Psychiatr a rodina

Anonymní
15.12.19 20:59

psychiatr a rodina

Ahoj, je mi 19 let, jsem ve 4. ročníku na střední
Mám psychiatrickou diagnozu, která mi dost brání v životě.. Kvůli depresím se často uzavírám do sebe, mám problémy si najít kamarády a jde to se mnou dost z kopce. Zanedbávám školu, kvůli uzkostem se nedokážu učit, ale tak nějak procházím. Každopádně budu mít nejhorší vysvědčení za celý život a taky s absencí to mám na hraně. Taky jsem dost vystresovaná teď z maturity, která mně čeká a prostě se cítím tak sama na všechno, pořád brečím a jsou dny, kdy nezajdu ani nakoupit, kvůli tomu jak je mi zle.
Před pár měsíci jsem si našla sama psychiatra ke kterému jsem tajně začala docházet, ten mi napsal léky, po kterých je mi trochu líp, ale pořád ještě mi nezabírají.. Řekla jsem to mamce (ani nevím proč jsem to udělala) a ona to nechápe. Příjde mi jakoby by mně nějak přestala mít ráda. Už předtím na mně byla naštvaná kvůli tomu, jak jsem pořád sama, jak se bráním kontaktu s lidma, atd. Pokusila jsem se ji vysvětlit, jak se cítím, ale nechápe to. Prostě nedokáže unést to, že její dcera bere psychiatrické léky. Sama mi řekla, že pořád akorát řeším svoje pocity a přitom ubližuju nejvíc ji, protože ona je ta, co její dcera chodí k psychiatrovi. Že prý mi žádné léky nepomůžou a jediný, kdo mi může pomoct jsem já sama. To, co říká je samozdřejmě pravda, ale nechcou se mi ty léky vysazovat, protože mám strach, že mi bude ještě hůř.
Od té doby, co to ví, tak se mnou nemluví a mně to dost mrzí. Moje rodina je to poslední, co ještě mám a nechci o ni příjt. Taky nechci ji způsobovat nějaké starosti,..
Ona je prostě taková hodně alternativní a antidepresiva jsou pro ni snad ten největší hnus. Já si ale myslím, že jsou naopak fajn i můj doktor mi říkal, že je dobře, že jsem přišla a vysvětloval mi, že ty léky mi můžou pomoct.
Já už nevím, co mám dělat, mám pocit, že pořád akorát někomu ubližuju, sama nevím co se životem. Mám před maturitou, ale vůbec nevím, co dělat pak. V noci skoro nespím a pořád o tom přemýšlím…

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
24395
15.12.19 21:10

Holcicko drz se, je dobre, ze si vyhledala pomoc. Pokracuj v ni, chtelo by to i psychologa, ktety te povede, jak sama vest sebe! Pokracuj! Mamka to casem pochopi, dej ji cas. Chapu, taky nejsem zastance AD, ale ani odpurce, proto tvou mamu nechapu, mela by te naopak podrzet.Ja verim, ze to zvladnes!

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
15.12.19 21:13

Čauky, udělala jsi to nejlepší, co jsi mohla udělat. Nechat si pomoct není ostuda, naopak. Nepomaháš pro někoho, ale pro sebe, aby si sama se sebou mohla dělat radost ostatním. A hlavně sobě. Za mě klobouček :potlesk: držím palečky. Vím co jsou deprese, vím co je tento stav. Ne z osobní zkušenosti, ale mamča. A není to dobré. Mamina udělala stejnou věc co ty a dneska má skvělý život. Rozhodně jsi udělala skvělou věc a fandím ti. Maturitu zvládneš levou zadní. Z toho si dělej hlavu až na posledním místě, hlavně sebe dej do kupky :) ať ta maturita za to stojí, jsi na dobré cestě a tvá mamča pochopí, časem. Málokdo chápe stavy druhého… To je na tom asi to nejtěžší, ale jak říkám. Jsi na parádní cestě držím palce.. :kytka: :mavam: :palec: :palec:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
15.12.19 21:15

Jsi statečná holka, že si se odhodlala jít k lékaři.. Kdo nezažil, nikdy bolest v depresi nepochopí.. Drž se, bude líp!! Na kterou VŠ tě to táhne??

