Špatný pocit v práci
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Jsi nějak pracovně závislá na tom kolegovi? Nešlo by to zařídit tak, abyste pracovně spolu nemuseli vůbec mluvit? Pak by to bylo v pohodě. Nemusela by sis ho vůbec všímat.
- Citovat
- Upravit
V podstatě se už navzájem nějakou dobu ignorujeme. Mluvila jsem o tom i s jedním z vedoucích. Vnímám, že bych se měla chovat jinak. Bohužel mi dělá problém ho i pozdravit. Je to asi hlavně tím, že se baví jen s jinými, od začátku mě ignoruje. A choval se povýšeně. Teď je pár dní klid, protože se prakticky neprojevuji. Ale je tu dusno. Spíš mě překvapilo, že to ve mně vyplynulo. S novými skutecnostmi mého postavení v práci.
- Citovat
- Upravit
Má sílu, umí zařvat… 
, nevim. A já se bojím pipnout. Ale dělá to i jiným.
- Citovat
- Upravit
Chovat se dětinsky nemá cenu, protože tím mu a jemu podobným jen ukážeš, že měli pravdu.
Máte nějakého nadřízeného? Otevřeně komunikuj množství peněz a práce. Pokud ti nevyhovuje, leda se poohlédnout po jiné práci, nebo se v ní hodně snažit a opakovaně chodit za šéfem (neříkám hned, třeba za půl roku): „Podívejte, tohle jsem udělala, docela mi to šlo, stojímo tuhle a tuhle práci a myslím, že si zasloužím peníze navíc.“
Na kolegu se vykašli, nikdy si nesedneš se všema v práci. Hlavně teda on si asi nesedne se všema v práci, když tak čtu o jeho chování. Ber to, jak to je, jeho nezměníš. Dělej si to v práci příjemné a neboj se bavit s ostatními, nebo se jen na ně usmát.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:? Jakoze nema vubec kompetence delit praci, ale dela to, protoze umi nejhlasiteji kricet?
Má sílu, umí zařvat…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mám pocit, že jde o první pracoviště nebo aspoň novou práci. Každý si musí v novém ty svoje dětské nemoci odbýt. Je potřeba se s ostatními tak nějak sehrát a sladit. Těžko lze předpokládat, že se všichni přizpůsobí tomu jednomu novému zaměstnanci. Funguje to právě naopak. Za svou praxi jsem zažila jak situaci být někde nová, tak i situaci nové lidi do praxe uvádět. Takže jsem měla možnost vidět různé typy lidí. Na některé nezapomenu. Jak v tom dobrém, tak v tom negativním slova smyslu. Zkus mít v sobě víc pokory. Pracuje, jak nejlíp umíš. Nové nápady a postupy, stejně jako změny a vyčnívání nad ostatními se neodpouštějí. Někdy ani zaběhnutým zaměstnancům, natož úplně novým. A je potřeba počítat s tím, že ten nový je víc na tapetě, víc se sleduje, víc se o něm mluví, a pokud někdo půjde z kola ven, ten starý zaměstnanec asi rozhodně ne. Nedá se nic dělat. Přijít tím musí každý. Bohužel jsem jako letitý zaměstnanec byla svědkem přezíravého chování stran mých vrstevníků, zadávání úkolů nad plán i okamžitého tykání novým, o generaci dvě mladším. To se mi nelíbilo, novému taky, tak jsem na dotazy typu,,opravdu si tohle musím nechat líbit " s povzbudivým tónem řekla, ne, a že pokud bude potřeba dosvědčit před vedením, co jsem viděla a slyšela, řeknu to podle pravdy. Jelikož mám na nekteré věci moc dobrou paměť. Noví se mnou nikdy problém neměli a často se obrátili na mě, když něco potřebovali. A jsem ráda, že mě rádi viděli, i když mě už nepotřebovali a byli dávno už v jiných pozicích. Zkrátka nezbyde, než pracovat podle nejlepšího svědomí a nebrat si zbytečně nic osobně. Někdy člověk narazí na exemplář ve spolupracovníkovi nebo dokonce nadřízeném, že by nejradši prásknul do bot a šel hned. Jenomže nelze utíkat z každé práce. Kolikrát se ke mně donesly naprosté nesmysly, nezakládající se na pravdě. Kdybych měla být důsledná, dnes bych se z hlediska profese nebavila s větší polovinou lidí…Chce to vydržet a nevzdávat to. To je můj názor.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ja bych si buď vyjednala u šéfa to, že na něm budu absolutně pracovně nezávislá anebo bych dala výpověď. Nejsem žádný školák, abych měla něco takového zapotřebí, nechat na sebe někoho řvát. Nikdy.
- Citovat
- Upravit
Ahoj, posledních pár dní se mi vůbec nechce do práce. Stydím se za to, ale nějak mi na ní přestává záležet, i když se jedná o obor, který mám ráda.
Mám tu problémy s kolegou, teď je přenáším i na kolegyni a mracim se a jsem uzavřena i vůči ostatním. Nechce se mi vstát ze zidle, celou dobu vnímám přítomnost kolegy na vedlejší židli a oddechnu si a uvolnim se, až odejde pryč, protože končí dřív.
Vlastně ten kolega je teď celkem už klidný. Řval na mě dřív, několikrát jsem kvůli tomu i brečela. A nebylo to kvůli chybám či flákání, prostě byl jen nervózní nebo co. Ale mně to ubližovalo. Nakonec jsme si podali ruku, omluvil se, ale ve mně to je. Ponížení před openspeacem, to, ze dodnes je úslužný k ostatním kolegyním a se mnou ani nepromluvi, neřekne mi mnohdy ani něco k práci, odbyval mě, že mi do toho nic není.
Nějak jsem se přes to časem přenesla, ale teď zas vyplynuly na povrch jiné věci v práci, které mne ukázaly, že jsem tu v podstatě poslední z posledních. Doplacim i finančně na to, že se moji kolegové mají líp. Práci také deli tento kolega, přestože jsme si rovni. Trapí, me, že se kvůli svym pocitům teď chovám blbě. Dětinsky. Jsem nafoukaná, ukřivděna, místo abych si o tom promluvila s těmi, koho se to týká. Ale nějak nemám sílu, zájem… Chtěla jsem zapadnout, jsem mimo. A izoluju se ještě víc. Jak se všeho toho zbavit? Díky.