Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Je to moc smutné když umírá nebo umře někdo koho jsme milovali. Rakovina slinivky má bohužel/bohudík rychlý průběh a vzhledem k tomu, že není téměř nikdy šance na vyléčení, nemocný dlouho netrpí. Co se týká knížky, tak mně pomáhá číst knihy, kde jsou popisovány prožitky klinické smrti nebo setkání s našimi duchovními průvodci nebo anděli. Najdu v nich naději, že milovaný příbuzný žije v krásném světě a nic ho už nebolí. Držte se. ![]()
Moc pěkná knížka je „Můj devátý dotek“ od Mirky Šimkové. Kdybys chtěla, mohu Ti ji poslat. Napiš kdyžtak do SZ.
Držte se, vím, že je to těžké, mě zemřela babička v 80 letech na rakovinu ![]()
Mne pomaha knizka jen laska je skutecna..diky ni verim na posmrtny zivot.. ale i tak je smrt tezka
.. babicka mela jiste krasny zivot
na to musis koukat a taky na to ze se brzy opet setkate ![]()
Babičce pomůže, když se nebudete kolem ní nikdo trápit. Potřebuje hodně síly, aby se sama se svým umíráním a odchodem od vás, které miluje, vyrovnala. A když se budete trápit, tak jí tu potřebnou sílu nedáte. Je to pro ni samotnou těžká zkušenost. Myslete na ni se vzpomínkami na všechny radosti, které vám do vašich životů v rodině dala. Děkujte jí vděčně za ně. Každý potřebuje ocenění za to, co pro druhého udělal a naplňuje ho radostí, když si toho druzí všimli. Naplní ji to i pro ni potřebným vnitřním klidem. Bude se jí snáz odcházet. Odchodem z tohoto světa nic nekončí. Babička tu zůstane s vámi, ve vašich srdcích, v srdcích všech, kteří ji milovali. Bude vám tak dál pomáhat a radovat se s vámi.
Vím, že existují lidé, kteří umí udělat umírajícímu odchod bez vnitřního utrpení. Umí jakoby odmazat i vnitřní utrpení pozůstalých. Já té jejich schopnosti říkám, že umí poslat anděly.
Děkuji, tu jsem četla, když mi v roce 2012 tragicky zemřel tatínek
@lokynka píše:
Moc pěkná knížka je „Můj devátý dotek“ od Mirky Šimkové. Kdybys chtěla, mohu Ti ji poslat. Napiš kdyžtak do SZ.
Nám před 14 dny umřel náš dědoušek na rakovinu slinivky, týden před 72.narozkami
Začátkem prosince mu to zjistili. Natvrdo mu v nemocnici řekli, že umírá, moc mu nezbývá. Nejprv v nemocnici vypadal, že je naprosto smířen. Vždy z legrace povídal, jak už se těší, že skočí do truhly (když ho bolely třeba nohy). Ale jak se vrátil domů, tak to na něj padlo. V hlavě měl jen prášky, bolest, smrt. Přál si pořád jen, aby se jednoho dne už neprobudil. Nás tyhle řeči ubíjely. Mě asi dvojnásob vlivem těhotenství. Pak ho „sjela“ jedna jeho dobrá kamarádka a od té doby to hlavně přede mnou neventiloval a snažil se usmívat, užít si pravnučku, užít si nás. V půlce ledna musel do nemocnice. Cukrovka vs. slinivka. Mamina s ním byla každý den (samozřejmě i předtím), pomáhala mu, snažila se mu se vším vyhovět doposled. A pak v její přítomnosti naposled vydechl tak, jak si přál - usnul ve spánku a doma. A přesně, jak tu někdo psal. Zažili i s tatíkem to, jak byl na půli cesty za světlem. On jim o světle pár minut předtím povídal. Týden na to byl pohřeb. Mamina domluvila, že se na něj jako my jeho nejbližší, můžeme ještě podívat. Tak moc jsem váhala. Ale nakonec jsem to brala jako poslední rozloučení.. Ležel spokojeně, spokojeně spal. Nám tekly slzy po tvářích, ale zároveň jsme vzpomínali na jeho humor a říkali si, že teď sedí na obláčku s pivem Bráník v ruce a na všechny kouká. Zbyly nám na něj prostě jen vzpomínky. Stále ale bojuju s tím pocitem, že už tu není jako jeho osoba… Že jeho duše odešla, tělo zůstalo…a pak ho prostě jen spálí a najednou tu není, neexistuje. Vím, že čas vše zahojí. Teď je to ještě moc čerstvé. Už mi tečou slzy. Vzpomínky mi prolínají hlavou ![]()
Přeju hlavně pevné nervy a pokusit se s tím nějak smířit. Je to těžké, ale bohužel..rakovina je potvora. ![]()
@Fortezka babičce byla rakovina také diagnostikována v prosinci, dnes dr. řekl, že to vidí max 1 měsíc.
To je mi líto
Ale zároveň věřím, i když je to divné psát, že se všem pak uleví. Jak babičce, tak Vám jako jejím milým. Děda už byl pak nemocí zasažen i na více orgánech. Sice byl na silných lécích a náplastech, bolestí už skoro netrpěl, ale tělo už ho postupně neposlouchalo. Den předtím, než odešel, se mu podle mamčiných slov zcela ulevilo. Posadil se, chtěl pivo, žertoval, hospodo nalejvej. Prý to tak bývá..
Achjo, je to těžké. Slova útěchy nepomůžou. Musíme se s tím smířit, ať chceme nebo nechceme. Snažili jsme si s dědou užít poslední chvilky. Určitě se budete snažit i Vy s babičkou a ještě jí to tady zpříjemnit, tak jako my dědovi…
@Fortezka děkuji, snažím se s babičkou trávit každou volnou chvíli, co to jde, brát sebou její pravnuky. Je to těžké vidět, jak milovaný člověk pomalu umírá…
Projíždím si emimino moje příspěvky. A narazila jsem po dlouhé době na tuto diskuzi. Chtěla jsem se zeptat - jak to dopadlo s Vaší babičkou?
Já na dědu často vzpomínám a pořád se mi derou do očí slzy. Prožili jsme toho spolu tolik, že zapomenout se prostě nedá a pořád to bolí ![]()
Umírá mi babička na rakovinu slinivky…a já se s tím nemůžu pořád srovnat. Babička je už stará, smrt se v jejím věku dá čekat (když to napíšu natvrdo), ale já se nemůžu smířit s tím, proč zrovna moje hodná babička umírá na takhle hrozně bolestivou nemoc. Mučí mě ji vidět, jak trpí. Existuje třeba nějaká knížka, která vám pomohla si to vše srovnat v hlavě a pomalu se s tím vypořádat? Babičku budeme mít doma s pomocí domácí hospicové péče (nyní je v nemocnici na stabilizaci), to pro ni chceme udělat, aby nemusela do hospice.
Prosím anonym