Maminky náročných dětí mladších 2 let

Ivusko, to není zase až tak moc pravda… Že je každé dítě individualita je pravda, s tím naprosto souhlasím, i s tím, že každé dítě jyžaduje jiný přístup, vlastní dítě mám sice první, ale 8 let jsem dělala aktivně chůvu různým dětem vč. postižených… ale k tématu, že děti náročné jsou a v období vzdoru (a pak puberty) o to víc je jasné, s tím se počítá, ale máš děti které jsou méně a více náročné… Na naší malou sedí z té definice úúúúplně všechno, víš jak třeba závidím maminkám co dítě uloží ke spánku a ono samo usne a spí celou noc? Naší malé je 15 měsíců a stále se budí v průměru 3× za noc jen vyjímečně vydrží spát 6 hodin bez probuzení… Vyžaduje spát s námi v posteli, neustále se chce nosit, nevydrží dlouho na hlídání ani u babiček, neusne pokud nemá prso k cumlání… Prostě je to mé klíšťátko kterého je těžké se zbavit… že je to „tulítko“ je super a užívám si to ale zase čeho je moc, toho je příliš
K povaze, nooo, malá má dost z nás obou a je to silný sangvinik-cholerik, takže se s ní opravdu nenudíme když k tomu přidám psa se stejnou povahou, tak máme o zábavu postaráno
A co se týče výchovných stylů, neberu žádný jako 100% dobrý či špatný, z každého „vyzobu“ co je potřeba a přesně přizpůsobím tomu co zrovna malá potřebuje, bohužel se to dost liší od toho co by chtěli a očekávali babičky, které se snaží malou (a tchýně i mě) „převychovat“ to je možná ta nejnáročnější část 

"Naší malé je 15 měsíců a stále se budí v průměru 3× za noc jen vyjímečně vydrží spát 6 hodin bez probuzení… Vyžaduje spát s námi v posteli, neustále se chce nosit, nevydrží dlouho na hlídání ani u babiček, neusne pokud nemá prso k cumlání… "
A toto jsem doma měla taky .
Dokud jsem neodjela do nemocnice a manžel se musel 3 dny starat.
Noc a půl mu řvala a od té doby spí celou noc
Díky bohu tomu.

Mlavinko, nemocné děti a náročnost ve starání se o ně nemůžeš srovnávat s děti „zdravými“… Nechci se tímto nijak dotknout maminek co mají vážně nemocné či postižené dítko, jak jsem psala, tak jsem se sama o takovéto děti starala… a jelikož jsem s rodinou i bydlela, tak vím i jak je to náročné pro rodiče…
Jestli nesouhlasíč s tím co píší v tom článku, tak by ses asi měla obrátit na vydavatele nebo autora… nebo na to zapomenout Ale nevím jestli ti přijde přehnané to co píší v časopise nebo to, že jsem založila toto téma…
Jak píšeš o neteři, mrzí mě to a přeji ať se to brzy spraví a je zdravá nebo je jí alespoň lépe… Naše malá zdravotní problémy nemá a i tak dokáže prokřičet tak 70% času co nespí když naposčítám i ty její desetiminutovky, tak mi nespí víc jak 10hodin/za den (den=24hod.) a takto je to už od narození… i za to jsem ráda, bylo hůř ve 4 měsících mi vydržela 14 hodin v kuse nespat, asi si dovedeš představit jaký to pak byl… Že v tomto věku nemají děti „pud sebezáchovy“ a jsou spontánní a chtějí všechno vidět, mít, ochutnat… mi přijde normální, to nepopírám, tím si samozřejmě projde každé dítě, ani my jsme nebyly jiné, tedy alespoň já ne ale třeba při usínání mě i mou sestru mamča uložila do postýlky a usly jsme samy, nikdy nás neuspávala i několik hodin a nikdy za nima nepřišli sousedi ať už s tím děckem něco udělají aby konečně přestalo řvát a to máme se sousedy dobré vztahy a děti mají i oni… asi jsou to ti co nikdy nebrečí a nezlobí a asi už od narození mají vystudovanou vysokou školu společenského chování nebo nevím jsou už starší, tak nevím jaké byli v roce, 2, 3 

Můj syn se jako miminko budil až desetkrát za noc, postupně, jak rostl, tak to samozdřejmě ustávalo, celou noc bez probuzení prospal až ve 2 letech..
Hodně plakal, fakt ale nevím, jestli to bylo „náročností“ nebo hrozným horkem, do kterého se narodil. Plakal asi prvního půl roku a potom byl usměvavé miminko.. Byl hodně aktivní, neposeda, ale jak bral rozum, dal si říct a už se s ním dá domluvit, rozhodně to nebylo ve 2 letech, ale až po 3.roce..

Dcera byla zase jako miminko zlatá.Spala jako šípková růženka, ale asi v 7 měsících měla tendence usínat pozdě v noci a vyspávat dlouho dopoledne. Syn chodí do školky, takže to pro nás bylo nemyslitelné a pro mě jako skřivana hrozné ponocovat s ní.Prostě jsme režim upravili, ze začátku se vůbec nedařilo, ale potom se podařilo takřka ze dne na den. Spíš to přisuzuju vývoji než mému úsilí. Od malička špatně snáší situace, kdy jakkoliv vybočíme z jejích zajetých kolejí. Normální u nás byl i několikahodinový pláč, vztekání, kopání do země, nemohla usnout.Každá návštěva poradny, výlet, cokoliv, byl pro nás horor a kdyby byla moje první dítě, ráda bych s ní seděla doma a ušetřila si ty nervy. Polevilo to asi před čtvrt rokem, a to už má 2 a půl roku. V některých motorických činnostech byla a je hodně napřed, chce dělat věci, co vidí u starších, ale nenechá si vysvětlit, že ona ještě nemůže(např. viset na průlezce pro dvouapůlleté dítě fakt vhodné není, starší chodí do Sokola, tak víme, v jakém věku co děti můžou cvičit),zase pláč, vztek,únava.Vysvětluju si to tak, že její mozek to nějak musí zpracovat.
Na druhou stranu je hodně šikovná, pozorná,„čte“ si v knížkách, vydrží poslouchat, hodně si pamatuje, už teď si myslím, že je hudebně i výtvarně nadaná - zpívá, vytleskává si rytmus, vytleská i rytmus slov, nakreslí obličej - to každé dvouleté dítě zvládne.
A když se jí něco nedaří, tak se hodně vzteká, řve, kouše,kope..

Syn ve 2 letech nemaloval ani nevytleskával rytmus. Ale je zase přemýšlivý typ, intelektuální, neustále čteme encyklopedie, řešíme nějaké úkoly, taky si hodně pamatuje. Příští se bude učit angličtinu ve výběrové předškolní třídě - byl vybrán psycholožkou..Jako malý se do všeho vrhal po hlavě, bylo ho potřeba brzdit, krotit, teď už přemýšlí..Nebyl a není tak emotivní, když se mu něco nedaří.

Já Ti nevím, mě ty projevy taky přijdou normální, navíc, dvouleté dítě se ještě vyprofiluje během měsíců, let. Za pár měsíců může být vše úplně jinak..Samozdřejmě Ti nebudu brát Tvou teorii a narážet na diskuzi. Tenkrát jsem to prostě pustila z hlavy. Ale pokud se zde dozvím nějakou konstruktivní radu, jak „s náročným“ dítětem pracovat, třeba ještě použiju.
Moje zkušenosti jsou ty, pro malou pevný režim, pevné hranice, věnování se dětem, dostatek podnětů, ale ne nadbytek. I nadbytek podnětů může vyvolávat záchvaty vzteku, únavy, pláč..Věnovat se dítěti individuálně podle jeho zaměření..A nenutit ho nikde předvádět své dovednosti jako cvičenou opici.

Mysicka31 píše:
Ivusko, to není zase až tak moc pravda… Že je každé dítě individualita je pravda, s tím naprosto souhlasím, i s tím, že každé dítě jyžaduje jiný přístup, vlastní dítě mám sice první, ale 8 let jsem dělala aktivně chůvu různým dětem vč. postižených… ale k tématu, že děti náročné jsou a v období vzdoru (a pak puberty) o to víc je jasné, s tím se počítá, ale máš děti které jsou méně a více náročné… Na naší malou sedí z té definice úúúúplně všechno, víš jak třeba závidím maminkám co dítě uloží ke spánku a ono samo usne a spí celou noc? Naší malé je 15 měsíců a stále se budí v průměru 3× za noc jen vyjímečně vydrží spát 6 hodin bez probuzení… Vyžaduje spát s námi v posteli, neustále se chce nosit, nevydrží dlouho na hlídání ani u babiček, neusne pokud nemá prso k cumlání… Prostě je to mé klíšťátko kterého je těžké se zbavit… že je to „tulítko“ je super a užívám si to ale zase čeho je moc, toho je příliš
K povaze, nooo, malá má dost z nás obou a je to silný sangvinik-cholerik, takže se s ní opravdu nenudíme když k tomu přidám psa se stejnou povahou, tak máme o zábavu postaráno
A co se týče výchovných stylů, neberu žádný jako 100% dobrý či špatný, z každého „vyzobu“ co je potřeba a přesně přizpůsobím tomu co zrovna malá potřebuje, bohužel se to dost liší od toho co by chtěli a očekávali babičky, které se snaží malou (a tchýně i mě) „převychovat“ to je možná ta nejnáročnější část

