Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Kdy se partner vyrovnal s postižením dítěte
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
20.3.26 17:50
Bohužel znám hodně chlapů, co to nezvládli a odešli od rodiny. Nechali všechno na ženské. Záleží taky na tom, jak závažná je diagnoza.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.3.26 17:53
A ještě -nejsem psycholog, třeba to tady někdo vysvětlí daleko lépe - při smutných a šokujících situacích existuje etapa „popírání“, tak tím teď partner zakladatelky prochází
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
20.3.26 17:56
Fyzické postižení to není, na první pohled na něm nikdo nic nepozná. Že by nás v tom nechal se nebojím ( snad ) ale to popírání stavu mě trošku vyvedlo z míry no. Sám vidí jak a co je jinak oproti normálu. Na všechno má ale argument, proč to tak je a že se vlastně nic neděje. Možná jen potřebuje víc času aby to v sobě nějak zpracoval
- Citovat
- Upravit
20.3.26 17:57
@Anonymní píše: Více
Jo, potřebuje to zpracovat. Abych nebyla jen negativistická, znám i chlapy, kteří se starají. Dokonce s jedním dítkem na vozíku vídám jen chlapa, dlouhé roky. Často někam jezdí autobusem, vždycky to obdivuju.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.3.26 17:58
U nás to bylo naopak, já to nemohla dlouho přimout, manžel to vzal hned, že aspoň víme čím to je 
Nech ho, ono to časem člověk přijme. Někdo to popírá jako obranný mechanismus, Naše tchnýně třeba, pořád si myslí, že máme normální dítě a že je stejnej jako jeho otec a děda 
že ty taky mluvili až později
Příspěvek upraven 20.03.26 v 17:59
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.3.26 17:59
@Anonymní píše: Více
no píšu to nahoře, fáze popírání je úplně normální fáze, když se něco špatného stane
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.3.26 18:02
@Anonymní píše: Více
Víte to jeden den., Mě to třeba trvalo rok si přestat věci vyčítat, že mohly být jinak. Taky máme dítě, na kterém není nic vidět a přitom má průkaz postiženého. Ten sme dostali nedávno a to bylo vlastně pro nás asi to netěžsí… Ale teď můžeme předbíhat ve frontě 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
20.3.26 18:04
@pikola já už jsem to nějakou dobu tušila a řešila s doktorkou, objela jsem s malým doktory, protože muž o tom nechtěl ani slyšet. Takže jsem mu to udělala za zády, na což pyšná nejsem, ale chtěla jsem vědět na čem jsme a jak špatný ten vývoj je. Malý taky nemluví, má silnou sociální fobii, nesnese kolem sebe dospělé ani děti, ani širší rodinu a teď už právě se začíná odtahovat i od manžela a ten fyzický kontakt nevyhledává. Defacto malý snese mě, ale taky ne vždycky. Nicméně jsem jeho bod ochrany a bezpečí, takže když něco, přijde ke mě. Ale ten vývoj je prostě špatný a spíš se to horší než lepší, ať dělám co dělám a ať se snažím jak se snažím 
- Citovat
- Upravit
20.3.26 18:16
Takže autismus? To je mi líto
Mě do tohodle manžel nikdy nemluvil teda, spíš okolí že máme čas atd.
S dítětem jsem běhala po doktorech někdy od 2 let, finální diagnoza byla někdy ve 4 myslím. My máme genetickou poruchu co s ní souvisí mluvení a ochablost svalů. Vždycky, když sme myslela že mám ako „hotovo“ obeví se něco dalšího. Teď boujeme kam půjde do školy. Dřív sem si taky myslela, jestli nebude autista, ale uplně to na ně nesedělo. Ale asoiciál je pořád
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
20.3.26 18:16
Můj manžel to například nezvládnul.
Taky to nebylo fyzické postižení a nebylo to na první pohled „vidět“.
Určitě prošel tou fázi „popírání“ a „dělání“, že vůbec o nic nejde a co „furt máme“ atd…naprosto nepochopil specifické potřeby dítěte, nic si o tom například nepřečetl apod. a ještě to obrátil proti němu (dítěti), až bylo starší, že si za všechno může samo a podobně kecy.
Nikdy se s tím nesmířil, byl přesvědčený, že on (manžel) „za nic nemůže“, že to všechno jsou geny z mojí strany a podobné nesmysly…vždycky jsem mu říkala, že v tom případě nechápu, proč nás nenechal rovnou v porodnici, když nás takhle nechtěl.
