Mám úzkosti

Anonymní
6.5.20 18:00

Mám úzkosti

Zdravím,
poslední dobou je toho na mě až příliš. Je mi 17, ale i přes to už nevím jak dál. Od března jsem víceméně jen doma, sem tam se jdu projít. Všimla jsem.si, že mí kamarádi vlastně ani nejsou kamarádi. Když se jim neozvu, nebo se nezeptám jestli by nezašli ven, tak o nich nevím. Celkově většinu času trávím sama. V našem městě mám jen jednu kamarádku, která však nerada tráví čas s lidmi, takže žádná výhra. S matkou se to doma nedá vydržet, pořád mi něco vyčítá, zakazuje, chová se ke mě jak k malému děcku..
Už mi dost chybí škola, kdy jsem aspoň s ostatními v kontaktu. Naposledy jsem měla úzkosti v deváté třídě, ještě na základě, kvůli špatnému kolektivu kde se semnou nikdo nebavil. Ale teď je to horší. Trávit celé dny mezi čtyřmi stěnami a s nikým nemluvit. Cítím se strašně moc sama. Přítel je teď bohužel zaneprázdněn, má sám problémy, nechci mu ještě přidělávat starosti se mnou.
Můj den vypadá víceméně tak, že vstávám kolem třetí odpoledne, nedokážu se ani zvednout z postele. Celý den nic moc nejím, nepociťuju potřebu jíst. S nikým nemluvím a jen koukám na seriály, nebo dělám školu.
Přitom když jsem chodila normálně do školy, bylo všechno v pořádku, byla jsem šťastná. Ale teď? Bezdůvodně brečím, mám pocity úzkosti, bolí mě celý den hlava, nemám žádnou motivaci něco dělat..

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
850
6.5.20 18:12

Holčičko, myslím, že takhle se cítí ted mnoho lidí, určitě nejsi sama. Doporučovala bych ti zkusit chodit hodně ven do přírody, každý den alespon hodinu jít do lesa, zaběhat si atd. zkusit promluvit s mámou, svěř se jí úplně stejně tak, jak jsi to popsala sem. Dále se podívej na konopný olej cbo, který je na tohle jako dělaný, ale je dražší, doporučuji od konopného táty. Zkus to s tou mámou. Třeba to není tak zlé, jak se ti zdá. Řekni jí, že jí moc potřebuješ, že upadáš do beznaděje a že by sis přála, abyste si byly navzájem oporou. MOžná je toho i na mámu moc, nezvládá situaci a říká si, ta holka mi s ničím nepomůže, jen kouká na seriály, jsem na všechno sama, nikdo mi nepomůže, může mít obavy stejně jako ty, o zdraví, o tebe…nevíš, co se jí honí hlavou a vidí to třeba takhle. Posílám pohlazení, uvidíš, že zase bude líp. Seber sílu a zkus s mámou navázat lano přátelství.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
13.11.20 06:11

Mám úzkosti

Ahoj,

jsem po psychoterapii, která trvala několik let. Myslela jsem, že už vím, jak zvládat tento svět. Vím, že úzkost tu se mnou bude napořád a je jen na mě, jak se s ní naučím žít a jak se jí naučím přelstít.

Během terapie jsem udělala obrovský skok. Dříve bylo naprosto nemyslitelné, že bych řídila auto a jela někam, kde jsem ještě nebyla. Nekomunikovala jsem, stáhla se, nechodila s dětmi na hřiště, k lékařům musel s dětmi tatínek, přišla jsem o mnoho přátel a byla sama. Jak jsem měla někoho potkat, vyhýbala jsem se mu. Přijímačky na VŠ, samotné studium na VŠ - nikdy bych do toho nešla. Zvládla jsem dvě pro mě hodně náročné zkoušky z předmětů, které nejsou mým šálkem. A ještě s naprosto neuvěřitelným výsledkem. Dostala jsem se do oboru - nabízí mi místo, prý jsem velmi schopná - mám nakročenou kariéru.

