Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Sociální fóbie, deprese
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
8.10.15 12:43
Sociální fóbie, deprese
Milé dámy, omluvte tak dlouhou zpověď, ale musím to ze sebe nějak dostat. Už od dětství jsem byla spí introvert, na základní škole jsem nesnášela mluvení před třídou a byla jsem typ, co měl spíš jen pár blízkých přátel. Děti se mi smály, byla jsem tlustá, nosila brýle, měla křivé zuby a samé jedničky..
Na konci základky jsem zhubla a najednou vypadala úplně jinak. Trošku víc jsem se otevřela. Ale nejlepší kamarádkou mi byla moje máma, se kterou jsem chodila po obchodech, na kávu a říkaly jsme si skoro vše. Nastoupila jsem na gympl, kde jsem nezapadla do třídy. Nenašla jsem si tam žádnou kamarádku a nerada jsem tam chodila. Pak přišly i zdravotní obtíže toho typu, že jsem ráno normálně vstala, ale jakmile jsem měla vyjít ven a jít do školy, začalo se mi dělat na omdlení a na zvracení. Mnohokrát jsem s tím byla u doktorky, kam jsem skoro nemohla dojít, i když byla hned vedle našeho domu. Strašně nízký tlak, vysoký tep, vždycky to vyhodnotila jako virózu. Do školy jsem prakticky nechodila, vždy to dopadlo stejně. A když jsem tam náhodou zvládla dojít, spolužáci se mi posmívali a dělali si ze mě srandu za mou absenci a já se tam hrozně trápila. Celou střední školu jsem mívala komisionální zkoušky.
Ve třeťáku jsem si našla prvního přítele, moc fajn kluk, hodnej, měl mě rád, choval se ke mně hezky. Tím se ale odstartovaly moje šílené hádky s mámou, která mi zakazovala se s ním stýkat a vymýšlela si o něm různé věci. Vídali jsme se tajně, někdy i právě místo škoůy. Ale když na to máma přišla, bylo to pak doma opravdu strašné. S tímto klukem jsem chodila rok. Potom jsem si našla svého současného přítele. Situace s mámou ale byla pořád stejná, čím déle jsem s přítelem byla, tím se doma konflikty zhoršovaly. Teď už vím, že mamka nebyla úplně v pořádku, bála se, že o mně přijde, nechtěla mi dělat ze života peklo, ona z toho byla sama zoufalá.
Neměla jsem moc ujasněné, na jakou školu se hlásit. V podstatě jsem celou střední školu bojovala se zdravím/psychikou a „rozhodovala se“, jestli budu s přítelem nebo s mámou. Školu jsem neřešila, vždycky jsem jen nějak udělala ty komisionálky a více se na to nesoustředila. Přihlásila jsem se tedy na VŠ, kterou mi v podstatě vybrali rodiče.
V průběhu VŠ jsme s přítelem začali bydlet. Pro mě to byla po psychické stránce obrovská úleva, protože jsem denně nemusela poslouchat pláč a křik o tom, jak jsem strašná dcera, že chci mámu opustit. Mamka ale v té době začala mít zdravotní problémy, měla rakovinu. Nakonec se z toho dostala. Ale za dva roky se nemoc bohužel vrátila a já za ní chodila půl roku denně do hospice a dívala se, jak se mi ztrácí před očima. A pak maminka odešla.
Bylo to pro mě strašné, vůbec jsem to nezvládala. Denně jsem brečela, byla jsem z toho úplně na dně. Strašně mě mrzel ten náš vztah, protože já ji milovala a vůbec jsem nechtěla, abychom se takto hádaly. Bylo pro mě strašně těžké začít žít úplně bez ní.
V průběhu toho, co mamka umírala, jsem se hodně hádala s přítelem. Potřebovala jsem od něj strašně moc lásky a opory a on to nechápal a nechtěl se mnou bývat pořád doma, protože jsem nebyla zrovna pozitivní, jeho to vysávalo a potřeboval se taky někde odereagovat s přáteli, což jsem v tu dobu nedovedla pochopit.
Když mamka zemřela, zjistila jsem, že jsem strašně nečinná. Od její smrti to budou dva roky. Dokážu sedět doma několik hodin u počítače, jen jíst a nic nedělat, vůbec jsem nebyla schopná uklízet, nikam jít.. A to jsem dřív bývala docela aktivní člověk.
Mám pocit, že jsem v životě nic nedokázala. Promrhala jsem období střední školy, kdy jsem si měla zvolit nějakou profesní cestu. Teď vím, čím bych chtěla být, ale to bych nezvládla kvůli sociální fóbii (celá třída by se na mě dívala, jak něco dělám, co mi třeba úplně nejde), zároveň ne finančně. Po bakaláři jsem změnila obor, školu jsem dost natahovala kvůli těm psychickým problémům, teď dělám něco, co je mi výrazně bližší, ale stále to není ono. Úplně jsem se v tom nenašla. Měla jsem také chuť dělat spoustu koníčků, třeba lézt po skalách, kreslit. Ale nikdy jsem se pořádně ničemu nevěnovala.
Od doby, co zemřela máma, jsem si mnohokrát hledala brigádu, našla jsem i několik, co zněly opravdu fajn. Ale já jsem na ten pohovor nešla ze strachu, že se znemožním. Vždycky jsem si řekla, že to nevadí, že najdu něco lepšího.. Ale nenašla jsem a vadilo to hodně 
. Teď mám práci z domu, tři dny v týdnu jsem celé ve škole a dva (a někdy k tomu víkend)bych měla věnovat práci. Ale místo toho promarním den sezením u počítače a tím, že jím sladkosti. Měla jsem dnes kromě práce doma uklidit a zacvičit si. Místo toho to vypadá takto.. A je to tak v podstatě vždycky. Práce je skvěle výhodná finančně, přijde mi, že by byla hrozná škoda o ni přijít.
