Problém migrace do EU

Smutným paradoxem je, že mnozí z těchto „obránců demokracie“
SE OHÁNÍ SYMBOLY KOMUNISTICKÉHO TERORU
Absurdní je, že mnozí z těchto dnešních „obránců demokracie“ kydají špínu na Havla, bez něhož (a lidí kolem něj) by dnes neběhali s transparenty po ulicích ani 10 minut (o diskuzích na internetu nemluvě).
Ostatně, myslím, že většina těch, kdož dnes vykřikují „Přestaňme už strašit s komunisty a svalovat na ně vinu za všemožné problémy“, dodnes kdesi v prádelníku (doslova či obrazně) schovává stranickou legitimaci nebo uniformu LM, resp. patří mezi „slušné občany“ kolaborující svého času s komunistickým režimem oplátkou za přimhouřené oči nad svými zlodějinami a flákačstvím.
Stejně jako A. BABIŠ, třeba i Ladislav REHÁK - spoluzakladatel největšího slovenského mobilního operátora Orange Slovensko - figuruje v seznamu bývalé StB jako agent. Babišův právník Libor ŠIROKÝ byl dokonce kmenovým pracovníkem StB. Přítelem a poradcem Jaroslava HAŠČÁKA - spolumajitele skupiny Penta, jenž vystudoval Moskevský státní institut mezinárodních vztahů - je někdejší šéf StB Alojz LORENC.
Miliardář Jozef TKÁČ je prověřený komunistický kádr, jenž v 80. letech působil ve Státní bance ČSSR.
Miliardář Petr KELLNER pracoval jako referent v 80. letech v podniku zahraničního obchodu Strojimport Praha, jenž zaměstnával výlučně prověřené loajální občany. Provozní kapitál na rozjezd byznysu mu poskytli z prostředků státního podniku vysocí komunističtí funkcionáři a top manageři n. p. SkloUnion Teplice Štěpán POPOVIČ (člen ÚV KSČ a elitní agent StB) a Jaroslav PŘEROST, za což se stali členy představenstva PPF. Jeho spolupracovníkem při privatizaci České pojišťovny byl Ivan Kočárník (do r. 1990 člen KSČ). Takto bychom mohli identifikovat bývalé komunisty a jejich chapadla napříč celou ekonomikou.
V pozadí nechvalně známých Harvardských fondů stál Boris VOSTRÝ, bývalý zástupce náčelníka 6. správy StB, absolvent VUMLu a kurzu KGB v Moskvě. Jeho kolega z StB - kdysi příslušník Hlavní správa rozvědky StB, dnes miliardář - Juraj ŠIROKÝ stál v čele slovenské větve harvardských fondů ….
Jen bývalí důstojníci StB působí ve statutárních a kontrolních orgánech nebo mají přímý majetkový podíl ve 1742 společnostech (a kolik konfidentů, milicionářů, komunistických funkcionářů a jejich rodinných příslušníků se po Listopadu přetransformovalo na kapitalisty a přiživilo se na privatizaci, nelze ani přibližně spočítat).
V kategorii „nejbohatších“ ex-důstojníků vládnou ti z I. správy. „Dohromady 229 osob z bývalé rozvědky má v současné chvíli majetkový podíl alespoň v jedné společnosti. Z toho 40 osob vložilo alespoň do jedné společnosti vklad ve výši 500 000 korun a více,“ zjistila analýza firmy CRIF.

ro mnohé z našich „antiislamistů“ a rádoby „obránců evropských (či dokonce křesťanských) tradic“, je i současná imigrační krize jenom pouhou vítanou záminkou k ventilování nahromaděné zloby, vrozené xenofobie, frustrující zakomplexovanosti a hlouposti. Ať již se označují jakkoliv a ohání jakýmikoliv hesly, podstatou je jejich malá fašounská, xenofobní, nenávistná dušička, která hledá, jak se realizovat.

Zajímavé totiž je, že ti samí lidé, kteří nejvíce brojí proti imigraci, zároveň odmítají (a vždy odmítali) i jakýkoliv mezinárodní zásah v domovských zemích imigrantů, jenž by imigraci zastavil (protestovali jak proti zahraničním vojenským misím - akcím proti teroristickým uskupením a jejich patronům -, tak proti financování humanitární pomoci přímo v krizových oblastech).

Právě ti levicoví intelektuálové a pokrytečtí populisté, kteří dnes vystupují ve jménu záchrany Evropy před afro-musulmanskou invazí, NESOU NEJVĚTŠÍ ZODPOVĚDNOST ZA SOUČASNOU DEMOGRAFICKOU KATASTROFU, jelikož odmítali a sabotovali všechna řešení, která by katastrofě zabránila anebo ji omezila. Tak, jako odmítali i zásah Západu v Afghánistánu, ignorujíce fakt, že v opačném případě hrozilo, že islamistická epidemie zachvátí nejen celou Střední Asii a Pákistán, ale přelije se i do okrajových oblastí Evropy, případně přeroste v globální katastrofu, pokud se islamisté zmocní pakistánského nukleárního arsenálu (přitom z pohledu mezinárodního práva byla intervence v Afghánistánu jak legitimní, tak i legální (výcvikové tábory se v Afghánistánu opravdu našly, o charakteru organizace Al-Káida nebylo pochyb a celé tažení bylo posvěceno rezolucí číslo 1386, Rady bezpečnosti OSN, která dala svolení k použití všech nezbytných prostředků).)

Zdroj: http://ferohrabal.blog.cz/…evolucionaru

Příspěvek upraven 14.08.16 v 12:22

@tanker Bohužel z řad těchto anonymních potkanů, zlých asociálů, antiamerikanistů a zlomyslných nihilistů, přeškolených bolševiků a latentních nácků, rasistů a antisemitů, kteří se (zatím) presentují jen ústně na internetu, resp. na ulicích s transparenty (občas s dřevěnou šibenicí), se vždy v historii následně rekrutovali oni aktivní účastníci a organizátoři pogromů, genocid a lynčování (kápové i sonderkommandéři, černosotněnci i rytíři Ku-Klux-Klanu, černokošiláči i revoluční gardisté, SA-mani i lidoví milicionáři).

To je skoro jak Rudé právo…

Jezisi hodte niekto na toho slizkeho uchyla deku.

@tanker Nestačil by odkaz na zdroj? Nemusíš nám to sem ty všechny bláboly kopírovat…

