Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Neustálý strach!
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Tunrida
22.7.15 22:29
- Citovat
- Upravit
22.7.15 23:09
@Anonymní píše:
Také trpím neustálým strachem že se synovi něco stane. Bojím se, že kdyby byla autonehoda a řítilo se na nás auto, tak bych nestihla vzít kluka a utíct, že bych zakopla nebo hůř…bojím se, že bych utekla a nevzala ho s sebou
Dneska havaroval vlak, kterým normálně jezdíme. Jednou jsem jela v prvním voze a strachy se málem zbláznila. Když někdo dá zavazadlo nad synovu hlavu, představuju si jak mu spadne na hlavu
…
Když jsme jeli s našima na lanovce, musel jet s nima. Já se bála, že ho upustím,, nebo že bych ho nezachránila, kdyby něco
Nechci k psychiatrovi. Nechci aby „vyléčil“ strach o syna…
Tak si udelej pohodli, uved tu predstavu v zivot, prozivej ji co nejverneji a vymysli k ni dobry konec. Zazij ulevu, ze to dobre dopadlo, hrdost, ze jsi to zvladla… Ja to takto se svymi strachy delam, koneckoncu je to tvoje predstava, muzes si v ni diktovat, jak to skonci 
Vzpomnela jsem si na jeden dil dr. house, kdy mel pacienta s amputovanou rukou, ktera ho svedila. Nakpnec sestavil krabici se zrcadly, kam pacient strcil zdravou ruku i pahyl po amputovane a pomoci zrcadloveho obrazu te zdrave to vypadalo, ze ma zase obe. A pak ho podrbal tam, kde ho svedilo. Nekdy je lepsi nepresvedcovat mozek, ze je neco nemozne a radeji podrbat imaginarni ruku, aby prestala svedit
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.7.15 23:13
Ty nemáš normální strach o syna, to si snad uvědomuješ, ne? Trpíš šílenými představami, které ti asi nejsou moc příjemné. Takže k psychologovi bych rozhodně zašla.
Ono vysílat negativní myšlenky do VEsmíru, není nic dobrého.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.9.16 13:13
Strach, který se vrací
Ahoj, kudy začít…Než se malý narodil, šlo všechno jako po drátkách. POhoda, klídek. Cítila jsem se dobře, nic mě netrápilo. Potom přišel porod, za začátku taky pohoda. Nic hrozného. Jenže, pak jsem zasekla na 8cm a píchli mi oxytocyn. Potom malému padly ozvy a šli jsme na císaře. Když se narodil nebyl vůbec přidušený, byl to hezký a spokojený chlapeček. A potom to začalo, přišel strach. Hned v porodnici mě vybavili tabulkama, co by měl syn všechno umět a kdy…A od té doby mě pronásleduje příšerný strach, že se syn něco nenaučí, že bude třeba postižený, že má třeba autismus nebo něco takového..Nejdřív to bylo, že nepase koně..Pravda, naučil se to později, ale myslím, že jsem za to mohla já, protože jsem ho pořád chovala a nedávala ho na břicho..Ve dvou měsících se začal usmívat. Válet sudy v 7 měsících, plazit se někdy na konci 8 měsíce. V 10 měsících lezl, teď chodí kolem nábytku a občas se pustí a stojí třeba několik vteřin. ALE moc nemluví…říká jenom AU, EU, UU a tak..Rozumí mi, umí dát pusinku, dělá pacipaci a všecny tyhle hříčky..Když se ho zeptám, kde je tatínek, tak ukáže prstem. Ale prostě neřekne. Jednu dobu už krásně žvatlal, ale pak přestal..a mele si pořád jenom svoje au, eu…Všichni mi tvrdí, že mám zdravého chlapečka a že se všechno naučí, ale mě neustále pronásleduje strach, že je nemocný…Už jsem kvůli tomu několikrát plakala a neustále tím otravuju manžela. Nedokážu přestat myslet na to, že mu něco je…Začíná mi to přerůstat přes hlavu…mám dojem, že se sypu…Už jsem se objednala k doktorovi, ale bude chvilku trvat něž mě vezme…:( Mám dojem, že jsem blázen…
- Citovat
- Upravit
27.9.16 13:25
@Anonymní píše:
Ahoj, kudy začít…Než se malý narodil, šlo všechno jako po drátkách. POhoda, klídek. Cítila jsem se dobře, nic mě netrápilo. Potom přišel porod, za začátku taky pohoda. Nic hrozného. Jenže, pak jsem zasekla na 8cm a píchli mi oxytocyn. Potom malému padly ozvy a šli jsme na císaře. Když se narodil nebyl vůbec přidušený, byl to hezký a spokojený chlapeček. A potom to začalo, přišel strach. Hned v porodnici mě vybavili tabulkama, co by měl syn všechno umět a kdy…A od té doby mě pronásleduje příšerný strach, že se syn něco nenaučí, že bude třeba postižený, že má třeba autismus nebo něco takového..Nejdřív to bylo, že nepase koně..Pravda, naučil se to později, ale myslím, že jsem za to mohla já, protože jsem ho pořád chovala a nedávala ho na břicho..Ve dvou měsících se začal usmívat. Válet sudy v 7 měsících, plazit se někdy na konci 8 měsíce. V 10 měsících lezl, teď chodí kolem nábytku a občas se pustí a stojí třeba několik vteřin. ALE moc nemluví…říká jenom AU, EU, UU a tak..Rozumí mi, umí dát pusinku, dělá pacipaci a všecny tyhle hříčky..Když se ho zeptám, kde je tatínek, tak ukáže prstem. Ale prostě neřekne. Jednu dobu už krásně žvatlal, ale pak přestal..a mele si pořád jenom svoje au, eu…Všichni mi tvrdí, že mám zdravého chlapečka a že se všechno naučí, ale mě neustále pronásleduje strach, že je nemocný…Už jsem kvůli tomu několikrát plakala a neustále tím otravuju manžela. Nedokážu přestat myslet na to, že mu něco je…Začíná mi to přerůstat přes hlavu…mám dojem, že se sypu…Už jsem se objednala k doktorovi, ale bude chvilku trvat něž mě vezme…:( Mám dojem, že jsem blázen…
Dobře, že jdeš k lékaří, toto opravdu není normální…RAduj se s chlapečka, je opravdu šikovný. Prosím, nechtěj po něm, aby v 10 měsících mluvil, to fakt nezvládne…Já nemám vůbec tabulkové děti, v určitém směru mě to omezuje, protože jak jsou trochu pozadu, tak je člověk stále hodně omezený-pozdě chodili, pozdě mluvili, dlouho měli pleny - ostatní už mohli s dětma podnikat „dospělácké“ věci, my pořád jak s miminama…Ale dohnali/dohánějí to. Zkus se zaměřit na to, co už umí, ne na to, co neumí. I to dítě to vnímá, že na něm pořád něco vidíš…Neboj, bude dobře, lékař pomůže.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.9.16 13:29
@Anonymní píše:
Ahoj, kudy začít…Než se malý narodil, šlo všechno jako po drátkách. POhoda, klídek. Cítila jsem se dobře, nic mě netrápilo. Potom přišel porod, za začátku taky pohoda. Nic hrozného. Jenže, pak jsem zasekla na 8cm a píchli mi oxytocyn. Potom malému padly ozvy a šli jsme na císaře. Když se narodil nebyl vůbec přidušený, byl to hezký a spokojený chlapeček. A potom to začalo, přišel strach. Hned v porodnici mě vybavili tabulkama, co by měl syn všechno umět a kdy…A od té doby mě pronásleduje příšerný strach, že se syn něco nenaučí, že bude třeba postižený, že má třeba autismus nebo něco takového..Nejdřív to bylo, že nepase koně..Pravda, naučil se to později, ale myslím, že jsem za to mohla já, protože jsem ho pořád chovala a nedávala ho na břicho..Ve dvou měsících se začal usmívat. Válet sudy v 7 měsících, plazit se někdy na konci 8 měsíce. V 10 měsících lezl, teď chodí kolem nábytku a občas se pustí a stojí třeba několik vteřin. ALE moc nemluví…říká jenom AU, EU, UU a tak..Rozumí mi, umí dát pusinku, dělá pacipaci a všecny tyhle hříčky..Když se ho zeptám, kde je tatínek, tak ukáže prstem. Ale prostě neřekne. Jednu dobu už krásně žvatlal, ale pak přestal..a mele si pořád jenom svoje au, eu…Všichni mi tvrdí, že mám zdravého chlapečka a že se všechno naučí, ale mě neustále pronásleduje strach, že je nemocný…Už jsem kvůli tomu několikrát plakala a neustále tím otravuju manžela. Nedokážu přestat myslet na to, že mu něco je…Začíná mi to přerůstat přes hlavu…mám dojem, že se sypu…Už jsem se objednala k doktorovi, ale bude chvilku trvat něž mě vezme…:( Mám dojem, že jsem blázen…
Mam skoro 11mesicniho chlapečka, a ještě se ani sam nepustil, vývoj každého dítěte je individuální a tabulky jsou prikladove… Strach o dítě je Normální, někdo ho dává najevo vice, nekdo méně. Určite to zkonzultuj u dr., ale nemyslím si, ze bys byla blázen, nebo tak 
manžel by mel byt oporou…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.9.16 13:32
