Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Osvojená dcera mě nemá ráda
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
3.11.24 21:55
Osvojená dcera mě nemá ráda
Po dlouhodobé neúspěšné léčbě neplodnosti (z mé strany, manžel je z reprodukčního hlediska zcela zdráv), jsme se rozhodli jít cestou adopce. Nápad to byl můj, manžel ale ihned souhlasil. Prošli jsme poměrně náročnou přípravou a vzhledem k tomu, že jsme byli velmi otevření žadatelé (co se týče zdravotního stavu i etnika), čekali jsme jen velmi krátce. Byli jsem vybráni ke zdravé holčičce většinového etnika (byla tam jistá zdravotní rizika, která se ale naštěstí nepotvrdila). A teď k tomu, co mě trápí. Dcerku máme doma od šesti měsíců, do té doby byla u pěstounky na přechodnou dobu, ústav nezažila. Nyní jí je 15 měsíců. S manželem navázala pouto ihned, se mnou se to ale stále nějak nedaří. Připadám si jako nějaká neoblíbená teta z Klokánku.. nechce být v mé přítomnosti, vadí ji, když na ni sahám, nemazlí se se mnou. Pokud je se mnou doma, tak bývá často vyloženě nešťastná - je mrzutá, někdy i poplakává nebo se vzteká. Když máme lepší den, tak snáší mou péči - nechá se nakrmit, přebalit, můžu ji ukázat knížku - ale bez úsměvu a s minimálním očním kontaktem. Pak nastane večer a přichází domů milovaný táta a dcerka ožívá, je samý úsměv, k manželovi se tulí, dává pusinky.. Není to rozhodně tím, že jsem s ní častěji - pokud si ji vezme na víkend manžel, tak mám pak v pondělí peklo - to pak bývá doslova zuřivá, protože chce být už jen s tátou.. Když jsem teď byla nějaký čas u svého otce (jejího dědy) na chalupě, tak se k němu začala během pár dní chovat úplně stejně jako k manželovi - vyloženě za ním lezla a chtěla se mazlit (do té doby to pro ni byl cizí člověk, kterého viděla 2× v životě na návštěvě). Nevím, co s tím, všichni říkali, ať tomu dám čas, ale mám dojem, že se vše spíš zhoršuje. Nejsem si jistá, že se zvládnu dlouhodobě starat o dítě, které je ke mě tak citově chladné. K dětské psycholožce, co má zkušenost s náhradní rodinnou péčí, docházím - ta říká, že je dobře, že se holčička navazuje alespoň na někoho (myšleno na otce) a že můj čas může přijít později (třeba i po letech), ale že to také nemusí přijít nikdy. Čekala jsem, že budou problémy - nejpozději v pubertě, že to bude výživné. Nenapadlo mě, že na mě bude mít averzi miminko. Myslela jsem, že máme před sebou alespoň pár hezkých let jako rodina.. To v čem teď žiji je peklo - úmorná dřina vyplněná pláčem a vztekáním a snahou zalíbit se dítěti, které o mě nestojí.