Doma zdravé děti a manžel, který pomáhá, zapojuje se do chodu rodiny, střídá mě, když jsem studijně/pracovně pryč. Dá se říct, že mám kolem sebe pár přátel, s rodinou se vztahy urovnaly. Máme hezký velký dům se zahradou. Ale přesto…

Začalo to zas asi před 14 dny. Bolest žaludku, pocit na zvracení, knedlík v krku, myšlenky sem tam… Vždy před spaním. V noci se mi zdají zlé sny (mám je hodně emotivní, barevné) a budím se zpocená, uplakaná, sotva popadám dech. Zajímavé, že to mám i před jízdou v autě, kdy jedu někam, kam jsem už jela, cestu znám (zatímco když jsem tam jela poprvé, neměla jsem to), vlastně to mívám skoro pokaždé, když se má něco dít nebo když přemýšlím o budoucnosti. Např. jsem hodně citově vázaná na místo, kde jsem vyrůstala, na ten dům - brzy zmizí, nebude, nebude ani poslední člověk, kterého jsme tolik milovala a vázala se na něj. Ačkoli svůj nový domov mám ráda, není to ono, nemám k tomuto místu tak silný vztah jako k místu, ze kterého pocházím. Mám pocit vykořenění, ztráty domova, jistoty. Je to hodně silné a na toto téma se mi zdají sny a jsem pak úplně vyřízená. Budím se kolem 4h ráno, opět úzkost, myšlenky…i když to tady píšu, jsem celá sevřená jen z toho, co mi tu asi kdo napíše. Obnovila jsem i terapii. Jsem vlastně pohlcená svými pocity a svým způsobem i paralyzovaná. Nikdo nic nepozná - funguji normálně, sednu do a auta a jedu, vařím, starám se…,ale pokud mám něco udělat pro sebe - cvičit, dělat věci do školy…něco, co vyžaduje delší čas, selhávám, protože už dopředu vím, že to nedopadne. A když to náhodou dopadne, je to dílo náhody nebo velkého štěstí (přitom realita je taková, že fakt hodně makám, výsledek je vynikající a zasloužím si ho) - ale uvnitř si ho automaticky devalvuji. Kdysi jsme to na terapii charakterizovali, jako že se bojím být dobrá - holka z učňáku, z vesnice, co o ní říkali, že je blbá, posmívali se jí atd. Vím, jaké je to zažít úspěch, kdy ostatní stojí s otevřenou pusou a říkají WAU, manžel je na mě hrdý, máma je na mě pyšná, všichni mě obdivují a pocit úspěchu je tak úlevný - uff, tak jsem to dokázala. I když to tedy vše funguje, nakonec uspěji, vše se zdá v pořádku - mám úzkosti.

Asi to ještě neberu tak vážně, abych šla k psychiatrovi. Věřím, že to zvládnu, protože jsme kdysi byla v daleko horším stavu. Mám obavy ze samotného léku - obecně špatně snáším i antikoncepci (kterou jsem přestala brát) a kdysi jsem měla Lamotrigin po kterém jsem byla otupělá a nedovedla se ani radovat. Vzhledem k tomu, že se snažím pracovat i na svém těle, bojím se, že po lécích naberu - říkají, že je to fáma, někdo zas toto tvrzení potvrzuje. A mě se to nechce zkoušet.

Potřebovala jsem se hlavně vypsat a děkuji všem, co dočetli až sem. :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
13.11.20 06:33
@Anonymní píše:
Ahoj,

jsem po psychoterapii, která trvala několik let. Myslela jsem, že už vím, jak zvládat tento svět. Vím, že úzkost tu se mnou bude napořád a je jen na mě, jak se s ní naučím žít a jak se jí naučím přelstít.

Během terapie jsem udělala obrovský skok. Dříve bylo naprosto nemyslitelné, že bych řídila auto a jela někam, kde jsem ještě nebyla. Nekomunikovala jsem, stáhla se, nechodila s dětmi na hřiště, k lékařům musel s dětmi tatínek, přišla jsem o mnoho přátel a byla sama. Jak jsem měla někoho potkat, vyhýbala jsem se mu. Přijímačky na VŠ, samotné studium na VŠ - nikdy bych do toho nešla. Zvládla jsem dvě pro mě hodně náročné zkoušky z předmětů, které nejsou mým šálkem. A ještě s naprosto neuvěřitelným výsledkem. Dostala jsem se do oboru - nabízí mi místo, prý jsem velmi schopná - mám nakročenou kariéru.

