Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Hmm, máš to teď těžké, ale myslím si, že nejsi sama.
U mého syna, teď 5 let, to bylo také stejné okolo 3 let. Nechtěl nic, ani uklízet, ani jíst a kdesi cosi. V té době už dobře mluvil, tak jsme věděli, co říká.
Byla jsem neoblomná, a když se stalo, že se nechtěl oblékat a jeli jsme busem, tak prostě v tu hodinu jsme nejeli. Věděl to a za hodinu jsme už jeli.
Naučil se, že já nepolevím.
To stejné mám teď z vnukem, 2 roky. Je zabejčený ještě víc a mhd má rád. Takže když mu řeknu, že nebude vlak nebo autobus, tak hned příjde. A nebo mu řeknu, že jedu sama.
Samozřejmě bych to neudělala, ale pořád to na něj platí.
Myslím, že v něčem má @skoromamuška fakt pravdu…nesmíš ustupovat. hodila knížkou? sebere jí apokud ne, odchází do pokoje a může se vrátit, až jí bude chtít sebrat.. tohle hodně funguje u nás… tříletá už je velká a chápe, od ní už je to manipulace anaschvál a je nějaké období vzdoru… joa sorry, a le děti opravdu dosta často používají chování, ketré vidí kolem sebe.
@Anonymní píše:
@yweta to máš pravdu, děda sám se chová jako malý kluk, začne ji říkat argumenty úplně mimo a ještě více ji popichovat…na tom, aby třeba něco zvedla, když s něčím hodí, se snažím trvat, ale je to těžké…odporuje mi, ne, nezvedne…vydrží to dlouho, často déle než já…a pak jdu a seberu to sama…
Sebrala bych a už by to nedostala. Takhle se s věcmi nezachází. Do týdne bude bez hraček a pak si to dvakrát rozmyslí neposlechnout. Taky dceru nenutím uklízet hračky. Požádám jednou, dvakrát a pak přinesu pytel na odpadky a máš vidět ten fofr…
A s dědou se zkzs domluvit. Měl by mít víc rozumu.
Osobně si myslím, že problém vůbec není v tom, že by dítě cítilo, že se s dědečkem nedá manipulovat (ostatně, podle popsané dědečkovy reakce to rozhodně nebude žádný trpělivý, nemanipulovatelný pán s přirozenou autoritou) - ale v tom, že dítě ho prostě příliš nezná. Pochopila jsem, že on chodí na návštěvy poměrně málo a když už přijde, příliš se vnučce nevěnuje… pak si najednou na chvíli vzpomene, chce si s ní hrát… a bum, ona nechce a dává to razantně najevo.
V tuto chvíli jsou to dva různé problémy:
1. vztah s dědečkem - dítěti se nedá poroučet, s kým má vycházet a s kým ne… koho má mít v oblibě a koho ne. Je na dědečkovi, aby se snažil vztah s vnučkou vystavět - věnoval se jí, pracoval na své trpělivosti a na vlastním chování. Bláboly „roste pro kriminál, už jí nic nepřinesu“ svědčí jen o tom, že dítě velmi dobře ví, proč ho nemá rádo. Nedokáže to vysvětlit, prostě jí není sympatický. Na to má právo… a bude-li dědeček pokračovat nastaveným způsobem, nedá se nějaké velké zlepšení jejich vztahu očekávat.
2. chování dítěte - tady je evidentní chyba v přístupu maminky… chyba, kterou sama definovala. „Ona vydrží déle než já… a potom já jdu a udělám to sama.“ Toto stačí udělat jednou, dvakrát… a už se roztáčí začarovaný kruh, protože děti jsou velmi chytré. Dosáhla svého jednou, dosáhne i podruhé a potřetí, stačí přece jenom dostatečně dlouho vydržet.
Ted jsem docetla. Dedovi bych vysvetlila, ze jednou za pul roku, kdyz on ma chut a cas dite proste nefunguje. Ze je pro nej vlastne jako cizi clovek. Malou bych poprosila zda nechce jit si s dedou hrat, ale nenutila…
U nás to bylo dost podobné, ještě teď s tím občas bojujeme. Ale docela pomáhá být trpělivý, ale přímý. Nemá smysl přistupovat na její hru a řvát, ale dát jasně najevo, že takhle to teda nepůjde. Ale je to prostě takové období, drž se!
Přesně, jak tu už někdo psal. U nás taky funguje: počkat si v klidu, až se malá vyzuří, nebo douráží. Třeba jí zamezím dělat to, co zrovna chce nebo dělá, když jí před tím několikrát řeknu, že má třeba uklidit nebo si vzít nějaké kapky. Ovšem musím vydržet dýl než ona. Jinak bych měla utrum. Máme taky malou generálku
.
Jo a co se týče vztahu k dědečkovi… Už to, že před malou řekne, že roste pro kriminál…
Kvůli odhození knížky na zem?
I kdyby malá nevěděla, co tím děda přesně myslí, sama si to přebere tak, že je špatná, tak proč by se k němu měla chovat hezky? Vždycky je to na tom dospělém. On musí projevovat zájem a lásku. Musí o to přízeň malé stát, že. Proč by měla malá dělat ty první kroky? Je na dědovi, aby si na ni udělal čas častěji. Pomaličku, nemusí si s ní hned sám hrát, ale přisednout si, když třeba maluje a jen tak koukat a pochválit. Ona sama nepřijde, na to je malinká.