Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Mám psychický problém, nebo to přejde?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
8.10.15 10:03
Mě umřela máma, když jsem byla těhotná. Byl to šok, nechápala jsem, ale nevyvolalo to ve mě takovéhle paranoidní myšlenky. Prostě smutek nad ztrátou člověka. Občas jsem přemýšlela nad návštěvou psychologa, abych mohla svoje myšlenky ventilovat, ale zvládla jsem to sama. Ve vašem případě, bych se na odborníka obrátila, protože není možné takhle žít. Samozřejmě stát se může cokoliv a člověk na to není nikdy připravený, ale být podělaný už předem je dost limitující.
- Citovat
- Upravit
8.10.15 10:05
No, tak to je úplně normální posttraumatický šok z toho, co jsi řešila s maminkou.
Doktor a rychle…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.15 10:06
Ahoj,
být tebou si zajdu za psychologem, vylíčím mu to a on rozhodne, jestli to je jen splín nebo se rozjíždí nějaká vážnější psych. porucha. Můj pocit teda je, že to normální opravdu není a řešila bych to co nejdříve 
Manželovi bys to měla taky říct, jak to je, třeba jen zhruba, nemusíš dopodrobna, aby mezi vámi nevznikl zbytečně větší problém kvůli nedorozumění.
Držím palce
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.10.15 10:14
Zažila jsem něco podobného, když jsem byla v pubertě… Pokud se rodiče dlouho nevraceli např. z nákupu, říkala jsem si, že se určtitě zabili v autě, že budu sirotek, co se mnou bude atd…
Když mi někdo řekl, že se mnou potřebuje mluvit, byla jsem si jistá, že mi chce oznámit něčí smrt.
Znám přesně to, co popisuješ. Už jsem si pomalu představovala, kde bude pohřeb, pokud jsem se nemohla dovolat babičce… Dneska si ťukám na čelo…
Nikomu jsem se s tím nesvěřila, přešlo to samo, nicméně pokud si myslíš, že si s tím sama neporadíš, zkus vyhledat psychologa. 
L.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.10.15 10:21
mám to podobně. Párkrát jsem měla opravdu hrozný sen o manželovi a taky vyšiluju. Stačí, aby mě ráno po dojezdu do práce prozvonil o 3min dýl než standartně a já už jsem z toho vyřízená. S každou minutou navíc se zvyšuje panika, běžně to skončí zvracením nebo průjmem. 
A pak cinkne telefon a já můžu v klidu dál spát. U nikoho to snad takhle nemám, jen u něj. Nebo pokud si některá z babiček vezme vnoučata na hlídání. Tak mi strašně vadí, že ani jedna si zásadně nebere mobil a přitom jedna je katastrofálně nezodpovědná (2letého syna nechala jít se cachtat na břeh řeky, proč by nešel?! 
nebo podle ní může sám přes silnici ) a druhá má zase blbý zvyk si je vzít a někde se zdržet. A já nevím nic. Proč se nevrací, když už jsou to třeba 2 hod, tak je chodím hledat. A přitom by mi stačila sms - zdržíme se, hrajou si u známých doma. Ok, není problém, ale musím to vědět. Většinou se uklidňuju tím, že jsem paranoidní blbka a snažím se soustředit na něco jinýho. Ale že je to problém vím. Bohužel, nemám ani čas ani peníze na dojíždění 50km k nejbližšímu odborníkovi. Tak snad to zvládnu sama.
Další anonymní 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.10.15 10:29
@Anonymní píše:
Další anonymní
Zakladatelka
Já to mám stejně…taky mám stavy na zvracení a bolest žaludku. S tím mi tímpádem souvisí výkyvy váhy, protože když mě přes den něco „vystraší“, tak pak třeba 5 hodin nejím, a až to odejde tak sním co mi příjde pod ruku…
Snažím se taky najít nějaké rozptýlení…třeba koníčka, což celkem jde. Například jdu běhat, cvičit a je to všechno OK. Ale jakmile odemykám byt, tak už myslím na to, že buud mít něco na mobilu a jsem tam kde jsem byla..
- Citovat
- Upravit
8.10.15 10:30
Zakladatelko
Svatbu jsem nezazila (zadny posvatebni deprese), moje mamka zaplatpanbuh nemela infarkt, mam dve deti a zadneho sourozence, ktery by se o ne mohl pripadne postarat… No a takove myslenky mam porad. Presne jako ty. Ziju s tim a az do tehle tve diskuze a prvni reakce anonymni me nenapadlo, ze bych mela psychicky problem. Jo, ziju jak na trni, minimalne 3× denne me napadne myslenka na nejakou katastrofu, ale tak detailne jsem se neanalyzovala a nevim jestli to bylo zalozeno uz v detstvi tim, ze babicka pecovala o lezaka dedu mnoho-mnoho let. Nebo pak jeji mrtvici. Nebo pricuchnutim k medicine a povedomi o pomijivosti zivota. Nevim. Muj muz leta jezdil (pracovne) desitky kilometru denne a trnula jsem pri kazdem zaslechnuti majaku, vrtulniku apod. I kdyz jsem vedela, ze je na jinem konci kraje… Zrovna dnes mi letelo hlavou, jak bych postupovala (presny rozkrokovany postup), kdyby mi zavolali ze skolky, ze je nejaky… no, nechci to ani psat. Nevim, jestli bych bezela tam sama davat prvni pomoc nebo volala zachranku pro jistotu (co kdyby oni ji nezavolaliú… nebo co presne a jak dal bych zila.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.15 10:34
Také tyhle myšlenky občas mám, třeba když se chlap zdrží v práci (ale v řádu hodin, né minut!), tak si představuju, že se mu něco stalo a co budu muset všechno zařídit, pojistky atd.
Nebo kdyby se něco stalo s mojí sestrou, jestli bych zvládla se jí postarat o děti.
Řekla bych, že v určité míře je to normální, já si jako paranoik nepřipadám. Prostě si v hlavě plánuji kde co, včetně těhle scénářů 
Ale to, že nadskakuješ při každém telefonátu, schováváš se s mobilem pod peřinu a nevíš, jestli si pořídit dítě, co kdyby náhodou umřelo za dvacet let, to už podle mě trochu hraničí a stálo by za to promluvit si o tom s psychologem.
Jo, a ještě jedna důležitá věc, svěř se chlapovi, pokud se ti o tom blbě mluví, dej mu přečíst to, co jsi tu napsala. Opravdu. Aby si za pár měsíců nekoukala jak puk, protože chlap si bude jistý tvou nevěrou (viz chování s mobilem by mi opravdu přišlo jako „jasná nevěra“) a bude to dělat zle, či tě dokonce opustit. Tak na to bacha.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.15 10:54
Tak to je až příliš, ale znám to. V dětství umřeli 3 příbuzní, vždy po roce a vzpomínám si, jak jsem nemohla usnout, protože jsem myslela na smrt, co když někdo zase někdo umře atd. Pak to odeznelo, ale vrací se to. Pokud si myslíš, že to sama nezvladnes, tak psychologa vyhledej. Ale jinak si myslím, že jde o to smířit se se smrtí, k životu patří a čeká nás všechny…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.15 11:54
Prostě sis díky příhodě s mamkou uvědomila, že všichni jsme smrtelní a stát se může cokoliv.Ale aby sis představovala smrt dítěte, které ještě není na světě, je přehnané a asi by to chtělo si popovídat s psychologem. Myslím, že by ti to mohlo pomoct.
A manželovi se s tím svěř, ať si nemyslí, že mu seš nevěrná, když odbíháš s telefonem. Aspoň bude vědět, co prožíváš za úzkost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.15 12:04
@AniNevim jako bych to psala já 
a taky si teda nepřipadám na psychologa Odmala když jsem slyšela sirénu a někdo z rodiny nebyl doma, bála jsem se že se mu něco stalo. ALe mě to spíš jen bleskne hlavou, co by se asi mohlo stát a hned to zase „zaplaším“. Ovšem když např. volám manželovi a on mi to hned nevezme, ani napodruhé ani napotřetí, vykolejí mě to a myslím jen na to, co se stalo (je kamioňák, v zahraničí, takže žádná moje přehnaná paranoia).
Myslím, že u Anonymní je to reakce na maminčin infarkt a že se to otupí. Asi to úplně nezmizí, ale zmírní se to. Mě pomáhá si říct, že to stejně neovlivním, když se budu nervovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.15 12:17
Myslím, že do určité míry je ten strach normální, zvlášť v těhotenství a mateřství. Taky jsem měla v těhotenství hrozné sny a od porodu člověka občas napadne, co by kdyby… Ale asi by tě to nemělo tak moc ovlivňovat v běžném životě, stav paniky, zvracení, průjem…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.10.15 12:39
Tak tohle znám taky moc dobře moje mamka se pokusila o sebevraždu asi před 9ti lety.. z toho se dostala ale je do dnes na práškách. Od té doby měla 2× malou mrtvičku (jednu nedávno) a jiné různé zdravotní problémy (omdlévání a jiné) já do toho byla 2× těhotná takže to se mnou taky mávalo.. když už byl klid tak zas něco.. začala jsem mít i stavy úzkosti (což byl hnus páč v tu chvíli jsem nevěděla co se se mnou děje a bála jsem se že umírám) a brala (naštěstí jen krátkodobě) slabá antidepresiva nebo co to bylo. No ale jako ty - mám děsný strach o ty co mám ráda.. chlap se zdrží chvíli z práce a už píšu kde je páč mám představy že se vyboural, volá mi ségra a já už si představuju že je něco s maminou či taťkou. A nejhorší to pro mě je když se blíží vánoce (nevím proč) nechci aby jsme někam moc jezdili a jsem nervozní.. Moc jsem na to nevěřila ale pomahají mi Bachovi esence.. psycholožka mi poradila dechové cvičení když to na mě příjde. Akorát oporoti Tobě tedy mám chuť do života, užívám si děti, práci i manžela.. Jen mě vnitřeně ničí tyto pocity ale snažím se je ventilovat. Jak radí hoolky, zajdi k psychologovi, není to ostuda a hlavně pomůže! Ať se nedočkách taky stavu úzkosti.. to je hnus.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.10.15 13:25
Mám to taky tak. Žijeme přes celou republiku od naší rodiny a kdykoliv mi volá ségra, tak se připravuju na to, že mi řekne, že někdo umřel. Když tchýně nebere telefon, tak taky jančím, protože žije sama a není už nejmladší. Mám strach o manžela, kdysi měl rizikové povolání, to jsem teda trnula jak blázen, teď už je „riziková“ jenom cesta do práce. Taky jsem skálopevně přesvědčená, že mě minimálně jednou za život někdo přepadne a okrade.
