Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Lituji interupce (z donucení)
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
16.7.24 18:19
Nebyla jsi dotlačena, nikdo tě nenutil, to si prostě přiznej. Vím, že by ti bylo líp, kdyby to tak bylo, ale nebylo ať už budeš tu vyprávěnku kolem upravovat sebevíc. Jsi dospělá, svá rozhodnutí budeš muset lépe promýšlet a přijmout i to, že nebudou vždy správná. Vždy to budeš jenom ty, kdo nakonec rozhodne. Už se na své okolí nevymlouvej, jdi dál. Je to zkušenost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.7.24 18:25
Já jsem byla na potratu ne vyloženě z donucení, ale tlakem ano. Jsem vdaná, máme už 3 děti a stalo se. Mě potrat ani nenapadl, ale manzela zas ani nenapadlo, že bychom si dítě nechali. Proste nic a hotovo, nebudeme se o tom bavit, žádný rozhodování.. jsou to už skoro 2 roky a já se s tím nesmírim asi nikdy, vnitřně mi to dítě chybí, ale reálně jsem ráda, že ho nemám, manželství šlo od té doby do kytek, hlavně kvůli tomu, jak se manzel v té době choval. Dřív nebo později dojde na rozvod a mně se rozhodne bude odcházet líp se 3 dětmi a roky v zaměstnání než se 4 dětmi na rodicaku… jen by se tím ten odchod odhalil, ztizil, celkově by všechny děti měly horší podmínky… sním o tom, že se rozvedu a pak potkám někoho, kdo se mnou to dítě chtít bude, utopie, vím, ale snít můžu. Tobě se to podaří téměř jistě. Tak hurá do budoucnosti, najdi poradnyho chlapa a uvidíš, že budeš šťastná.
- Citovat
- Upravit
16.7.24 18:34
Přítele pošli k šípku. Začni hledat psychoterapii. Nebude to jednoduché, tak ať máš nějakou pomoc. Pozitivní na tom je, že další dítě už nedáš, protože víš, co to obnáší. Taky že chlap se včas ukázal a víš že na něj spoleh není a na rodinu nakonec taky. Takže se začneš spoléhat na sebe a to je to nejlepší co můžeš udělat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ZinaJudita1
16.7.24 18:39
Jezisi, tak tohle je snad nejsmutnější příběh, jaký jsem tady za poslední dobu četla 
Je mi to líto a je to velká škoda, ve 24 letech to není tak brzo, aby si člověk nemohl pořídit dítě, když jiné holky si ho nechají v 16-17 letech…
Já sama jsem otěhotněla když mi bylo 23 a porodila jsem ve 24 letech. Dítě jsem neplánovala, ale bála jsem se jít s prvním těhotenstvím na potrat. Obecně se říká, že to pro tělo není moc zdravé.
Zrovna nedávno tady byla taková diskuze - Samoživitelka nebo potrat? Složitá situace. Taky jsem tam psala zakladatelce, v podstatě to samé, že to není napoprvé vhodné.
Ty jsi tedy byla na farmakologickém potratu? A upozornili tě, že ani farm. potrat se nemusí povést a stejně bude potřeba provést chirurgický zásah? Pokud v děloze zůstanou tzv. rezidua - pak bude potřeba revize, což je vyčištění dutiny děložní. Dá se říct, že je to skoro to samé jako kyretáž. Zbytky přirostlé k děložní stěně se musí seškrábnout. Ale tím tě samozřejmě nechci strašit.
Musíš se teď hlavně uzdravit, po potratu bývá myslím necelé šestinedělí. Po revizích 3-4 týdny. V klidu se uzdrav a po potratu to můžeš snad už za nějaké 2-3 měsíce zkusit znovu, pokud máš pocit, že by další těhotenství a další miminko tuto ránu zahojilo, tak se můžete začít snažit brzy, to už je na vás 
přeji ti, ať se brzo cítíš lépe 
- Citovat
- Upravit
16.7.24 18:55
@ZinaJudita1
Děláš si srandu? 
Přítel ji poslal na potrat a ty jí radíš, aby za ním šla a zkusili to znovu?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
kocourGarfield
16.7.24 19:02
Bylo řečeno. Terapie.
Jinak z čeho chceš živit dítě, když ani rodina Tě nepodpoří? Měla jsi kde bydlet, z čeho dítě zabezpečit, atd….?
- Citovat
- Upravit
ZinaJudita1
16.7.24 19:21
@saddreamer píše: Více
Prosím tě uklidni se. Nesnáším ty jízlivé reakce a la děláš si srandu? Ne, nedělám si srandu.
Pokud neumíš číst, tak ona neustále psala o tom, že s tímto partnerem prožila velkou lásku, psala co všechno udělali z lásky apod. Navíc napsala, že: I bývalý partner to nese špatně a lituje.
Není to vina pouze toho partnera. Jako pozor, dva lidé zplodili dítě a dva lidé se rozhodli pro potrat. Ta slečna na ten potrat nakonec šla, ať je to jak chce. To ona do té nemocnice došla, nakonec došla až do ordinace, kde zapila tu tabletku a pak seděla v čekárně… takže 
Tady je bohužel chyba i na straně nepodporující rodiny, chyba na straně netečných lékařů, nikdo z širšího okolí jí nepomohl, nikdo pro ni neudělal nic navíc.
Avšak já jí neradím: aby za ním šla a zkusili to znovu, tohle jsem vůbec nenapsala, kde to tam vidíš? zaměňuješ obecné názory v diskuzi na emiminu za to, že jí vyloženě říkám, co má udělat? Ale neblbni prosímtě. 
Píšu neutrálně: můžete se začít brzy snažit. A to může být s kýmkoliv bude chtít, jestli s bývalým nebo s novým partnerem, to už je na ní. Akorát jsem tam nepřipsala s kým, do jejích vztahů s muži jí kecat nechci, zaměřila jsem se na to, že: chce mít miminko.
V této diskuzi bude spousta rad a názorů. Co zakladatelka udělá, je pouze opět na ní a bude to její vlastní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí někoho z nás, čus 
Příspěvek upraven 16.07.24 v 19:27
- Citovat
- Upravit
16.7.24 19:24
@ZinaJudita1 píše: Více
ne, chyba je jenom na ní, ona je dospělá a zodpovědná, nemůže házet svou vinu na lékaře, ani na rodinu, nikdo ji na potrat nedovlekl násilím, že ji to teď mrzí? to chápu, ale už to nevrátí, musí vstoupit do psychoterapie, nebo začít užívat AD, pokud je na tom tak zle
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.7.24 19:30
@stinga píše: Více
Vážně si myslíš, že chyba je pouze a jen na její straně? Jako ano, ona došla k lékaři a spolkla prášek, ale kdyby měla tu podporu kolem, tak by tam třeba nedošla. Já to vidím podobně, jako u sebe. Netvrdím, že mě manžel donutil. Taky jsem tam došla sama po svých nohách.. ale jeho reakce, chování, rozhovory s ním… to vše mě „donutilo“ tam jít. Kdyby byl reagoval jinak, třeba bychom teď měli víc jak roční dítě… takže jo, já vinim i jeho. Nedovlekl mě násilím do ordinace, ale to prece neznamená, že je bez viny…
- Citovat
- Upravit
16.7.24 19:34
@ZinaJudita1 píše: Více
A co si jako představuješ, že ti lidé okolo měli dělat navíc? Souložení holt je pro dospělé, to se nedá svítit. Byla bych opatrná na svalování chyb na druhé - nikdo neseděl v té ordinaci a já naprosto nevěřím tomu, že když se lékař nejdřív zeptá, jestli je rozhodnutá, ona řekne, že naprosto ne a lékař udělá hm - tak zapijte prášek. Ono je to hezký říct - vy jste neudělali nic navíc, ale dítě je závazek dvou dospělých lidí, rodičů. Když oni nejsou schopni se o dítě postarat, nemohou ostatní vinit za to, že je dost nepřemlouvali.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Svetluska55
16.7.24 19:34
Terapie..pro zpracovani potratu a stalo by za to i zanalyzovat, proč tak strašně toužíš po dítěti, přestože ho nemáš s kým mít (ne, přítel se jako partner opravdu nepocita), nemáš zázemí, ani finance, abys ho měla.
A vyřešit, aby ses o nej příště začala snažit, až budeš mít stabilitu- jak s partnerem, tak zázemí.
- Citovat
- Upravit
16.7.24 19:35
@Anonymní píše: Více
nikoho ostatního nelze vinit, zakladatelka je dospělá, svéprávná osoba, není jí třeba 16, není na ulici - rozhodla se sama, teď si myslí, že blbě,
a možná to bylo dobré rozhodnutí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Prázdná náruč, deníčky na eMiminu
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.
Nevim jestli jsem nebo nejsem těhotná
- 07.05.26
- Anonymní
Antikoncepce Menstruace
- 24.04.26
- Anonymní
Kam jít, aby se zajímali?
- 23.04.26
- Kira75
Perimenopauza
- 22.04.26
- Anet1983
Zdravím,
jsem celkem mladá (24) a zrovna jsem dokončila školu. Po dítěti jsem toužila hrozně moc už pár let, byly to vždy takové „návaly“ s přestávkami, ale v určitých obdobích se mi o tom i zdálo, pročítala jsem tu diskuze o snažení a chtěla jsem to také. Při každé jen den zpožděné menstruaci jsem dělala test s nadějí na // (nemohly být, chránili jsme se).
Téměř rok mám nového partnera, od začátku to byla pohádka, málem jsme z té vší lásky počali prvních 14 dnů vztahu.
