Breno poradna - podlahové krytiny
Jiří Novotný
Dům zdědíš až zemřou rodiče. Kolik jim je? Kdyby sis raději zařídil svoje nebo s partnerkou vaše mohl jsi už mít vztah třeba i dítě, děti. A ty za 25 let až tvoji rodiče tu nebudou třeba budou rády za ten barák.
@Lord Stefan 2+kk je výhledově pro rodinu opravdu malý byt. A co je podstatné, dvougenerační bydlení není pro každého. Můj exmanžel byl taky nezdravě spojený s domem a bohužel i s rodiči. Kdybychom tam 6 let nežili a nezničili si díky tomu vztah, nejspíš bychom se nikdy nerozvedli. Manžel na mě taky tlačil, tak jako ty na svoje expartnerky. Jsi na dobré cestě zůstat sám kvůli baráku. O rodiče se přece můžeš starat i z povzdálí tak jako většina lidí. A pak, máš už pět a třicet, to už si zřejmě domů nepřivedeš žádnou dvacetiletou naivku, to už bude ženská, co ví, co (ne)chce.
@LiduNe píše: Více
Když jsem viděla Manželské etudy, ty černobílé i ty po 20 letech, nefungovalo to soužití nikdy. Kdysi byla extrémní bytová nouze, tak do toho lidí byli tlačení. Všechny páry v etudách se od rodičů stehovaly okamžitě, pokud jim byl přidělený byt.
Já nych do dvougeneračního bydlení s partnerovými rodiči (ani se svými) nikdy nešla.
Nevýhody spatřuji následující:
Později by to pro mě dokonce nejspíše mohl být i důvod k rozvodu.
Zajímaly by mne nějaké statistiky rozvodovosti párů, které bydlí pod jednou střechou s některými z rodičů.
V mém okolí to je teda 100%.
Většinou to končí dost smutně, v baráku rodičů muže zůstává pak chlap marně se snažící nalákat slečnu pod křídla nové tchýně… nakonec zůstane matce sloužit, dá se na chlast apod.
Muži pod taktovkou tchýně vydrží víc, ale když se i pár bydlící u rodičů ženy rozvede, většinou ta žena, aby vůbec měla nového partnera, musí z domu pryč.
Vůbec netuším, jak to dřív lidi dávali tahle pohromadě…
Ono to nefunguje ani ob generaci. Prarodiče nechali patro a podkroví vnučce. Zahrada se rozdělila na půl a stejně problémy, třetice, žádné soukromí, dohady o všechno…a předtím to bylo tak idylické, milovaná vnučka co babičce s dědou vždy vyšla vstříc.
Po pěti letech ponorka, výčitky a prosazování se všech. Atmosféra v rodině napjatá, jedni pomlouvají druhé. Očekávání nesplněna. Mladí do toho vrazili několik milionů, nemají na nic dalšího, stáří chtějí dožít ve všem, jak byli zvyklí.
Já takhle bydlím a klape to.
Bydlí s námi jeden z rodičů manžela, je nekonfliktní a my taky.
Má svoje patro, vstup do domu a schody společné.
Zatím to funguje 6 let.
Ano je to o toleranci, on nechodí k nám a my k němu, když něco potřebuje zaklepe, klepeme i my. Občas mu odnesu jídlo, on občas přinese ovoce od svých rodičů.
Když jedu na nákup, ptám se, co potřebuje koupit.
Co mi trochu vadí je, že má občas nahlas televizi a dupe po schodech, nechává rozházené boty a nečistí si podrážky na rohožce, takže nosí bordel do baráku.
Ale nejsou to věci, kvůli kterým by mi stalo za to se hádat, kazit vztahy nebo vyvolávat konflikt.
Na oplátku máme neomezené hlídání dětí, vyzvedne ze školy když je třeba, pohlídá, když si chceme někam zajet.
Už hlídal i tři dny v létě. Za mě je to paráda, ale obě strany musí být „normální“ a dodržovat pravidla.
@Anonymní píše: Více
Jestli je to tchan, tak se nedivim. Tam je nejvetsi pravdepodobnost, ze to souziti vyjde. Pokud ma normalni vztah se synem.
Ono se může stát, že až to zdědíš, potáhne ti na 60, budeš sám bez manželky a dětí a hlavně nebudeš mít sílu se o ten barák starat. A pak ho stejně prodáš. Tví rodiče tu můžou být ještě hodně let.