Mě se syn kolem půlnoci stěhuje do postele, do rána spí se mnou. Až do roka spal se mnou celou noc, teprv pak jsem ho začala učit na postýlku. Nepovažuju to za jeho „náročnost“, prostě má takové potřeby a až bude dost zralý, odpoutá se. Teď už mi tak 2× týdně zvládne spát celou noc v postýlce, cca 2× se budí a chce napít vody (odstavil se sám ve 13 měs.). Nevím, toto mi nepřijde jako náročnost dítěte, ale jako jeho základní potřeba.

Nošení – syn byl nosivý od narození, dcera to tak nepotřebovala, ale opět, přirozená potřeba dítěte, mimino není panenka ani stroj, aby se nakojilo, přebalilo a tiše usnulo Když byl v šátku, byl spokojený, protože to odpovídalo jeho „primitivním“ potřebám (více např. Koncept kontinua od Jeanne Liedloff).

Kojení, to samé. Kojila jsem vždy podle potřeby, opět důsledek primitivnch potřeb dítěte…

No, co tím chci říct… Možná máš prostě jen „špatné“ očekávání. Špatné v úvozovkách proto, že nesedí na tvé dítě, ne že je špatné nějak objektivně. To, že děti, kterým jsi dělala chůvu, měly jiné potřeby, ještě neznamená, že je to tak dobře nebo že je to standard. Možná že naopak tyto děti byly velmi nenáročné, zatímco tvoje dítě je normálně náročné Ono třeba když někdo nechá novorozence a malá miminka hodně plakat a neuspokojuje tu jejich potřebu, dítě se může natolik zklamat, že už pak prostě „neprudí“ a je zdánlivě hodné. Otázka je, jestli je to do budoucna prospěšné, podle mě teda rozhodně ne.

Jani, wow, děkuji za detailní popis
Stanovit malé pevné hranice byl neskutečný problém, byla bezrežimová a prostě to i přes velikou snahu nešlo a nešlo zkoušeli jsme co se dalo a nic zadařilo se až asi ve 13 měsících… alespoň co se týče večerního usínání docela pomohl živý pejsek který se v té době stal členem naší domácnosti, jde spát pejsek, jde i Kiki s plyšákama ani panenkama se nedařilo
Sem toto téma založila hlavně kvůli tomu, že mi většina lidí kolem říká že to naše dítě není normální jsou na raději jsem se tedy chytla toho, že naše dítě je náročné páč když je na toto odkáži, tak zklidní hormon a přestanou mít blbé kecy, tedy většinou Ona je Kiki když je někde v neznámém prostředí a než se otrká, jakmile si začne být jistá sama sebou, tak se rázem mění v divošku klasika, že
Ale je fakt, že to vše bude asi dáno její povahou, svéhlavá, paličatá a tvrdohlavá po tatínkovi, nepředvídatelná po mamince, spontánní po babičce a jedlík po dědovi
Zeptám se tedy jinak, jak na vzteklounka? Snažím se ji ignorovat, doma to jde, ale venku mi klíďo odejde s cizíma nebo utíká do silnice A už několikrát mi nějaká „paní dokonalá“ řekla že se o dítě nestarám a že takovéhle dítě není normální a měla bych s ní zajít k psychologovi já vím že je to babice, ježibabice, ale dotklo se mě to a vyhrožovala že na mě zavolá policajty a sociálku to je jedna „…“ (nechci být sprostá), ale už spousta lidí na mě blbě koukalo a mi říkalo že co si nechám takhle diktovat od takhle malého dítěte a že si už teď je rozmazlený apod. Vídám i jiné maminky které mají s dětmi stejný problém, ale nevidím že by jim někdo něco říkal nebo si jich vůbec nějak všímal … ale možná se mi to jen zdá a u svého dítěte to vnímám víc
A tak nějak co je hlavní, po předložení tohoto článku přestal manžel nadávat na to proč malá pořád brečí a furt je nespokojená a nespí… vysvětlování že je každé dítě takové nepřijal a i rodiče nás obou tvrdili že ne, tak jsem začla pátrat a hledat a ptát se po okolí a našla toto a nakonec sama uvěřila tomu že to náročné dítě opravdu doma máme No, ale mám-li se přiznat, tak i já se pak zklidnila, asi tím jak polevil nátlak z okolí