Kéž by tam někde na konci tunelu bylo světlo
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
3.11.24 22:09
@Svetlovtunelu píše: Více
tak to je hodně zvláštní u tak malého dítěte, mně by napadlo, že jí nějaká žena musela ublížit, a jak se chovala u pěstounky?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.11.24 22:12
@Svetlovtunelu rozumím ti, je to frustrující, dáváš lásku a čekalas ji i zpátky
ale bohužel, láska k dítěti nemá být podmíněná
to si opakuj a to se nauč
my ta krásná léta s adopčátky měli, opravdu náhderná, ale pak věk kolem 12/13 na mašli, myslela jsem, že to nepřežiju (padaly tam i věty, že mě nenávidí apod.)…
bohužel se to tehdy trefilo i do rozvodu, takže o to to měly horší…
teď je jim 15+, nejhorší je dávno pryč, jsou zase zlatíčka, objímáme se, držíme se za ruku, povídáme si holčičí věci, koukáme na filmy, jezdíme na výlety - dovolené… 
Lásku nesmíš podmiňovat, rozhodli jste se k obrovskému úkolu a výzvě a vždy musíš počítat s horší variantou, ne s tou lepší…
a prakticky - zkus to na ni jinak, zkus změnit svůj styl, vůni, oblečení, způsob komunikace, třeba jí něco „vadí“, možná vycítí, že máš nějaký blok, nic jí ani sobě nevyčítej, buď otevřená, zkus s ní nové aktivity, zjisti, čemu se směje, směj se s ní.. sdílej s ní co nejvíc.. třeba jen potřebuje čas… neměla snadný začátek..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.11.24 22:25
Ja nevim, reakce psycholozky mi nepripada idealni. Asi bych cekala, ze ti nabidne nejake reseni, treba jak byste spolu mohly lepe navazat vztah. Veta, ze vztah nemusi prijit nikdy, mi prijde vyslovene hroziva. Nechapu, co ji dava opravneni tohle vyslovit. Nechcete se obracet nekam jinam?
I u deti biologickych jsou obdobi, kdy se dite vaze jen na jednoho rodice a druheho odmita. Holcicky jsou casto „tatinka“. Z toho, ze se vaze i na dedu, je patrne, ze to neni o tobe - ze proste ted vyhledava muze. Muze to byt i neco z minulosti, co prozila a takto to zpracovava.
Jak jsem napsala, deti tahle obdobi mivaji casto. Syn me kamaradky ji rok a pul uplne odmital, nechtel s ni na wc, usinat, nechat se krmit…porad jen tata, tata. Dneska se tomu smeje, naopak je to same „mama, mama“, chodi se pusinkovat, mazlit, je to jeji miminko. Moje dcera, kdyz muze, preferuje tatu. Tata ji musi nosit, vsude chce s tatou, koupani tata, hrani tata…Ne ze me to jako nikdy nezamrzi, ale kdyz uz mas ty zkusenosti, tak si z toho tolik nedelas.
Ty navic muzes mit jeste ty obavy skrze celou adopci - nejake iracionalni strachy, ze te holcicka neprijme.
A co pomaha? Delat si specialni dny a rande jen spolu, neco, co tata nedela nebo neumi. Hezky krouzek, zoo, peceni susenek…Kdyz je doma tata, pridavej se k nim a budte co nejvic spolu vsichni tri. Blbni s ni, vyhazuj do vzduchu, skakej v posteli. Tata at trochu nenapadne trva na tom, ze se budes zapojovat taky, i pres jeji mirny nekomfort.
Příspěvek upraven 03.11.24 v 22:28
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.11.24 22:27
Ale to se stane i u vlastního dítěte…že má radši jednoho rodiče. Já bych neházela flintu do žita. Dítě hodně vycítí z dospělého člověka i třeba nejistotu. Třeba jste příliš úzkostná, zda děláte všechno dobře, nejste uvolněná, ta péče je na Vás, bojíte se, zda děláte všechno dobře. To taky není dobře. Vemte to trochu s nadhledem. Že se nic nestane, když dítě obědvat později. Že se svět nezboří, když spí déle. Že není problém, když má večer takový hlad, že se nestihlo koupání. Táta přijde, dělá s ní blbiny, a tu všechnu odpovědnost za jídlo, zdraví a režim nemá. Jestli to třeba není v tom…?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.11.24 22:50
@Svetlovtunelu píše: Více
Myslím, že problém bude úzkostná povaha, nejspíš vše bereš moc vážně, dítě cítí, jak jsi sevřená.
Chodíte spolu do bazénu, na hřiště?
Chce s Tebou spát někdy v posteli, nebo trváš na tom, aby byla ve své postýlce?
Prostě s ní blbnout, když má náladu, jinak vztekají se i vlastní děti. 
Nečekat prvoplánově lásku a vděk, spíš bych to brala jako že pomůžeš někomu, aby se měl dobře, děti jsou trochu sobecké, nemusí to být vždycky doceněno ani u vlastních…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.11.24 22:51
Také mě napadly ty dvě věci. Má nějakou špatnou zkušenost se ženou. Muž by měl více přebrat přísnou roli, ať nenabízí jen to nejlepší. Já bych s nimi naopak byla co nejvíc a zkusila být „ta hodná“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.11.24 22:55
A jiné ženy má ráda?
Třeba nemá ráda ženy a má ráda jen muže.
Víš jak to myslím. Jako když některé dítě nesnáší lidí co nosí brýle, mají vousy a tak.
A nebo ji to přejde časem
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
tartaletka
3.11.24 23:08
A víš něco o její minulosti? Může mít v sobě něco zakořeněné. Nicméně takové chování bývá i u biologických dětí, je možné že si to jen moc bereš. Děti mají období, kdy tíhnou víc k jednomu rodiči. Navíc pečující rodič je ten, který je okoukaný a se kterým zažívají víc nepříjemností typu přebalování, zákazy, příkazy 
Táta a děda jsou jí vzácnější.
A co ještě ve tvém textu nevidím, je nějaké „my“. Píšeš, jak se chová s tebou, jak s manželem. Fungujete i všichni pospolu? Mně přijde divná věta „vzal si ji na víkend“, jak kdybyste měli střídavou péči…
A co nějakě společné aktivity, ty a dcera, nebo všichni tři. Zažíváte i něco hezkého? Nesedíš třeba jen doma a jen o ni pečuješ?
- Citovat
- Upravit
3.11.24 23:44
My máme čtyři vlastní děti. V tomto věku na mně 3 visely, odmítaly manžela a to se jim věnoval strašně moc. Když jsem byla s nimi, tak v pohodě. Ale jak jsem chtěla odejít třeba jen na záchod, tak mu řvaly příšerně. Působilo to na něj podobně jak na tebe, byl z toho v depresi a řešil, proč tomu tak je… Ale jedno, od miminka (ač kojené a mnou v noci mazlené) chtělo zas jen manžela. Když za covidu pracoval v pracovně, plazilo se to dítě ode mne pryč, leželo mu za dveřmi a plakalo. Když ho choval, nešlo mi ho vrátit bez pláče. Tehdy jsem se ho ptala, co je horší. Když ho dítě odmítá a nebo když ho neustále vyžaduje a pláče, kdykoliv není u něj. Povzdechl si, že oboje je na palici a proč se ty děti nemohou chovat trošku vyváženě… . Věkem to přešlo. V tomto věku dítě nijak nekalkuluje, k někomu tíhne, je to podprahová záležitost. Ale věkem se to bude měnit, budeš mít víc možností jak holčičku oslovit - mít spolu třeba nějaký společný zájem. Až začne mluvit a budete si povídat, tam se její nastavení k tobě může hodně změnit. Jestli chceš nějakou psychologickou pomoc, tak se zaměř ne na holčičku, ale na sebe, jak zvládnout to, že od dítěte nedostáváš pozitivní odezvu. Pokud dokážeš být nadále vůči ní srdečná a hledat k ní cestu, tak se to podaří. Ona je dítě, ty jsi dospělá a zvládneš její odmítání. Zatímco ji by tvoje odmítání strašně poškodilo. Koukni také na manžela, jak s holčičkou jedná. My jsme třeba s manželem zjistili, že on neumí pracovat s hlasem a mimikou - tak, aby malé děti oslovil. Když se naučil cíleně usmívat a mluvit mazlivě (jak na pejska), lépe intonovat, dělat legraci, tak na něj batolata reagovala mnohem líp. No, a jednomu z dětí prostě drsný chlap nevadil, naopak ho zbožňovalo od narození. Tak se drž, pojmi to jako výzkumnou činnost - co na tu vaši holčičku zabere a věz, že by tě toto mohlo potkat i s vlastním dítětem. Tam bys o nějakém zvládnutí či nezvládnutí situace asi ani neuvažovala…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.11.24 23:54
Nejhorsi nepritel jsou nase vlastni predstavy a ocekavani. Ty sis nejspis to materstvi hodne idealizovala, jak ses na nej dlouho tesila. Takto to proste nekdy chodi, ze davas peci a lasku diteti, ktery ti to neoplati (nebo ne hned). A je to drina a ta nejtezsi prace, ta vychova ditete. To ti rekne skoro kazdy rodic. Snaha zalibit se diteti neni ta spravna cesta. Co by pak z toho ditete vyrostlo, ze. Za me bys ji mela prijmout takovou jaka je a neocekavat nejakou oplatku vynalozeneho usili. Celkoce bych jejimu chovani zase neprikladala takovou vahu, ty deti vyciti, ze te to rozhodi a pak uz je to zacarovany kruh. Neber to tak, ze kdyz se neprijde pritulit, ze te nema rada. Tak to neni. Mozna z tebe i citi, ze premyslis o tom, ze ta adopce nebyla dobra cesta. Za me je to ted uz tvoje dite se vsim vsudy a tak bys ji mela brat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
4.11.24 00:13
Už ji prakticky opustili své mámy. Možná ač nevědomky očekává, že budeš další. pokud v jejím dosavadním životě žádný muž nebyl. Má tedy dobrou zkušenost pouze s otcem a tak se toho drží. Je ještě malá. Určitě to jednou přijde
Příbuzná má těch dětí víc a s první dcerou byla taky úplně nefunkční. Holčička byla hodně traumatizovana z dětského domova a odmítala jíst nebo i komunikovat. Nakonec ji vypiplali a je jedna z děti, které je u nich prostě doma i s vlastními dětmi.
Si myslím, že pořád máme dost času.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
4.11.24 02:13
@Svetlovtunelu píše: Více
Nezoufej. Jsem pěstounka. Problém je, že jako adopční máma nemáš žádné vzdělávání jako pěstouni, ani zřejmě žádné sdílení s podobnými rodiči. Jste v tom úplně sami. Je to normální. To, že je dítě od přechodné pěstounky, vůbec neznamená, že nemá žádné trauma. Má. V podstatě každé dítě odtržené od biologické mámy, i když třeba vůbec za nic nestojí, má trauma. Největší úskalí pro náhradního rodiče je, že neustojí narušený attachement. To dítě nejdřív přišlo o biologickou matku, po té o přechodnou pěstounku. Jsou to hned dvě životní ztráty. Takové dítě „trestá“ toho pečovatele, který ho nejvíce zahrnuje láskou a který se stane tím primárním náhradním rodičem. Klasické to je u týraných dětí. Tam je to úplný mazec. Čím více pečuješ a přesvědčuješ dítě, že ho miluješ, tím je to horší. A když už si myslíš, že to horší snad už ani nejde, tak pokud to nevzdáš a vytrváš, tak se to zlomí. Dítě se totiž odmítá navázat a to na toho, kde právě navázání je nejvíc pěstováno, protože má podvědomě strach, že ten vztah skončí, jako obvykle a dítě se bude cítit zraněné. Je to podvědomé. Zároveň čím víc se stáváš jistotou, tím větším se stáváš hromosvodem vzteku. Když to nevzdáš, zlomí se to. Musíte překonat tyto počáteční problémy. U nás to trvalo asi 2 roky.
- Citovat
- Upravit
4.11.24 05:43
@stinga píše: Více
Předběhla jsi mě. Máme asi stejný pocit…chlapy může a ženský ne. Divné. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.11.24 05:46
Vydrž. I když to tak nevypadá, tak holčička tě potřebuje. Brání se, je zraněná. Ale ty to časem můžeš změnit. Taky vnímám, že je dobře, že má vazbu na tatínka, i když to pro tebe musí být nesmírně frustrující. Ale tuhle cestu jste si vybrali…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Jak znovu naučit na nočník
- 23.09.24
- Simona2121