Doma zdravé děti a manžel, který pomáhá, zapojuje se do chodu rodiny, střídá mě, když jsem studijně/pracovně pryč. Dá se říct, že mám kolem sebe pár přátel, s rodinou se vztahy urovnaly. Máme hezký velký dům se zahradou. Ale přesto…

Začalo to zas asi před 14 dny. Bolest žaludku, pocit na zvracení, knedlík v krku, myšlenky sem tam… Vždy před spaním. V noci se mi zdají zlé sny (mám je hodně emotivní, barevné) a budím se zpocená, uplakaná, sotva popadám dech. Zajímavé, že to mám i před jízdou v autě, kdy jedu někam, kam jsem už jela, cestu znám (zatímco když jsem tam jela poprvé, neměla jsem to), vlastně to mívám skoro pokaždé, když se má něco dít nebo když přemýšlím o budoucnosti. Např. jsem hodně citově vázaná na místo, kde jsem vyrůstala, na ten dům - brzy zmizí, nebude, nebude ani poslední člověk, kterého jsme tolik milovala a vázala se na něj. Ačkoli svůj nový domov mám ráda, není to ono, nemám k tomuto místu tak silný vztah jako k místu, ze kterého pocházím. Mám pocit vykořenění, ztráty domova, jistoty. Je to hodně silné a na toto téma se mi zdají sny a jsem pak úplně vyřízená. Budím se kolem 4h ráno, opět úzkost, myšlenky…i když to tady píšu, jsem celá sevřená jen z toho, co mi tu asi kdo napíše. Obnovila jsem i terapii. Jsem vlastně pohlcená svými pocity a svým způsobem i paralyzovaná. Nikdo nic nepozná - funguji normálně, sednu do a auta a jedu, vařím, starám se…,ale pokud mám něco udělat pro sebe - cvičit, dělat věci do školy…něco, co vyžaduje delší čas, selhávám, protože už dopředu vím, že to nedopadne. A když to náhodou dopadne, je to dílo náhody nebo velkého štěstí (přitom realita je taková, že fakt hodně makám, výsledek je vynikající a zasloužím si ho) - ale uvnitř si ho automaticky devalvuji. Kdysi jsme to na terapii charakterizovali, jako že se bojím být dobrá - holka z učňáku, z vesnice, co o ní říkali, že je blbá, posmívali se jí atd. Vím, jaké je to zažít úspěch, kdy ostatní stojí s otevřenou pusou a říkají WAU, manžel je na mě hrdý, máma je na mě pyšná, všichni mě obdivují a pocit úspěchu je tak úlevný - uff, tak jsem to dokázala. I když to tedy vše funguje, nakonec uspěji, vše se zdá v pořádku - mám úzkosti.

Asi to ještě neberu tak vážně, abych šla k psychiatrovi. Věřím, že to zvládnu, protože jsme kdysi byla v daleko horším stavu. Mám obavy ze samotného léku - obecně špatně snáším i antikoncepci (kterou jsem přestala brát) a kdysi jsem měla Lamotrigin po kterém jsem byla otupělá a nedovedla se ani radovat. Vzhledem k tomu, že se snažím pracovat i na svém těle, bojím se, že po lécích naberu - říkají, že je to fáma, někdo zas toto tvrzení potvrzuje. A mě se to nechce zkoušet.

Potřebovala jsem se hlavně vypsat a děkuji všem, co dočetli až sem. :srdce:

Ahoj, uplne te chapu, mam to hodne podobne. „Objektivne“ jsem dobra, ztvladam toho dost, ale uvnitr se trapim vycitkami, pochybami..
Podle mne ma ted vliv i cela ta podelana corona situace a je dobre, ze ses rozhodla zase pro terapie.
Me jeste pomaha sport, prochazky a kratke meditace.tak treba te neco z toho taky zaujme.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
13.11.20 06:40

Pokud si driv měla úzkosti, tak si k tomu holt náchylnější pri nrjake stresove situaci.

Zkus zase psychoterapii. Mne to pomáhá. Ja mám úzkosti, kdyz mam stres.
Snazim se stim ted pracovat.
Neboj, brzy to zase přejde!
Je ted jen blba doba. Podzim, korona,…

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
13.11.20 06:46
@Anonymní píše:
Ahoj, uplne te chapu, mam to hodne podobne. „Objektivne“ jsem dobra, ztvladam toho dost, ale uvnitr se trapim vycitkami, pochybami..
Podle mne ma ted vliv i cela ta podelana corona situace a je dobre, ze ses rozhodla zase pro terapie.
Me jeste pomaha sport, prochazky a kratke meditace.tak treba te neco z toho taky zaujme.

