Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Nejste sami
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
25.12.21 01:07
Ahoj, 
, kolik je Ti let,? To, co popisujes, určitě prožívá víc lidí. Jak jsi stravila dnešní večer?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.12.21 02:45
No možná má takové myšlenky v průběhu života hodně lidí, akorát v různé intenzitě, takovej existenciální nihilismus. Tak v podstatě vztahy jsou o využívání se. Mám partnera a využívám ho k tomu, abych si pro sebe navodila hezký pocit, dítě protože tak nějak očekávám, že mi přinese radost atd. A s tím rozptýlením myslím, že máš pravdu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.12.21 02:55
Problém právě může nastat, když neumíme vyuzivat dary a možnosti jiných. Jsme-li příliš obětaví, nemyslime na sebe a všechno věnujeme nebo příliš sloužíme druhým. Asi se to hodně odvíjí od výchovy nebo vedení v rodine.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Floralys
25.12.21 04:43
Dle mého soudu by stačilo ubrat stravy a přidat fyzické práce. To na podobné stavy zabírá stoprocentně.
- Citovat
- Upravit
25.12.21 08:22
Občas tohle zažije asi každý, hlavně po smrti blízkého, ale kdyby měl na nesmyslnost světa myslet denodenně, tak by se z toho zbláznil. To je na antidepresiva. I když samozřejmě máš naprostou pravdu - náš život do značné míry nesmyslný je.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.12.21 08:27
@Anonymní píše:
Zdravím všechny, zakládám tuhle diskuzi protože bych se s vámi ráda podělila o svůj příběh a zároveň bych chtěla dát prostor vám všem co tohle čtěte a prožíváte nebo jste prožívali podobné věci jako já aby jste se vy podělili o ten svůj. Myslím si totiž, že představa, že nejste jediní komu se děje něco podobného jako vám může být velkou oporou v těžkých chvílích. Vybrala jsem si tuhle skupinu, protože mi nejednou pomohli zdejší diskuze a myslím, že by se zde mohlo najít pár duší, které by tohle mohlo zajímat a zároveň třeba i pomoct necítit se sami.
Tak jdu k věci. Je to dva roky co jsem zažívala silné deprese a úzkosti. Snažila jsem se hledat oporu u své rodiny a přátel, ale cítila jsem se nepochopená. Přišlo mi že nikdo nechápe vážnost mě situace a proto jsem se uzavřela do sebe a začala od sebe odhánět všechny s pocitem, že jim ve skutečnosti nikdy nešlo o mě a že mě vlastně celou dobu co jsem si je držela u těla využívali pro své potřeby. Začali mě přepadat myšlenky na smrt a cítila jsem se na všechno sama, začala jsem ztrácet víru že tento svět a náš život na něm má nějaký smysl. Přešlo to do stavu depersonalizace a derealizace jak tomu říkají odborníci a já jsem vyhledala pomoc v krizovém centru. Pomohli mi sehnat si terapeuta a psychiatra a na chvíli jsem opět pocítila naději, že mi může být líp. I přes to že do mého života zasáhli odborní se mé stavy zhoršili. Přestala jsem věřit že tento svět a my vůbec existujeme, že všechno co se tu děje má nějaký smysl. Začala jsem pociťovat bezvýchodnost celé situace. Po intenzivní psychoterapii jsem si uvědomila že ti lidé mě opravdu jen využívali a uvědomila jsem si, že teď jsem doopravdy na všechno sama. Myšlenky na smrt mám stále častěji se záměrem, že bych třeba byla konečně volná, že by skončila ta moje bolest. Víte bojím se věřit v tento svět, bojím se být naivní jako ti kteří si myslí že nějaký smysl existuje nevím proč se bojím ale přijde mi že tyhle stavy ve kterých teď poslední měsíce jsem jsou ten smysl. Cítím jako bych viděla holou pravdu tohoto světa a protože není příjemná tak se ostatní snaží najít různá životní rozptýlení i přes to že se té pravdě nevyhnou. Cítím se v tom tak sama protože jsem obklopena těmito lidmi a i přes to že chci vidět tuhle tu svoji pravdu a vím že na tom není nic špatného i přesto že podle lékařů jsem nemocná myslím že tyhle moje stavy nejsou nemoc myslím že tohle je život a cítím to tak. Tohle jsem prostě já. Víte nechci aby mi sem někdo psal nějaké rady. Pokud vám tohle přijde hloupé tak to prosím nekomentuje. Pokud je tu někdo kdo si prochází něčím podobným prosím podělte se o to se mnou. Chci vědět že tu je někdo kdo svět vidí alespoň z části jako já. Protože vím, že určitě nemůžu být jediná kdo si tímhle prochází.
