Kdo mě pochopí - porod
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
První i druhý porod byly fialový hnus. První dlouhý, druhý překotný. Obešla bych se bez nich, kdyby šlo k dětem přijít nějak jinak
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jasně, kamarádky u toho nevydaly ani hlásku a ještě u toho stihly uháčkovat čepičku pro to rodící se miminko, že? 
Hodně žen si porod přibarvuje. Ať už k lepšímu nebo k horšímu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Proč anonym? každá máme jiný práh bolesti a jinak se s vyrovnáváme s traumatem. Pokud tě to hodně trápí, promluv si s psychologem, jinak se nemá cenu v tom pořád hrabat. Užíváš si miminko?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ja rodila podstatne kratsi dobu nez ty a rozhodne na to presto nevzpominam v dobrem. pri prvnim jsem mela opravdu pocit strasne „vseobjimaci“ bolesti, takze ja nekricela, ale to proto, ze jsem toho nebyla schopna. kdyz nakonec doktorka zahlasila, ze jedem na akutni cisar, tak to byl asi muj prvni pocit ulevy 
uprimne muzu rict, ze mi bylo uplne jedno, co se mnou udelaji, hlavne, kdyz to skonci…
druhy porod nebyl asi o moc lepsi, ale porodni bolesti jeste prebila bolest z desne dlouheho a bolestiveho siti protrzeny vaginy v plnem vedomi, chutovka, je mi blbe jeste po 2 letech na to nejak nemuzu zapomenout. a klidne priznam, ze jsem se nechovala vstricne, sice jsem nervala ani nikomu nenadavala, ale skubala jsem sebou, nespolupracovala jsem a bylo mi opet uplne jedno.
o porodech radeji s kamaradkama, co jeste nerodily, nemluvim, protoze ja teda frajerku odmitam hrat. byl to des 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Měla jsem porod podobně krátký a intenzivní, rozjel se bez varování kontrakcemi po dvou minutách a trvalo to necelých 6 hodin. Příjemný zážitek to rozhodně nebyl, měla jsem dost silné křížové bolesti, ale nějak jsem si to zpracovala. Nekřičela jsem, ale nejsem zrovna člověk, který by se potřeboval hlasitě projevovat, takže to k tomu taky přispělo.
Byla jsem už v těhotenství v kontaktu s dulou, u porodu jsem měla sice jinou dulu, ale i tak to bylo fajn a hlavně jsem si pak měla s kým po porodu o tom zážitku promluvit. Sestry a doktorky v porodnici tohle vůbec neřeší. Možná zkus kouknout, jestli ve svém okolí nemáš dulu, která by krom klasické přípravy na porod a doprovodu u porodu nabízela třeba pomoc se zpracováním traumatického zážitku z porodu. Vím, že ta moje tohle dělá, určitě jich bude víc. My ti tady můžeme napsat, že se každá projevujeme jinak, někdo křičí, někdo posílá manžela do horoucích pekel, někdo mlčí a prodýchává, a to všechno je normální, ale promluvit si o tom s někým osobně je opravdu lepší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Bolest vnima a proziva kazdy jinak…kdyz jsi musela kricet, tak jsi opravdu mela tak nesnesitelne bolesti, ze jsi musela kricet…tohle potrebujes prijmout. Ja resila podobne dilema, i kdyz ne v souvislosti s porodem ani fyzickou bolesti, ale v zasade jsem se taky dlouho nemohla srovnat s moji reakci na neco, o cem jsem si myslela, ze „melo byt v pohode“ a nebylo.
Jestli to chybi „shrnuti“ a nemas to komu rict, nepomohlo by treba se z toho vypsat? Jinak je skoda, ze ti to nenabidli, me se po porodu ptali, zda si s nekym potrebuji o prubehu promluvit. Pripadne zvaz psychologa, kdyby se opravdu nikdo nenasel a psani nepomahalo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Měla jsem to podobně. Byl to druhý porod, první prostě tak nějak proběhl, bolel, ale neřešila jsem to. Z druhého jsem přesně měla pocit selhání, že jsem to nezvládla, ale nějak neumím vysvětlit proč. Při šití se mi už klepaly nohy vysílením, dr. nebyl zrovna naložený. Popis porodu nebo čtení o porodech jiných jsem obrečela ještě dlouho poté. Pomohla mi až psycholožka, která dělá kineziologii a odblokovala mi to, jinak bych brečela i u tohoto krátkého popisu. Neuměla jsem se s tím vyrovnat. Já se o tom ani kvůli pláči s nikým moc nebavila, všichni by si mysleli, že jsem se zbláznila 
Mně to pak porodní asistentka shrnula, byla se podívat na dítě, ale stejně mi to nebylo k ničemu
K.
- Citovat
- Upravit
Pro mě to byla ta nejhorší bolest, jakou jsem kdy zažila. Celkově jsem měla jakoby i pocit zklamání - četla jsem tady názory a deníčky, jak je to ta nejkrásnější věc v životě ženy, jak je hned po narození dítěte bolest pryč a vše zapomenuto… Nic takového jsem nezažila, bolest přetrvávala celé šestinedělí (záda, hemeroidy, šití…) 4 týdny jsem si nesedla, jizvy mě táhnou dodnes.