Ráda chodím na rychlejší a dlouhé procházky při východu slunce, chodívala jsme tak každý den - jenže teď sedím se synem u online výuky. Musím říct, že třeba po 1km jsem se mohla volně nadechnout a zalil mě totální pocit blaženosti. O meditaci jsem začala vážně uvažovat, ale vůbec o ní nic nevím a nedovedu si představit, kde bych ji praktikovala. V tom našem cirkuse… :mrgreen:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
13.11.20 07:00
@Anonymní píše:
Pokud si driv měla úzkosti, tak si k tomu holt náchylnější pri nrjake stresove situaci.Zkus zase psychoterapii. Mne to pomáhá. Ja mám úzkosti, kdyz mam stres.
Snazim se stim ted pracovat.
Neboj, brzy to zase přejde!
Je ted jen blba doba. Podzim, korona,…

Děkuji. Podzim miluji. Ani brzká tma mi nevadí - teda jediné co mi ni vadí je, že nemůžu jít spát :mrgreen:. Zvláštní je, že na jaře jsem opravdu nikam nechodila, manžel byl pořád v práci, já s dětmi - bylo to objektivně mnohem náročnější. Teď jezdím mezi lidi - pracuji 2 dny v týdnu, manžel je víc doma a já mám prostoru pro sebe daleko víc.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
13.11.20 08:14

Ono práve treba na me dolehla úzkost po těžkých zkouskach, kdy uz jsem měla pohodu, asi si to relo uvedomilo az v klidu, v jakem hsem byla stresu 8o

  • Citovat
  • Nahlásit
Everyone
13.11.20 09:28

Pomaha slunce, a aspon kratka prochazka.
Ale: To ti stačit nebude, jsi uz v hlubsim stadiu.
Objednej se jeste dnes k psychiatrovi, leky nejsou jedy, nekdy jsou doslova nutne.

  • Citovat
  • Nahlásit
7556
13.11.20 09:36

Ahoj zakladatelko, úplně mě nadchlo, jak jsi popsala co vše jsi dokázala zvládnou, s čím vším se úspěšně poprat. To nedokáže každý.
Přesně jak píšeš, když dokážeš navenek fungovat, málokdo si vůbec všimne, že máš úzkosti.
Na takovou tu prvotní pomoc je určitě dobré dechové cvičení. Velmi dobré zkušenosti jsou se zadržováním dechu, kdy se nadechneš a zadržíš dech na jednu, podruhé dvě, potřetí tři vteřiny až do sedmi a pak zase odpočítáváš dolů - zadržení dechu na šest, pět, čtyři… je to taková ta nejrychlejší pomoc s fyzickým projevem úzkosti.
S vytlačením úzkosti z myšlenek je to těžší. Člověk, resp. dospělý člověk je zvláštní tvor, kdy nechává své aktuální rozpoložení strašně moc ovlivnit něčím, co se buď již stalo, nebo je to zátěží, která teprve přijde. Všimni si někdy zvířat, dětí, ti to tak vůbec nemají. Zkus trochu upravit své myšlení tímto směrem.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
369
13.11.20 09:44
@Anonymní píše:
Ahoj,

jsem po psychoterapii, která trvala několik let. Myslela jsem, že už vím, jak zvládat tento svět. Vím, že úzkost tu se mnou bude napořád a je jen na mě, jak se s ní naučím žít a jak se jí naučím přelstít.

Během terapie jsem udělala obrovský skok. Dříve bylo naprosto nemyslitelné, že bych řídila auto a jela někam, kde jsem ještě nebyla. Nekomunikovala jsem, stáhla se, nechodila s dětmi na hřiště, k lékařům musel s dětmi tatínek, přišla jsem o mnoho přátel a byla sama. Jak jsem měla někoho potkat, vyhýbala jsem se mu. Přijímačky na VŠ, samotné studium na VŠ - nikdy bych do toho nešla. Zvládla jsem dvě pro mě hodně náročné zkoušky z předmětů, které nejsou mým šálkem. A ještě s naprosto neuvěřitelným výsledkem. Dostala jsem se do oboru - nabízí mi místo, prý jsem velmi schopná - mám nakročenou kariéru.