Mně je na světě dobře od té doby, co jsem si uvědomila, že žádný smysl života není.
Jsme jen příroda, silný je rozmnožovací pud, takže proto děti a rodina a pak se v tom člověk zbytek života plácá, snaží se, aby se nepomřelo hladem a z dětí něco bylo a mezi tím jsou občasné lepší chvilky.
Je dobré se zabavovat prací a zbytečně nad tímhle nepřemýšlet, koho jsem znala, že se tomuto hlouběji věnoval, nedopadl bohužel dobře… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Floralys
25.12.21 08:31
@free333 píše:
Mně je na světě dobře od té doby, co jsem si uvědomila, že žádný smysl života není.Jsme jen příroda, silný je rozmnožovací pud, takže proto děti a rodina a pak se v tom člověk zbytek života plácá, snaží se, aby se nepomřelo hladem a z dětí něco bylo a mezi tím jsou občasné lepší chvilky.
Je dobré se zabavovat prací a zbytečně nad tímhle nepřemýšlet, koho jsem znala, že se tomuto hlouběji věnoval, nedopadl bohužel dobře…
- Citovat
- Upravit
25.12.21 08:39
Ano, mám a měla jsem to v životě několikrát podobně. Akorát já vím 100%, že jsem nemocná a že je to jen chemie v mozku, protože jsem v životě byla i mnohokrát šťastná a život šel normálně. Po nějakém psychickém otřesu či vyčerpání, případně přepracování nebo fyzické nemoci, co dlouhodobě ovlivní biorytmy, tyhle stavy přicházejí a dostává se z nich těžko.
Věř tomu, že jsi nemocná. Člověk společnost opravdu hodně potřebuje, potřebuje dobré vztahy a když to nefunguje, je to kousek ke zbláznění. V pandemii je to o dost horší, snad to brzo skončí a zase najdeš svoje místo (jako i já).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.12.21 08:43
Hodně lidí takové myšlenky mívá, ale nesmí tě to zcela ovládnout 
hledala bych pomoc u odborníka 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.12.21 10:06
Píšeš, že chodíš k lékařům, asi k psychiatrovi. Dej mu přečíst tento tvůj příspěvek.
Vypadá to, jako by se ti zhoršoval stav. Uvažovala jsi o hospitalizaci?
Můžeš mít skupinovou terapii. Někdy bývá výhodnější než individuál.
Když se cítíš sama, opuštěne, mohla by ti více vyhovovat skupinova. Potkáš se s lidmi, kteří mají stejné a podobné myšlenky.
Skupinova probíhá formou docházkového stacionáře v místě bydliště anebo na terapeutickem oddeleni na šest až osm týdnů.
Dobré hodnocení má nudz praha, fn Olomouc, Kroměříž…
Při splnění podmínek se schvalují lázně na psychiatrickou indikaci. Měsíční pobyt. Doporučení píše psychiatr. Jestli bys měla zájem, zeptej se svého lékaře.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.21 16:32
S deresí, úzkostmi a sociální fobií bojuji od dětství, přesto jsem se nikdy nesetkala s pochopením nebo podporou. Naopak, běžně slýchávám, že si akorát “neumím dát život do pořádku” nebo že jsem citlivka. Mám pocit, že všichni kolem akorát mluví o sobě a nikdo nenaslouchá… Narodila jsem se asi se špatným softwarem, jsem totálně nekompatibilní s dnešní společností. Celý život se snažím někam zapadnout, ale nevím, jestli to úsilí vůbec stojí za to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.21 17:41
@PříšernáŽenská píše:
S deresí, úzkostmi a sociální fobií bojuji od dětství, přesto jsem se nikdy nesetkala s pochopením nebo podporou. Naopak, běžně slýchávám, že si akorát “neumím dát život do pořádku” nebo že jsem citlivka. Mám pocit, že všichni kolem akorát mluví o sobě a nikdo nenaslouchá… Narodila jsem se asi se špatným softwarem, jsem totálně nekompatibilní s dnešní společností. Celý život se snažím někam zapadnout, ale nevím, jestli to úsilí vůbec stojí za to.