Každý mi říkal: To zapomeneš… Jsem po porodu už dva roky a ještě jsem to nezapomněla, na další dítě se stále necítím
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ja jsem si u porodu taky zarvala. Vyvolavali mi porod 5 dni a celou dobu jsem mela krizaky 
Bylo to strasny. Na porodnim sale jsem vsechny presvedcovala, ze uz nikdy zadny dite nechci. A vis co? Kdyz malymu byly tri, tak ta touha po druhem diteti prehlusila ty strasne vzpominky.. Odhodlala jsem se podstoupit to vsechno znovu. Druhe dite slo paradoxne cisarem a povim ti, zlatej vaginalni porod 
Cisar je v pohode, ale tahat pak s rozparanym brichem mimino ve vajicku, zvedat starsi dite apod., proste normalne fungovat, to bylo mnohem horsi a rozhodne netrvalo jen par hodin 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj, tak já se zbavovala vzpomínek na porod 3 roky, i já strávila 7h v ukrutných bolestech, které bych popsala jako středověké mučení zhruba ve stylu vrážení rozžhaveného kopí do oblasti kostrče a jeho otáčení v ráně. Řvala jsem tak, že se Tarzan může jít vycpat.Bylo to ukrutné. Samotné tlačení pak už pro mě byla neuvěřitelná úleva. První pocity po porodu byly euforické - ale ne z dítěte ale ve stylu „já jsem to přežila“! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
První porod bylu mě akutní císař pro špatné ozvy plodu, porod samotnýbyl teprve v začátku, ale dítě plohou KP, následně malýho odvezli do nemocnice 60km daleko a pořádně jsem ho viděla až po 5 dnech. Dodneška s tím nejsem úplně srovnaná. 2 roky jsem tvrdila, že další dítě nebude, protože nechci dítěti znovu ublížit a nechci znova žažívat to, co tenkrát. 2 roky jsem při slově porod brečela. Druhý porod opět císař, tentokrát plánovaný, pro polohu KP. Jako není mi dobře ani z něj, ale je to lepší. Mám v sobě určitý deficit toho, že jsem nebyla schopná té nejpřirozenější věci pod sluncem, jako je porod. Bohužel se toho nezbavím. Někteří lidé chápou, jiní ne a nad těmi mávám rukou.
Takže ani svým způsobem tě chápu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Vyhledala bych odbornou pomoc. Já rodila 3× a vždycky to bylo horší, než jsem čekala. První 12 hodin, druhý překotný 1,5 hodiny a tam jsem teprve zjistila, co to vlastně kontrakce je a radši bych 12 hodin a jinak (taky kvůli malé, ale to je jiné téma). Třetí 3 hodiny, krásný (ale v tu chvíli bych ti to neřekla), víceméně přirozený, ale na konci jsem taky řvala, jak to děsně bolelo… Ale pokaždé se dostavil pocit úlevy a zpětně to hodnotím s úsměvem. Trošku se stydím za ten křik, ale měla jsem pak pokoj směrem k porodím sálům a každý den tam někdo řval, takže 
U tebe bych spíš řešila, že to řešíš tak dlouho po porodu… zkus vyhledat nějakého odborníka. Neříkám hned psychologa, ale třeba nějakou alternativu. Vykecáš, najdeš pochopení a možná i „uzdravení“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Chledám někoho kdo mě pochopí, kdo prožíval porod podobně jako já. Prosím, ty co si myslí, že byl porod v pohodě a podobně, nepiště, takových reakcí mám spoustu a moc mi nepomáhaji
Jde o to, že se nějak pořád nemohu srovnat s porodem, když už si myslím, že je to ok, porodí nějaká moje kamarádka a hned řekne, že to bylo v pohodě, že čekala něco horšího a podobně, manžel to semnou řešit nechce, takže nemám nikoho s kým bych to probrala.
Rodila jsem 7h, což není tolik, ale od prasknutí vody jsem měla kontrakce snad každou minutu a hned od začátku dost silné, nepomáhalo nic, jen ležet na boku a dýchat. Měla jsem všechny možné drogy co nabízejí, ale přišlo mi, že nic neúčinkovalo, malej se hrozně tlačil ven a já ještě nebyla otevřená, nebolelo mě břicho ani záda, jen nesnesitelný tlak, jako by mi rvali vnitřnosti a každou chvíli mě to roztrhne. Na porodním sále už sem musela křičet, prostě se to nedalo, ale křik mi pomáhal
když už jsem mohla tlačit, tak to bylo hrozné, jít vstříc strašné bolesti. Když byl malý venku, tak se pocit úlevy nedostavil jen velký šok.
Pořád řeším to, jestli jsem opravdu měla tak nesnesitelné bolesti, že jsem musela křičet a že po porodu jsem necítila štěští, ale selhání. Vždy když se mě na porod někdo ptá, řeknu jak to bylo, ale někdy mi přijde, že kamarádky, známé taky třeba křičely a bylo to pro ně hrozné, ale pak jsou za hrdinky a říkají jak to bylo v pohodě. A mě to znovu hodí zpátky do depky z mého porodu. Možná kdyby mi pak sestra nebo doktorka shrnuly jak to probíhalo, jak silné bolesti jsem měla nebo prostě cokoliv, tak bych to pořád neřešila.
Doufám, že se tu najdě někdo kdo pochopí co sem tím chtěla říct a kdo zažil něco podobného.