Kdo zažil těžké deprese

Napsat příspěvek
Velikost písma:
Lollitka
9256
15.1.22 19:53
@Alwin píše:
@Lollitka @Lollitka já bych to zakladatelce tady nerad ucpával osobní diskuzí.

Psychiatr je no, nevím no, měl jsem jen dva, jeden už odešel do důchodu s ním moc řec nebyla. Tento toho také mnoho nenamluví, ale alespoň mě vyslechne.

Má toho hodně, čekárna na prasknutí pokaždé a poslouchat to celý den, taky bych toho asi za čas moc nenamluvil.

Měl jsem v pondělí první terapii a terapeutka je super. Jen mi zatím mnoho nemůže pomoci než mi sednou léky a já budu schopen s ní více pracovat.

Při nasazení ad chodím co měsíc, pak už dle potřeby. Když jsem už dobrý tak co dva nebo tři měsíce.

Je zvláštní, že v té spánkové laboratoři se na nic nepřišlo, měl jsem za to, že tam jsou na to kapacity.

Dobře, tak tady už nebudeme spamovat. Ale jen stručně, jsem moc ráda, že se ti terapeutka zdála super. Já budu mít příští týden taky novou, tak jsem zvědavá. Tak ať ti brzy AD zaberou a můžeš pokračovat v terapii více intenzivně. Držím palce.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
12.3.22 21:10

Jak zvládat život v depresivní fázi?

Je to týden co jsem byla u psychiatričky a nasadila mi Cipralex na deprese…nevím jak těžké. Možná lehké? Nevím…
Přemýšlím jak se dostat z toho tunelu, kdy je člověk pohřbený zaživa a nevidí světlo na konci tunelu. Není NIC na co bych se mohla těšit. Když jsem doma, jen ležím a o děti se stará manžel. Bohužel musím chodit do práce, kde celý den je přežívám. Mám z ní velký stres a nevím jak mám vůbec žít normálně. Není přece normální takhle žít? Bát se chodit do práce?
Manžel mi vyčítá, že celý den chodím v noční košili, že se nestarám o děti, o domácnost, že není žádná intimita.
Já nevím jak mám přežít tohle pohřbení zaživa. Necítím nic. Jen bolest a prázdnotu. Nevím s kým si o tom promluvit, možná si trochu ulevit. Doma moc pochopení není…ale je fakt, že manžel funguje místo mě. Já jsem teď momentálně k ničemu, matka naprd.

  • Citovat
  • Upravit
Seky11111
331
12.3.22 21:25
@Anonymní píše:
Je to týden co jsem byla u psychiatričky a nasadila mi Cipralex na deprese…nevím jak těžké. Možná lehké? Nevím…
Přemýšlím jak se dostat z toho tunelu, kdy je člověk pohřbený zaživa a nevidí světlo na konci tunelu. Není NIC na co bych se mohla těšit. Když jsem doma, jen ležím a o děti se stará manžel. Bohužel musím chodit do práce, kde celý den je přežívám. Mám z ní velký stres a nevím jak mám vůbec žít normálně. Není přece normální takhle žít? Bát se chodit do práce?
Manžel mi vyčítá, že celý den chodím v noční košili, že se nestarám o děti, o domácnost, že není žádná intimita.
Já nevím jak mám přežít tohle pohřbení zaživa. Necítím nic. Jen bolest a prázdnotu. Nevím s kým si o tom promluvit, možná si trochu ulevit. Doma moc pochopení není…ale je fakt, že manžel funguje místo mě. Já jsem teď momentálně k ničemu, matka naprd.

Mela jsem to same, ted beru Cipralex taky. Jestli chces napis SZ.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Lollitka
9256
12.3.22 21:26
@Anonymní píše:
Je to týden co jsem byla u psychiatričky a nasadila mi Cipralex na deprese…nevím jak těžké. Možná lehké? Nevím…
Přemýšlím jak se dostat z toho tunelu, kdy je člověk pohřbený zaživa a nevidí světlo na konci tunelu. Není NIC na co bych se mohla těšit. Když jsem doma, jen ležím a o děti se stará manžel. Bohužel musím chodit do práce, kde celý den je přežívám. Mám z ní velký stres a nevím jak mám vůbec žít normálně. Není přece normální takhle žít? Bát se chodit do práce?
Manžel mi vyčítá, že celý den chodím v noční košili, že se nestarám o děti, o domácnost, že není žádná intimita.
Já nevím jak mám přežít tohle pohřbení zaživa. Necítím nic. Jen bolest a prázdnotu. Nevím s kým si o tom promluvit, možná si trochu ulevit. Doma moc pochopení není…ale je fakt, že manžel funguje místo mě. Já jsem teď momentálně k ničemu, matka naprd.

Ahoj, hlavně si nic nevyčítej (i když to v depresi asi jen tak nejde). Myslím, že u těžší deprese mají hlavní místo AD, takže asi počkat, až zaúčinkují, což může být tak cca za 3 týdny až 2 měsíce (u každého je to jinak). Já si depresivními fázemi též prošla a byla jsem na tom podobně, jak popisuješ, ale po zaléčení se to zlepšilo. Až ti bude lépe, tak by asi bylo fajn přidat i terapii. Jinak já mám doma o depresi knížku Deprese a jak ji zvládat z nakladatelství Portál od Praška, až ti bude lépe, tak doporučuji, pokud se dá ještě sehnat, já už ji mám doma dlouho, protože první depresivní fázi jsem měla v roce 2008. Moc držím palce, ať je brzy lépe.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
12.3.22 21:46

Všechno se zase srovná! Teď si procházíš horším obdobím, ale to není navždy! Všechno bude zase v pořádku. Buď na sebe hodná! Psychiatr ti může napsat neschopenku. Řekni si o ni a pořádně si odpočiň a načerpej novou sílu! Píšeš, že tě strašně stresuje tvoje práce… Tak si začni hledat nové místo… I kdyby jsi měla být chvilku na pracáku, tak to bude určitě lepší, než se utrápit v práci, která tě ničí. Lepší práce za míň peněz, než práce, která by tě za chvilku zlikvidovala…

  • Citovat
  • Upravit
Simtal
175
12.3.22 21:50
@Anonymní píše:
Je to týden co jsem byla u psychiatričky a nasadila mi Cipralex na deprese…nevím jak těžké. Možná lehké? Nevím…
Přemýšlím jak se dostat z toho tunelu, kdy je člověk pohřbený zaživa a nevidí světlo na konci tunelu. Není NIC na co bych se mohla těšit. Když jsem doma, jen ležím a o děti se stará manžel. Bohužel musím chodit do práce, kde celý den je přežívám. Mám z ní velký stres a nevím jak mám vůbec žít normálně. Není přece normální takhle žít? Bát se chodit do práce?
Manžel mi vyčítá, že celý den chodím v noční košili, že se nestarám o děti, o domácnost, že není žádná intimita.
Já nevím jak mám přežít tohle pohřbení zaživa. Necítím nic. Jen bolest a prázdnotu. Nevím s kým si o tom promluvit, možná si trochu ulevit. Doma moc pochopení není…ale je fakt, že manžel funguje místo mě. Já jsem teď momentálně k ničemu, matka naprd.

