Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ty jo, opravdu chceš mít dítě (které si původně nechtěla) zrovna s 22 letým klučinou, co má rád hraní na PC, svůj klid a je cholerik? Přečti si to po sobě ještě jednou a myslím, že budeš mít jasno. Moc se mi ani nezdá, že by kluk ve 22 přišel s tím, že nechtěl sice děti, ale teď ho chce. Dítě není křeček, ani andulka. Máte oba čas, tak si to sakra rozmysli. Já bych na tvém místě měla strach, že s tím dítětem, které vlastně ani moc nechci, zůstanu sama ![]()
Pokud nejsi mateřský typ tak jako já tak musíš být se super chlapem který pochopí to že mu dáš dítě kvůli němu a maximálně tě podpoří máš ještě dost času se rozmyslet. Porodu a změn se neboj, dnes je plastická chirurgie kdyby něco.
Oba působíte furt jako děti, dospějte a pak se o tom pobavte..
Tak nikdo samozřejmě neříká, že pokud by to dítě bylo, bylo by hned. Sám on říkal, že hned ne, ale jednou… To může být za 10 let. Já jsem se z toho šoku proste potřebovala vypsat, no.
Je pravda, že o dětech se říká, že jsou jako prdy - sneseš jen vlastní
To platí i o mně. Ale ty už na to nahlížíš trochu extrémisticky, když píšeš, že ti z nich je fyzicky špatně. Těhotenství a porod jsou pohodička proti péči o dítě, protože obojí hodně rychle uteče. Mám hezké vzpomínky, je to nejsilnější zážitek v životě a jsem ráda, že jsem to zažila. Péče o dítě je dlouhodobé potlačení vlastních potřeb i ambicí. Člověk musí vědět, že to chce, jinak bude zklamaný a otrávený. A muž na rodičáku?? Tak to bych si nejdřív pořádně ověřila, jestli vůbec ví, co to obnáší. Podle mě neví nic.
Příteli bych řekla, že za tebe děti ne a že nemůžeš slíbit, že se to změní. Ať s tím naloží, jak chce. Pokud se rozejde, lepší, že se to stane teď než později. Pokud zatím zůstane, ano, bude riziko, že tě opustí za 5 let s tím, že chce děti. Ale to riziko bude vždy, i s případným novým partnerem (leda bys našla už detneho nebo neplodného).
Koneckonců, nemusíš tolik kalkulovat jako třeba já v opačné situaci, kdy jsem 8 let čekala na přítele, až změní názor. Pak mě stejně nechal kvůli jiné a mně bylo 28 a najít partnera a v rozumné době s ním mít rodinu bylo scifi. Tebe věk netlačí, když po děcku netoužíš.,tak buď v klidu.
Děti bych teda kvůli partnerovi neměla a bez svatby už tuplem ne.
@Mango_Lassi píše:
Dítě ve 25? Proč proboha? Máš čas ještě tak 10 let
35 mi přijde pozdě na první dítě, ale každý to má jinak.
Pokud zakladatelka dítě opravdu nechce, je to její rozhodnutí, ale příteli by to měla říct a nedávat mu naději. A třeba se i rozejít a najít někoho na stejné vlně.
Ale lidi se mění, že… teď zakladatelka dítě nechce, ale za rok, pět… to může být třeba jinak.
Taky, když jsem byla mladá jsem si myslela, že změním názor a dítě budu chtít dříve nebo později. Nevím sama proč, ale je mi přes padesát a názor jsem nikdy nezměnila.
Tvýmu je 22, má rád svůj klid a hry, je cholerik. Moc podpory bych nečekala. Diskuze mě zaujala, protože vztah k dětem mám podobný jako Ty. Myslím, že zvládnu starší dítě - úkoly, doktory, obstarat vše potřebné tak nějak věcně. Nemyslím, že zvládnu mimino - nonstop pozornost, ječení, vztekání. Jako nějak bych to asi zvládla, lidi zvládnou všechno, když musí, ale není to něco, co bych si zrovna přála. Hele máš dost času si to všechno promyslet ve Tvým věku.
Mě je 39 let a taky pořád nemám k dětem žádný vztah. Spíš mi děti připadají otravné a vnímám je jako koule uvázaná na noze.
Ono se říká, že pokud ty mateřské pudy nepřijdou do třiceti, tak už nepřijdou nikdy. U mě to zatím každopádně vycházi…
Kvůli chlapa mít dítě mi připadá nesmysl. Kolik jsem slyšela případů, kdy žena měla děti kvůli chlapovi a on se na ni stejně vykašlal. Podívej se někdy na televizí Barrandow, na pořad „nebezpečné vztahy“. Nedávno přišla žena se čtyřmi dětmi domů a na ledničce našla od manžela vzkaz, že už ho to nebaví, že se rozhodnul že chce mít klid, ať se sebere i s dětmi s jde pryč. Při tom on byl ten, který chtěl mít velkou rodinu a naháněl ji.
Já si víceméně dítě kvůli partnerovi pořídila. Nikdy jsem k dětem vztah neměla, biologické hodiny neznám a s jiným chlapem bych zůstala patrně bezdětná. Ale viděla jsem, jak se chová k dětem v rodině, několikrát jsem si ověřila, že se na něj můžu ve všem spolehnout, vzali jsme se… Nakonec jsem to vzala rozumově, že by mě to časem mohlo mrzet že děti nemám, on dítě chce, tak do toho půjdu.
Fajn je, že se osvědčilo že manžel funguje jako skvělý otec. Míň fajn je, že se nám přitrefilo náročnější dítě, jako malé bylo neodložitelné, s časem se všechno lepší ale je to hodně náročné. Bála jsem se těhotenství a porodu jako ty, a přitom mnohem náročnější období nastává až potom. Doma jsem já, s mým platem bychom to neutáhli. Má to i dobré stránky, začíná s ním být sranda jak roste, někdy si to i užívám, ale občas padám na pusu a chybí mi můj klid a možnost si všechno dělat podle sebe a ne podle dítěte. Světlá stránka je, že když muž vidí jak je to náročné přestal chtít druhé. ![]()