Maniodepresivní psychóza

Anonymní
10.5.11 21:18

Maniodepresivní psychóza

Trpí touto nemocí někdo z vás nebo máte někoho blízkého s touto chorobou? Jaké to je, co to obnáší? Máte děti, zdědily to?

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

Anonymní
10.5.11 21:37

Ahoj muj strejda jí má cca 5 let je mu 55 nikdy žádné problémy neměl.já se léčím na paniky a uzkostné ataky.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
10.5.11 21:39
Anonymní píše:
Ahoj muj strejda jí má cca 5 let je mu 55 nikdy žádné problémy neměl.já se léčím na paniky a uzkostné ataky.

A jak mu na nemoc přišli, když nemá problémy? Jen úzkostné stavy apod?

  • Nahlásit
  • Citovat
cher
10.5.11 21:42

U této diagnózy se střídá období mánie s obdobím smutku a depresemi. Pracovala jsem ve středisku, kam docházeli i tito lidé. Lidé, co tam docházeli byli v invalidním důchodu. Jestli je to dědičné…myslím jako u každé duš.nemoci- je tam zvýšené riziko, že to bude mít i potomek, ale jistota to není

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
10.5.11 21:44

začal ty problémy mít proto vhledal pomoc myslela jsem tím že mu to začlo až v pozdějším věku.to člověk pozná velmi dobře když je psychicky nemocný.chce to podchytit včas.dá se to vléčit.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
28.12.11 12:30

Ahj holky, omlouvám se za anonym, ale asi chápete proč. Potřebuji poradit, znát vaše zkušenosti. Vždycky jsem měla už jako malá cca od deseti let střídání smutných nálad s výbuchama smíchu. To se zhoršilo, když jsem propadla bulimii, nálady se střídaly častěji, ale únosné. Vždycky i ted v dospělosti mám období tzv. téměř klidu, kdy střídání nálad je, ale ne extra markantní a obdoobí, kdy mám opravdu hrozné deprese, brečím, nejsem schopná se postarat o dcerku, jen ležím s mladším dítkem v posteli a kojím, nikam nejdu, nevylezu, nechci s nikým mluvit, hned mi vše vadí a vyletím s obdobím strašné euforie, kdy je vše super, záchvaty smíchu, 17 hodin denně peču cukroví, gruntuju, vyvářím. Tohle se střídá čím dál častěji a je to čím dál intenzivnější. Nejsem schopná když to na mě přijde normálně fungvat, je pro mě i problém zavolat telefonem někomu ač jsem mu to slíbila, problém uklidit, prostě vše. V rodině nějaké psych problémy máme tedy, ale já se silně nemůžu zbavit pocitu, že se u mě rozvíjí právě tato nemoc. Za poslední tři měsíce se to od těhtenství, kdy mi našli těhu cukrovku a porodu hrozně zhoršilo a také jsme měli doma hodně velké konflikty, máma snědla prášky, skončikla na aru a podobně.Vždy když to na mě přijde strašně brečím kvůli blbostem, když není po mém, je hned zle, dokážu ztropit takovu scénu, že se za to pak když to pomine stydím. Poslední kapkou, kdy jsem se rozhodla to říct své psychiatričce bylo, kdy jsem za poslední týden dvakrát udělala takovou scénu, že za mnou dcerka s pláčem brečela a volala maminko,maminko, pod, pod se mnou. :,( Toho strašně lituji a nechci aby to ještě musela zažít. Holky, máte někdo s tímto podobné zkušenosti nebo v rodině?Nevím, jak se to případně léčí, kojím a jaký je s tím život? Mně ho to v poslední době tedy dosti nabouralo.

  • Nahlásit
  • Citovat
2923
28.12.11 12:40

Anonymko,
nejsem odborník, ale tvoje podezření považuju za oprávněné. Nečekej na nic, vyhledej dobrého psychiatra (reference se dají najít na netu, klidně i tady). Já vím, že to není moc příjemné, uvědomit si, že člověk potřebuje pomoc tolik tabuizované psychiatrie. Na druhou stranu je určitě dobrá zpráva, že psychofarmaka ti pomůžou ( a to i bez nějakých nepřjemných vedlejších účinků).
Já sama se potýkám s určitou poruchou, ale musím s radostí konstatovat, že hlavně pomocí psychoterapie a s malou podporou antidepresiv se ni daří ji zvládat. Zároveň si dobře vzpomínám, jak jsem protahovala vyhledání odborné pomoci - zbytečně.
Držím ti moc palce, když budeš chtít, dej vědět…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
28.12.11 12:47

