Poradna na téma jóga pro zdravé tělo
Karolína Racková
Asi za to může to trauma. Já se celý život pohybují na škále mezi „nesnáším se“, když je to dobré a „šíleně se nenávidím“, když je mi hůř. Moje dětství bylo jedno trauma za druhým.
Plánovat dítě a přitom vynakládat velkou část rozpočtu za takové věci, mi připadá zvláštní. Nepřijetí sama sebe, hledání chyb, srovnávání se..to chce zpracovat. Dobře, že jdeš k psychologovi. Že se to zhoršilo po potratu může být podvědomou myšlenkou, že nejsi dost dobrá. I když je to většinou blbost, často člověk klade za vinu. I když důvod je neznámý a v 1 trimestru se to stává velmi často a nikdo mimo přírodu za to nemůže. Mně kupodivu mateřství prospělo a sebevědomí zvýšilo. Tělo dokázalo něco tak úžasného jako stvořit, porodit a krmit dítě. Pro dítě jsi středobod světa, ať vypadáš jakkoli.
Mně teda po třetím kila zůstala, ani kojením jsem nezhubla nic ( u prvních dvou to bylo jinak, ale bylo mi pod 30), s covidem se sedělo doma, kojila jsem 3 roky, pak hned práce, kde skvěle vaří.. zatím nemám morálku a energii s tím něco dělat. Ale manželovi se líbím, sama se snažím vidět to hezké a zbytečně se netrapit. Hlavní je zdraví. Vždycky jsem hubla nějak samospádem, před státnicemi, po porodu.. a když jsem se opravdu snažila, měsíce dodržovala kalorické tabulky, nezhubla jsem skoro nic. Takže zatím horko těžko sbírám motivaci začít znova.
Jak dokáže potrat zamávat s už tak křehčí psychikou vím, stalo se mi to mezi 2 a 4 těhotenstvím, v 19 TT. Zapomenout se nedá. Ale žít dál ( a dobře) ano.
Adélko, úplně mi trhá srdce, když to čtu. Jste moc statečná, že si to dokážete přiznat. Určitě se objednejte na terapii a pracujte na sobě. Přiznání je první krok a ten už jste udělala. Teď ještě ten druhý a třetí.
Zkuste to vyřešit, co nejvíce, než přijde miminko. Určitě je to běh na dlouhou trať, ale udělejte to pro toho budoucího malýho cvrčka ![]()
@BarboraR93 píše:
Adélko, úplně mi trhá srdce, když to čtu. Jste moc statečná, že si to dokážete přiznat. Určitě se objednejte na terapii a pracujte na sobě. Přiznání je první krok a ten už jste udělala. Teď ještě ten druhý a třetí.
Zkuste to vyřešit, co nejvíce, než přijde miminko. Určitě je to běh na dlouhou trať, ale udělejte to pro toho budoucího malýho cvrčka
Nejsem Adélka, ale děkuji za podporu. Tedy jestli ten příspěvek byl pro mě. ![]()
@andelka83 píše:
Plánovat dítě a přitom vynakládat velkou část rozpočtu za takové věci, mi připadá zvláštní. Nepřijetí sama sebe, hledání chyb, srovnávání se..to chce zpracovat. Dobře, že jdeš k psychologovi. Že se to zhoršilo po potratu může být podvědomou myšlenkou, že nejsi dost dobrá. I když je to většinou blbost, často člověk klade za vinu. I když důvod je neznámý a v 1 trimestru se to stává velmi často a nikdo mimo přírodu za to nemůže. Mně kupodivu mateřství prospělo a sebevědomí zvýšilo. Tělo dokázalo něco tak úžasného jako stvořit, porodit a krmit dítě. Pro dítě jsi středobod světa, ať vypadáš jakkoli.
Mně teda po třetím kila zůstala, ani kojením jsem nezhubla nic ( u prvních dvou to bylo jinak, ale bylo mi pod 30), s covidem se sedělo doma, kojila jsem 3 roky, pak hned práce, kde skvěle vaří.. zatím nemám morálku a energii s tím něco dělat. Ale manželovi se líbím, sama se snažím vidět to hezké a zbytečně se netrapit. Hlavní je zdraví. Vždycky jsem hubla nějak samospádem, před státnicemi, po porodu.. a když jsem se opravdu snažila, měsíce dodržovala kalorické tabulky, nezhubla jsem skoro nic. Takže zatím horko těžko sbírám motivaci začít znova.
Jak dokáže potrat zamávat s už tak křehčí psychikou vím, stalo se mi to mezi 2 a 4 těhotenstvím, v 19 TT. Zapomenout se nedá. Ale žít dál ( a dobře) ano.
Já když plánovala dítě a byla těhotná, tak to tak nebylo.:) Soustředila jsem se na jiné věci. Tento amok přišel až po potratu. Vůbec si to nevyčítám, vím, že příroda. Ale snažím se v tom najít nějakou souvislost, pochopit to, proč jsem najednou se vším na svém vzhledu tak nespokojená
.
Jinak je mi líto, že jsi přišla o miminko v 19tt.
Posílám objetí. ![]()
@BarboraR93 píše:
Ano, byl, omlouvám se. Nevím, jak jsem na to přišla.![]()
Ale je to hezký jméno, to zase jo.
![]()
@Anonymní píše:
Asi za to může to trauma. Já se celý život pohybují na škále mezi „nesnáším se“, když je to dobré a „šíleně se nenávidím“, když je mi hůř. Moje dětství bylo jedno trauma za druhým.
Já se v tom snažím najít nějakou souvislost, ale nejsem psycholog, takže tomu moc nerozumím. Jsem zvědavá, co se dozvím přímo od odborníka.
Myslím, že to prostě zpracováváš po svém a zvolila jsi trošičku nešťastnou cestu. Ony bělejší tesáky ke zdravému miminu nevedou. Je zapotřebí na sobě praktikovat laskavost, pohladit si ten kulaťoučký obličej, poňuňat jizvu na koleni, nekupovat dvanáctý noční krém do poličky.
Psycholog je rozhodně dobrý nápad, ale myslím, že pomoci si budeš muset stejně nakonec sama a vědomě na svém přijetí makat, umět se zastavit, odměnit, odpočinout, nehejtovat se. Jistě - stihla tě rána, ale naše životy jsou plné ran. Někdo se v ráně hnípe, někdo ji ignoruje, někdo si poraněný prst přeneseně řečeno odsekne a někdo si ránu olíže, zkoukne to, usměje se, a jde dál.
@Kočka nedomácí píše:
Myslím, že to prostě zpracováváš po svém a zvolila jsi trošičku nešťastnou cestu. Ony bělejší tesáky ke zdravému miminu nevedou. Je zapotřebí na sobě praktikovat laskavost, pohladit si ten kulaťoučký obličej, poňuňat jizvu na koleni, nekupovat dvanáctý noční krém do poličky.
Psycholog je rozhodně dobrý nápad, ale myslím, že pomoci si budeš muset stejně nakonec sama a vědomě na svém přijetí makat, umět se zastavit, odměnit, odpočinout, nehejtovat se. Jistě - stihla tě rána, ale naše životy jsou plné ran. Někdo se v ráně hnípe, někdo ji ignoruje, někdo si poraněný prst přeneseně řečeno odsekne a někdo si ránu olíže, zkoukne to, usměje se, a jde dál.
Já si ale právě myslím, že to nesu dobře. Na ten potrat téměř nemyslím. Zato jsem svou pozornost přesměrovala k tomu vzhledu a i já sama na sobě cítím, že je to až moc. Jestli jsem potrat ve skutečnosti zpracovala? Těžko říct, jelikož zezačátku jsem si pěkně pobrečela.
Ahoj holky, potřebuju se vykecat a hlavně podpořit. Nedávno jsem přišla o dítě v prvním trimestru a myslela jsem, že to nesu statečně. Ale začala jsem být nějaká frustrovaná z toho, jak vypadám. Snažím se teď dělat maximum..kosmetika, kadeřnice, hubnutí, bělení zubů. Během těch prvních měsíců jsem něco málo nabrala a necítím se teď vůbec dobře. Ale nejde jen o hubnutí, nelíbím se sobě celkově. Jen tedy plastických operací se bojím a pořád u mě vyhrává strach a respekt z jakéhokoliv takového zákroku. Mám dost kulatý obličej a teď když jsem nabrala, ještě se to podtrhlo. Do toho mám odjakživa velký křivý nos, na těle různé jizvy…Nevím, nějak na sobě vidím tolik chyb, že mám někdy pocit, že mi z toho praskne hlava. Manžel si toho všímá (aby taky ne, když velkou část rodinného rozpočtu utrácím za kosmetické produkty apod.) a já popravdě taky. Myslí si, že to může být nějak spojené s vyrovnáváním se s tím potratem. Něco je se mnou teď špatně, taková jsem nebývala. Ano, vždycky jsem měla mindráky z nějakých svých nedostatků, ale z ničeho nic na sobě vidím snad úplně všechno špatně. Prosím neodsuzujte mě, ono to fakt není jednoduchý se s něčím takovým vůbec svěřit.:) Ale řekla jsem si, že víc hlav víc ví a třeba si někdo bude vědět rady co s tím nebo čím by to mohlo být. K psychologovi jdu za týden. A taky jsem se potřebovala vypovídat.