Doma zdravé děti a manžel, který pomáhá, zapojuje se do chodu rodiny, střídá mě, když jsem studijně/pracovně pryč. Dá se říct, že mám kolem sebe pár přátel, s rodinou se vztahy urovnaly. Máme hezký velký dům se zahradou. Ale přesto…

Začalo to zas asi před 14 dny. Bolest žaludku, pocit na zvracení, knedlík v krku, myšlenky sem tam… Vždy před spaním. V noci se mi zdají zlé sny (mám je hodně emotivní, barevné) a budím se zpocená, uplakaná, sotva popadám dech. Zajímavé, že to mám i před jízdou v autě, kdy jedu někam, kam jsem už jela, cestu znám (zatímco když jsem tam jela poprvé, neměla jsem to), vlastně to mívám skoro pokaždé, když se má něco dít nebo když přemýšlím o budoucnosti. Např. jsem hodně citově vázaná na místo, kde jsem vyrůstala, na ten dům - brzy zmizí, nebude, nebude ani poslední člověk, kterého jsme tolik milovala a vázala se na něj. Ačkoli svůj nový domov mám ráda, není to ono, nemám k tomuto místu tak silný vztah jako k místu, ze kterého pocházím. Mám pocit vykořenění, ztráty domova, jistoty. Je to hodně silné a na toto téma se mi zdají sny a jsem pak úplně vyřízená. Budím se kolem 4h ráno, opět úzkost, myšlenky…i když to tady píšu, jsem celá sevřená jen z toho, co mi tu asi kdo napíše. Obnovila jsem i terapii. Jsem vlastně pohlcená svými pocity a svým způsobem i paralyzovaná. Nikdo nic nepozná - funguji normálně, sednu do a auta a jedu, vařím, starám se…,ale pokud mám něco udělat pro sebe - cvičit, dělat věci do školy…něco, co vyžaduje delší čas, selhávám, protože už dopředu vím, že to nedopadne. A když to náhodou dopadne, je to dílo náhody nebo velkého štěstí (přitom realita je taková, že fakt hodně makám, výsledek je vynikající a zasloužím si ho) - ale uvnitř si ho automaticky devalvuji. Kdysi jsme to na terapii charakterizovali, jako že se bojím být dobrá - holka z učňáku, z vesnice, co o ní říkali, že je blbá, posmívali se jí atd. Vím, jaké je to zažít úspěch, kdy ostatní stojí s otevřenou pusou a říkají WAU, manžel je na mě hrdý, máma je na mě pyšná, všichni mě obdivují a pocit úspěchu je tak úlevný - uff, tak jsem to dokázala. I když to tedy vše funguje, nakonec uspěji, vše se zdá v pořádku - mám úzkosti.

Asi to ještě neberu tak vážně, abych šla k psychiatrovi. Věřím, že to zvládnu, protože jsme kdysi byla v daleko horším stavu. Mám obavy ze samotného léku - obecně špatně snáším i antikoncepci (kterou jsem přestala brát) a kdysi jsem měla Lamotrigin po kterém jsem byla otupělá a nedovedla se ani radovat. Vzhledem k tomu, že se snažím pracovat i na svém těle, bojím se, že po lécích naberu - říkají, že je to fáma, někdo zas toto tvrzení potvrzuje. A mě se to nechce zkoušet.

Potřebovala jsem se hlavně vypsat a děkuji všem, co dočetli až sem. :srdce:

Ahoj.byla jsem na tom podobne jako ty. vlekle uzkosti, nekolik let, nezvladala jsem to, trapila se.byla ze me troska. psychicky naprosto na dne.zila jsem v tom a neumela to pojmenovat, pripustit si, ze je neco spatne, ze takhle se zit neda, ze to ani neni zivot, jen peklo. dokopal me az manzel. nejdriv k psychiatrovi pro leky.beru seropram, uz skoro 3 roky. nepribrala jsem po nem.pak hned psycholog, x sezeni, hodne mi pomohl a vzdycky mu za to budu vdecna-ze me nasmeroval, abych zacala problemy rozpletat, dostali jsme se hodne daleko do minulosti. obcas uzkosti mam, nejsou tak intenzivni, protoze je umim pojmenovat a nebojim se jich.asi i diky praskum je umim “odehnat”. Stava se mi to hlavne, kdyz jsem s dcerou doma, kvuli zavrenym skolam. chybi mi lidi, prace. obycejna jizda tramvaji. proste rutina.
Urcite doporucuju prasky na uzkost. pomuzou ti. preju at je lip.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
53
13.11.20 09:50
@Anonymní píše:
Zdravím,
poslední dobou je toho na mě až příliš. Je mi 17, ale i přes to už nevím jak dál. Od března jsem víceméně jen doma, sem tam se jdu projít. Všimla jsem.si, že mí kamarádi vlastně ani nejsou kamarádi. Když se jim neozvu, nebo se nezeptám jestli by nezašli ven, tak o nich nevím. Celkově většinu času trávím sama. V našem městě mám jen jednu kamarádku, která však nerada tráví čas s lidmi, takže žádná výhra. S matkou se to doma nedá vydržet, pořád mi něco vyčítá, zakazuje, chová se ke mě jak k malému děcku..
Už mi dost chybí škola, kdy jsem aspoň s ostatními v kontaktu. Naposledy jsem měla úzkosti v deváté třídě, ještě na základě, kvůli špatnému kolektivu kde se semnou nikdo nebavil. Ale teď je to horší. Trávit celé dny mezi čtyřmi stěnami a s nikým nemluvit. Cítím se strašně moc sama. Přítel je teď bohužel zaneprázdněn, má sám problémy, nechci mu ještě přidělávat starosti se mnou.
Můj den vypadá víceméně tak, že vstávám kolem třetí odpoledne, nedokážu se ani zvednout z postele. Celý den nic moc nejím, nepociťuju potřebu jíst. S nikým nemluvím a jen koukám na seriály, nebo dělám školu.
Přitom když jsem chodila normálně do školy, bylo všechno v pořádku, byla jsem šťastná. Ale teď? Bezdůvodně brečím, mám pocity úzkosti, bolí mě celý den hlava, nemám žádnou motivaci něco dělat..

Bohužel současná situace nenahrává ničemu jinému. Mrzí mě to a mám pro tebe jednu radu. Zavolej lékařce, řekni ji to a popros ji jestli ti nemůže dát kontakt na psychologa/psychiatra. V dnešní době to není nic, nešťastného a psychika může taky onemocnět. Jak na koleno je ortoped tak na tady tohle je tento lékař. Věř, že ti pomůže ať už slovně nebo léky. Nejsi blázen jen jsi na vše sama a ruku na srdce, někdy je to v téhle době fakt těžké a každý má trápení jiné a jinak ho zvládá. Věřím, že si odpočineš nabereš novou sílu a budeš se na svět dívat jinak. Mě v 18 letech moc pomohl a tuto zkušenost bych nevyměnila za nic jiného.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
13.11.20 09:58

@Everyone v hlubším stádiu, teda to mě docela děsíš - co to asi bylo před lety na samém začátku, to jsme na tom byla opravdu, ale opravdu hůř - teď je to procházka růžovou zahradou - ale třeba to vnímám jinak, protože už zvládám daleko větší zátěže

mám to tak, že vím, že to zvládnu, ale ty pocity tam jsou, jakoby ve mě druhý hlas říkal, že to nedám - reálně vím, že uspěji, zvládnu vše…a ano, vím, jak na to…

Teď není čas jít si ráno zaběhat, není čas na spoustu dalších věcí - a bohužel asi si toho beru víc, než jsem schopná zvládnout. Ani na čtení nemám klid, nedokážu se soustředit.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
13.11.20 10:01

@Januška1912 Děkuji, já se právě v terapii s tím naučila pracovat, odehnat to…neuvěřitelně jsem se posunula, překonala překážky a vybudovala si život, jaký jsem toužila mít. Ale zintenzivnilo se to. Na terapii jsem chodila 6 let a teď jsem se rozhodla znovu pokračovat. Vím, že když jsem to zvládla bez léků, zvládnu to i teď.

  • Citovat
  • Nahlásit
369
13.11.20 10:06
@Anonymní píše:
@Januška1912 Děkuji, já se právě v terapii s tím naučila pracovat, odehnat to…neuvěřitelně jsem se posunula, překonala překážky a vybudovala si život, jaký jsem toužila mít. Ale zintenzivnilo se to. Na terapii jsem chodila 6 let a teď jsem se rozhodla znovu pokračovat. Vím, že když jsem to zvládla bez léků, zvládnu to i teď.

Samozrejme nemuset brat leky je vzdycky lepsi. obdivuju vas, ze to bez nich zvladate. At je zase lip, preju hodne sil.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat