Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Možné týrání v dětství
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
10.9.22 22:42
@Anonymní píše:
Ahoj, pokud to někdo přečte až do konce a bude mít podobnou zkušenost nebo k tomu co říct, budu ráda. Nejspíš se z toho potřebuji jen vypsat…
Poslední dobou mě trápí jedna věc, která mě teď tak nějak dohnala z dětství, ani nevím, jak začít a na co přesně se chci zeptat…
Všechny problémy začaly asi v mých 8 letech, kdy mi diagnostikovali ADHD. Zlobila jsem, neposlouchala jsem nikoho, ve škole jsem měla problémy jak s učením, tak s učiteli, neudržela jsem u ničeho dlouhodobě pozornost, a s tím se pojily návštěvy psychologů a později psychiatra. Byla jsem opravdu strašné dítě, rodiče nevěděli, co se mnou a tehdy začalo každodenní bití. Bála jsem se chodit ze školy domů, protože jsem věděla, že bude zle - kvůli pětce, poznámce, zapomenutému úkolu, vždycky něco bylo, to přiznávám. Ale dostávala jsem i za banality, pro mě nepochopitelné. Vzpomínám si třeba, když jsem omylem vylila pití na zem, nebo když jsem nechala otevřené dveře do pokoje a ty se průvanem zabouchly, za blbé řeči a především odmlouvání, mohla bych toho vyjmenovat spoustu. Často jsem dostávala i za to, když si rodiče jen mysleli, že jsem něco udělala nebo řekla, i když to tak nebylo.
Každý den byl u nás řev a pláč. Jednou nás někdo ze sousedů (bydleli jsme v paneláku) udal, přišla sociálka, nic jsem ale neřekla, aby mě nedali pryč. Často jsem se po škole zdržovala venku v naději, že se vyhnu výprasku, marně. Několikrát mě byl otčím hledat autem po okolí, a když mě našel, zřezal mě klidně i před lidmi na ulici a naložil do auta.
Ve většině případů to byla máma, která mě mlátila, a když jsem se bránila a ona už nemohla, vystřídal ji její přítel. Jednou mi dokonce zlomila prst, brečela jsem a prosila, ať mě vezme do nemocnice, že to hrozně bolí, ale neudělala to. Ruce, pásek a vařečka byli na denním pořádku. Otčím mě často táhnul za nohy přes dřevěné prahy dveří pokojů až do vany, kde mě držel a sprchoval mě studenou vodou. Čím víc jsem se jim bránila, tím horší to bylo. Na základce jsem se chodila v tělocviku převlékat na záchody, nejvíc modřin jsem měla na zádech právě z těch prahů.
Mezi lidmi jsem často uhýbala, když někdo v mé blízkosti udělal prudší pohyb - podvědomě jsem se asi bála, že mi jedna přistane a bylo mi z toho vždycky hrozně trapně, nedalo se to ovládat…
Do toho všeho mi rodiče pořád připomínali, že si ničeho nevážím, že pro mě dělají všechno, a že málokteré dítě má to, co já. Že některé děti nemají rodiče žádné a já můžu být ráda, že je mám. Taky mi často vyhrožovali, že mě dají do polepšovny, někdy předstírali telefonní hovory a domlouvali, že mě přivezou, byla jsem z toho zoufalá. Paradoxně i přesto, co mi dělali, jsem se hrozně bála, že mě dají pryč, měla jsem je ráda, pořád to přece byli moji rodiče. Občas to zašlo až do takových mezí, že mi řekli, že by bylo lepší, kdybych se nikdy nenarodila, a že by mě máma neměla, kdyby věděla, co ze mě bude. Časem už jsem nějak žila ve strachu, bezmoci a zoufalství neustále, ať jsem byla doma nebo ne.
Mnohem hůř jsem to pak snášela asi od 14 let, kdy přicházela puberta. Tehdy jsem se cítila hrozně poníženě, že mě i v takovém (tehdy pro mě vysokém) věku musí rodiče bít.
Nejhorší na tom všem je, že rodiče tvrdí, že se nikdy nic z toho nestalo! Když mi to řekli poprvé, byla jsem v totálním šoku a nemohla jsem uvěřit, jak to mohli říct, trvalo to podělaných několik let. Zapomenout na to rozhodně nemohli a jsem přesvědčená, že to nechtějí přiznat ani sobě, ani mně. Snažila jsem se s nimi o tom promluvit pak ještě dvakrát, po stejné odpovědi jsem se o to víckrát nesnažila.
Donedávna jsem věřila tomu, že jsem si to všechno zasloužila, ale poslední dobou už si tím nejsem jistá.
A co mě k těmto myšlenkám dovedlo… Mám už 4 roky přítele, vše funguje, jak má, dokud se nepohádáme (naštěstí jen výjimečně). Myslím si, že je to spojené právě s mým dětstvím, protože mám stejné stavy, jako tehdy. Když se pohádáme zle, dostanu jakýsi „záchvat”. Hrozně brečím, lapám po dechu, mám po celém těle třes a cítím nepopsatelnou úzkost - a nemohu se z toho dostat. Přítel tohle nesnáší, nechápe (ani já ne) a většinou odejde a dělá, že se nic neděje a tím pádem zůstanu sama a je to celé ještě horší. Většinou vyčerpáním usnu, a když se probudím, už je mi lépe. A právě toto se mi dělo, když jsem byla malá a rodiče mě zbili, úplně stejný stav. Většinou jsem se choulila někde v koutě nebo pod stolem. Vůbec si nevím rady, jak se toho zbavit. Snad nějaká psychoterapie? Cítím se skrz to hrozně hloupě, přítel říká, že jsem hysterka (nevěří v psychické problémy). Nechci mu tohle dělat, věřím, že mu to musí být nepříjemné, ale na druhou stranu mě mrzí, že tu pro mě není, když ho potřebuji.Vše jsem popsala co nejstručněji, není to zdaleka všechno, snad by se o tom dala napsat kniha 😅
Děkuji, anonym En.
Pokud to tedy někdo dočetl až sem, má otázka zní: Mohlo se tehdy skutečně jednat o týrání? A je možné, že ty dnešní záchvaty jsou s mým dětstvím spojené?
ano a ano, najdi si dobrého psychologa
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.9.22 22:44
Bože, to muselo být strašné 
Je mi to líto.
Podle mě to souvisí s bitím z dětství, určitě by ti pomohl psycholog.
Hodně bych se ale zamyslela nad tvým přítelem, takhle před tím zavírat oči neznačí nic dobrého.
Přeju hodně sil 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.9.22 22:53
Strašné, tvoji rodiče by zasloužili kriminál.. Určitě si nech pomoc, máš trauma a je lepší poradit se s odborníkem než se v tom placat sama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.9.22 22:55
Přítel nejspíše neví, co s tím. Je v té chvíli bezmocný, navíc tak silně projevené emoce lidi proste odrazují. Promluv si s ním. A najdi si psychiatra, pokud již nemáš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.9.22 23:03
Nezlob se, ale osobně tě považuji za trolla.
Protože pokud bys troll nebyla, tak bych totiž musela pochybovat o tvé příčetnosti… Po tom půlstránkovém výlevu položit otázku, “jestli šlo o týrání”, to by mohl pouze slabomyslný jedinec.
Samozřejmě, že se v tvém dětství jednalo o týrání – a protože všechno souvisí se vším, táhne se to s tebou i celý další život. Najdi si kvalitního psychoterapeuta a začni sama se sebou a svými prožitky pracovat. Anebo, ještě lépe, přestaň trollit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.9.22 23:08
@BohunkaP taky se mi to nezdá. Hlavně ta část, kdy by se takto týrané dítě snažilo s rodiči ze své vůle mluvit o minulosti a to opakovaně i po jejich odmítnutí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.9.22 23:08
Najdi si přítele, co tě podpoří, tohle se s tebou bude táhnout celý život, i když to jde hodně zmírnit. To mi přijde úplně zásadní - být s člověkem, který tě bere takovou, jaká si a neodmítá tě, když tě to hodí zpátky. Nebála bych se zkusit i jiné věci jako psychoterapii, cokoliv k čemu tě bude táhnout, mě třeba s týráním v dětství hodně pomohlo šamanské léčení. Týrání dětí je hnus, ale bohužel je to ve společnosti hodně akceptované. Drž se 
.