vrony: Já k psychiatričce chodím, ale o tomhle jsem nikdy neřekla, Myslela jsem,ž e to vzládnu, že to je prostě povaha, ale poslední dobou se to hodně zhoršilo, má to dopad na mojí rodinu a hlavně dcerku, což mě nakoplo to řešit v tzv. období klidu, které pomalu přichází. Beru antidepresiva,ale spíš mi přijde, že je t s nimi horší, nevím nebo je to náhoda. Každopádně vím, že nechci skončit sebevraždou nebo tím, že zničím dětství svým malým dětem.Jen nevím, když toto doktorce popíšu, zda bude vědět co mi je a bude mě správně léčit? Už jsem jí ráno volala a mám přijít v pondělí. To má tedy volno, ale vezme mě, protože pak už má plno. Z toho tak nějak usuzuji, že to asi bude chtít řešení ihned, že? JInak ještě kojím, to budu muset přestat? Lze třeba odložit léčbu až dokojím? CHtěla bych aspon půl roku, s dcerkou se mit o nepovedlo.

  • Nahlásit
  • Citovat
2923
28.12.11 18:08

Je skvělé, že tě tvoje doktorka vzala tak brzo, že jsi tu „základní hradbu“ už prolomila. Určitě spolu najdete vhodnou a dobrou léčbu. Jak píšeš, kvůli nemoci zatěžovat vztah, dcerku je zbytečné.
Jestli existují léky, které se dají užívat i při kojení, nevím (preventivně se píše kojení jako kontraindikace u skoro všech léků, ale je dobré to zkonzultovat s nějakou zkušenou laktační poradkyní, myslím, že existuje i nějaká poradenská linka(?)Každopádně pokud budeš muset přece jen kojení přerušit, můžu tě ujistit, že tvoje dcerka potřebuje na prvním místě zdravou mámu a až pak pár míst za tím kojení. :hug:
Přeju hodně štěstí, abys nemoc porazila a mohla si užívat rodiny… Ale ty už jsi odhodlaná to udělat a to je první vítězství!

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
25.7.12 15:36

Já už se zblázním. Já teď opravdu nevím jestli to je siutací životní, těhotenstvím, nebo jsem prostě jen magor. A nebo to může být spojeno s touto chorobou kterou bych dost možná mohla zdědit po tátovi který jí má, a že mám s tátou hodně společného. Dost se ve mě poznává, když byl mkladej. A já se s ním taky dost stotožnuji, když vím jakej byl v té chorobě dokud nebral prášky. Jelikož se mu v mozku podle psychiatričky nevytváří serotinin (hormon štěstí). :zed:
Měla jsem to ale už dřív před situací, před těhotenstvím. Ale né v takové míře. Teď mi to příjde už neunosné a že to opravdu nezvládám.
Návaly takového vzteku, někdy bezdůvodně kolikrát uplné maličkosti. Pak mě to mrzí. Dny absolutní ničehosti.. nejsem schopná totálně ničeho. A jsem sotva ráda že si udělám základní povinosti ohledně prcka a domácnosti a dost se při tom rozčiluju. Pak mám zase pár dní kdy jedu na stoprocent a všechno mě baví.
A jetoho dost jak bych to dále mohla popisovat já nevím,
ale nevím co mám dělat.
Jít k psychiatričce? Zvládnu vůbec popsat a vysvětlit moje problémy? Nevím vůbec jak to tam chodí a mám s toho docela hrůzu popravdě.

Ale jak jsem na tom teď, už mě dohání k šílenství. Kolikrát už jen padnu a brečím vztekem, bezmocnosti. Snažím se uklízet a mladej za mým úklidem dělá takovej bordel. Pořád je to dokola. Ani to odreagování není, až tady na emimino trošku.
Ale už prostě nemůžu, snažím se uklidňovat třeba v dané chvíli, kopat se do zadku když mám stav ničeho. Ale je to marný. :,(
Je všechno strašně hezký když mám zrovna dobu kdy je mi fajn, kdy všechno beru s nadhledem a říkám si že už je to pryč. Ale houby za pár dnů je to zpět. :zed: :zed: :pocitac:

  • Nahlásit
  • Citovat
25.7.12 15:44

Psychozu mají asi všechny matky :lol: :lol: :lol: Ne..nechci to ulehčovat, zajdi si k psycholožce. Pěkně to spolu rozeberte. Nemusíš si chystat žádné vysvětlení, sedneš si a vysepe se to z tebe jako z koše samo. Uleví se ti a ona ti pomůže. Najdou se psycholožky i tady na emiminu, tak ti určitě poradí.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
25.7.12 15:52

