Problém migrace do EU

Odreagování fašismem

V postkomunistickém kontextu je nebohý liberalismus se svým pojetím demokracie ve dvojím ohni. Na jedné straně slouží k legitimizaci stávajícího řádu, aniž by však byl brán vážně – tedy aniž by byl vtělen do konkrétní politické praxe (třeba v podobě legislativního omezování forem diskriminace). Na straně druhé vede toto polovičaté přijímání liberálních hodnot k rychlé diskreditaci liberalismu jakožto ideologie a k jeho kritice zprava. Zatímco radikálně levicová kritika liberalismu je předem z postkomunistického diskurzu vyloučena, protože by mohla být vnímána jako „závan minulosti“, konzervativně pravicová kritika je akceptována a medializována jako relevantní a „zajímavý“ hlas. Navíc se vždy bezpečně nerozlišuje mezi ultrakonzervativním postojem a postojem fašizujícím. Důsledkem onoho polovičatého, totiž jen rétorického či ideologického přijímání liberalismu je, že explicitní projevy xenofobie a rasismu nejsou náležitě stíhány a jsou přinejmenším tolerovány jako „taky názor“.

Zrod fašismu ovšem nelze vnímat bez konkrétních materiálních podmínek. Následkem postkomunismu a napolo akceptovaného liberalismu je roztříštění společnosti a neschopnost věcné tematizace sociálních otázek. Ekonomické problémy jsou traktovány výlučně ideologicky: liberalismus, natož postkomunismus, nejsou schopné vnímat problémy přítomnosti, které produkuje stávající systém. Rétorika individuální svobody se stává fetišem ve chvíli, kdy – v už tak liberalizovaném tržním prostředí – není dodržována ani minimální zákonná ochrana zaměstnanců a kdy jakýkoli pokus o boj s korupcí je dlouhodobě zamítán jako snaha o regulaci (a tedy návrat do minulosti).

Jaký je výsledek toho všeho? Osamělý jedinec ve fragmentarizované společnosti začíná podléhat frustraci, která se znásobuje v sociální deprivaci. Liberálové nevidí její kořeny, protože nejsou schopni si připustit, že by se fašismus mohl zrodit z liberalismu, z jeho nereflektovaných rozporů. Jak může osamělý jedinec svoji sociální frustraci překonat? Největší lákadlo nabízí právě fašismus: dokáže reálně fragmentarizovanou společnost dočasně mobilizovat spojující myšlenkou vnějšího ohrožení národa, kteréžto ohrožení údajně může ještě prohloubit sociální deprivaci. Fašismus nenabízí řešení. Nabízí ale poměrně efektivní odreagování i pocit (krátkodobé) kompenzace, a to za jakoukoliv cenu.

Nejméně vhodnou cestou k tomu, abychom pochopili genezi fašismu, které jsme dnes u nás svědky, je jeho démonizace. Ošemetnost fašismu spatřuji v tom, že se nejedná o nic metafyzicky démonického – jeho projevy se bohužel vyskytují všude kolem. Je v jistém smyslu jednoduchý, banální. Neskrývá se v hloubce, ale sedí na povrchu, plave v prostoru mezi námi a ve vyhrocených chvílích dokáže krystalizovat do podoby struktur – ideologií a politických hnutí. Ty mohou být krátkodobé, ale poučení z dějin nám říká, že mohou mít i delší trvání. Musí ovšem dojít k naplnění přinejmenším dvou hlavních předpokladů. Zaprvé, noví fašisté musí nalézt politického spojence u těch politiků, které historik Jan Tesař nazývá „realisty“ (jedná se o zastánce takzvaného menšího zla). A zadruhé, politické zájmy fašistů se musí spojit se zájmy ekonomickými. V tom je skutečné nebezpečí fašismu, které může vést ke katastrofě.

Zdroj: http://ferohrabal.blog.cz/…evolucionaru

Příspěvek upraven 14.08.16 v 12:28

Jsme už za vodou? O postkomunismu.

Už abychom byli z toho venku!

Mnozí politikové zemí střední a východní Evropy a bývalého Sovětského svazu nemají slovo postkomunismus rádi a proti jeho užívání se ohrazují. Chtěli by přesvědčit západní svět o tom, že solidní základy politické a hospodářské demokracie jsou zde již vytvořeny. V České republice tak učinil i prezident Václav Havel.

I jiní politici tvrdí, že jsme už stabilní demokracii a navíc jednou z mála zemí bývalého komunistického bloku, kde postkomunisté nejsou u moci, a že tedy pojem postkomunismus je v našem případě zavádějící. Protože vskutku nejde jen o slova, ale o to, jak lépe či hůře rozumíme situaci, kterou přece chceme měnit, musím trvat na tom, že „postkomunismus“ zatím vystihuje, v čem dosud vězíme.

V půli cesty

Pokud by tento pojem pouze pasivně odrážel naši nedávnou historii, bylo by jeho užívání pouhou intelektuální pohodlností. Podobně je tomu u mnoha jiných termínů s předponou post-. On však zároveň odráží skutečnost, že nový společenský systém ve východní Evropě (včetně naší země) zatím nemá dosti vnitřní jednoty a dynamiky, aby se dokázal definovat sám ze sebe, takříkajíc zevnitř. Komunismus je tu přítomen nejen jako překonaná minulost, ale především jako cosi stále ještě příliš živého, než aby mohl byt ignorován; jako něco, k čemu se v úvahách o demokracii stále vztahujeme a čímž nový systém neustále definujeme.

Český ministerský předseda má jistě pravdu, varuje-li před příliš upřeným pohledem do zpětného zrcátka a vyzývá-li k pohledu vpřed. Jenže mnohé pojmy a skutečnosti naší demokratické přítomnosti prostě nemohou být pochopeny právě bez onoho pohledu zpět, bez vztahování se k předešlému systému. Téměř vše, včetně způsobu, jímž náš současný politický a hospodářský systém vznikl a jak se vyvíjí, je totiž poznamenáno tím, z čeho vzešel.

Stačí se podívat na politické instituce a na způsob vedení politické diskuse. Roztříštěnost české levice, způsobená zejména přežíváním neostalinské zkameněliny KSČM, je odrazem nedávné minulosti; zrovna tak je jím v jiných postkomunistických zemích neschopnost vytvořit sociální demokracii samu ze sebe, tj. bez reformních komunistů. Sociální demokracii ve východní Evropě většinou nahradila postkomunistická levice. U nás se sociální demokracie prosadila navzdory komunistické levici a proti ní. Důsledkem tohoto specificky českého vývoje je však neschopnost sociálních demokratů levici sjednotit. Právě v tomto smyslu je česká levice postkomunistická.

V politických debatách se téma komunistické minulosti vynořuje zákonitě znovu a znovu, především v diskusích politiků nekomunistických stran. Příkladem budiž nedávná výměna názorů mezi českým premiérem a předákem sociálních demokratů o tom, kdo byl a kdo nebyl v KSČ a kdo byl více a kdo méně konformní s bývalým režimem. Snahy některých místních organizací ODS o to, aby na jejich kandidátkách do parlamentních voleb nebyli bývalí komunisté, je výrazem téhož, právě tak jako paradoxní popularita bývalého komunisty Vladimíra Dlouhého.

Komunistická minulost je prostě všudypřítomná. Zatímco jedni využívají toho, že „u nich“ nebyli, k tomu, aby vyřídili své rivaly, kteří „u nich“ byli, je nejpopulárnějším českým politikem bývalý člen KSČ. Jak je to možné? Možná proto, že Vladimír Dlouhý ztělesňuje to, co je většině Čechů blízké: jistý druh oportunismu obsazený v tom, čím jsme byli dřív, právě tak jako v tom, čím tolik chceme být dnes, tedy nefalšovanými demokraty s těmi nejlepšími doporučeními.

Také prodloužení platnosti lustračního zákona potvrzuje, že jsme stále ještě zemí spíše postkomunistickou, definující se vůči komunistické minulosti, než standardní demokracií spoléhající samu na sebe. Dokládají to i občasná tažení proti starým strukturám, dokonce šest let po sametové revoluci. Činí-li právní stát zadost spravedlnosti a stíhá-li zločiny minulosti, počíná si správně; plošné či poloamatérské hony na čarodějnice jsou však důkazem toho, že společnost stále žije v zajetí času minulosti.

K normální demokracii patří i fungující tržní ekonomika. Na rozdíl od jiných postkomunistických zemí byla u nás většina státního majetku alespoň formálně převedena do soukromých rukou. Hospodářský systém je však mnohdy neprůhledný; „majiteli“ podniku jsou často manažerské kliky vyrostlé z konexí minulého režimu, nikoli skuteční vlastníci.

Politicky úspěšná kuponová privatizace vyústila do paradoxního kruhu: vlastnictví akcií se přesunulo na formálně soukromé investiční fondy, ty však z velké části ovládají nebo vlastní banky, v nichž má velkou, ba i majoritní účast stát. V mnoha zprivatizovaných podnicích má rozhodující účast Fond národního majetku, tedy opět stát. Toto neprůhledné uspořádání majetkových vztahů signalizuje, že i v této oblasti je Česká republika na půli cesty.

Pojem postkomunismu je do jisté míry synonymní s budováním politické a hospodářské demokracie na troskách komunistického systému. Co je to vlastně vyspělá demokracie? I u nás je za ni pokládáno pouhé zavedení základních demokratických mechanismů, systému vzájemně soutěžících politických stran a právního státu. Takové úsilí často „zamrzne“ na určité úrovni, která sice může stačit k přijetí do Rady Evropy, ale s poměry na Západě je nesrovnatelná.

Postkomunistické demokracie totiž postrádají jistou obsahovou kvalitu, neboť dosud trpí nedostatkem demokratického ducha: chybí jim vžitý respekt pro právní stát i skutečná angažovanost občanů, jíž se vyznačuje občanská společnost. K tomu, aby se tyto země zbavily ódia „postkomunismu“, musí dosáhnout vyššího stupně ztotožnění s demokratickými principy jak na úrovni „psychologické“, tak i na úrovni občanské angažovanosti.

Někteří čeští politikové včetně prezidenta o tomto deficitu vědí. Jejich důraz na rozvoj občanské společnosti bohužel naráží na odpor těch, kdo autonomní občanskou angažovanost buď podceňují, anebo ji dokonce pokládají za nebezpečnou. Ve všech postkomunistických zemích se totiž vládnoucí síly obávají, že se decentralizace správy, rozvoj neziskového sektoru a růst nezávislých občanských aktivit buď vymkne kontrole, nebo že bude překážet efektivnímu řízení státu. Tato obava je na místě tam, kde jsou demokratické mechanismy příliš slabé na to, aby zvládly např. nacionalistické vášně či etnické konflikty. Ale i pak zůstává otázkou, zda by tam důraz na občanský princip efektivní řízení státu ohrozil, nebo spíše posílil. Česká republika je téměř etnicky homogenní. Její obyvatelstvo se těší poměrně vysoké životní i vzdělanostní úrovni a není ohrožováno žádnou militantní ideologií. Obavy z „rozvolňování“ státní správy proto nejsou na místě. Přesto musí u nás občanská společnost bojovat o místo na slunci právě s těmi, kdo by měli naopak učinit pro její rozvoj vše, co je v jejich silách, abychom překonali všechno to, čím se stále ještě řadíme k postkomunistickému světu.

Občanská společnost totiž není jen ustrojím, které ve vyspělých zemích funguje jako převod mezi jednotlivcem a státem, ale je i školou demokracie. Angažovanost v nějaké občanské iniciativě (např. ekologické) je jistě významnější zkušeností než pouhé formální členství v politické straně nebo pouhá účast ve volbách. Internalizování demokratických procesů, tj. jejich zažití a osvojení, se uskutečňuje pouze aktivní účastí co největšího počtu občanů nejen v samotném politickém procesu, ale především v těch iniciativách, které mu dávají obsah a jimiž nabývá slovo „demokracie“ smysl na té nejkonkrétnější úrovni.

Většina postkomunistických zemí uskutečňuje demokracii zatím jen na „makropolitické“ úrovni. Lze souhlasit s Václavem Havlem, že pokud tato „makroúroveň“ – tj. politický život v rovině politických stran a ústavně zakotvených demokratických principů – nevyrůstá z „životadárného podhoubí“ občanské společnosti, je v neustálém nebezpečí degenerace (partajničení, politikaření).

Právě partajničení a paternalistický přístup k politice jsou pro postkomunistický svět příznačné. Někdejší neomezená vláda jedné strany se změnila v „tyranii politických stran“ či „osvícených“ vůdců, jimž nestojí v cestě – právě občanská společnost. A pokud se nestane synonymem demokracie právě ona, nemohou země bývalého východního bloku doufat, že se zbaví břemene postkomunismu.

Zdroj: http://ferohrabal.blog.cz/…evolucionaru

Příspěvek upraven 14.08.16 v 12:29

Velmi zajímavá reportáž, doporučuji přečíst si celý článek

Do Evropy přicházejí vyšinutí lidé, jsou blíž, než si myslíte. Zavřít hranice a do zbraně! Zavelel izraelský expert a Češi oněměli

Karas k tomu prohlásil: „Paní Merkelová před nějakou dobou tvrdila, že sem přijdou především inženýři a lékaři. Ale nikdo neřekl, že za nimi přijdou jejich pacienti.“

Bohbot řekl: „V té Paříži útočilo v klubu šest lidí. Pomalu, v klidu si vyměnili zásobníky a pozabíjeli skoro všechny. U nás v Tel Avivu útočili dva lidi a měli samopaly a zabili jednoho nebo dva lidi. A zastavili je. A utíkali, protože všichni okolo přišli a udělali to, co museli udělat. Přijďte trénovat Kraft Maga, choďte na judo a příště až něco takového se stane, nemusíte se ptát. I ti, kteří nejsou vůbec trénovaní, neumějí moc sebeobranu, mohou něco dělat… Lidi tam stojí a čekají na smrt,“ skočil z tématu obrany do situace při teroristickém útoku Bohbot. „Jako ovce,“ znělo ze sálu.

Hampl podotkl, že ČSSD má přímo ve svém programu ustavení globální multikulturní vlády, tedy vlastně zrušení demokracie a národních států.

Karas pak překvapil přítomné: „V Turecku z pohledu vojenského je v současné době více než 50 procent jaderných zbraní, z pohledu instalovaných megatun celé Severoatlantické aliance.“ Hampl pak uvedl, že u Clintonové 20 procent jejích volebních peněz je ze Saúdské Arábie. Islám už prý zničil minimálně 15 civilizací, které všechny byly minimálně o třídu vyspělejší a to technologicky, vojensky i společensky. „A všichni si o nich mysleli, to jsou ti primitivní beduíni. Kde je dnes buddhistická civilizace, která byla na území Afghánistánu?“

Mladá žena z davu šokovala: „Mám zde v Praze přátele, jsou tam i muslimové z Pákistánu a jsme s nimi v intenzivním kontaktu patnáct let. Mohu potvrdit jejich radikalizaci. Děti chodí do českých škol a jak jsou v otevřeném prostředí, o to víc v jejich rodinách se přitvrzuje. Korán jedou od narození. Jsme pro ně podlidé a špína. Jejich teenageři jsou na skype s duchovními ze Saúdské Arábie. A to je opravdu wahhábistický islám, popření lidskosti a největší zvěrstva. Vůbec bych to nepodceňovala. Hovořilo se o zpochybňování islámu a oni mi řekli, že by si velmi přáli, aby tu bylo zavedeno právo šaría. Že by jim stačilo, kdyby to bylo pro muslimy. Myslím ale, že s jídlem roste chuť a nabírají na síle.“ Odměnou jí byl potlesk přítomných. Karas také zmínil: „Jestli se ptáte, zda je islám reformovatelný, tak záleží na použitelných zbraních!“

Hampl pak řekl na závěr: „Ozbrojit se i za cenu, že budete popotahováni, protože je to lepší než být zavražděna, znásilněna, rozkrájena….“

http://www.parlamentnilisty.cz/…emeli-448773

@Gnaar píše:
Tankera jsem nějak minul. To je jako nějakej podporovatel imigrace?

abych pravdu řekla, už si ani nepamatuji, ale mám dojem, že ano. Já ho pak ke konci už ignorovala. Vyvolával hádky, tapetoval to tady dlouhýma příspěvkama, které od někud kopíroval jen proto, aby zapadly rychle informace, co se sem dávaly o imigrantech. Měl věrnou podporovatelku a dost rychle lidi dokázal rozproudit tak, že chodily upomínky od adminů, hádalo se to tu a jednu chvíli vypadalo, že by se to tu i smázlo, což nikdo nechce. Proto doporučuji naprosto ignorovat, nečíst (já vím, ono se to nedá, taky občas reaguji, ale nemá cenu se nechat zaplést do diskuze, pak je to 10 stránek naprosto o ničem)

Tohle lidi říkali od samého začátku, jelita to připustila až po roce. A co náš Bohoušek? Stále mele o kvótách a migrantech, že je přijmeme - ať jde do kostela!!! nebo ať si je vezme k sobě domů. Proč zvyšovat riziko, když sem všichni jdou bez dokladů?

Německé zpravodajské služby mají důkazy, že zemi infiltrovaly „úderné skupiny“ teroristické sítě Islámský stát, a to v přestrojení za běžence.Ve čtvrtečním rozhovoru pro BBC to prohlásil zástupce šéfa bavorské zpravodajské služby Manfred Hauser. O úderkách a spících buňkách IS v zemi má stovky zpráv, a to i od samotných uprchlíků, citoval Hauser server Politico.eu. „Musíme akceptovat, že v Německu máme úderné skupiny i místní buňky,“ varoval ve čtvrtek Manfred Hauser, viceprezident bavorské rozvědky BayLfV. „Máme řadu hlášení, že mezi uprchlíky jsou úderné skupiny. Těchto zpráv josu stovky, některé přímo od samotných uprchlíků,“ uvedl podle Politico.eu s tím, že zpravodajské služby tato hlášení důkladně vyšetřují.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/…vy-svet.aspx?…

@ynax píše:
abych pravdu řekla, už si ani nepamatuji, ale mám dojem, že ano. Já ho pak ke konci už ignorovala. Vyvolával hádky, tapetoval to tady dlouhýma příspěvkama, které od někud kopíroval jen proto, aby zapadly rychle informace, co se sem dávaly o imigrantech. Měl věrnou podporovatelku a dost rychle lidi dokázal rozproudit tak, že chodily upomínky od adminů, hádalo se to tu a jednu chvíli vypadalo, že by se to tu i smázlo, což nikdo nechce. Proto doporučuji naprosto ignorovat, nečíst (já vím, ono se to nedá, taky občas reaguji, ale nemá cenu se nechat zaplést do diskuze, pak je to 10 stránek naprosto o ničem)

Nj, Tanker je v rauši, protože se už těší na Gay Pride 

@Gnaar píše:
Tankera jsem nějak minul. To je jako nějakej podporovatel imigrace?

Nejevil se mi jako podporovatel imigrace, v tom se mi zdálo, že chápe.