Později náš vztah začal být dost horská dráha, buď snový a nebo šílený. Několik rozchodů apod. Já ho ale strašně miluji, tak jsem nad vším přivírala oči.
Na dovolené jsme se rozhodli to jednou jedinkrát zkusit, že když to vyjde, bude to osud. Takže jsme to vědomě, z lásky vyzkoušeli. Bohužel další den přišla velká hádka, panika a já si vzala tabletku „den po“, protože jsem měla strach, že mě partner opustí.
Ale i tak jsem na miminko mluvila a doufala, že zůstane.
A ono opravdu zůstalo. Jenže mezi tím než jsem si udělala test se semnou partner definitivně rozešel.
Když jsem mu ukázala test, první se
radoval, pusinkyna bříško, těšili jsme se.
Ale pak obrátil a řekl, že to nemůžeme udělat, že mě nemiluje a nechce semnou být, že by byl radši abych šla na potrat (nikdy předtím potrat neschvaloval).
Ale prý pokud si já dítě budu chtít nechat, tak mě podpoří a ještě to semnou zkusí.
Já jsem byla ve velkém šoku, nemyslela jsem že to vyjde, a nemyslela jsem že se semmnou rozejde a pošle mě na potrat -oba jsme to chtěli.
Při pročítání diskuzí jsem narazila na možnost potratu pilulkou, ale věděla jsem že musím případně jednat rychle.
Potřebovala jsem čas, chtěla jsem si to nechat, potřebovala jsem s někým o tom mluvit. Ale nebylo s kým. Rodina i partner mě posílali na potrat, doktor se k tomu také postavil jako hotová věc (ani mi nedal fotku ultrazvuku).
Všechno se to seběhlo tak rychle. S myšlenkou že nechci přivést dítě do rozpadlé rodiny. Navíc ho nemám jak zabezpečit, kde bydlet, nic. A s tím že mě rodina „povzbudila“ že to musím rychle udělat jsem tam prostě šla. Byla jsem u dvou doktorů. Ani jeden mě nepoučil. První ke mně přistupoval jakože potrat je jistý, vůbec nic semnou neprobral. Druhý doktor, kdy už jsem byla skoro rozhodnutá vyběhnout z čekárny, byla jsem tak nervozní že jsem nedokázala andiktovat své telefonní číslo. Se mě zeptal jestli jsem rozhodnutá a já řekla „ne, vůbec nejsem rozhodnutá“. A on přede mě stejně položil tabletu a řekl ať ji zapiju.
Okamžitě jsem toho litovala. Nepřišla žádná úleva jak mi rodina říkala. Měla jsem to vyzvracet, ale měla jsem strach že plod už bude poškozený. Lituji toho, dala bych cokoli vrátit to zpět. Chce se mi zemřít, když vím že jsem zabila své dítě. A to dítě je navíc stále ve mně, ale už nežije a já musím čekat než „vypadne“. Nedokážu se s tím smírit, pořád pláču a hladím bříško, kde vím že ještě včera ráno bylo zdravé miminko. Nechápu jak jsem to mohla udělat. Byla jsem v uplném tranzu a byla jsem do toho dotlačena.
Vím, udělala jsem to já, ale byla jsem v šoku a myslela jsem že dělám lepší rozhodnutí pro dítě, které by se narodilo už do rozpadlého vztahu.
Ale teď vím že je to obrovská chyba. Neměla jsem to dělat. Teď si říkám že bych vše nějak zvládla i kdybych měla být u rodičů. ale hlavně bych měla své miminko. I bývalý partner to nese špatně a lituje, ale asi ne tolik, protože mě opět celkem odřízl.
Máte někdo podobnou zkušenost? Potrat kvůli tlaku okolí, nemožnost si ho nechat sama (finance, zázemí) a následná lítost a prázdnota a pocitu chtít to vrátit a mít svoje miminko? Co vám pomohlo? Nebo příběhy, kdy to dobře dopadlo a potkali jste po takové zkušenosti nového partnera a měly jste pak šťastně brzy miminko? Takové příběhy bych velmi ocenila.
Jsem na dně, chce se mi zemřít když si uvědomím co jsem udělala. Beru neurol abych přežila. Nechci dělat nic co mi předtím dělalo radost, nemám na to chut. Chci jen své miminko. Ani nic ělat nemůžu, protože mě čekají ještě dvě pilule a poté vypuzení plodu. Takže jen čekám a brečím. Nemůžu myslet na nic jiného než na to miminko a nebo na to jak všechno s přítelem napravit a za pár měsíců to zkusit znovu, ale správně. I když vím, že je to hloupost a vztah je toxický, a neměla bych s ním zůstávat protože mě poslal na potrat, ale je to jediná myslenka která mi přinese aspoň trochu klidu.
Prosím nesuďte, věřte, že se soudím sama dost, že se nenávidím sama dost.
Píšu sem, protože ptřebuji podporu, nikoho nemám kdo by mi pomohl.