- Citovat
- Upravit
10.9.22 23:08
@Anonymní píše:
Ahoj, pokud to někdo přečte až do konce a bude mít podobnou zkušenost nebo k tomu co říct, budu ráda. Nejspíš se z toho potřebuji jen vypsat…
Poslední dobou mě trápí jedna věc, která mě teď tak nějak dohnala z dětství, ani nevím, jak začít a na co přesně se chci zeptat…
Všechny problémy začaly asi v mých 8 letech, kdy mi diagnostikovali ADHD. Zlobila jsem, neposlouchala jsem nikoho, ve škole jsem měla problémy jak s učením, tak s učiteli, neudržela jsem u ničeho dlouhodobě pozornost, a s tím se pojily návštěvy psychologů a později psychiatra. Byla jsem opravdu strašné dítě, rodiče nevěděli, co se mnou a tehdy začalo každodenní bití. Bála jsem se chodit ze školy domů, protože jsem věděla, že bude zle - kvůli pětce, poznámce, zapomenutému úkolu, vždycky něco bylo, to přiznávám. Ale dostávala jsem i za banality, pro mě nepochopitelné. Vzpomínám si třeba, když jsem omylem vylila pití na zem, nebo když jsem nechala otevřené dveře do pokoje a ty se průvanem zabouchly, za blbé řeči a především odmlouvání, mohla bych toho vyjmenovat spoustu. Často jsem dostávala i za to, když si rodiče jen mysleli, že jsem něco udělala nebo řekla, i když to tak nebylo.
Každý den byl u nás řev a pláč. Jednou nás někdo ze sousedů (bydleli jsme v paneláku) udal, přišla sociálka, nic jsem ale neřekla, aby mě nedali pryč. Často jsem se po škole zdržovala venku v naději, že se vyhnu výprasku, marně. Několikrát mě byl otčím hledat autem po okolí, a když mě našel, zřezal mě klidně i před lidmi na ulici a naložil do auta.
Ve většině případů to byla máma, která mě mlátila, a když jsem se bránila a ona už nemohla, vystřídal ji její přítel. Jednou mi dokonce zlomila prst, brečela jsem a prosila, ať mě vezme do nemocnice, že to hrozně bolí, ale neudělala to. Ruce, pásek a vařečka byli na denním pořádku. Otčím mě často táhnul za nohy přes dřevěné prahy dveří pokojů až do vany, kde mě držel a sprchoval mě studenou vodou. Čím víc jsem se jim bránila, tím horší to bylo. Na základce jsem se chodila v tělocviku převlékat na záchody, nejvíc modřin jsem měla na zádech právě z těch prahů.
Mezi lidmi jsem často uhýbala, když někdo v mé blízkosti udělal prudší pohyb - podvědomě jsem se asi bála, že mi jedna přistane a bylo mi z toho vždycky hrozně trapně, nedalo se to ovládat…
Do toho všeho mi rodiče pořád připomínali, že si ničeho nevážím, že pro mě dělají všechno, a že málokteré dítě má to, co já. Že některé děti nemají rodiče žádné a já můžu být ráda, že je mám. Taky mi často vyhrožovali, že mě dají do polepšovny, někdy předstírali telefonní hovory a domlouvali, že mě přivezou, byla jsem z toho zoufalá. Paradoxně i přesto, co mi dělali, jsem se hrozně bála, že mě dají pryč, měla jsem je ráda, pořád to přece byli moji rodiče. Občas to zašlo až do takových mezí, že mi řekli, že by bylo lepší, kdybych se nikdy nenarodila, a že by mě máma neměla, kdyby věděla, co ze mě bude. Časem už jsem nějak žila ve strachu, bezmoci a zoufalství neustále, ať jsem byla doma nebo ne.
Mnohem hůř jsem to pak snášela asi od 14 let, kdy přicházela puberta. Tehdy jsem se cítila hrozně poníženě, že mě i v takovém (tehdy pro mě vysokém) věku musí rodiče bít.
Nejhorší na tom všem je, že rodiče tvrdí, že se nikdy nic z toho nestalo! Když mi to řekli poprvé, byla jsem v totálním šoku a nemohla jsem uvěřit, jak to mohli říct, trvalo to podělaných několik let. Zapomenout na to rozhodně nemohli a jsem přesvědčená, že to nechtějí přiznat ani sobě, ani mně. Snažila jsem se s nimi o tom promluvit pak ještě dvakrát, po stejné odpovědi jsem se o to víckrát nesnažila.
Donedávna jsem věřila tomu, že jsem si to všechno zasloužila, ale poslední dobou už si tím nejsem jistá.