No moozna ze mas pravdu :) Mě na tom nejvíc unavuje že je to jak na houpačce ty stavy.. já tomu dám ještě do porodu, do ukldnění situace co mám, a prostě uvidím. Ale nevíím co bude.. :(
Ono mám pocit že psychiatr je přímo jako doktor, od pojištovny kde plácneš 30kč, ale psychologové si snad berou majlat za každou započatou hodinu. Nevím, jistě :roll:

  • Nahlásit
  • Citovat
1418
25.7.12 15:57

Psychologické vyšetření i terapie je hrazena ze zdravotního pojištění, pokud tedy nechodíš na dlouhodobou speciální terapii (třeba na psychoanalýzu). U některých nemusíš mít ani žádanku od obvoďáka, ale je lepší si tam zavolat a zjistit si to.
Zakladatelko, podle toho, co píšeš bys měla najít doktra co nejdřív, zbytečně se v tom topíš. Když si zlomíš ruku - taky si necháš dát sádru, tak proč si nenechat pomoct?
Navíc, nic moc vysvětlovat nemusíš, oni to znají - nejsi ani první, ani poslední. Dobrý doktor se doptá a navede tě otákou tam, kam potřebuje. Je blbost čekat. Koukni se na www.znamylekar.cz a pohledej si tam podle recenzí.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
26530
25.7.12 16:03
@Anonymní píše:
Já už se zblázním. Já teď opravdu nevím jestli to je siutací životní, těhotenstvím, nebo jsem prostě jen magor. A nebo to může být spojeno s touto chorobou kterou bych dost možná mohla zdědit po tátovi který jí má, a že mám s tátou hodně společného. Dost se ve mě poznává, když byl mkladej. A já se s ním taky dost stotožnuji, když vím jakej byl v té chorobě dokud nebral prášky. Jelikož se mu v mozku podle psychiatričky nevytváří serotinin (hormon štěstí). :zed:
Měla jsem to ale už dřív před situací, před těhotenstvím. Ale né v takové míře. Teď mi to příjde už neunosné a že to opravdu nezvládám.
Návaly takového vzteku, někdy bezdůvodně kolikrát uplné maličkosti. Pak mě to mrzí. Dny absolutní ničehosti.. nejsem schopná totálně ničeho. A jsem sotva ráda že si udělám základní povinosti ohledně prcka a domácnosti a dost se při tom rozčiluju. Pak mám zase pár dní kdy jedu na stoprocent a všechno mě baví.
A jetoho dost jak bych to dále mohla popisovat já nevím,
ale nevím co mám dělat.
Jít k psychiatričce? Zvládnu vůbec popsat a vysvětlit moje problémy? Nevím vůbec jak to tam chodí a mám s toho docela hrůzu popravdě.Ale jak jsem na tom teď, už mě dohání k šílenství. Kolikrát už jen padnu a brečím vztekem, bezmocnosti. Snažím se uklízet a mladej za mým úklidem dělá takovej bordel. Pořád je to dokola. Ani to odreagování není, až tady na emimino trošku.
Ale už prostě nemůžu, snažím se uklidňovat třeba v dané chvíli, kopat se do zadku když mám stav ničeho. Ale je to marný. :,(
Je všechno strašně hezký když mám zrovna dobu kdy je mi fajn, kdy všechno beru s nadhledem a říkám si že už je to pryč. Ale houby za pár dnů je to zpět. :zed: :zed: :pocitac:

Napiš mi SZ, zkusím to nabídnout pomoc, pokud tedy tvoje stavy nejsou opravdu podmíněné nemocí, tam bych doporučovala psychiatra.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
17045
25.7.12 16:24

@Kikla Já ji chápu… Když si zlomím ruku, kterou jsem třeba já ještě zlomenou neměla, nemusím na chirurgii vysvětlovat, proč a jak jsem co dělala, než se mi ta ruka zlomila. Možná řeknu, že jsem spadla a to je celé. Ale stav duše je něco mnohem hlubšího a citlivějšího. Takže ke zlomené ruce bych to asi nepřirovnávala.

Zakladatelko: Mám takovéhle stavy taky. Jednak je to dost dvěma dětma, taky ale asi životním pohledem, minulostí, přítomností, partnerem… :nevim:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama