Breno poradna - podlahové krytiny
Jiří Novotný
Já bych teda nedělala, co nechci. To je předem odsouzeno k zániku. Pořád máte dost času to odpískat. Bylo by to férovější i vůči tomu partnerovi. Řekněte mu to, co jste napsala sem. A co nejdřív.
@Anonymní píše:
Ahoj, píši anonymně, je to citlivé.
Přítel mě přesvědčil do svatby, kterou nechci. Jsme spolu už dlouho a i bez svatby nám to vyhovovalo. Snažili jsme se o dítě, ale budu muset podstoupit hormonální léčbu, protože to ani po roce nejde. Jelikož se dítě zatím nepodařilo, přítel chce aspoň svatbu, protože chce, aby jeho rodiče, kteří jsou starší, se dočkali „něčeho“. Zdají se mi o svatbě noční můry. Bohužel již máme zamluvený termín a je to za cca 4,5 měsíce. Nechala jsem se tak trochu citově vydírat mi přijde a jak se to blíží víc a víc mi dochází, že mám z toho hrůzu. Kdyby to mělo být, raději bych udělala mini svatbu, ale má to být o 60 lidech. Přítel chtěl rovnou velkou svatbu, protože nás vždycky zvali kamarádi atd. Takže bychom zvali i kamarády, celou bližší rodinu, bratrance, sestřenice, tety, strýce atd. Víckrát jsem mu to rozmlouvala, zálohu za svatbu zaplatil, i když jsem mu říkala, že se na to necítím a nechci. Snažila jsem se na to dívat pozitivně, ale stahuje se mi z toho hrdlo, prostě mi vnitřně dochází, že to nechci.Nejspíš se rozejdeme, nevím. Přijde mi, že už tak vztah prochází věčně krizemi a už ani nemám snahu to zachraňovat a hlavně mám ze všeho strach a pocit, že mě jsem v pasti.
Stalo se vám to někomu a jak jste to vyřešily a když jste se vdaly, tak jste se např. po roce stejně rozvedly?
Díky.
Co to je za hňupa když nerespektuje tvoje přání o tom jakou by si chtěla svatbu. Je to snad den vás obou tak by jste se měli shodnout.
Být tebou tak to nejspíš zruším, protože se ženes do něčeho co nechceš.
Děkuji. Mám hroznou povahu v tom, že jsem nerozhodná a neumím to důrazně odmítat. Chtěla jsem to odvolat hned jak složil zálohu, ale furt mě přemlouval, že to kdyžtak zrušíme, ale pak mi říkal, že už neví jak jinak bychom to udělali. Je to taková ta svatba na klíč. Chce to zaplatit klidně sám, ale i tak mi to přijde jako vyhozené peníze k tomu.
ASi jsem to potřebovala slyšet od někoho dalšího, že se do toho nemám nechat donutit.
A ty se chceš rozejít než aby byla svatba? Nebo chceš spolu dál zůstat ale bez svatby?
Ty mas zrejme problemy si stanovovat hranice ve vztahu a rikat ne.
Ta neplodnost, tam je zjisteny duvod? Ono se totiz nekdy muze telo i branit, kdyz nejsme ve vztahu s clovekem, ktery nam prospiva.
Asi je na case se poradne podivat do sebe a uprimne si rict, jestli s tim clovekem chces zustat. V zadnem pripade bych se nevdavala.
Myslím, že svatba je váš nejmenší problém. V tom posledním sloupci jsi to skvěle shrnula. Kdyby to byl ten pravý chlap, se kterým chceš být nadosmrti, určitě bys takové pocity neměla. Nechápu, že ses nechala vtlačit někam, kam nechceš a ještě jen proto, abyste se zavděčili okolí. Příšerný. Bývala bych mu hned řekla, že si ho ráda vezmu, ale pokud tento ústupek udělám, on ustoupí z velké svatby a vezmeme se jen se svědky, max rodiči.
@JancaS84 píše:
Co to je za hňupa když nerespektuje tvoje přání o tom jakou by si chtěla svatbu. Je to snad den vás obou tak by jste se měli shodnout.
Být tebou tak to nejspíš zruším, protože se ženes do něčeho co nechceš.
No a řekla mu, jaké má přání? Mně přijde, že se v tom zakladatelka jen nerozhodně plácá a sama neví co by. To je potom ten dotyčný docela chudák, který vlastně žije v bludu, nemyslíš?
Příspěvek upraven 29.05.23 v 12:02
Dělej jen to co chceš. Pokud svatbu nechceš, tak do ní nechoď. Budeš nešťastná.
@majuska852 píše:
A ty se chceš rozejít než aby byla svatba? Nebo chceš spolu dál zůstat ale bez svatby?
Mám ho ráda, ale on má tendence se chovat zbrkle. Někdy už mě tak vytáčí a leze na nervy, že se s ním chci i rozejít. Máme celkem přechozený vztah 10 let…to jsou takové ty vztahy, kdy už lidi pochopí, že svatba není nutná. Má nemocného tátu a za každou cenu chtěl, aby se dočkal když ne vnoučete, tak alespoň svatby. Táta není vyloženě nad hrobem, ale podstupuje léčbu rakoviny. Jenže já se cítím jakože mě v podstatě tímto vydírá. Ještě před covidem jsem chtěla dokonce svatbu v kostele a postupně z toho mám větší a větší hrůzu, že se uvážu do něčeho, z čeho nebude cesty ven. Vlastně v tom ani nevidím výhodu, ale spíš závazek hlavně na mojí straně.
Zůstala bych spolu bez svatby, ale myslím si, že mi bude vyčítat, že jsem ho ponížila a dost to poškodí vztah. Jenže když to udělám - podstoupím tuhle svatbu - nebudu spokojená a budu si nalhávat, že je všechno ok. Mám si vybírat šaty a dělám to s odporem. Vůbec se mi do toho nechce.
Na konci jsi psala, že vztah prochází krizemi a že to nechceš zachraňovat. To v překladu znamená že bys ráda odešla ale nechceš být ta zla? Pokud tě vztah nebaví, nenaplňuje, musí a nemáš v něm stejnoi úroveň při rozhodování, je to špatně. Co si budem. I ti, kteří se dohodli na svatbě se dokázali rozvést třeba hned po roce. Jestli partner neslyší co říkaž teď… Jak to bude do budoucna?
@Anonymní píše:
Ahoj, píši anonymně, je to citlivé.
Přítel mě přesvědčil do svatby, kterou nechci. Jsme spolu už dlouho a i bez svatby nám to vyhovovalo. Snažili jsme se o dítě, ale budu muset podstoupit hormonální léčbu, protože to ani po roce nejde. Jelikož se dítě zatím nepodařilo, přítel chce aspoň svatbu, protože chce, aby jeho rodiče, kteří jsou starší, se dočkali „něčeho“. Zdají se mi o svatbě noční můry. Bohužel již máme zamluvený termín a je to za cca 4,5 měsíce. Nechala jsem se tak trochu citově vydírat mi přijde a jak se to blíží víc a víc mi dochází, že mám z toho hrůzu. Kdyby to mělo být, raději bych udělala mini svatbu, ale má to být o 60 lidech. Přítel chtěl rovnou velkou svatbu, protože nás vždycky zvali kamarádi atd. Takže bychom zvali i kamarády, celou bližší rodinu, bratrance, sestřenice, tety, strýce atd. Víckrát jsem mu to rozmlouvala, zálohu za svatbu zaplatil, i když jsem mu říkala, že se na to necítím a nechci. Snažila jsem se na to dívat pozitivně, ale stahuje se mi z toho hrdlo, prostě mi vnitřně dochází, že to nechci.Nejspíš se rozejdeme, nevím. Přijde mi, že už tak vztah prochází věčně krizemi a už ani nemám snahu to zachraňovat a hlavně mám ze všeho strach a pocit, že mě jsem v pasti.
Stalo se vám to někomu a jak jste to vyřešily a když jste se vdaly, tak jste se např. po roce stejně rozvedly?
Díky.
Tak to hlavně utni co nejdřív. Páč odejít od oltáře je dost trapný
já se kdysi nechala ukeca, no byla to fakt chyba. Ale aspoň mám příjmení jako děti
ty starší. Ty mladší mají po současném a toho si brát fakt nechci.. i když on chce, jeho první svatba
má smůlu ![]()
Příspěvek upraven 29.05.23 v 12:03
@lucad77 píše:
No a řekla mu, jaké má přání? Mně přijde, že se v tom zakladatelka jen nerozhodně plácá a sama neví co by. To je potom ten dotyčný docela chudák, který žije v bludu nemyslíš?
Psala, že mu to víckrát rozmlouvala.
tak těžko říct jakým stylem a jak rázně.
A ty nechceš svatbu nebo svatbu o 60 lidech? Malá by ti nevadila? Musíš si předně ty rozmyslet, co vlastně chceš, a pak si za tím stát.
Taky jsem se vdavat nechtěla, ale po 12 letech vztahu jsme se s partnerem domluvili, že se vezmeme. Měla jsem z toho obavy a trvala jsem na obřadu jen se svědky. To nebyl problém. Po svatbě jsem se chvíli bála, jestli jsme udělali dobře, jestli se ten vztah nezkazí. Ale pak čas plynul, všechno bylo stejné a ja jsem se uklidnila. Teď už to ani nevnímám. Ale do velké svatby bych nešla, to by mě nikdo nedonutil.
Ahoj, píši anonymně, je to citlivé.
Přítel mě přesvědčil do svatby, kterou nechci. Jsme spolu už dlouho a i bez svatby nám to vyhovovalo. Snažili jsme se o dítě, ale budu muset podstoupit hormonální léčbu, protože to ani po roce nejde. Jelikož se dítě zatím nepodařilo, přítel chce aspoň svatbu, protože chce, aby jeho rodiče, kteří jsou starší, se dočkali „něčeho“. Zdají se mi o svatbě noční můry. Bohužel již máme zamluvený termín a je to za cca 4,5 měsíce. Nechala jsem se tak trochu citově vydírat mi přijde a jak se to blíží víc a víc mi dochází, že mám z toho hrůzu. Kdyby to mělo být, raději bych udělala mini svatbu, ale má to být o 60 lidech. Přítel chtěl rovnou velkou svatbu, protože nás vždycky zvali kamarádi atd. Takže bychom zvali i kamarády, celou bližší rodinu, bratrance, sestřenice, tety, strýce atd. Víckrát jsem mu to rozmlouvala, zálohu za svatbu zaplatil, i když jsem mu říkala, že se na to necítím a nechci. Snažila jsem se na to dívat pozitivně, ale stahuje se mi z toho hrdlo, prostě mi vnitřně dochází, že to nechci.
Nejspíš se rozejdeme, nevím. Přijde mi, že už tak vztah prochází věčně krizemi a už ani nemám snahu to zachraňovat a hlavně mám ze všeho strach a pocit, že mě jsem v pasti.
Stalo se vám to někomu a jak jste to vyřešily a když jste se vdaly, tak jste se např. po roce stejně rozvedly?
Díky.