Mám hrozný strach o syna, taky se bojím, že onemocním nějakou nevyléčitelnou nemocí a umřu moc brzy…no je toho prostě moc, ale nenechávám se tím pohltit. Zatím mě nikdy nenapadlo jít k odborníkovi, ale pokud to tebe takhle ničí určitě si za někým zajdi. Minimálně si o tom promluv s manželem
Anonymní K.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Ahojky, po delší době jsem se rozhoupala a zkusím se s Vámi podělit se svým problémem. Snad mi poradíte nebo bude vědět, co dále…prosím o zachování anonymity-jedná se o citlivé údaje.
Vždycky jsem měla radost ze života - spousta kamarádek, diskotéky, zahrádky, no kdo by si tím neprošel. V zimě mě přítel požádal o ruku a na konci září se z něj oficiálně stal manžel. Přípravy na svatbu byly standardní - klasický předsvatební stres, menší hádky, ale vesměs všechno v pohodě. Týden před svatbou měla moje matka menší infarkt (důvodem je špatný životní styl - málo pohybu, špatná strava, alkohol…). Strašně špatně jsem to nesla, ten den jsem se opila a celou noc probrečela. Byl to pro mě šok a ani jsem netušila, že bych tak mohla reagovat. Naštěstí se jednalo pouze o „banalitu“, tak ji za 2 dny pustili domů s tím, že bude pod kontrolou, má držet dietu apod. Svatba proběhla velmi dobře, všem se líbilo, počasí vyšlo, není co dodat. Na svatební cestě jsme se s manželem dohodli, že bychom chtěli oba dva rodinu, tak se teď snažíme - spíš tomu necháváme volný průběh. Nic neměřím, netestuju - pokud by to příšlo za měsíc, tak budem rádi, pokud za rok, tak taky…
Ale k mému problému. Od té doby, co se to mamce stalo mám hrozně černé myšlenky týkající se všech v mém okolí. Uvedu příklady: přítel na dovolené šel do sauny, řekl, že se vrátí asi za 30 min, za 40 minut ještě nebyl zpátky a já jsem si představovala, že tam někde umřel, co budu dělat, že budu vdova, seděli jsme na večeři a přišel tam starší pár - já se rozbrečela, protože jsem myslela na to, že my takhle sedět určitě nebudeme, protože se manžel zabije v autě, umře na rakovinu nebo umře dříve než já a já tak budu sedět sama…sestra má svou rodinu s dvěmi malými dětmi, napadají mě myšlenky, že kdyby se zabili v autě, že se budu muset postarat o její dvě děti, jak to udělám, co je vše zařídit…s každým zvoněním telefonu vyskočím z postele a buší mi srdce, co se komu stalo, že zas pojedu do nemocnice nebo určitě někdo umřel…Nejhorší stav mám ohledně miminka - když začnu myslet na to, jak to bude krásné, že budeme rodina, že ho budu vozit v kočárku, najednou příjde černý mrak s tím, že můžu potratit, že mi miminko umře jako kojenec, nebo v 5, 10, 15 letech…a pak ani nevím, jestli ho tedy chci..jestli chci do toho rizika jít…
Připadám si jako blázen. Manžel si myslí, že ho podvádím, protože s každým pípnutím telefonu běžím do vedlejší místnosti abych si to přečetla a uklidnila se, nebo si to čtu pod peřinou, abych mohla případně brečet…Když se dívám na svatební fotky, tak mě nepohlcuje radost, ale vidím tam třeba svého otce, jak mě vede a napadne mě, že určitě brzy umře, jak se s tím vyrovnám…
Ve zkratce si myslím, že nemám žádnou motivaci žít a radovat se ze života…prostě se bojím smrti druhých, že zůstanu sama, jak to všechno zvládnu..
Co si myslíte? Myslíte, že to může být pořád ten šok kvůli mamky, případně nějaký přechod z „volného“ života a strach z povinností případně ještě posvatební deprese?
Prosím neodsuzujte mě, nikdy by mě nenapadlo, že tady budu psát něco v tom duchu.