Já takhle funguje se svými rodiči. A co mě na tom neskutečně štve, tak že oni všechno ví. Jsou už na důchodě. Ale jen jedu z práce, otevírám vrata a už se hýbe záclona za oknem. Potkám je na schodišti a pokaždé ta stejná písnička „Jedeš nějak pozdě“ ![]()
Vchod do domu je společný, ale každý máme svou bytovou jednotku, kuchyň, koupelnu. Problém byl, že netekla v koupelnách voda, respektive tekla, ale už jen takovým čůrkem. Tak říkám, že to opravíme a uděláme celou novou vodu. Ne, oprav si to jen u sebe. Tak říkám, že to asi nepůjde, když oni jsou dole a stoupačky vedou skrz jejich koupelnu. Po nějaké době teda souhlas a nakonec jsou rádi, že mají i novou koupelnu.
Zase na druhou stranu, přepsali dům na mě. Poopravovalo se prakticky všechno, od elektřiny, vody, omítky, podlahy, topení, až jsme nakonec dům i zateplili. A musím říct, že rodiče se na tom taky nejen finančně dost podíleli, i když dům byl přepsaný už na mě. Takže nebylo potřeba vzít ani půjčku nebo hypotéku.
Nakonec jsou vlastně rádi, že dům má nového hospodáře, protože sami by na jeho údržbu už neměli. Jenže největší rozdíl je prostě v tom, že mi ten dům přepsali.
Co trochu komplikuje soužití s mou ženou je to, že žena chce mít zahrádku nějak a mamka ji chce mít zase jinak. Ale po nějakém vzájemném dialogu jsme zatím vždycky nějaké řešení našli. Jinak musím ocenit hlídání dětí, kdy se mamka sama aktivně snaží pomáhat. Občas sice jsou nějaké třenice, ale je to kolikrát i o tom si sednout, říct si co je špatně,…
Ja znam pani, ktera presne vi kolikrat tydne jeji nevesta kupuje mrkev do polevky.
A to maji oddelene i vchody.
(Ze by tu mrkev mohl koupit a polevku uvarit jeji syn, nema smysl vubec mluvit)
@Anonymní píše: Více
To musí být tvá žena celá blažená, když ji stalkuji tvoji rodiče, jen otevře dveře a x let poslouchá, kam jdeš, ty jdeš pozdě…na zahrádce byla vždy tady mrkev a tady kedlubny, co tam vymyšlíš za novoty…
V životě bych se tam necitila doma a neměla žádné soukromí.
Má tvá žena majetkový podíl nebo půjde s igelitkou po x letech soužití o dům dál.
Přečetla jsem pár příspěvků, které se na situaci často dívají především z pohledu přistěhované ho partnera, která je určitě náročnější. Já jsem byla ve stejné situaci, jako ty, dům jsem taky prodat nechtěla a tak v něm s rodinou žijeme. A není to nijak zlé. Niky mi nevadilo žít v bytě, ale s tím, jak přišly děti teprve oceňuji výhody domu. A mám opravdu nekonfliktního manžela, který nedělá žádné zbytečně dusno. Žijeme takhle 10 let a k žádnému otevřenému konfliktu nikdy nedošlo. Sama v sobě jsem se zavázala, že budu stát vždycky na jeho straně a když s ním nebudu souhlasit, vyřešíme to soukromě. Je to náročné především v tom, že víc hlav víc ví a každá hlava si samozřejmě myslí, že má pravdu a všechny neshody se většinou řeší přes tebe.
Pokud dům opravdu nechceš prodat a chceš v něm žít, nastěhuj se do něj a hledej partnerku už s tímhle břemenem, protože upřímně bych taky z pohody a soukromí ve vlastním bytě nechtěla být předhozena tchýni a zjistit, že já ve vlastním nikdy žít nebudu ![]()
Já si tento model vyzkoušela…jen na rok a jen na víkendy. Skončila jsem na antidepresivech a pak i na ulici, když mě vyhodili a nakonec i svého syna, protože hrozilo, že jim odvedu peněženku (manžela) bo oni nepracovali, jezdili po výletech a žili si v luxusu a on makal na ne a neměl sám ani na splátku možné hypotéky. Nakonec šel zanou s igelitkou taky. Dneska jim za to děkuji. Žijeme v pidi krcalku s třemi dětmi, ale ve svým a ve svým klidu, žádný teror a nervy. Vlastně už jen tchýni, tchán zemřel. Ale nastoupil jeho druhý syn, který jeho zlobu a nenávist úspěšně supluje. Nikdy, nikdy bych do toho nešla už. Takže se těm holkám ani nedivím. Ono je hezky vidět chlapa s velkým barákem, ale za jakou cenu. A nic proti tvým rodičům, prostě ne každá přijme skutečnost, že bude mít v kuchyni za zadkem tychni a že nikdy nebude defakto mít ten reálný klid, protože prostě to vnímání, teniento jejich dům a holka je cizinec tam bude pořád..