Trpím klinickou depresí od cca 18 let, máme to v rodině babička, mamka, já. Vždy jsem chvíli byla v depresi - nasadila jsem AD, po roce, dvou vysadila, chvíli byla OK a pak se deprese vrátila. Teď je mi 30 a trvalo mi - nebojím se říct těch 10 let, než jsem pochopila jak to vše funguje a co se to se mnou děje, takže tady je pár mých postřehů:
1. Moje maminka, která s tím už měla v době kdy se u mě deprese projevila zkušenosti, udělala úžasnou věc: dala mému manželovi (tehdy ještě byl přítel) nějakou knihu, na název si nevzpomenu, kterou jí doporučila její lékařka na psychiatrii, něco jako „Život s partnerem v depresi“. Bylo tam nádherně vysvětleno člověku „z venčí“, co se při depresi s jeho partnerem děje, to doporučuju. Je extrémně důležité, aby Tvůj manžel pochopil, co se Ti děje, protože z toho co popisuješ tomu nerozumí, a asi bych se na něj za to nezlobila, je totiž velice těžké tomu porozumět, když to člověk nikdy nezažil. Lehce se to dá zaměnit za prostou „lenost“, i když do té to má velice daleko. A pak také aby k tomu přistupoval racionálně, protože mám třeba kamarádku, které když jsem se svěřila se svými problémy tohoto typu tak mi řekla, že to přece musím překonat vůlí. To, že deprese Ti veškerou vůli sebere a je Ti vše ukradené prostě nemůže (a myslím že nechce) pochopit. POMOC TVÝCH BLÍZKÝCH JE PŘI ZVLÁDÁNÍ DEPRESE PODLE MĚ NAPROSTO KLÍČOVÁ.
2. Další důležitá věc je nevzdat léčbu, viz. moje babička. Nezabrala jí první AD která vyzkoušela, všechno odsoudila a desítky let s depresí žije. Pro mě absolutně nepředstavitelná představa, dobrovolně tak vzdala svůj život, jen přežívá. Takže na psychiatrii říkat pravdu, i když Ti nebude lépe, možností je mnoho a vhodná léčba se vždy najde. Hlavně mít lékaře, kterému důvěřuješ a nevzdat to.
3. Opravdu hodně pomáhá pobyt venku. Vím, zní to teď strašně neproveditelně a sama to asi nezvládneš, není na to ta vůle. Mě vždycky, když jsem v té nejhorší noční můře manžel v podstatě tahá ven z postele, ve které trávím celý den, a nutí mě jít s ním na procházku (beru to jako opravdový důkaz lásky, procházky totiž fakt nesnáší). A mám dojem, že to pomáhá, alespoň na chvíli.
4. Protože už jsem to zažila asi 4× vím, že i když ve chvíli, kdy jsem v depresi a je mi na umření, nic nemá smysl, nic mě nebaví a jsem naprosto k ničemu, VÍM, ŽE TO NENÍ NAVŽDY. TY LÉKY DŘÍVE NEBO POZDĚJI ZABEROU, NEBOJ, VÍM TO JISTĚ. BUDE TO PÁR TÝDNŮ TRVAT, ALE PAK SE ZASE BUDEŠ CÍTIT JAKO KDYSI A UŽÍVAT SI ŽOVOT, MANŽELA, DĚTI. I KDYŽ JE TO TEĎ NEUVĚŘITELNÉ, BUDE TO TAK.
Nedokážu si představit procházet něčím takovým bez podpory mého manžela, který to nezažil, ale má asi vysokou míru empatie a maminky, která to zná z první ruky. Kdybys cokoliv potřebovala, chtěla se na něco zeptat nebo jen podpořit, klidně mi napiš SZ. Já vím jaké to je a vím, že to bude dobré, neboj. Drž se.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
AnonymkaP
118
12.3.22 23:31

Ahoj, jsem původní zakladatelka této diskuze, v lednu jsem na tom byla dost podobně, můj stav vyvrcholil tím, že jsem se v noci zhroutila v koupelně na zem a byla jsem přesvědčená, že mě ta psychická bolest rozerve na kusy, že mě převrátí naruby a zadupe do země, nevím jak to jinak popsat. Taky jsem nebyla schopná postarat se o děti, ani o sebe…naštěstí mi ohromně pomohla rodina :srdce: Nyní beru 2 měsíce Cipralex a na noc Trittico a je mi fajn, zase mě baví žít, to bude dobré, uvidíš🌹Tvé tělo a mysl ale potřebuji odpočívat, pokud to jde, šup na neschopenku a kdyby cokoli, piš :kytka: :hug:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Reklama
M_Vladim
37755
13.3.22 00:19

:kytka: Důležité upozornění! :kytka:
Takový problém si můžete představit jako kyvadlo, které je vychýlené na jednu - „nesprávnou“ - stranu.
Představa rychlé úpravy je vlastně spojená s tím, že bude léčbou vytlačené na druhou
- „správnou“ - stranu.
Tak to ale není. Primárním úkolem je rozkyv kyvadla uklidnit - vlastně dostat toho člověka so jakési letargie. Je potřeba postupovat opatrně.
Pokusy vychýlit to kyvadlo na druhou stranu čímsi můžou na chvíli pomoct, ale často potom končí větším rozkýváním nálady, čili i návrat k horším stavům.
:kytka: Bohužel proto není hned vidět konec tunelu. Je potřeba vytrvat. :mavam:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Blue2
2692
13.3.22 07:37

Obdivuji tě, že vůbec dokážeš chodit do práce. Já byla na neschopence tři měsíce. Až AD zaberou, bude lépe uvidíš. Manželovi dej přečíst nějaký článek o depresi, popřípadě ať jde s tebou k psyciatričce, ať mu to trochu vysvětlí. Mě naštěstí pomohla celá rodina, měli o mě opravdu strach, když viděli v jakém jsem stavu. Za pár týdnů bude lépe, ale jde to hodně pomalu. Držím palce :kytka:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
13.4.22 00:08

Je to deprese?

Ahoj, nevím přesně co je deprese ale jsem na tom teď trochu špatně. Téměř každý den se ocitám v jedné situaci, kdy začnu brečet a přepadnou mě špatné myšlenky. Nedávno jsem se několikrát po sobě pořezala (kvůli výčitkám) a teď mám pokaždé chuť to udělat znova. Vždycky mám pocit, že za všechno můžu já, že jsem hrozná, k ničemu, nikoho nezajímám… Někdy ani nevím proč vlastě existuju a trochu myslím na sebevraždu, ale to bych asi neudělala. Celý den se mi vybavuje jak se řežu žiletkou. Včera jsem to málem udělala a vlastně jediné co mi v tom brání je, že by to někdo zjistil, třeba rodiče. Ještě se mi někdy stává, že když večer ležím v posteli, vzpomenu si na nějakou malou hloupost a pak přijde všechno co mě trápí a já mám co dělat abych nebrečela nahlas a nevzbudila ostatní. Kromě těchto situací jsem ale jinak v pohodě.

Je to podle vás deprese, nebo vypadá jinak? Myslíte že to časem přejde?

  • Citovat
  • Upravit
ReginaZ
299
13.4.22 08:45
@Anonymní píše:
Ahoj, nevím přesně co je deprese ale jsem na tom teď trochu špatně. Téměř každý den se ocitám v jedné situaci, kdy začnu brečet a přepadnou mě špatné myšlenky. Nedávno jsem se několikrát po sobě pořezala (kvůli výčitkám) a teď mám pokaždé chuť to udělat znova. Vždycky mám pocit, že za všechno můžu já, že jsem hrozná, k ničemu, nikoho nezajímám… Někdy ani nevím proč vlastě existuju a trochu myslím na sebevraždu, ale to bych asi neudělala. Celý den se mi vybavuje jak se řežu žiletkou. Včera jsem to málem udělala a vlastně jediné co mi v tom brání je, že by to někdo zjistil, třeba rodiče. Ještě se mi někdy stává, že když večer ležím v posteli, vzpomenu si na nějakou malou hloupost a pak přijde všechno co mě trápí a já mám co dělat abych nebrečela nahlas a nevzbudila ostatní. Kromě těchto situací jsem ale jinak v pohodě.Je to podle vás deprese, nebo vypadá jinak? Myslíte že to časem přejde?

Kolik ti je? Řekni rodičům, ať tě vezmou k lékaři. Sebeposkozovani je problém, který se sám od sebe nevyřeší. Přeji hodně štěstí :hug:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Tinuvien
33315
13.4.22 09:37
@Anonymní píše:
Ahoj, nevím přesně co je deprese ale jsem na tom teď trochu špatně. Téměř každý den se ocitám v jedné situaci, kdy začnu brečet a přepadnou mě špatné myšlenky. Nedávno jsem se několikrát po sobě pořezala (kvůli výčitkám) a teď mám pokaždé chuť to udělat znova. Vždycky mám pocit, že za všechno můžu já, že jsem hrozná, k ničemu, nikoho nezajímám… Někdy ani nevím proč vlastě existuju a trochu myslím na sebevraždu, ale to bych asi neudělala. Celý den se mi vybavuje jak se řežu žiletkou. Včera jsem to málem udělala a vlastně jediné co mi v tom brání je, že by to někdo zjistil, třeba rodiče. Ještě se mi někdy stává, že když večer ležím v posteli, vzpomenu si na nějakou malou hloupost a pak přijde všechno co mě trápí a já mám co dělat abych nebrečela nahlas a nevzbudila ostatní. Kromě těchto situací jsem ale jinak v pohodě.Je to podle vás deprese, nebo vypadá jinak? Myslíte že to časem přejde?