Dopadlo to špatně, i když druhé dítě je naprosto zdravé a žádné postižení nemá…s temi kecy a odmítáním staršího dítěte manžel začal az po narození druhého…podle mě to celou dobu v sobě dusil.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
20.3.26 18:32
@pikola jo a ještě nějaké přidružené potíže k tomu. Jsou mu tři, když byl menší, měl kolaps a nikdy se nepřišlo na to, co se stalo ( genetické, metabolické testy v pořádku, všechna vyšetření taky ( na co si vzpomenes mu dělali) ale začínal pak jako novorozenec, ikdyz v tu dobu měl už běhat a začínal mluvit. Postupně se to zlepšovalo, ale pak najednou přišlo zhoršení ( to mluvení třeba), postupně přestával jíst co běžně jedl a teď točíme šest jídel, na stejné kostičky, do stejné mističky, jinak se prostě nenaji. Pak z nenadání řev při oblíkání, dávala jsem mu tmavé tričko, vzala jsem červené - řev, zelené - řev a od té doby prostě jen světlé oblečení. Přišlo to prostě z minuty na minutu.
Chození ven je kapitola sama o sobě, jen určité trasy a běda když změním směr nebo bych šla jinudy. Ale zase pozná všechna zvířata když mu řeknu ukaž psa, kočku, koně, slona, to zase jo. Miluje bubliny, bublifuk má skoro pořád v ruce. Pozorování pračky při praní je taky něco, ale to nedávám, takže jsem začala zamykat dveře aby u ní neseděl celý program. Někdy už v noci přemýšlím, co druhý den bude jinak a snad to rychle poznám co je špatně, nebo co chce. Manžel to vidí jinak možná i proto, že s ním tráví málo času, chodí z práce různé, ale nejdřív kolem šesté večer a v devět chodí malej spát. Možná kdyby toho času přes den s ním byl víc, vnímal by to taky jinak
- Citovat
- Upravit
Anonymní
20.3.26 18:37
@Anonymní píše: Více
No, to je teda silná káva. My děti už máme a tohle byl poslední kousek, tak doufám to chlap dá
- Citovat
- Upravit
20.3.26 18:42
@Anonymní píše: Více
To mě mrzí. Vídám hodně autisty na terapiích, hlavně na Ergoterapii a jsou v nich rozdíly, někdy je to věkem lepší, někdy horší, co vidám ty nemluví vůbec. Ale buď optimista 
My to chytli v podstatě dobře, protože díky tomu co mu chybí je hodný a klidný. Nejsou s ním problémy, jen je takový svůj no a má všechno u zadku. Taky moc nemluví, on teda moc nechce abych ani mluvila já třeba před ostatníma dětma ve školce, stydí se.
Najdi si v okolí něakou skupinu nebo na internetu podobně postižené rodiče, pomáhá to při hledání informací co a jak a taky pochopení. Že na to nejsi sama 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
20.3.26 18:43
My mame speciální hned dve deti. Jedno je v pohode, na denni bazi ted resime vlastne jen skolu, nejhorší mame doufam za sebou, ale dost i pred sebou, prave ohledně vzdelani. Ma hodne veci jsme si zvykli, přizpůsobili, takze nam to prijde jako norma. Druhý dite je horší, speciální přístup vyžaduje vsude a porad a to prave manzel uplne nedává. Ne ze by popiral existenci problemu, ale nezvlada ten odlišný přístup k němu. Nevím, jestli nechce nebo nedokáže. Vzdy, kdyz je neco spatne, řekneme si to, on to uzná, omluví se, řekne, ze příště to udělá jinak… ale nikdy to příště neudělá jinak. Jen kdyz to příště je za 10 minut a ja jeste stojím za rohem s vražedným pohledem. Uz i to dite mu zacina vyčítat, jak se k němu chová. Nevim, jak ho k tomu specialnimu přístupu „donutit“. Někdy to je v pohode, kdyz ja předem řeknu, co ma udelat nebo rict. Ale nemuzu mu permanentně stát za zadkem a taky nekdy nejsem doma… no nevím, co s tim.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
Otázka je jasná, kdy a jak se muž vyrovnal s tím, že jeho dítě není úplně zdravé? Máme krátce sdělenou diagnózu a manžel není schopen to přijmout, vše zlehčuje, tvrdí že má úplně zdravého syna, jen má na všechno svůj čas. Že lékaři nemají pravdu a bla bla bla. On je velký tvrďák, na jednu stranu ho chápu, ale pravda je prostě ta, že syn není úplně zdravé dite
mě to samozřejmě jako mámu taky moc bolí, byl to šok, i když podvědomě jsem tušila že je něco špatně, ale slyšet to potom nahlas od několika lékařů byl a je prostě šok. Je to včerejší čerstvá informace a mě vlastně reakce manžela překvapila. Já bulila, on se choval jako vždycky. Rada na to asi není, já vím, jen mi možná pomůžou podobné zkušenosti ostatních to celkově pobrat. Prosím nechat anonym, je to pro mě dost citlivé téma. Děkuji