Skupinova terapie slouží k setkávání lidí se stejnými potížemi, kde se lidí podpoří.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.21 20:10
Ahoj, procházím tím, ale asi už jsem přišla, jak na to. Našla jsem si zálibu, které se věnuji a která mě asi naplňuje. Poprvé dělám něco skutečně jen pro sebe - jo, trvalo to 35 let. Poznání, o kterém píšeš, k němu jsem také došla během terapie. Nakonec si připadám jak oloupaná cibule, začínám si vybírat lidi, kterým věnuji svůj čas. Dlouho jsme se učila říct si o pomoc. A když jsem začala o pomoc prosit, nedostalo se mi ji. Naopak vidím, že lidé vyzvídají, aby se měli o čem bavit, ale pochopení a opora nikde. Pokud chceš, napiš SZ, pokecáme.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.21 22:06
@Kazimíra Olejovka píše:
Ahoj, procházím tím, ale asi už jsem přišla, jak na to. Našla jsem si zálibu, které se věnuji a která mě asi naplňuje. Poprvé dělám něco skutečně jen pro sebe - jo, trvalo to 35 let. Poznání, o kterém píšeš, k němu jsem také došla během terapie. Nakonec si připadám jak oloupaná cibule, začínám si vybírat lidi, kterým věnuji svůj čas. Dlouho jsme se učila říct si o pomoc. A když jsem začala o pomoc prosit, nedostalo se mi ji. Naopak vidím, že lidé vyzvídají, aby se měli o čem bavit, ale pochopení a opora nikde. Pokud chceš, napiš SZ, pokecáme.
S tímto bohužel souhlasím.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Zdravím všechny, zakládám tuhle diskuzi protože bych se s vámi ráda podělila o svůj příběh a zároveň bych chtěla dát prostor vám všem co tohle čtěte a prožíváte nebo jste prožívali podobné věci jako já aby jste se vy podělili o ten svůj. Myslím si totiž, že představa, že nejste jediní komu se děje něco podobného jako vám může být velkou oporou v těžkých chvílích. Vybrala jsem si tuhle skupinu, protože mi nejednou pomohli zdejší diskuze a myslím, že by se zde mohlo najít pár duší, které by tohle mohlo zajímat a zároveň třeba i pomoct necítit se sami.
Tak jdu k věci. Je to dva roky co jsem zažívala silné deprese a úzkosti. Snažila jsem se hledat oporu u své rodiny a přátel, ale cítila jsem se nepochopená. Přišlo mi že nikdo nechápe vážnost mě situace a proto jsem se uzavřela do sebe a začala od sebe odhánět všechny s pocitem, že jim ve skutečnosti nikdy nešlo o mě a že mě vlastně celou dobu co jsem si je držela u těla využívali pro své potřeby. Začali mě přepadat myšlenky na smrt a cítila jsem se na všechno sama, začala jsem ztrácet víru že tento svět a náš život na něm má nějaký smysl. Přešlo to do stavu depersonalizace a derealizace jak tomu říkají odborníci a já jsem vyhledala pomoc v krizovém centru. Pomohli mi sehnat si terapeuta a psychiatra a na chvíli jsem opět pocítila naději, že mi může být líp. I přes to že do mého života zasáhli odborní se mé stavy zhoršili. Přestala jsem věřit že tento svět a my vůbec existujeme, že všechno co se tu děje má nějaký smysl. Začala jsem pociťovat bezvýchodnost celé situace. Po intenzivní psychoterapii jsem si uvědomila že ti lidé mě opravdu jen využívali a uvědomila jsem si, že teď jsem doopravdy na všechno sama. Myšlenky na smrt mám stále častěji se záměrem, že bych třeba byla konečně volná, že by skončila ta moje bolest. Víte bojím se věřit v tento svět, bojím se být naivní jako ti kteří si myslí že nějaký smysl existuje nevím proč se bojím ale přijde mi že tyhle stavy ve kterých teď poslední měsíce jsem jsou ten smysl. Cítím jako bych viděla holou pravdu tohoto světa a protože není příjemná tak se ostatní snaží najít různá životní rozptýlení i přes to že se té pravdě nevyhnou. Cítím se v tom tak sama protože jsem obklopena těmito lidmi a i přes to že chci vidět tuhle tu svoji pravdu a vím že na tom není nic špatného i přesto že podle lékařů jsem nemocná myslím že tyhle moje stavy nejsou nemoc myslím že tohle je život a cítím to tak. Tohle jsem prostě já. Víte nechci aby mi sem někdo psal nějaké rady. Pokud vám tohle přijde hloupé tak to prosím nekomentuje. Pokud je tu někdo kdo si prochází něčím podobným prosím podělte se o to se mnou. Chci vědět že tu je někdo kdo svět vidí alespoň z části jako já. Protože vím, že určitě nemůžu být jediná kdo si tímhle prochází.