Nevím, jestli to je deprese, to ti řekne lékař. Ale pokud tě trápí tyhle představy, je potřeba abys je řešila s rodiči, psychologem, dětským lékařem. Mohlo by se to stupňovat, a pak už to nemusíš mít pod kontrolou vůbec. Chápu, že se za to stydíš, ale není to tvoje vina a prostě jsi jen nemocná. Drž se a třeba napiš, jak se ti dál daří.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
13.4.22 14:35

@ReginaZ je mi 15

  • Citovat
  • Upravit
Lollitka
9256
13.4.22 14:42
@Anonymní píše:
Ahoj, nevím přesně co je deprese ale jsem na tom teď trochu špatně. Téměř každý den se ocitám v jedné situaci, kdy začnu brečet a přepadnou mě špatné myšlenky. Nedávno jsem se několikrát po sobě pořezala (kvůli výčitkám) a teď mám pokaždé chuť to udělat znova. Vždycky mám pocit, že za všechno můžu já, že jsem hrozná, k ničemu, nikoho nezajímám… Někdy ani nevím proč vlastě existuju a trochu myslím na sebevraždu, ale to bych asi neudělala. Celý den se mi vybavuje jak se řežu žiletkou. Včera jsem to málem udělala a vlastně jediné co mi v tom brání je, že by to někdo zjistil, třeba rodiče. Ještě se mi někdy stává, že když večer ležím v posteli, vzpomenu si na nějakou malou hloupost a pak přijde všechno co mě trápí a já mám co dělat abych nebrečela nahlas a nevzbudila ostatní. Kromě těchto situací jsem ale jinak v pohodě.Je to podle vás deprese, nebo vypadá jinak? Myslíte že to časem přejde?

Ahoj, mrzí mě, že máš takové problémy, ale určitě na to nezůstávej sama… Nevím, jaký máš vztah s rodiči, jestli se jim dokážeš svěřit. Další možnost je se poradit na nějaké krizové lince pro děti, nebo na krizovém chatu. Nevím, odkud jsi, ale v Praze jsem viděla i Dětské krizové centrum, někde myslím v Záběhlicích, nebo tam někde, každopádně Praha 4. Jinak bych také popřemýšlela o školním psychologovi, pokud ho máte. Určitě by byl fajn i klinický psycholog a psychiatr, ale tam jsou šílené čekací lhůty, četla jsem nedávno na seznamu, že sehnat v nějakém rozumném termínu dětského psychiatra je téměř nemožné… Jinak ti úplně rozumím, sama mám problémy se sebepoškozováním, i když u mě začaly až ve 23 letech. Moc ti držím palce, hlavně se opravdu na někoho obrať a řeš to. Ještě mě napadá, mám doma knížku o sebepoškozování, tuhle: https://www.knihydobrovsky.cz/…ni-240249322?… třeba bys to mohla dát přečíst rodičům.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
13.4.22 14:46

@Lollitka u psychologa už jsem nedobrovolně byla. Byla jsem tam i ohledně něčeho jiného a říkal že je to v pohodě s už tam nemusím.

  • Citovat
  • Upravit

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

 
 

Zkušenosti a hodnocení

Antiseptický ochranný krém

  • (4.5) + 269 recenzí

Krém

  • (4) + 140 recenzí

Dětská mast

  • (4) + 115 recenzí

K2 Complex

  • (4.8) + 80 recenzí

Dětský krém extra jemný 200 ml

  • (4.9) + 78 recenzí

Poradna očního lékaře

Ikona - Vladimír Korda

MUDr. Vladimír Korda Ph.D.

Zánět spojivek kapky nepomáhají

Dobrý den, už cca 2,5 týdne mám problém se zánětem spojivek. Týden jsem se ho snažila přeléčit sama kapkami bez předpisu. Poté jsem šla k očnímu,... Odpověď

Tlak v oku a záškuby

  • 23.08.23
  • Anonymní

Dobrý den, asi před týdnem mi začalo viditelně cukat spodní víčko levého oka. Asi po třech dnech to přešlo, ale od té doby mám jakoby tlak v oku... Odpověď

Flek před okem

Dobrý den. Dnes se mi stalo toto: Ležela jsem a dole před očima jsem viděla něco se mihotat ale šlo přes to vidět, jen to bylo trochu rozmazané.... Odpověď

Vysoká krátkozrakost a porod

  • 06.07.23
  • Anonymní

Dobrý den, od 8 let nosím brýle. Nyní je mi 28 let a dioptrie stále stoupají. Nyní mám 9,25 a 9,5 dioptrie. Mám těsně před porodem a dočetla jsem... Odpověď

Šedé bělmo

Dcera (11 měsíců) má u obou očí v koutcích šedé bělmo. Je to vidět jen když se dívá do strany a je jasně patrný přechod z bílé barvy bělma do té... Odpověď