A co mě k těmto myšlenkám dovedlo… Mám už 4 roky přítele, vše funguje, jak má, dokud se nepohádáme (naštěstí jen výjimečně). Myslím si, že je to spojené právě s mým dětstvím, protože mám stejné stavy, jako tehdy. Když se pohádáme zle, dostanu jakýsi „záchvat”. Hrozně brečím, lapám po dechu, mám po celém těle třes a cítím nepopsatelnou úzkost - a nemohu se z toho dostat. Přítel tohle nesnáší, nechápe (ani já ne) a většinou odejde a dělá, že se nic neděje a tím pádem zůstanu sama a je to celé ještě horší. Většinou vyčerpáním usnu, a když se probudím, už je mi lépe. A právě toto se mi dělo, když jsem byla malá a rodiče mě zbili, úplně stejný stav. Většinou jsem se choulila někde v koutě nebo pod stolem. Vůbec si nevím rady, jak se toho zbavit. Snad nějaká psychoterapie? Cítím se skrz to hrozně hloupě, přítel říká, že jsem hysterka (nevěří v psychické problémy). Nechci mu tohle dělat, věřím, že mu to musí být nepříjemné, ale na druhou stranu mě mrzí, že tu pro mě není, když ho potřebuji.Vše jsem popsala co nejstručněji, není to zdaleka všechno, snad by se o tom dala napsat kniha 😅
Děkuji, anonym En.
Pokud to tedy někdo dočetl až sem, má otázka zní: Mohlo se tehdy skutečně jednat o týrání? A je možné, že ty dnešní záchvaty jsou s mým dětstvím spojené?
jako bych to psala ja, az na par malych odchylek. Jo. je to tyrani. To snad nemyslis vazne, ze se to musis ptat?
Nerejpej se v tom, stejne to nezmenis. Ted jses dospela, muzes zit jinak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.9.22 23:13
Ano. Byla jsi týraná jak fyzicky, tak psychicky. To, jak se k tomu rodiče vyjadřují momentálně, by se dalo nazvat jako gaslighting. Takové zacházení si nezaslouží žádné dítě a je to přesný příklad toho, že někteří jedinci by děti prostě mít neměli. ADHD… jistě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.9.22 23:13
@BohunkaP píše:
Nezlob se, ale osobně tě považuji za trolla.Protože pokud bys troll nebyla, tak bych totiž musela pochybovat o tvé příčetnosti… Po tom půlstránkovém výlevu položit otázku, “jestli šlo o týrání”, to by mohl pouze slabomyslný jedinec.
Samozřejmě, že se v tvém dětství jednalo o týrání – a protože všechno souvisí se vším, táhne se to s tebou i celý další život. Najdi si kvalitního psychoterapeuta a začni sama se sebou a svými prožitky pracovat. Anebo, ještě lépe, přestaň trollit.
Dítě se učí normu v rodině a pokud je denně bito, vnímá to jako normu. Až v dospělosti přichází mnohé děti na to, že to norma nebyla. Není tedy na místě zakladatelku diskuze urážet, že je slabomyslná. Přečti si něco z psychologie, aby tě někdo stejným způsobem neoznačil za nevzdělanou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.9.22 23:15
@Kipa22 hele, ja zazivala to stejne jako pres kopirak a bylo mi nad slunce jasne, ze to tyrani JE. I tehdy jako mala.
Ze se to zakladatelka musi ptat trochu slaboduche je.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.9.22 23:15
@BohunkaP píše:
Nezlob se, ale osobně tě považuji za trolla.Protože pokud bys troll nebyla, tak bych totiž musela pochybovat o tvé příčetnosti… Po tom půlstránkovém výlevu položit otázku, “jestli šlo o týrání”, to by mohl pouze slabomyslný jedinec.
Samozřejmě, že se v tvém dětství jednalo o týrání – a protože všechno souvisí se vším, táhne se to s tebou i celý další život. Najdi si kvalitního psychoterapeuta a začni sama se sebou a svými prožitky pracovat. Anebo, ještě lépe, přestaň trollit.
@BohunkaP upřímně by mě nenapadlo, že by si někdo mohl myslet, že je to troll. Ale jo, kéž by byl. Asi jsem to napsala blbě… Tuším, že se jednalo o týrání, jen jsem se v tom chtěla utvrdit. Ale ještě třeba před rokem jsem žila v tom, že to bylo normální, přiměřené mému chování. Dělala jsem průšvihy, člověk by řekl, že jsem si to opravdu zasloužila.
