tyyy jo to je na odbornika- detsky psycholog…drzim palce 
Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Problém s nevlastním synem
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
24.11.12 18:54
Z toho co píšeš pro něj víc udělat nemůžete. buďte mu dál oporou, snad řekne sám co se děje. nepředhazuje mu někdo v okolí třeba že je adoptovaný?
jinak jedině toho psychologa jak radí @valina1
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.12 20:20
Souhlasím s holkama, ať s klučinou dojde taťka k psychologovi. Možná začal žárlit, možná se něco děje doma u mámy, co vám sám nechce říct. Každopádně z mého pohledu mám dojem, že má pocit, že je na druhé koleji a nikdo ho nemá rád. Ale i k tomu by měl mít nějaký důvod a ten rozluští asi jen psycholog.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.12 20:30
Ahoj. A Adam ví, že je adoptovaný? Mám z toho trochu pocit, jak už psaly holky, že si může připadat na druhé koleji, i když se o to Vy samozřejmě nijak nesnažíte. Vycházím ale z toho, že on může mít pocit, že už ho jednou někdo odložil a že se bojí, že se mu to stane podruhé… V dětské hlavě se může zrodit prakticky cokoliv a děti si můžou vykládat zle i věci, které zle myšleny nejsou. Obzvlášť, pokud je Adam přemýšlivější typ. Je to moc těžká situace a vy s manželem se k tomu stavíte bezvadně. Já bych asi na vašem místě se sešla s jeho matkou a ve třech to probrala… jakkoliv je ona třeba nesympatická nebo cokoliv… jde tu o vašeho syna a problémy s dětskou duší jsou vždycky vážné - pracuju na dětské psychiatrii, tak se na to dívám možná trochu s profesionální deformací. Rozhodně bych ale jeho problémy nepodceňovala a snažila bych se to řešit možná i s pomocí dětského psychologa - na to by ale musela přistoupit i jeho matka. Společné sezení vás všech by bylo možná fajn, ale je jasné, že ona nemusí chtít. Moc vám přeji, a hlavně synovi, ať se to vyřeší. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.12 20:40
Já v dospívání prožívala něco dost podobného, beru to tedy podle sebe. Měla jsem pocit, že mě nikdo nemá rád a moc ráda jsem jezdila k příbuzným na Šumavu, protože tam se mi opravdu všichni moc snažili pomoct. Tak strašně jsem toužila
po jakémkoliv láskyplném kontaktu až hrůza. Když to dneska vidím zpětně, tak bych řekla, že jsem byla i žárlivá, žárlila jsem na malého bratránka, který měl prostě děsně fajn mámu a ona se mi všemožně snažila pomoct a věnovala mi veškerou svou pozornost. No, nikde u psychologa jsem nebyla, i když si pamatuji, že mi to právě
ta příbuzná nabízela, že tam se mnou dojde. Nějak jsem to zvládla, ale úplně jsem se z toho dostala až tehdy, když jsem začala chodit se svým partnerem. Trvalo to tedy dost dlouho, asi 10 let!
Takže jak psaly ostatní holky - určitě s malým k nějakému dobrému dětskému
odborníkovi zajděte. Nevíš, co se z tohohle může vyklubat a hlavně, jaké následky by to pro „Adámka“ mohlo do budoucna mít.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
martinamag
13.12.12 00:11
adopce
I když byl Adámek velice malý nikdo nemůže vědět co prožíval v prenatálu, při porodu a raném dětství. I když to neví, tak to má v sobě. Já bych se ho neptala přímo, to nic neřekne! Já bych na chvilku vše vrátila do normálu, samozřejmě citlivě a pak bych si s ním „hrála“, tak, abych zjistila co se děje. Je třeba dítě odvést od jeho trápení a nějakou oblíbenou hračku postavit do podobné situace, v tu chvíli dítě nechám mluvit za tu hračku, ať jí poradí, ať řekne co může ta hračka cítit a pod. A pak společně přijdeme na to, co může hračka udělat a co si má uvědomit. Každá změna dítě vyděsí a potřebuje ujistit, že má mnoho možností s tím něco dělat. Moc držím palečky Vám a hlavně Vašemu Adámkovi a vlastně i Vaší maličké 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
13.12.12 20:21
No, holky, nakonec se to tak nějak „vyřešilo“ úplně jiným způsobem. Bývalá žena mého muže všechno postavila tak, že se Adámkovi k nám nechce, že je mu „špatně“ právě proto, že má jet k nám, a na tak dlouho. Údajně, když k nám měl v neděli jet (po týdnu u ní), večer se mu udělalo špatně, zvracel a měl prý hrozný strach, co tomu řekne táta. Můžu odpřísáhnout, že tady Adámkovi nikdy nikdo nezkřivil vlásek, nekřičel na něj, netlačil…U maminky je to ovšem jinak. Neustále mu říká, jak se jí bude stýskat, když je u nás, volá mu, říká, kdo všechno se po něm ptal, a kdo všechno s ním tam co chce dělat - má ve stejné vesnici stejně staré sestřenice, apod… tvrdí tedy, že týden a týden je na Adámka dlouhá doba - není ovšem schopná vysvětlit, proč si myslí, že když bude Adámek v její výhradní péči, stýskat po tátovi se mu nebude - řekla tedy, že se chce vrátit na systém původní - střídání po třech dnech.
Nevím z jakého důvodu jeho matka trvá na střídání po třech dnech, což mi přijde úplně na hlavu, jelikož ten kluk je neustále na cestách, se školní taškou, a to ani nemluvím o tom, jaký pak jeho matka dělá problémy s věcmi. (My Adámka odešlem oblečeného slušně, do školy, vrátí se nám v neděli v teplákách…když náhodou něco doma vyperu - opravdu si nemůžu pamatovat, který tepláky má zrovna od n., a dal mi je s ostatními do prádla - můžeme v brzké době čekat velmi nepříjemnou sms o tom, že jsme si ty věci nechali a ona mu nemá, co dát.)
My jsme tenhle systém odmítli. Manžel jí řekl, že buď to bude týden a týden, a nebo teda, jestli má pocit, že je Adamovi u nás špatně, zkusíme tedy systém víkend za 14 dní (to navrhla ona, s tím, že kdykoli bude Adam chtít a my budeme souhlasit, do hodiny ho přiveze). Manžel doufá, že to Adamovi nebude vyhovovat a bude chtít být s námi. Já si ale nejsem jistá, že to, i kdyby nakrásně chtěl, přes jeho matku projde. Okamžitě se samozřejmě ptala na víc peněz, manžel jí řekl, že jí víc dávat nemůže. Adamovi hned zajistila průkazku ZTP (myslím si, že naprosto neoprávněně, ten kluk je naprosto v pořádku, jen o dva tři roky větší dítě, ztrátu ale rychle dohání), a zažádala di o příspěvek na sociálce…
No a samozřejmě, když chtěl Adam jet k nám, řekla, že už ho „teď večer“ nikam nepoveze a jestli teda tak moc chceme, ať si pro něj přijedeme my. A to to byl ten víkend, co měl být Adam u nás i dle domluvy. O nějakém psychologovi nemůže být řeč, matka nechce Adama prý zatěžovat.
Nechápu to, není snad výhoda mít muže (i bývalého), co se o své děti zajímá, chce jim být nablízku, kupuje jim věci, dárky, bere je na dovolené (na které je matka vezme maximálně na tři dny po Čechách - což nechci dovolenou v Čechách zlehčovat, ale pokud jde za celé prázdniny o pouhé tři dny a to ještě s příslibem sedmi…),chce se podílet na jejich výchově, je ochoten se vším ohledně dětí pomoci, platit pomůcky, školní výlety, divadla, chodit na třídní schůzky??? 
- Citovat
- Upravit
bamba
19.12.12 11:10
Řekla bych, že EX jde hlavně o peníze. Být tatínkem Adámka, zašla bych k psychologovi, trochu mu nastínila situaci. Určitě poradí, nebo klučinovi vysvětlí, že se u tatínka nemá čeho bát. Maminka ho používá jako zbraň a to není dobré.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Aktuálně na Instagramu
Podle rozsáhlé norské studie mají nejstarší děti v rodině v průměru vyšší IQ než jejich mladší sourozenci. Důvod? Najdete na Instagramu.
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Jak znovu naučit na nočník
- 23.09.24
- Simona2121
Ahoj maminky,
mám na vás dotaz a píšu anonymně, protože je toto téma pro mě velmi citlivé.
Před téměř dvěma lety jsem si vzala svého nynějšího manžela. Je to nejlepší muž mého života a myslím si, že nemá konkurenci jako přítel, partner, milenec a především otec. Je cca o 13 let starší než já a má již z předešlého, patnáctiletého, manželství dvě děti, syny (16 let a 11 let). Manželství skončilo kvůli nevěře jeho ženy, a konec vzešel především z jejího přání. rozvod ale proběhl již před čtyřmi roky a všechny věci, včetně vztahů s dětmi, mají jakž takž vyřešené. Říkám jakž-takž, protože jeho bývalá žena dělala naschvály, jak to šlo - v současné době je to lepší. S dětmi manžel trval na střídavé péči, přičemž do letošních prázdnin střídavá péče fungovala po třech dnech, od nového školního roku je to týden a týden. S novým školním rokem přišla ještě jedna změna, a to ta, že starší se rozhodl, že chce zůstat u mámy - má tam volnější režim, kamarády (manžel se po rozvodu přestěhoval do jiné vesnice, cca 20 km. od té původní), zájmy a hospodu. Dobře, vysvětlili jsme mu, že u nás má stále dveře otevřené, že my si střídavou péči přejeme dál, ale vzhledem k tomu, že je již téměř dospělý, nechceme ho do ničeho nutit. Manželovo bývalá žena tlačila na to, abychom nechali výhradně u ní i druhého kluka, ale na to jsme přistoupit nechtěli, pokud by si to sám nezvolil, což neudělal. Syn, říkejmě mu třeba Adam (11 let), je adoptovaný - manžel s bývalou ženou si ho vzali do péče v jeho 3 a půl letech - a je mírně opožděný ve vývoji (myšlením tak na 9 let), Za dobu, co jsem se svým mužem (dva roky), se Adam moc zlepšil, začal lépe mluvit ( předtím huhňalů, patlal a podobně), číst, psát, počítat…věnovala jsem mu hodně času.
A teď k problému. Na začátku října se nám narodila dcerka, nyní jsou jí téměř dva měsíce. Syn se na miminko moc těšil, je na ní hodný, když je třeba, podává dudlík, nosí věci, pohlídá, když si potřebuju někam odběhnout…Bohužel ale v poslední době (asi tak měsíc a půl) se začal chovat divně. Když k nám přijede, je smutný, tvrdí, že je mu špatně, je unavený, bolí ho záda, hlava, nebo jiná část těla, chodí spát v sedm hodin večer, aniž by ho někdo nutil (předtím jsem ho ve 21:00 hod. musela zahánět), pokaždé ho musí táta jít přikrýt (to chodil i předtím, ale teď to mám pocit hlasitěji vyžaduje), neustále se tváří jako bulík, často vypadá, že bude každou chvíli brečet, několikrát jsem ho přistihla, jak tvrdí, že musí zvracet, a na záchodě si pak strká prsty do krku, aby to vypadalo, že opravdu zvracel…X-krát jsme se ho ptali, co se děje, jestli je nějaký problém, jestli ho něco mrzí,…ale tvrdí, že nic. Věnujeme se mu, mám pocit, že manžel se s ním mazlí víc, než před narozením dcerky, ale nezlepšuje se to, spíš naopak. Nevím, co mám dělat. Nevím, jestli mu bývalá mého muže něco necpe do hlavy (ve smyslu - mají svoje dítě, táta už tě nebude mít tak rád…), naschválů se nadělala dost, ale snad je rozumná a nedělá to. Nevím, jak to řešit. Kolikrát jsem už naštvaná, dcerka je nespavec, celkem dost uplakaná, málo spím, a do toho ještě věčně Adam, který se tváří, jak boží umučení, a když je u nás, třikrát v týdnu si jde lehnout, protože je mu údajně špatně, a já kolem něj lítám..Děláme první poslední, aby se cítil dobře, ale je to k ničemu…
Ach jo, nevíte, co s tím? Nemáte někdo podobný problém, nebo zkušenosti??