehčí a s prvorozenou by byli parťáci (ale věkový rozdíl se už zvyšuje, tak tohle možná za chvilku odpadne..) a hlavně, jak je možné, že všichni kolem mě jdou automaticky do druhého, ani nad tím moc nepřemýšlí? Opravdu je ty děti tak naplňují? Proč to pro ně není tak náročné jako pro mě?
Někdo tady psal, že jedináčci neumí dělat kompromisy a neumí dobře chodit ve vztazích. To mi nepřijde, já mám sourozence a někdy mám ty samé pocity
. A sobce v rodině máme také, tkž nelze takto snadno škatulkovat…Petra