Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Jinak s tím spankem. My máme jiné problémy zase, co se spaní týče. Ale já bych ho určitě nenechavala dostávat do 9, 10. Zavedla bych nějaký režim, držet to vstávání klidně na té 7. Byt hodně venku, ale zároveň ho učit i odpocivat. Když jsme odbourali denní spánek, tak jsme si zalezli po obědě do postele ke knížce nebo třeba pohádku jsme si pustili. Aspoň na chvíli, pulhodinku, on moc v klidu nevydržel, ale trvala jsem na tom.
@Anonymní píše: Více
Nezvysuju hlas. Proste řeknu, jdem se oblikat, zacne se vztekat, já radši nic neříkám a prostě to na něj narvu. Řeknu hotovo, on přestane řvát a jdem. Varianta neoblikat nepřichází v úvahu. Mám ještě druhé dítě, práci, chci taky někam jet/jít a nehodlám sedět doma. A hnusná si neprijdu
.
@Ounou ano podnikáme. Různé výlety, každý den když počasí dovolí tak na motorku.To miluje. Tady nastává taky menší kámen úrazu. Nechce se mu moc chodit, nejraději když ho nosíme v ruce. To ho naučil chlap, že ho neustále nosil a teď to vyžaduje. Kočár nesnáší už od miminka. Ale já ho neunesu. Tak sním moc daleko nedojdu. Když prostě řeknu mas nohy musíš, já tě neunesu. Tak ztropí takovou scénu. Bohužel nejsem ten člověk, co ho nechá ať si řve a je mi to jedno. Taková situace je mi venku velmi nepříjemná. Asi je to svým způsobem rozmazlenost. Ale jak z toho kola ven? Jsem si vědoma ze vždy povolím a on to ví, proto ty scény. Když řeknu jednu pohádku a on chce další, tak čtu další. Protože přijdou ty jeho amoky a me nejde ho utěšit. Nevím jak, nevím co v tu chvíli dělat.
@Anonymní píše: Více
No, fakt pomůže důslednost, oni to zkouší, zkouší hranice a na tobě je, abys nastavila rozumne mantinely. Není to už mimino, abys ho venku nosila jako opicatko. Mladší robě taky nemá moc rád kočár a zároveň občas nechce chodit a chce se nosit. Tak jde zpátky do kočáru, pripoutam a prostě, když nechce chodit, tak bude sedět. Řev je.
Ven beru kočár, když nechce jít, jde do kočáru. Pohádku čteme jednu a hotovo. V posteli nenechávám blbnout - prostě opakovaně pokládám a říkám, že spime. Klidně ho trochu pridrzim. Musíš bejt duslednejsi. Ne zvyšovat hlas nebo ho bit, ale mít hranice a trvat na nich. V těch pro tebe důležitých věcech.
@Eva2610 @citlivaduse vidím ze nám chybí opravdu ta důslednost. Jen nedáváme asi ten jeho vztek tak radši polevíme. Jsem rada za rady a pohled na věc. Nemam kolem sebe nikoho kdo by řekl tohle je špatně udělej to tak a tak. Hlídání žádné. To ze ho nechám spát do 9-10 je ma trochu i pohodlnost, abych něco málo udělala a taky to, ze odpo nechodí spát. Jen bojuju s tím jak neustupovat
@Anonymní píše: Více
Já tě neodsuzuju, už starší mě pěkně vyskolil, kolem 2 let kulminovalo období, kdy to bylo fakt echt náročné, sáhla jsem si s ním na dno. Taky nemáme žádné hlídání, moje kamaradky v té době byly bezdětne, placala jsem se v tom slušně. Ale pak se to začalo lámat.
@Eva2610 nikdy bych ho neuhodila. Jen křičím, nebo spíše zvýším hlas, protože už je to moc. Každý den ten spánek do 1 ráno a boj s každým oblékáním a nějakou povinností ktera se mu nelíbí je z toho záchvat vzteku.
A srovnej si v hlavě, co je opravdu pro tebe důležité a na těch věcech fakt trvej, přes řev, vztek. Ale není potřeba to hnát do extrému. Za mě to bylo hlavně chování kolem silnice třeba, neexistuje, že nechces ruku, buď půjdeš za ruku nebo se vracime domů. Taky jsme párkrát za řevu odchazeli z hřiště, když dělal psí kusy, kdy si fakt mohl ublizit a zkoušel, jaká bude reakce. To samý s tím, že potřebuji uvařit, prostě se to udělat musí, budeme si hrát později. Říct třeba, teď to udělám a až dám jídlo do trouby a bude se péct, pujdmeme si hrát spolu a dodržet to.
@citlivaduse děkuji, věř že se sama cítím hrozně a vím že dělám chyby. Uvědomuji si to. Jen nevím jak s tím naložit a pracovat. A jak být důsledná. A necit se špatně. Jo je občas náročné nemít hlídání nebo jen s někým pokecat.
@Anonymní píše: Více
Tak to vztekani je samozřejmě otravné, ale musí se to vydržet, no. Starší jsou čtyři, bylo to už lepší, a teď se zas docela často vzteka…co tím chci rict: obrn se, ono to vztekani ještě párkrát přijde.
@Anonymní píše: Více
Já to zažívám znova po letech. Opět jsem ve fázi, kdy kamaradky už ty děti mají zase odrostlejsi a jsou v jiné fázi života, žádnou spriznenou duši s batoletem nemám. A spoustu věcí jsem zapomnela, pochybuju často, spánek je u nás taky peklo, ta deprivace tomu nepridava no. Ale věř, že ono se to zlomí a bude to lepší. A pak přijde zase nějaké jiné náročné období, střídá se to furt
Staršímu je 8,5, to už jsi zase jiné starosti a taky mi z něj tecou občas nervy slušně ![]()
@Anonymní píše: Více
Podle mě se z toho ven dostaneš jen tak, že párkrát ten řev vydržíš a prostě nepovolíš. Tak velké dítě bych taky nenosila. U nás chtěl nosit od táty, který ho to naučil. Když jsme spolu byli sami, nezkoušel to, protože věděl, že já ho nosit nebudu.
S pohádkou-předem řeknu, že bude jedna a prostě nepokračovat, protože on chce. Už je čas na spaní a hotovo. Blbé je, že teď musíš přežít ty scény. Je to nepříjemné, ale není to to samé jako nechat vybrečet miminko (to je děs). To on už není, jen fakt zkouší hranice.
Za mě je základ, když jednou něco řekneš, tak nepovolit. U nás by to byla cesta do pekel. Klidně bych vybrala jednu věc a v té byla naprosto důsledná a postupně odbourala vše, co ti vadí.
@Eva2610 ano nic jiného nezbývá než ho přeprat. Ale někdy je to takový očistec, že už na něj zvýším hlas a musím ho čapnout hodně silně držet abych ho vůbec oblékla a pak je mi to líto, že jsem byla na nej hnusná. To jsou situace kdy nevím co dělat. Nechat ho a neoblékat? Nebo zvýšit hlas? Víš? On ma takový amok, ze nevím co v tu chvilku dělat