@Bábi Zlopočasná na to nemá vůbec cenu reagovat…

Rozdíly mezi fašismem a komunismem
Nyní se pokusíme srovnat obě již představené ideologie, a to rovněž hned v několika rovinách. Začněme od historických kořenů obou světonázorů, odkud a z čeho vzešly. Komunismus navazuje na odvěkou tradici socialistických myslitelů, postupně renovuje a určitým způsobem i radikalizuje jisté ideje sociální rovnosti, které bychom konec konců mohli nalézt u takových klasiků, jakými byli Platon, Thomas More či Jean Jacques Rousseau. Sociální solidarita, rovnostářská společnost a utopistické vize nejsou na poli ideologie tedy zdaleka ničím novým. Radikálnější ráz se socialistickému smýšlení dostává až s příchodem děl Karla Marxe, nastupující industrializací a tím i sociální nestabilitou ve společnosti. Jak bylo však řečeno, už v předchozích kapitolách, pokroucením a částečným doplněním myšlenek zejména V. I. Leninem a J. V. Stalinem dospěl komunismus zcela jiné podoby a to zejména proto, aby ho oni zmiňovaní reformátoři byli schopni uvést do praxe.
V porovnání s idejemi komunismu je ale fašismus něčím, co odkazuje spíše k novodobým skutečnostem. Snaží se stavět částečně na pseudovědeckých dílech vědců z 19. století a jejich rasových teoriích, ale stejně jako Lenin se Stalinem si i nacisté vypůjčují některé filosofické myšlenky (např. F. Nietzscheho) a předělávají je k obrazu svému. V jistém smyslu navazují na historické tendence antisemitismu, který ale značně zesílil až v 19. století. Snaží se na jedné straně poukazovat na slávu zašlých časů, ale zároveň odkazují do budoucnosti.
Zatímco fašismu jde především o směřování k jednotnému a totalitnímu státu, který bude pečlivě dohlížet nad každým aspektem v zemi, aby se tím snadněji dosáhlo jednoty a vnitřní síly, komunismu jde spíše o dosažení beztřídní společnosti a aby úloha státu byla spíše oslabena, nebo byl úplně zrušen. Pokud šlo o vymezení nepřítele státu, v případě fašismu šlo buď o ty, kteří nechtěli spolupracovat v rámci korporací a odmítali se podřídit, popřípadě o Židy a jiné „podřadnější rasy“, které byly postaveny do pozice záškodníků – byla na ně svalována veškerá příkoří. Komunisté ale z duše nenáviděli buržoazii jakožto třídu, která je v rámci třídního boje celá staletí jen využívala a neoprávněně si přisvojovala nadhodnotu zboží, vyrobeného dělnickou třídou. Buržoazie měla jen zneužívat jejich nuzné životní situace a snažila se proletariát zotročit.
Také pojetí hospodářství bylo u obou ideologií rozdílné. Komunismus stavěl na centralismu a plánování na několik let dopředu (tzv. pětiletky). Idejí fašismu však byl již několikrát zmíněný korporativismus, i když v Německu se objevovaly jisté tendence plánování v důsledku potřeby zintenzivnění zbrojního průmyslu. Pokud porovnáváme praktické řízení státu, u fašismu je klíčový vůdcovský princip, a tudíž reálná síla je koncentrována v rukou jediného vůdce, ač se formálně mluví o jedné straně. U komunismu však tato jediná strana hraje hlavní roli, stát je reálně spravován velkou a organizačně důmyslně propojenou mašinerií byrokratů. Státní aparát plnil rozkazy z nejvyšších kruhů – jde tedy o dosažení ideje vedoucí úlohy jedné strany. Když se nad tím ale zamyslíme, jde tento bod částečně proti předešlé myšlence, kdy podle jednoho z bodů oficiální ideologie komunismu má dojít v rámci dosažení beztřídní společnosti k oslabení funkce státu. Jak si následně ukážeme, není to ale jediný paradox.
Posledním hodnoceným aspektem je povaha ideologie jako takové, kdy někteří autoři shodně uvádějí, že co do detailnosti, byl komunismus daleko propracovanějším světonázorem, než tomu bylo u fašismu, který stavěl převážně na nacionalismu a uctívání nejvyššího vůdce. Poukazují na fakt, že fašismus se zrodil především z historických důvodů, z Mussoliniho potřeby sjednotit Itálii a celkové frustrace německého státu po prohrané 1. světové válce. Naproti tomu je uveden komunismus, jakožto myšlení značně ovlivněné filosofií Karla Marxe, který je jen revolučnějším typem socialismu - mnohem starší ideologie. S tvrzením oněch autorů se ovšem ztotožňuji jen zčásti. Pokud jde o propracovanost fašistické ideologie, objevují se tu stejné aspekty, jaké můžeme naleznout i u komunismu. Jde zejména o existenci nepřítele (skupiny), proti kterému je režim zaměřen – o určitého „obětního beránka“, který může zpravidla za všechno zlo a nedostatky ve společnosti (u fašismu Židé, u komunismu buržoazie). U obou dvou můžeme rovněž nalézt posvátnou knihu – dílo zakladatele či reformátora, na kterou je neustále odkazováno (Mein Kampf, Manifest komunistické strany). Vůdcovská role strany či nejvyššího vůdce je odvozena z nějakého nároku (je buď představitel elity, duchovní vůdce a zakladatel, nebo je vedoucí úloha strany odvozena od vůle lidu; povolána, aby vedla zemi k dokončení revoluce). Obě ideologie slibují osvobodit lidstvo od určitého příkoří (u komunismu od sociálního útlaku majetnou třídou, u fašismu od nepravostí a všudypřítomných židovských intrik). Po odstranění všech překážek má přijít lepší budoucnost (beztřídní společnost, prosperující tisíciletá Třetí říše a ovládnutí světa). Jak u komunismu, tak i u fašismu se objevují snahy částečně navázat, čerpat nebo se jen inspirovat z děl filosofů nebo vědců (Mora, Marxe, Darwina, Nietzscheho…). Obě mají v sobě až mesiášský charakter tím, že slibují lék na současnou nepříznivou situaci (ekonomickou krizi, sociální nouzi, politickou i hospodářskou nestabilitu po prohrané válce).
Pokud jde o tvrzení, že fašismus vznikl jen jako reakce na určité historické souvislosti, lze s ním také souhlasit jen zčásti. Neexistuje jediný nezvratný důkaz, že by se nemohl v modifikované podobě vyskytnout někdy v budoucnosti, po jiném novodobém světovém konfliktu, nové ekonomické krizi, z jiných politických či ideologických popudů. I dnes v optice ekonomické krize 21. století jsme svědky vzrůstajícího extremismu. V tomto směru se přikláním spíše ke skupině V. Čermáka, K. R. Poppera či J. L. Talmona a tvrdím, že totalitní smýšlení je v lidstvu zakořeněno od nepaměti, ale teprve za posledních sto let bylo dovedeno do „dokonalosti“, stejně jako propracované ideologie. Nyní jen existují nové, modernější a důmyslnější postupy a prostředky, jak lidstvo zmanipulovat. Vždyť i komunismus vznikl v takové podobě, v jaké ho známe dnes, až díky modifikaci Marxových myšlenek V. I. Leninem a poté, co se ho snažil uvést v praxi. Jedině díky historickým souvislostem se přeměnil do reálné podoby.

Zdroj: http://ferohrabal.blog.cz/…evolucionaru

Příspěvek upraven 14.08.16 v 12:26

Existují v ČR fašistické tendence?

Slovo fašismus je dnes v médiích často frekventované, ať v souvislosti s nedávnými událostmi na Ukrajině nebo se současným děním v naší republice. Není snadné vytvořit definici onoho pojmu tak, aby zahrnula všechno,

co tento fenomén obsahuje, a to také proto, že „postrádal jednotnou systematickou doktrínu a jasný program, vyznačoval se velkou pružností a pragmatismem co do svých taktických cílů a prostředků“, jak se můžeme dočíst ve Wikipedii. Původně byl takto označován italský fašismus neboli politické hnutí, jehož vůdcem byl Benito Mussolini, v letech 1922-1943. Rovněž nacismus, který se prosadil v Německu od roku 1933 do konce druhé světové války, je mnohdy charakterizován jako fašismus. Dalšími lokalitami, kde můžeme mluvit o tomto fenoménu, bylo ustašovské Chorvatsko (1941-1945), Maďarsko (1944-1945), frankistické Španělsko (1939-1975), portugalský Nový stát (1933-1974), Slovenský štát (1939-1945) aj. Z historie naší země známe především hnutí české Vlajky, které se později zhlédlo zejména v protižidovském rasismu.

Definicí fašismu je docela dost a jejich autoři se liší přístupem k problematice, a proto se také v lecčem neshodnou. Za stěžejní prvky, které fašismus charakterizují, je možné pokládat nacionalismus, korporativismus, rasismus, iracionalismus a vůdcovský princip. Dovolím si také citovat definici Roberta Paxtona v překladu Martina Šmída (viz Manipulátoři. cz): „Fašismus může být definován jako forma politického chování vyznačující se obsedantními (utkvělými) obavami ze společenského úpadku, z pokoření, z možností být obětován, a vyznačující se kompenzačním uctívání jednoty, síly a čistoty (ryzosti), v němž masová politická strana oddaných nacionalistických radikálů, jednajících v nesnadné, ale perspektivní spolupráci s tradičními elitami, opouští demokratické svobody a s mesiášským násilím a bez etických a právních zábran prosazuje cíle vnitřní očisty (vnitřních čistek) a zahraniční expanze.“

Pokud si promítneme některé současné děje v naší veřejnosti, zcela určitě se setkáme s některými prvky zmíněnými výše. Celé své funkční prezidentské období se V. Klaus vymezoval vůči Evropské unii národoveckou rétorikou, která neměla daleko k nacionalismu či šovinismu. Dračí sémě se dá velmi lehce zasadit, a když dojde k vyhroceným či vypjatým situacím, jako je např. dnešní dění v Evropě, velmi snadno se ono sémě ujme a vzklíčí. Nacionalismus dnes už není pouze záležitostí těch okrajových, extremistických a ve skutečnosti primitivních skupin, které mají potřebu svoji frustraci vykřičet hesly typu „Čechy Čechům“ nebo „Nic než národ“, ale rozšířil se i mezi vrstvy vzdělanější, reagujících na svou nespokojenost s nenaplněným očekáváním, které měla přinést svoboda náhle spadlá do klína, možná s nepochopením demokratických procesů a zejména nepochopením skutečnosti, že demokracii je nutné bránit, protože je velmi lehce zranitelná. A tak můžeme být svědky různých demonstrací, v nichž se nacionalismus pohodlně zabydluje. Patří tam Konvičkovo hnutí, ale patří tam i velmi podivná skupina bývalých vojáků, kteří si říkají Českoslovenští vojáci v záloze. Snad stojí za to dodat, že je rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem. Nacionalismus zdůrazňuje národ charakterizovaný zejména jazykem a vymezující se vůči jiným národům konfrontačně, zatímco vlastenectví je vztah k zemi, v které člověk žije a usiluje o její rozkvět.

Méně nápadné jsou pak korporativistické tendence, které jsou u nás běžné, jako např. tripartita, (což. V. Klaus v jednom svém článku kritizuje). Další pronikání korporativismu můžeme ovšem sledovat od začátku působení A. Babiše ve vládě, kdy si oligarchové porcují různé oblasti ekonomiky, k tomu i mediální sféru a jako třešnička na dortu se k tomu přidává vůdcovský princip, který pan Babiš zatím provozuje pouze ve svém hnutí Ano, nicméně jeho cílem je celá republika, kterou hodlá řídit jako firmu, což nikterak neskrývá.

Rasismus nemá daleko k nacionalismu, pokud někdo má tendenci vyzdvihovat národnost jako nejdůležitější znak příslušníka společnosti, k rasové nesnášenlivosti má cestu umetenou. Podobně je to i s hlasately náboženské nesnášenlivosti a příslušnými docenty přes islám, jejichž diletantismus v této oblasti může být pro společnost nakažlivý. A vrátíme-li se k definici R. Paxtona a tezi, že forma politického chování se vyznačuje obsedantními obavami z úpadku společnosti, opět si můžeme promítnout znovu vzkříšené opěvování slovanských vazeb a pošilhávání po východním predátorovi. Situace dospěla dokonce tak daleko, že bývalý důstojník naší armády MUDr. Obrtel organizuje se svými sympatizanty již zmíněný spolek (Českoslovenští vojáci v záloze), kteří chtějí bránit republiku proti vlastní vládě, proti našim spojencům a zároveň bojovat ve prospěch Ruska, proti zločinecké organizaci NATO, jak nazývají spolek, jehož jsme sami členem. Iniciativa, která je za hranicí zákonů i ústavnosti. Samozřejmě víme, že ve fašistických režimech podobné ozbrojené složky měly svoji důležitou funkci.

Nemám v úmyslu tvrdit, že se naše republika stává fašistickou, nicméně tendence takto označené tu jsou a je na nás, zda se tomu chceme bránit nebo to necháme být a budeme to zanedbávat. Doufejme proto, že společnost se nedá zatáhnout do snah těch, jejichž konání se neslučuje s demokratickými principy, a že demokracie se u nás nestane sprostým slovem.

Zdroj: http://ferohrabal.blog.cz/…evolucionaru

Příspěvek upraven 14.08.16 v 12:27