Chodila jsem k několika psychologům, ale nikdo mi moc nepomohl, protože když jsem u nich byla, působila jsem na ně vyrovnaně a zdravě. Psychiatr mi předepsal antidepresiva, ale říkal, že ať to beru přes léto, že pak bude stačit, aby začala škola a já měla nějaký rozvrh a budu v pohodě. Jo, ty dny, co někam jdu, jsem v pohodě. Ale ty další ne . Už nevím, co dělat.. Jak si mám sestavit nějaký rozvrh pro práci z domu? Mám pocit, že bych potřebovala ráno někam jít, aspoň na pár hodin, abych se nějak nastartovala vůbec začala ten den. Přítel mi nedávno řekl, že jsem větší bordelář než on . A mě to hrozně mrzí, že se nezvládám ani starat o domácnost.. On má dost peněz, je úspěšný, umí mnoho věcí. Já si i vedle něj připadám jako nula.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
8.10.15 12:52
Kineziologie, zrovna v Brně je Hana Vodrážková. Chce to na sobě trošku práce, ale bude líp. Pořiď si třeba pejska, s ním se ven musí. Pokud zvíře nemůžete mít, choď do obchodu, třeba dál než obvykle, pěšky svižnou chůzí. Seď klidně u počítače, ale dej si jeden úkol, který chceš splnit, např.- uklidit kuchyň a uvařit. Pro dobrý pocit ze sebe to stačí, postupně můžeš přidávat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.15 13:16
Na sociální fobii pomůže jen jedna jediná věc, vlastně dvě… přestat se litovat a začít se všemu vystavovat, všemu co ti je nepříjemný, klidně postupně… žádný jiný lék neexistuje a věř mi, mluvím z vlastní zkušenosti. Léčila jsem se u psychologa několik let. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.15 13:48
Já si taky myslím, že spíš potřebuješ něco dělat. Ale skutečně když musíš, ne že máš volbu, jestli máš pocit jestli se ti chce nebo nechce. Prostě musíš a basta. Takhle si totiž tu „imunitu“ na lidi nevypěstuješ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.15 13:54
A mě osobně nejvíc k zlepšení stavu pomohla práce a rovnou mezi lidma! šla jsem dělat do zveráku
Jediné s čím dodnes bojuju je telefonování, ale já jsem si už vědoma toho, že dokud s tím sama nic neudělám, tak se nic nezmění chce to se vystavovat a jak říkal můj psycholog, tak je třeba klidně 100 expozicí, aby bylo líp
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.15 13:55
A to jsem předtím nebyla schopná si v obchodš zvážit zeleninu u pultu jen proto, že ten pán tam na mě divně koukal přitom šlo jen o to mu jí tam položit a pak si jí vzít
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.3.22 09:54
@dreaminka Ahoj,Něco podobného má můj syn. Ale je na základní škole v posledním ročníku:
V 7 tříde přišly i zdravotní obtíže toho typu, že ráno normálně vstal, ale jakmile měl vyjít ven a jít do školy, začalo se mu dělat na omdlení a na zvracení. Mnohokrát jsem s tím byla u doktorky. Strašně nízký tlak, vysoký tep, vždycky to vyhodnotila jako virózu. Do školy moc nechodil, vždy to dopadlo stejně.
Potom jsem to řešila s psychiatrem. Ten jen napsal léky a že má jít do školy. Nemůžu jí vysvětlit že to prostě nezvládne. Ve škole je to samé. Buď bude chodit, nebo neomluvené hodiny nebo pobyt na psychiatrii, jen kvůli tomu že má sociální fobii. 
- Citovat
- Upravit
5.3.22 12:34
1. užívá
@Anonymní píše:
@dreaminka Ahoj,Něco podobného má můj syn. Ale je na základní škole v posledním ročníku:
V 7 tříde přišly i zdravotní obtíže toho typu, že ráno normálně vstal, ale jakmile měl vyjít ven a jít do školy, začalo se mu dělat na omdlení a na zvracení. Mnohokrát jsem s tím byla u doktorky. Strašně nízký tlak, vysoký tep, vždycky to vyhodnotila jako virózu. Do školy moc nechodil, vždy to dopadlo stejně.
Potom jsem to řešila s psychiatrem. Ten jen napsal léky a že má jít do školy. Nemůžu jí vysvětlit že to prostě nezvládne. Ve škole je to samé. Buď bude chodit, nebo neomluvené hodiny nebo pobyt na psychiatrii, jen kvůli tomu že má sociální fobii.
Užívá syn ty léky? zabralo to?
Našla jsi v mezičase nějakou psychoterapii, ideálně rodinnou? V tomhle věku to funguje daleko efektivněji, než individiuální.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.3.22 12:40
@Ou píše:
1. užíváUžívá syn ty léky? zabralo to?
Našla jsi v mezičase nějakou psychoterapii, ideálně rodinnou? V tomhle věku to funguje daleko efektivněji, než individiuální.
Užívá léky. U psycholožky byl jen jednou se mnou a po druhé přes telefon, to byl nemocný. Ale udivuje mě psychiatrička, že chce aby šel syn do školy když mu to nejde, nezvládá to jít do školy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