Navíc, kromě rodičů jsem kolem sebe měla babičku a strýce (bratra z matčiny strany), několikrát toho byli svědky a nikdy nic neřekli, byli na straně rodičů a stejně tak, jako rodičům, jim nepřipadalo, že by se to dít nemělo. Proč by to tehdy tak mělo připadat mně?
- si vzpomínám, že jsem na ně někdy křičela, že je to týrání. Nějak jsem asi neměla důvod jim nevěřit, když mi říkali, že to není pravda.
Příspěvek upraven 10.09.22 v 23:17
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.9.22 23:17
Zakladatelko, to, co popisuješ, jsou následky týrání. U dětí se tomu říká CAN (syndrom týraného dítěte. U tebe ho nikdo neřešil. Přestože ani přes terapii nikdy zcela nevymizí, u tebe se zakonzervoval. A tvůj přítel je hlu. pák, pokud tvé problémy bagatelizuje a existenci psychických potíží popírá. Ty se nemáš za co stydět, jde opravdu o typické následky týrání.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.9.22 23:22
@PacinaSl píše:
@BohunkaP upřímně by mě nenapadlo, že by si někdo mohl myslet, že je to troll. Ale jo, kéž by byl. Asi jsem to napsala blbě… Tuším, že se jednalo o týrání, jen jsem se v tom chtěla utvrdit. Ale ještě třeba před rokem jsem žila v tom, že to bylo normální, přiměřené mému chování. Dělala jsem průšvihy, člověk by řekl, že jsem si to opravdu zasloužila.
Navíc, kromě rodičů jsem kolem sebe měla babičku a strýce (bratra z matčiny strany), několikrát toho byli svědky a nikdy nic neřekli, byli na straně rodičů a stejně tak, jako rodičům, jim nepřipadalo, že by se to dít nemělo. Proč by to tehdy tak mělo připadat mně?Příspěvek upraven 10.09.22 v 23:17
- si vzpomínám, že jsem na ně někdy křičela, že je to týrání. Nějak jsem asi neměla důvod jim nevěřit, když mi říkali, že to není pravda.
ADHD děti jsou rodiči, kteří poruše nerozumí a neumí jí řešit, označovány jako zlobivé. Požadavky rodičů jsou obvykle neadekvátní a celou situaci zhoršují. Situaci zhorší a pak za to dítě zmlátí. Proto se píše, že děti s ADHD mívají snížené sebevědomí. No bodejť by ne, kdyby mi někdo dával roky najevo, že stojím za ho.vno, tak mi to také sebevědomí zrovna neposílí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Ahoj, pokud to někdo přečte až do konce a bude mít podobnou zkušenost nebo k tomu co říct, budu ráda. Nejspíš se z toho potřebuji jen vypsat…
Poslední dobou mě trápí jedna věc, která mě teď tak nějak dohnala z dětství, ani nevím, jak začít a na co přesně se chci zeptat…
Všechny problémy začaly asi v mých 8 letech, kdy mi diagnostikovali ADHD. Zlobila jsem, neposlouchala jsem nikoho, ve škole jsem měla problémy jak s učením, tak s učiteli, neudržela jsem u ničeho dlouhodobě pozornost, a s tím se pojily návštěvy psychologů a později psychiatra. Byla jsem opravdu strašné dítě, rodiče nevěděli, co se mnou a tehdy začalo každodenní bití. Bála jsem se chodit ze školy domů, protože jsem věděla, že bude zle - kvůli pětce, poznámce, zapomenutému úkolu, vždycky něco bylo, to přiznávám. Ale dostávala jsem i za banality, pro mě nepochopitelné. Vzpomínám si třeba, když jsem omylem vylila pití na zem, nebo když jsem nechala otevřené dveře do pokoje a ty se průvanem zabouchly, za blbé řeči a především odmlouvání, mohla bych toho vyjmenovat spoustu. Často jsem dostávala i za to, když si rodiče jen mysleli, že jsem něco udělala nebo řekla, i když to tak nebylo.
Každý den byl u nás řev a pláč. Jednou nás někdo ze sousedů (bydleli jsme v paneláku) udal, přišla sociálka, nic jsem ale neřekla, aby mě nedali pryč. Často jsem se po škole zdržovala venku v naději, že se vyhnu výprasku, marně. Několikrát mě byl otčím hledat autem po okolí, a když mě našel, zřezal mě klidně i před lidmi na ulici a naložil do auta.