NO, malý už bude mít rok..a prostě neřekl ještě ani jedno slovo, vůbec…jenom au, eu uu..víš, když vidím ostatní děti ( já vím, že se nemá srovnávat, ale přece…) už se mu podařilo říct jednou mama a baba, ale pak jako když utne…prostě pořád au..uu..já se nedokážu zbavit představy, že má třeba autismus nebo tak něco…někdy jsem z toho tak vyděšená, že nedokážu na nic myslet..občas mám dojem, že se to projevuje i v mém vztahu se synem…Vůbec nechápu, jak se mi tohle mohlo stát, vždycky jsem byla pozitivní člověk, co si nic nebral a všechno bylo v poho…a teď jsem jenom uzlíček nervů…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
27.9.16 13:34
Manžel se strašně snaží, ale mám dojem, že mě má dost…Tvrdí, že synovi nic není, že jediný, kdo potřebuje pomoc, jsem já..a já tomu rozumím…Všichni i tvrdí, že všechno dožene do svou až tří let..to já teda nedám, nevydržím…Chci všechno hned a okamžitě..:(( a to je kámen úrazu…
- Citovat
- Upravit
27.9.16 13:45
@Anonymní píše:
Manžel se strašně snaží, ale mám dojem, že mě má dost…Tvrdí, že synovi nic není, že jediný, kdo potřebuje pomoc, jsem já..a já tomu rozumím…Všichni i tvrdí, že všechno dožene do svou až tří let..to já teda nedám, nevydržím…Chci všechno hned a okamžitě..:(( a to je kámen úrazu…
teda to bych chtela videt, co by jsi delal s mym synem..sedl si v 10m, postavil se taky v 10m, lezt zacat v 11m a chodit v 16m..na veci ukazoval az dost po jednom roce..rozumet, co po nem chci az po roce a pul..odplenkoval se sam v 27m..ted ma 29m nemluvi..je sikovny, chape, ale neumi cela slova vzdy jen zacatky..co umi cele je mama, tata, baba, tyta (teta) to je vse..jinak zvuky a vubec nic mu neni kluk, jako buk..teda ja v okoli neznam zadne dite, co by v roce mluvilo a muj malej uz vubec ne 
tak snad ti vyhledani pomoci pomuze 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.9.16 13:49
Prosím tě, mému synkovi bude za 14 dní rok a ani by mě nenapadlo, že by měl mluvit. Co je to proboha za blbost? To jsi někde vyčetla nebo ti to někdo řekl? Ne, opravdu mluvit nemusí, stejně tak ti nemusí tabulkově chodit, čůrat na nočník, spát, oblékat se atd. A nic z toho není známka nějaké poruchy. Dle popisu máš normálního, šikovného chlapečka, tak z něho měj radost místo házení nesmyslných diagnóz.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.9.16 13:50
Za chvíli to dite z tebe bude mit trauma, ale to v tabulkách neni asi 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.9.16 13:53
@Anonymní píše:
Manžel se strašně snaží, ale mám dojem, že mě má dost…Tvrdí, že synovi nic není, že jediný, kdo potřebuje pomoc, jsem já..a já tomu rozumím…Všichni i tvrdí, že všechno dožene do svou až tří let..to já teda nedám, nevydržím…Chci všechno hned a okamžitě..:(( a to je kámen úrazu…
Zajdi si k psychiatrovi, problém nemá tvůj syn, ale ty…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.9.16 15:19
@Anonymní píše:
Manžel se strašně snaží, ale mám dojem, že mě má dost…Tvrdí, že synovi nic není, že jediný, kdo potřebuje pomoc, jsem já..a já tomu rozumím…Všichni i tvrdí, že všechno dožene do svou až tří let..to já teda nedám, nevydržím…Chci všechno hned a okamžitě..:(( a to je kámen úrazu…
A až nebude mít maturitu/vysokou, až ho nebude bavit něco, co by ho dle tebe mělo bavit/musí umět, tak co? Dáš ho do babyboxu nebo ho vydědíš?
Je dobře, že to chceš řešit s odborníkem, protože tvoje dítě problém nemá, ale pokud se sebou něco neuděláš ty, tak jednou problém mít bude.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Nemyslím, že musíš nutně k psychiatrovi, ale nějakou terapií bys projít měla. Ty nemáš jenom strach o syna. Strach o dítě je přirozený, je to nutná součást rodičů, ale nesmí vás to brzdit a obtěžovat v životě. Už jen tím, že jsi takhle vyklepaná, tak bys mu nedokázala pomoct, protože by ses v tý chvíli snad musela zhroutit a zůstali byste na fleku oba dva. Nech si pomoct