Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Přístup budoucí babičky
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Myssicka
26.5.18 12:22
Je to divný, asi chtěla vnučku, s tím, že by ráda k vnoučeti vztah, jaký měla ke svým dcerám - vám dvěma. Možná si to ani neuvědomuje. Projektovala si do holčičky něco, co zatím nemá a na co se těší. Jaký byl přístupk sestře, když byla těhotná a jak se chová k vnukům? On až se narodí, bude tady a bude to další osobnost, tak se její přístup zase změní. Tchanovci ode mě mají třetí vnučku, samozřejmě by radši konečně vnuka, moje těhotenství nijak neprožívali, já to tedy neřešila, nicméně k dceři (moje první dítě) se chovají skvěle, mají ji moc rádi a jako prarodiče jsou super. Takže tvoje mamka nejspíš třetí těhotenství s klukem v rodině neprožívá, to ji nakoplo jen s vidinou holčičky, ale až se kluk narodí tak ho určitě bude milovat, pokud je jinak normální.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.5.18 12:29
@Anonymní píše:
Všechny zdravím, chtěla bych si trošku „postěžovat“ a poslechnout si názory ostatních žen/maminek na mé aktuální zážitky s mojí mamkou. Ráda si poslechnu, jak to chodí u Vás. Čekám s manželem první miminko. Moje mamka do mě už tak dva roky klavírovala „na co čekáte? pak vám to nepůjde.“, „měli byste si pospíšit“. Nějak jsem díky tomu nabyla dojmu, že se na vnoučátko od nás těší (moje sestra už dvě děti má, takže se bude jednat již o její třetí vnouče.) Když jsme těhotenství oznámili, řekla mi jen „To máte hezké.“ a tím bylo téma uzavřeno. Pár týdnu na to mi začala často povídat, že to určitě bude holka (ostatní vnoučata jsou chlapci) a přišlo mi, že se na to hodně upnula. Byť jsme pohlaví neznali, začala nakupovat růžovou výbavičku, pořád meldovala, jak mi bude pomáhat, jak mi přijde pomoc chystat věci, umýt okna atp.. Jaké bylo její zklamání, když jsme zjistili ve 20týdnu, že to bude kluk. Od té doby její zájem velmi citelně ochladl. Sama nezavolá, jak je týden dlouhý, tak se nakonec většinou ozvu já jí, přičemž mluví jen o sobě. Co dělala, co vařila, kde byla, s kým mluvila. Vůbec se nezeptá, co my, jak mi je (jsem na nemocenské), jestli něco nepotřebuji. A to bydlíme kousek od sebe. Když se mě minule zeptala, co dělám a já řekla, že ležím, že je mi od rána zle, tak řekla jen AHA a pokračovala v monologu. Po poslední poradně se mě pouze zeptala „a je to pořád kluk?“. Když jsem řekla, že ano, tak už se na nic dalšího nezeptala. Třeba jestli je v pořádku.
Možná za to můžou těhotenské hormony, ale je mi to hodně líto. Cítím z ní teď úplný nezájem/případně velkou negaci. Např. mi prorokuje, jak hrozně přiberu, jak mi bude v létě zle atp.. Už nemám ani chuť jí volat. Ona sama se neozve. Jen pokud náhodou něco potřebuje.
Poradíte mi, jak se nad to povznést?
Omlouvám se za anonym - je mi žinantní takto „pomlouvat“ vlastního rodiče.
Je mi to líto za tebe. 
Rodiče si holt člověk nevybere. Měla jsem to velmi podobné. Absolutní nezájem, a pomoc nulová. Pro cizí by se strhala. Nikoho nepředěláš. Raduj se z toho, že budete mít zdravé dítě. Už bych ji moc nekontaktovala, ani ji nevyhledávala, a už vůbec nevnucovala svoje dítě. Pokud nechce být babičkou, tak nechce, stejně ji nepřinutíš, ani nepředěláš. Ochuzuje se sama. A kdoví, třeba až se klouček narodí, tak se to změní. Držím moc palce. 
Prosím anonym, nebo smazat. Děkuji.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.5.18 12:31
@Myssicka Se sestrou a jejími dětmi a manželem bydlí, takže tam je ten zájem vůči sestře o dost větší. Jezdila s ní i na poradnu, chodila jí nakoupit, volávala mi a tlumočila mi, jak její těhotenství probíhá. Jako babička je taková… taková… no popravdě jiná než byly naše babičky, které se pro nás rozkrájely, hodně nás hlídaly a brávaly si nás pořád a všude, ale to bylo dáno asi tím, že byly obě v důchodě a měly více času. Mamce je 54 a ještě pracuje. Vnoučata má určitě ráda, ale přijde mi i dost kritická na babičku. Rozhodně to není taková ta rozmazlující babička, spíš je ráda staví do latě. Což mi nevadí, každý může mít jiný přístup k dětem i z pozice prarodiče.
Spíše mě mrzí, že jsem přece její dcera, čekám své první dítě a jí to nějak nezajímá, včetně nějakého zájmu o můj/prckův zdrav.stav. Oproti tomu tchýně mi zase volá skoro denně, jak mi je, jestli něco nepotřebuju a kdy mě může vidět 
což je milé, mám ji moc ráda. Ale samozřejmě jsem takový přístup tak nějak očekávala od mé mamky. Asi lepší nic neočekávat, pak není člověk zklamaný…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.5.18 12:33
@Anonymní píše:
Je mi to líto za tebe.
Prosím anonym, nebo smazat. Děkuji.
Děkuji. Určitě máte pravdu. Asi si to člověk bere prostě více osobně v tomto období a zažívá to více nastávajících maminek. Popravdě mi ulevilo už jen to, že jsem to mohla ze sebe dostat. Je mi hloupé toto řešit např. s manželem, připadám si pak hrozně nevděčně… 
zakladatelka
- Citovat
- Upravit
Lalelale
26.5.18 12:36
@Anonymní píše:
Všechny zdravím, chtěla bych si trošku „postěžovat“ a poslechnout si názory ostatních žen/maminek na mé aktuální zážitky s mojí mamkou. Ráda si poslechnu, jak to chodí u Vás. Čekám s manželem první miminko. Moje mamka do mě už tak dva roky klavírovala „na co čekáte? pak vám to nepůjde.“, „měli byste si pospíšit“. Nějak jsem díky tomu nabyla dojmu, že se na vnoučátko od nás těší (moje sestra už dvě děti má, takže se bude jednat již o její třetí vnouče.) Když jsme těhotenství oznámili, řekla mi jen „To máte hezké.“ a tím bylo téma uzavřeno. Pár týdnu na to mi začala často povídat, že to určitě bude holka (ostatní vnoučata jsou chlapci) a přišlo mi, že se na to hodně upnula. Byť jsme pohlaví neznali, začala nakupovat růžovou výbavičku, pořád meldovala, jak mi bude pomáhat, jak mi přijde pomoc chystat věci, umýt okna atp.. Jaké bylo její zklamání, když jsme zjistili ve 20týdnu, že to bude kluk. Od té doby její zájem velmi citelně ochladl. Sama nezavolá, jak je týden dlouhý, tak se nakonec většinou ozvu já jí, přičemž mluví jen o sobě. Co dělala, co vařila, kde byla, s kým mluvila. Vůbec se nezeptá, co my, jak mi je (jsem na nemocenské), jestli něco nepotřebuji. A to bydlíme kousek od sebe. Když se mě minule zeptala, co dělám a já řekla, že ležím, že je mi od rána zle, tak řekla jen AHA a pokračovala v monologu. Po poslední poradně se mě pouze zeptala „a je to pořád kluk?“. Když jsem řekla, že ano, tak už se na nic dalšího nezeptala. Třeba jestli je v pořádku.
Možná za to můžou těhotenské hormony, ale je mi to hodně líto. Cítím z ní teď úplný nezájem/případně velkou negaci. Např. mi prorokuje, jak hrozně přiberu, jak mi bude v létě zle atp.. Už nemám ani chuť jí volat. Ona sama se neozve. Jen pokud náhodou něco potřebuje.
Poradíte mi, jak se nad to povznést?
Omlouvám se za anonym - je mi žinantní takto „pomlouvat“ vlastního rodiče.
Já bych si jí nevšímala, nechce, nebudu se vnucovat. Ono je dost možné, že pak sama obrátí, až zjistí, že jí nepotřebujete. Ale na to prorokování toho, jak se mnou všechno bude špatně, bych se teda ozvala. V dobré náladě bych se jí zeptala, jestli tam pro mě má ještě něco pozitivního a hezkého, ve špatné bych jí řekla, že nechápu, proč mi přeje jen to zlé.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.5.18 12:42
@Lalelale Děkuji za tip, ono člověka v tu danou chvíli nějak nenapadne, jak na toto chování pohotově reagovat Asi zkusím to kontaktování z mé strany omezit a uvidíme, zda projeví sama nějaký zájem. Třeba se ozve až po porodu 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.5.18 12:45
@Anonymní píše:
Všechny zdravím, chtěla bych si trošku „postěžovat“ a poslechnout si názory ostatních žen/maminek na mé aktuální zážitky s mojí mamkou. Ráda si poslechnu, jak to chodí u Vás. Čekám s manželem první miminko. Moje mamka do mě už tak dva roky klavírovala „na co čekáte? pak vám to nepůjde.“, „měli byste si pospíšit“. Nějak jsem díky tomu nabyla dojmu, že se na vnoučátko od nás těší (moje sestra už dvě děti má, takže se bude jednat již o její třetí vnouče.) Když jsme těhotenství oznámili, řekla mi jen „To máte hezké.“ a tím bylo téma uzavřeno. Pár týdnu na to mi začala často povídat, že to určitě bude holka (ostatní vnoučata jsou chlapci) a přišlo mi, že se na to hodně upnula. Byť jsme pohlaví neznali, začala nakupovat růžovou výbavičku, pořád meldovala, jak mi bude pomáhat, jak mi přijde pomoc chystat věci, umýt okna atp.. Jaké bylo její zklamání, když jsme zjistili ve 20týdnu, že to bude kluk. Od té doby její zájem velmi citelně ochladl. Sama nezavolá, jak je týden dlouhý, tak se nakonec většinou ozvu já jí, přičemž mluví jen o sobě. Co dělala, co vařila, kde byla, s kým mluvila. Vůbec se nezeptá, co my, jak mi je (jsem na nemocenské), jestli něco nepotřebuji. A to bydlíme kousek od sebe. Když se mě minule zeptala, co dělám a já řekla, že ležím, že je mi od rána zle, tak řekla jen AHA a pokračovala v monologu. Po poslední poradně se mě pouze zeptala „a je to pořád kluk?“. Když jsem řekla, že ano, tak už se na nic dalšího nezeptala. Třeba jestli je v pořádku.
Možná za to můžou těhotenské hormony, ale je mi to hodně líto. Cítím z ní teď úplný nezájem/případně velkou negaci. Např. mi prorokuje, jak hrozně přiberu, jak mi bude v létě zle atp.. Už nemám ani chuť jí volat. Ona sama se neozve. Jen pokud náhodou něco potřebuje.
Poradíte mi, jak se nad to povznést?
Omlouvám se za anonym - je mi žinantní takto „pomlouvat“ vlastního rodiče.
Od vlastní mamky by mě to též hodně mrzelo. Má tchýně je něco trochu podobného. Má dva syny. Můj muž a jeho starší bratr. První těhotenství ji zajímalo hodně, první vnouče na cestě. Zájem lehce opadl, když zjistila že to bude kluk. Když se narodil tak dobrý, zájem zase vzrostl a kluka milujou. Když jsem otěhotněla podruhé jediný zájem byl o to „co“ čekám. No já si to nenechala říct. Celé těhotenství do mě ryla ať už si to nechám zjistit… Druhý vnuk. Jaké zklamání. Naštěstí jí to přešlo a milujou oba kluky. Hned ale začla řešit, kdy budeme mít další… „Naštěstí“ si švagr našel slečnu a ta otěhotněla téměř hned. Dvojčata HOLČIČKY. No řešila to strašně moc, pořád nakupovala růžové věci, každou chvíli mi volala, jak to těhotenství probíhá, co je nového atd… A teď mi řekla, že další vnoučata už nepotřebuje, že je konečně šťastná a naplněná… Myslím si o ní své. Naštěstí to není moje máma, ale mužova.
Jak se nad to povznést? Ulehčili mi to její další názory na mě a můj styl života, výchovu a pod. Nemám k ní moc respekt. Jedním uchem tam, druhým ven. Je to tvoje vlastní máma, co si s ní popovídat na to téma? Že z ní cítíš nezájem, negaci, že tě to mrzí. Pokud je to Skvělá máma, s kterou se dá mluvit, chytne se za nos a bude to dobré… Pokud není tak nevím. Drž se a hlavně ať máš prcka zdravého????
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.5.18 12:53
@Anonymní píše:
Je to tvoje vlastní máma, co si s ní popovídat na to téma? Že z ní cítíš nezájem, negaci, že tě to mrzí. Pokud je to Skvělá máma, s kterou se dá mluvit, chytne se za nos a bude to dobré… Pokud není tak nevím. Drž se a hlavně ať máš prcka zdravého????
Děkuji. Ten tvůj popis tchýně mi hodně připomíná tu mou situaci, takže děkuji za sdílení, aspoň vím, že až taková rarita to nebude.
Ráda bych jí to řekla, ale mamka je dost urážlivá, špatně snáší, když jí někdo něco vytýká, většinou přejde do takové defenzivy ve stylu „Počkej až umřu, ještě si na mě vzpomeneš.“ nebo „Doufám, že ti to tvoje děti jednou vrátí“ a tak. Do toho se mi moc nechce. Jsem teď taková cíťa, že nevím, jak by to dopadlo 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.5.18 12:59
Prosím anonym
u nás to samý s tchýni pořád holčička, holčička, pohlaví jsme neříkali. Když první syn oznamoval že má bráchu špatně slyšela a radovala se z holčičky tak jí opravil od té doby druhé vnouče totálně ignoruje. Neřeším její problém ona se šidí, ale vidí to i čtyřletý syn kdy prohlásil že babička nemá brášku ráda
- Citovat
- Upravit
26.5.18 12:59
@Anonymní píše:
Děkuji. Ten tvůj popis tchýně mi hodně připomíná tu mou situaci, takže děkuji za sdílení, aspoň vím, že až taková rarita to nebude.
Ráda bych jí to řekla, ale mamka je dost urážlivá, špatně snáší, když jí někdo něco vytýká, většinou přejde do takové defenzivy ve stylu „Počkej až umřu, ještě si na mě vzpomeneš.“ nebo „Doufám, že ti to tvoje děti jednou vrátí“ a tak. Do toho se mi moc nechce. Jsem teď taková cíťa, že nevím, jak by to dopadlo
A co dopis? Zakončila bych to mami miluju tě, byla si skvělá máma, ale já teď čekám své první dítě, a dáváš mi dost zabrat… Mrzí me, že tě další kluk v rodině nevytrhne, ale pro mě je to první dítě. Vzpomeň si jaké to bylo pro tebe kdZ jsi čekala první..?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.5.18 13:05
@Anonymní píše:
Prosím anonym
u nás to samý s tchýni pořád holčička, holčička, pohlaví jsme neříkali. Když první syn oznamoval že má bráchu špatně slyšela a radovala se z holčičky tak jí opravil od té doby druhé vnouče totálně ignoruje. Neřeším její problém ona se šidí, ale vidí to i čtyřletý syn kdy prohlásil že babička nemá brášku ráda
To je děs. To jsou některé babičky opravdu tak zabedněné? 
Nechápu, že jim tolik sejde na pohlaví vnoučat. 
Mně to přišlo podivné, že je to pro máti tak stěžejní informace, aby věděla, jak se má nebo nemá zajímat. Ale vidím, že to tak ojedinělé nebude 
zakladatelka
- Citovat
- Upravit
26.5.18 13:09
Moje mamka to má opačně - první reakce na oznámení těhotenství byla naprosto negativní a to se jednalo o její první vnouče I věk jsem na to měla, zázemí taky… Když jsem přinesla první fotku z ultrazvuku, tak jsem dostala kázání o tom, jak jsem si zkomplikovala život, budu tlustá a podobný nesmysly 
Naštěstí pak se to obrátilo a začala se na malou těšit a teď je z ní úplně super babička. Oznamování druhého dítěte už proběhlo o poznání lépe, ale zase bylo strašné zklamání pro ní, že to bude kluk, protože se těšila na tu další holčičku Tak si sem tam taky poslechnu otázku, jestli je to pořád kluk a potom otrávené povzdechnutí 
Ale už vím, že si to zase sedne a nechávám to projít jedním uchem tam a druhým ven… Přeju ti, ať se to i u vás obrátí, ale chápu, jak moc tě to mrzí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.5.18 13:13
Jako ta honba za pohlavím je divná. Chápu, že každý ve skrytu touží po holčičce či chlapečkovi. To je normální, ale zdravý dítě je snad nejdůležitější, ať je to, co je to. Počkej, až se narodí. Bude ráda i za kluka. Taky jsem tíhla spíš k holcickam. Teď je mi to jedno. Ať je to zdravý.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
lolink
26.5.18 13:17
To tak nekdy byva. Moje mama nema zadny zajem. Stara se spis o sestru, ktera je take tehotna. S ni sdili absolutne vse. Me zavolala od zacatku tehu jednou a jednou se me zeptala, jak mi je . Nejak to uz neresim, lito mi to je, ale nenadelam nic. Jeji vec. Jaky si s vnoucaty vztah nastavi, je pouze v jejich rukach.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Všechny zdravím, chtěla bych si trošku „postěžovat“ a poslechnout si názory ostatních žen/maminek na mé aktuální zážitky s mojí mamkou. Ráda si poslechnu, jak to chodí u Vás. Čekám s manželem první miminko. Moje mamka do mě už tak dva roky klavírovala „na co čekáte? pak vám to nepůjde.“, „měli byste si pospíšit“. Nějak jsem díky tomu nabyla dojmu, že se na vnoučátko od nás těší (moje sestra už dvě děti má, takže se bude jednat již o její třetí vnouče.) Když jsme těhotenství oznámili, řekla mi jen „To máte hezké.“ a tím bylo téma uzavřeno. Pár týdnu na to mi začala často povídat, že to určitě bude holka (ostatní vnoučata jsou chlapci) a přišlo mi, že se na to hodně upnula. Byť jsme pohlaví neznali, začala nakupovat růžovou výbavičku, pořád meldovala, jak mi bude pomáhat, jak mi přijde pomoc chystat věci, umýt okna atp.. Jaké bylo její zklamání, když jsme zjistili ve 20týdnu, že to bude kluk. Od té doby její zájem velmi citelně ochladl. Sama nezavolá, jak je týden dlouhý, tak se nakonec většinou ozvu já jí, přičemž mluví jen o sobě. Co dělala, co vařila, kde byla, s kým mluvila. Vůbec se nezeptá, co my, jak mi je (jsem na nemocenské), jestli něco nepotřebuji. A to bydlíme kousek od sebe. Když se mě minule zeptala, co dělám a já řekla, že ležím, že je mi od rána zle, tak řekla jen AHA a pokračovala v monologu. Po poslední poradně se mě pouze zeptala „a je to pořád kluk?“. Když jsem řekla, že ano, tak už se na nic dalšího nezeptala. Třeba jestli je v pořádku.
Možná za to můžou těhotenské hormony, ale je mi to hodně líto. Cítím z ní teď úplný nezájem/případně velkou negaci. Např. mi prorokuje, jak hrozně přiberu, jak mi bude v létě zle atp.. Už nemám ani chuť jí volat. Ona sama se neozve. Jen pokud náhodou něco potřebuje.
Poradíte mi, jak se nad to povznést?
Omlouvám se za anonym - je mi žinantní takto „pomlouvat“ vlastního rodiče.