  • Citovat
  • Nahlásit
10312
15.12.19 22:18

O matku se vůbec nestarej, ta moc starostí nemá, když nemá starost o tebe a zlehčuje tvoje problémy.
Hleď si pouze svých záležitostí - tzn. brát léky, snažit se dostudovat.
Jsi plnoletá, pokud dostuduješ, můžeš si najít práci a odejít. Tím o rodinu nepříjdeš, ale nebudeš v kontaktu s matkou, jejiž mlčení a nepochopení ti může ubližovat.
A tím se také urychlí tvoje léčba.
Mám příbuzného, který ve 22 letech musel začít brát léky na panické úzkosti. Bral to rok a dostal se z toho. Dnes už nic nebere a je to znovu veselej aktivní muž. Součástí léčby byl i odchod z domova, protože jeho rodina mu jaksi nápomocná nebyla, spíš ta atmosféra mu to prohlubovala, když přímo nezpůsobila. Ale musel si ty léky vyměnit, napřed měl něco, co nebylo tak dobré a až na druhý pokus dostal to pravé, co mu za 14 dní zabralo a pak už byl dobrý.
Proto říkám nestarej se o lidi okolo, když se nestarají o tebe i když to je rodina. Hlavně ty prášky nevysazuj, konzultuj s doktorem, možná dá jiné. Není nic horšího než psychiatrický pacient, který se nechce nebo odmítá léčit. Takový je opravdu nesnesitelný. Se zaléčeným se dá normálně komunikovat, případně žít.
Mimochodem, pro mně jsou v poslední době nesnesitelní i příliš alternativní lidi. Ono nejde být vždy a za každou cenu alternativní.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3763
16.12.19 04:13

Děvče, drž se :kytka: je mi líto, že Tě mama nepodpoří, ale měla by myslet více na Tebe než na sebe, alespoň většina rodičů to tak ma. Léky rozhodně nevysazuj, pomohou Ti a určitě bude zase dobře :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
16.12.19 06:38

Ahoj kočko, dobře jsi udělala, že jsi vyhledala pomoc. :hug: Sama vím, že takhle se žít nedá. Mě se to stalo na VŠ, měla jsem podobné potíže a přestala jsem spát. Taky jsem měla potíže se někam dokopat, ve třídě jsem cítila panika a chtěla utéct. Zkoušky jsem dělala na 2×, protože jsem ze stresu měla v hlavě vymeteno. Taky jsem šla k psychiatrovi a dal mi dvoje AD, jedny ráno a jedny na spaní a léky na uklidnění, abych nějak ustála panické ataky než naběhne účinek antidepresiv.
Moje matka, když to zjistila, neskutečně vyváděla. Řvala, že jsem si to vymyslela a že jsem feťák, co se sjíždí morfiem :zed: :zed: vůbec nepochopila, co jsou antidepresiva. Naštěstí jsem s ní už nebydlela, ale taky na mě začala být neuvěřitelně zlá a pořád se ptala, kdy to vysadím. Naše vztahy hodně ochladly. Jí nezajímalo, jak se cítím a že nemůže vědět, co se děje v mé hlavě, jen to co řeknou lidi a jak bude vypadat ona. A nejhorší je, že ona sama by potřebovala antidepresiva..protože má sama deprese. :zed: :zed:
Teď to s mámou moc neřeš a choď k psychiatrovi, zkus najít i psychologa nebo psychoterapeuta, ať se můžeš vypovídat. Hodně odpočívej, nic si nevyčítej a mysli na sebe. Zkus si dělat radost a relaxovat a uvidíš, jak to s maturitou půjde. Jestli máš nějakého hodného učitele, svěř se mu, ať si ve škole nemyslí, že to flákáš. Nebuď na to sama, existujou lidi, kteří ti budou rozumět :hug: :andel: :kytka:

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat