Nervový kolaps

Bohužel nejspíš ano. Mně se to stalo poprvé, když jsem byla se psem na ranní dlouhé procházce, bylo mi skvěle, měla jsem super náladu a najednou jsem se nemohla nadechnout, bušení srdce, pocení, pocit na omdlení, špatně jsem viděla, nemohla jsem ovládat nohy, jako bych chodila po vodě. V tu chvíli jsem si byla jistá, že mám infarkt. S vypětím všech sil jsem se doplazila domů a jak pracovaly nervy a rychle jsem dýchala, tak se ten stav čím dál zhoršoval. Nakonec jsem dostala křeče, celá jsem se zkroutila. To už byla na cestě záchranka. Museli mě odvést do nemocnice, protože mi nebyli schopni napíchnout žádnou žílu. V záchrance mi doktor vysvětlil, že to byl záchvat paniky, který může poprvé vzniknout nedostatkem hořčíku a vápníku v těle. Já jsem v té době kojila a hodně sportovala a tělo už to nedalo. V nemocnici na mě ale přišel další příšernej záchvat, museli mi dát několik prášků na uklidnění. Udělali všechna vyšetření a odeslali na psychiatrii. Vůbec jsem to nechápala. Tam si mě doktorka vyslechla, vůbec nic mi nevysvětlila, dala mi domů dva prášky na uklidnění a nazdar. Nikdo mi neřekl, že se to bude opakovat. Takže jsem musela přestat ještě ten den kojit, odjela jsem na noc k našim se uklidnit a manžel odjel s dětma ke svým rodičům. Druhý den jsem umývala nádobí a bum, další záchvat, z ničeho nic. Ale tak děsnej, že se naši tak vyděsili a volali mi opět záchranku. Doktorka co přijela, mě totálně seřvala, že jsu případ pro psychiatra a proč je otravuju s panickým záchvatem. Jenže na začátku to člověk vůbec nechápe, že to nic není a musí se uklidnit. Zkrátím to. Rozjelo se to postupně do takové míry, že jsem měla několik záchvatů denně, a kdekoli se mi to stalo, tak už jsem tam nebyla schopná jít. Takže jsem nemohla do obchodu, do tramvaje, prostě nikam. Zkoušela jsem to zezačátku jen s Neurolem a studovala, co to ta panická porucha nebo latentní tetanie vlastně je. Po měsíci jsem to vzdala a začla brát antidepresiva. Ty zabraly asi za měsíc, do toho ještě hodně hořčíku. Brala jsem je asi půl roku, pak jsem je vysadila a i když se ty ataky občas vracely, tak už je dokázala zvládat bez léků. Základ je nebát se těchto stavů, tím strachem jim dodáváš sílu. Když budeš mít zase podobný stav, řekni si v hlavě, ježiš, zas seš tady, okamžitě zmiz, nejsu na Tebe zvědavá. Dýchej naprosto klidně, snaž se soustředit na něco jiného. Teď u sebe pro jistotu nos Neurol nebo Lexaurin, abys měla tu pomyslnou berličku. Základem ale je, že to není nebezpečné a nemusíš se těchto stavů bát, jsou pouze extrémně nepříjemné. Mně se to vrátilo teď po deseti letech, když jsem ležela v nemocnici. Ale teď už vím o co jde, tak mě to tak nestresuje, ale je to i tak děsně nepříjemný.