Ve většině případů to byla máma, která mě mlátila, a když jsem se bránila a ona už nemohla, vystřídal ji její přítel. Jednou mi dokonce zlomila prst, brečela jsem a prosila, ať mě vezme do nemocnice, že to hrozně bolí, ale neudělala to. Ruce, pásek a vařečka byli na denním pořádku. Otčím mě často táhnul za nohy přes dřevěné prahy dveří pokojů až do vany, kde mě držel a sprchoval mě studenou vodou. Čím víc jsem se jim bránila, tím horší to bylo. Na základce jsem se chodila v tělocviku převlékat na záchody, nejvíc modřin jsem měla na zádech právě z těch prahů.
Mezi lidmi jsem často uhýbala, když někdo v mé blízkosti udělal prudší pohyb - podvědomě jsem se asi bála, že mi jedna přistane a bylo mi z toho vždycky hrozně trapně, nedalo se to ovládat…
Do toho všeho mi rodiče pořád připomínali, že si ničeho nevážím, že pro mě dělají všechno, a že málokteré dítě má to, co já. Že některé děti nemají rodiče žádné a já můžu být ráda, že je mám. Taky mi často vyhrožovali, že mě dají do polepšovny, někdy předstírali telefonní hovory a domlouvali, že mě přivezou, byla jsem z toho zoufalá. Paradoxně i přesto, co mi dělali, jsem se hrozně bála, že mě dají pryč, měla jsem je ráda, pořád to přece byli moji rodiče. Občas to zašlo až do takových mezí, že mi řekli, že by bylo lepší, kdybych se nikdy nenarodila, a že by mě máma neměla, kdyby věděla, co ze mě bude. Časem už jsem nějak žila ve strachu, bezmoci a zoufalství neustále, ať jsem byla doma nebo ne.
Mnohem hůř jsem to pak snášela asi od 14 let, kdy přicházela puberta. Tehdy jsem se cítila hrozně poníženě, že mě i v takovém (tehdy pro mě vysokém) věku musí rodiče bít.
Nejhorší na tom všem je, že rodiče tvrdí, že se nikdy nic z toho nestalo! Když mi to řekli poprvé, byla jsem v totálním šoku a nemohla jsem uvěřit, jak to mohli říct, trvalo to podělaných několik let. Zapomenout na to rozhodně nemohli a jsem přesvědčená, že to nechtějí přiznat ani sobě, ani mně. Snažila jsem se s nimi o tom promluvit pak ještě dvakrát, po stejné odpovědi jsem se o to víckrát nesnažila.
Donedávna jsem věřila tomu, že jsem si to všechno zasloužila, ale poslední dobou už si tím nejsem jistá.
A co mě k těmto myšlenkám dovedlo… Mám už 4 roky přítele, vše funguje, jak má, dokud se nepohádáme (naštěstí jen výjimečně). Myslím si, že je to spojené právě s mým dětstvím, protože mám stejné stavy, jako tehdy. Když se pohádáme zle, dostanu jakýsi „záchvat”. Hrozně brečím, lapám po dechu, mám po celém těle třes a cítím nepopsatelnou úzkost - a nemohu se z toho dostat. Přítel tohle nesnáší, nechápe (ani já ne) a většinou odejde a dělá, že se nic neděje a tím pádem zůstanu sama a je to celé ještě horší. Většinou vyčerpáním usnu, a když se probudím, už je mi lépe. A právě toto se mi dělo, když jsem byla malá a rodiče mě zbili, úplně stejný stav. Většinou jsem se choulila někde v koutě nebo pod stolem. Vůbec si nevím rady, jak se toho zbavit. Snad nějaká psychoterapie? Cítím se skrz to hrozně hloupě, přítel říká, že jsem hysterka (nevěří v psychické problémy). Nechci mu tohle dělat, věřím, že mu to musí být nepříjemné, ale na druhou stranu mě mrzí, že tu pro mě není, když ho potřebuji.
Vše jsem popsala co nejstručněji, není to zdaleka všechno, snad by se o tom dala napsat kniha 😅
Pokud to tedy někdo dočetl až sem, má otázka zní: Mohlo se tehdy skutečně jednat o týrání? A je možné, že ty dnešní záchvaty jsou s mým dětstvím spojené?
Děkuji, anonym En.